horyna - @ 11.12.2016 | #

Stylová okázalost, skladatelský rozmach i absolutní kompoziční volnost jsou z desky Water američanů Saigon Kick cítit prakticky okamžitě. Neuplyne ještě ani její půle a posluchači se chce z toho hudebního mišmaše rozkočit hlava. Stačí pár poslechů a deska se vám zadere pod kůži velice rychle, pak už stačí jen příjemně nasávat její vůni, která lahodí jako dobré francouzské víno a každou doložených písní rozkošně šmakuje po svojom.

Album dobře poslouží jako průsečík několika hudebních odvětví a snad každý vnímavý posluchač si tu přijde na své. Ze stylových bariér si pánové hlavu nelámou a tak tu najdme zástupce tvrdší rockové odnože, písně One Step Closer a Torture.
Programing se ujme v skladbě titulní (tu jedinou přeskakuji) i zasněné I Love You.
Industriální lomoz, velice umělecky podaný vylétne zpoza My Heart a Close to You.
Contry obsahuje The Way, swing zase Sentimental Girl, romantikou 60-tých let jsou prostoupeny Fields of Rape a Sgt. Steve (Beatles na blízku).
Je libo trochu jazzu, pak potěšit musí On and On a jako náplast na bolest funguje delikátní balada When You Were Mine.
A nakonec, tedy spíš skoro na začátek je tu GENIÁLNÍ cover verze od D. Bowieho- Space Oddity. Není příliš mnoho coverů lepších originálu, tohle je ovšem vyjímka, tady si myslím že Davidovu píseň kapela opatřila tak průrazným aranžmá a poutavými vokály, že ji lehce poráží.

Poslouchat desku Water, je jako vydat se na okružní cestu Louvrem, tolik uměleckých děl posetých ve vaší blízkosti, že sotva člověk na jedno pohlédne, v tu ránu ho pohled strhává opodál. Srdeční, více jak 20-ti letá vazba se nedá opomenout.

Ryback @ 13.12.2016 16:53:45 | #
Zdravím Horynu.
Jestli můžu, tak já bych Ti z Bowieho asi nedoporučoval alba šmrncnutá glamem a rock’n’rollem, ale za zmínku určitě stojí např. album Hunky Dory, kde hraje na klávesy Rick Wakeman, nebo z jeho „berlínského“ období výborná alba Low a Heroes. A mě osobně se líbí skoro cokoli od alba Black Tie White Noise z roku 1993 dál. Ono těžko něco vyzdvihovat – u Bowieho – vzhledem k tomu, že platí: sto lidí, sto chutí, když v jeho hudbě je tolik příměsí/stylů, ne nadarmo se mu říká rockový chameleon…