horyna - @ 19.10.2016 | #

Po zeměkouli se pohybuje, nebo pohybovalo jen malé množství kapel, od kterých se vyplatí mít kompletní diskografii, větší část zaujímají skupiny, kde hrubý vzorek postačí a člověk netouží mít doma úplně všechno, ať z toho, či onoho důvodu. Pak je tu ale ještě jedna sorta (když samozřejmě pominu ty, které posluchače nezajímají vůbec) a tou je zvláštní oddělení kde posluchači postačí pouze a zcela jeden jediný exemplář onoho interpreta. Když kapela stihla vydat pouze tento je to logické, ale když výdává, nebo vyydávala desky v běžném intervalu a posluchač ochutnal pouze jednou, nebo ho pouze jeden výlisek oslovil, zaujal a po zbytku alb neprahne, je tato volba pro něj jedinou správnou. A zrovinka takhle to mám s anglickými alternativními rockery Suede. Zaujali mne svým debutovým dílem z kraje devadesátých let, kdy podobná muzika přicházela na řadu, ale až deska následující, tato, mě dokázala dokonale strhnout, ihned jsem ji pořídil a vlastním vlastně dodnes. Přesně si nepamatuji, jestli jsem dal kdy ještě kapele šanci s další řadovkou, zde u mě platí jednou a dost.

Muzika je to zvláštní, subtilní i něžná, romanticky dojemná, snová a tvárná, neznám další kapelu z podobné nezávislé hudební oblasti, která by se jejich myšlenkovému a především elektrizujícímu pocitovému světu přiblížila a nejen proto mě magie tohoto alba stále uchvacuje.

Introducing the Band- platí za vstup do desky, takové rozkoukání se okolo, za úkol má posluchače připravit na věci příští a naladit na stejnou vlnovou frekvenci. We Are the Pigs- provází dominantní basová figura, zastřený zvuk elektriky, něžná akustiská výzdoba i razantně troubící saxofon. Heroine- toť hit s velkým H, píseň postavená na skvělé Butlerově melodii i výrazném a uhrančivém Andersonově vokálu. Pomalé písně tvoří nedílnou součást repertoáru kapely, na tomto díle se jich nachází celkem šest a první je velkolepá The Wild Ones- kterou formují podobné přívlastky jako skladbu předchozí. Brett tu jednoznačně exceluje. Daddy's Speeding- patří mezi další uhrančivé kusy, její síla se skrývá v klavírní melodii a modulacích působících v kytarách i zpěvákově hlase. Dokladovaná atmosféra nás odnáší do zachmuřelé anglické minulosti, o dobrých pár desetiletí nazpět. Už se vstupními tóny španělky, mě píseň The Power naplňuje zjevně pozitivními vibracemi, basa tu krásně proklouzává a vracející se sóla v doprovodu smyčcové sekce dotvářejí pohádkovou atmosféru. Slušně působivé jsou i sekvence hlasů použité z pásku. Aby posluchač neupadal do zbytečné letargie, přichází jako vysvobození dvojice dynamičtějších, svižnějších věcí. New Generation duní pestrou rytmizací a sólovou kytarou i pozouny, následuující This Hollywood Life elektrizuje až běda a vytváří zdání, jakoby vycházela z nějakého začouzeného baru na předměstí oné aglomerace použité v názvu písně. V závěru alba se ukáže opět delikátní a senzibilní tvář kapely. The 2 of Us- svou dominantní klavírní linkou působí velkolepě a stupňujícím se finále až fatálně neodvratně, Brett letí do výšek jako bájný Fénix. V Black or Blue dominují smyčce vedle klasických kytar a The Asphalt World (jež mám z tohoto čtyřlísku nejraděj) splňuje má kritéria týkající se dokonale aranžované vnímavé kompozice, jež dokáže na emotivní strunu posluchače zabrnkat silnými ozvěnami. Poslední Still Life unáší symfonickým náboj a extatické Andersonovi výboje.

Tato deska má pro mne zvláštní význam, svou muzikální hodnotou naplňuje mé představi o tvořivosti lidského ducha vycházející z emotivní prapodstaty, je jako kapka v moři jiné hudby, v moři artovém, progresivním a hard rockovém, přesto tak působivá a svůdná, že jí její místo náleží.

POsibr @ 19.10.2016 20:25:29 | #
to, že som Oasis a Suede spomenul v jednom kontexte vyplynulo z toho, že som si načítaval niečo o Britpope ako žánri a v texte bola vytýčená tzv. "veľká štvorka" tohto smeru - Oasis, Blur, Suede a Pulp. preto som ich spomenul, aj keď po vypočutí oboch je to značne odlišná hudba.

ad Oasis ako noví Beatles, ono, bratia Gallagherovci sa netaja svojím obdivom a inšpiráciou od Fab Four, v tomto prípade však ide o účelové nadhodnotenie. na svoju dobu boli síce Oasis komerčne úspešní a zásadní, ale ani zďaleka nie prehnane prelomoví, resp. revoluční. najväčšiu podobnosť bádam v tom, že Noel Gallagher, gitarista a hlavný skladateľ skupiny, dokonale zvládol úlohu zložiť melodickú a chytľavú pesničku bez toho, aby spadol do gýčovitosti (minimálne na prvých dvoch albumoch). na mnohých miestach v ich pesničkách počuť vplyv Beatles, o tom žiadna.

ad Suede - nuž, prehnal som to zvukovou sústavou, ale na môj vkus je to príliš melancholické. čo ma však ale (príjemne) prekvapilo je, že v spevákovom hlase cítim čosi z Bowieho, to vnímam ako plus. prečo ale gitarista nedostal viac priestoru? očividne mu to hrá kvalitne, akosi sa mi však strácal. ešte skupine určite dám šancu, vyskúšam iný album a uvidím, či zmením pohľad (a posluch).