oř - @ 23.02.2017 | #

Tři velikáni kytarového kumštu okupující světová hudební pódia vydali během posledních třech let trojici výborných albových záznamů svých skladatelských a instrumentálních dovedností. David Gilmour navázal ucelenou kolekcí Rattle That Lock na dominantní On an Island. Carlos Santana se vycajchnoval a navrátil do své minulosti komplexním albem IV. A Mike Oldfield potěšil asi nejvíc hlavě proto, že od něj tak výrazné vzepětí sil už málokdo očekával.

Cesta časem k původním Ommadawn je cesta vzrušující a příjemná. Složitý kompoziční postup, při němž Mike vrství, spojuje, protíná, navazuje a prokládá různé dějové linie a motivy v myšlenkový proud plný rozvíjejících se témat a pasáží, vyznívá stejně brilantně, jak tomu bylo v počátcích jeho dráhy. Několik málo topornějších míst spolehlivě zažehne symbolika motivů a čistota autorových nápadů, protínajících dvojici zdejších monolitických skladeb. Stačí zavřít oči a nechat se pohltit proudem jeho kytarových tužeb.

Return to Ommadawn je hozenou rukavicí všem ospalcům, zatuhlým v šedesátých a sedmdesátých letech. Probuďte se a podívejte také do současnosti, i v ní vychází řada inspirativních děl.

Tomáš Rojt @ 23.02.2017 16:25:02 | #
tak nevím, M. Oldfielda mám docela rád, ale po prvním poslechu můj dojem není valný. Stokrát převařený čaj.Předchozí deska mi přišla osobně daleko zábavnější. Oldfieldovu tvorbu znám docela dobře a mám rád celá 70. léta, ale i Five miles out, Crises a Discovery. Amarok mi přišel také hodně zajímavý. Je fakt , že při takovém počtu alb si prostě každý vybere slabší chvilku. Zároveň uznávám, že každé hodnocení je subjektivní a každému sedne něco jiného. osobně jsem si asi nejvíc užíval kromě výše jmenovaných ještě všechny verze Tubulars Bells.