Profil uživatele Tomáš Rojt
Recenze:
U2 / Songs of Innocence
| 2020-03-03 | Poslední recenze legendárního alba z roku 1987 " The Joshua Tree" mě připomněla jednu starší recenzi na novější album a tak jsem ji vytáhl ze šuplíku. Musím přiznat, že mými prvními seznamovacími alby od U2 byly "War" a " The Unforgettable Fire", které jsem si tehdy čerstvě po vydání nesl hrdě ( tehdy ještě jako LP ) z nedělní ranní burzy domů, celý netrpělivý, až si je doma pustím... Mimochodem právě tohle album z roku 1984 je spolu s " The Joshua Tree" na pomyslném vrcholu mého soukromého žebříčku alb U2. Teď už ale zpět k hodnocení jejich zatím předposledního titulu : U2 vydávají od roku 2000 alba s 4 až 5- letým odstupem, výjimkou bylo zatím poslední album "Songs of expirience" z roku 2017. Dost dlouhá doba na to, připravit opravdu kvalitní album, chtělo by se říci. Ale ouha, ono to tak úplně nefunguje, to tam je kouzlo alb prvních dvou dekád, konče albem Pop. Částečně proto, že U2 stárnou se svými posluchači a tak i vnímání alb je trochu jiné, zkrátka více dospělé, stejně jako hudba, jakou nám U2 na posledních 4 albech servírují. K tomu máte pocit, že skladbu jednotlivých melodií důvěrně znáte. A navíc očekávání u kapely takového formátu jsou zkrátka velká, zejména po tak dlouhé pauze. Přibylo tu spousta jiných nástrojů, hlavně syntezátorů, hostujících hudebníků a dokonce i producentů, ale vyznívá to trochu jako úporná snaha zaujmout. Přesto je zde co objevovat i po několika posleších. Mezi mé favority patří bezesporu dravé „Volcano“ i následující moderně znějící „Raised by Wolves“, na vokálech postavená „California, odvážná v aranžmá „Sleep Like a Baby Tonight“ a závěrečná, hymnická “The Troubles“. U2 si svou laťku kvality stále drží, i když už není tak vysoko jako dříve.
» ostatní recenze alba U2 - Songs of Innocence
» popis a diskografie skupiny U2
Manic Street Preachers / Resistance Is Futile
Manic Street Preachers jedna z mých srdcovek a to počínaje albem " Everything Must Go". Rozpoznatelní jsou mezi tisíci ostatních kapel na první poslech, a to především díky vokálu Jamese Deana Bradfielda, jehož zabarvení, intonace a frázování jsou jen stěží zaměnitelné. Nejnovější titul vsadil na pestřejší, ale zároveň lékárnicky přesně dávkované aranže. Téměř každá z 12 skladeb si sebou nese hitový potenciál, přesto album jako celek drží pohromadě. Každý si tedy může vybrat svého favorita sám, bez otravného přehrávaní v rádiích. Tím mým je bezpochyby skladba „Vivian“ a ačkoliv se může možná zdát, že část refrénu jste slyšeli v nejmenované skladbě na asi nejslavnějším, nejznámějším a komerčně nejúspěšnějším ( dobrá kombinace,že ?) albu „ This Is My Truth Tell Me Yours“ z roku 1998, rád tento malý prohřešek promíjím. A to proto, že se jedná o silnou a vyrovnanou kolekci, které ocení nejen zarytí fanoušci, ale i ti, co zatím zůstali pouličním kázáním dosud nepolíbeni. Škoda jen, že trumpetové sólo Seana Moorea tentokráte chybí. I tak u ně za poctivé čtyři hvězdy !
» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers
Plant, Robert / Carry Fire
| 2019-04-09 | Jeden z neosobitějších, nejbarevnějších a nejoriginálnějších hlasů rockové historie o sobě dal vědět na novém albu "Carry Fire" po tříleté pauze od předchozího "majstrštyku" "Lullaby...and the Ceaseless Roar". A nutno říct, že laťku vysadil zas o něco výše. Robert Plant spolu se Sensational Space Shifters malují čarokrásné a náladotvorné melodie za pomoci na první pohled úsporných aranžmá, ale při soustředěném poslechu uslyšíte střídmě dávkované ostatní nástroje i melodické linky, přičemž dynamika nahrávky vše ještě umocňuje. Album se nese v podobném duchu jako to poslední, přičemž počátek zatím poslední Plantovy stylové linie lze vypozorovat v roce 2002, kdy bylo vydáno album "Dreamland". Ostatně Plantův věrný souputník, přemýšlivý kytarista Justin Adams, byl už tehdy také u toho.
Orientální vlivy, tolik typické pro Plantovu tvorbu, se naplno projevují v titulní písni "Carry Fire". V krásně těžkotonážním duetu "Bluebirds over the Mountain", dokresleném originálním zvukem kláves, uslyšíte Chrissie Hynde. Naproti tomu křehkost v "Season Song" je velmi snadno uvěřitelná. Zaujme i hravá "Bones of Saints", kde radost z hraní čiší ze všech zúčastněných. A když zazní poslední tón závěrečné zasněné "Heaven Sent", máte chuť si tu parádu zopakovat. 4,5 hvězdy
zaokrouhluji v tomto případě nahoru.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Marillion / F E A R (F*** Everyone And Run)
Po několikaměsíční pauze před delší zahraniční cestou jsem si do auta přibalil svoje oblíbené tituly, abych si je v noci, kdy mě nikdo neruší a ani nerozptyluje okolí, protože je zahaleno do tmy, spokojeně vychutnal. Znovu jsem se utvrdil v tom (a musím do omrzení opakovat), že Marillion nevydávají slabá alba - i to poslední, osmnácté studiové, je toho důkazem. Vysoký standard si pětice parťáků v neměnném složení udržuje od roku 1989, kdy za charismatického Fishe naskočil Steve Hoghart a Marillion začali psát novou etapu svých hudebních dějin.
A právě pohoda spolu s hráčskou jistotou a sebevědomím na vás tryskají z každé noty. Na ploše přesahující stopáž šedesáti šesti minut, nás čeká pět skladeb, přičemž stopáž té nejdelší se blíží dvaceti minutám. Tahle čísla každý fanda art rocku miluje. Je to velké dobrodružství , nechat se obklopit tóny téhle partičky a ačkoliv se jejich styl příliš nemění, nikdy nemáte pocit, že jste se v krajině zvané rocková melancholie ocitli dvakrát na stejném místě. Všechno je tam, kde být má, ale nuda to rozhodně není a s každým novým poslechem objevujete další libůstky. Je potěšením vnímat přirozenou rovnováhu všech nástrojů s všeobjímajícím vokálem Stevea Hogartha.
To, že si Marillion kromě hudební stránky zakládají také na dobrém zvuku, není tajemstvím, a tak není možné nezmínit vynikající práci Micka Huntera, kterého sami členové kapely zmiňují jako šestého do party. Jasná pětka, která nikdy nevybledne!
» ostatní recenze alba Marillion - F E A R (F*** Everyone And Run)
» popis a diskografie skupiny Marillion
Big Big Train / Grimspound
Rozkročeni v širokém řečišti britského artrocku, pramenícího někde v 70. letech, s Genesis na dotek na levoboku a Jethro Tull na dohled na pravoboku, vytvořili si BBT přesto svůj svébytný a snadno rozpoznatelný styl.
Od roku 2009, s výraznými posilami Nickem D´Virgiliem a Davidem Longdonem se soustředěně a systematicky posunují na čelo ostrovního art/progrockové scény. V rychlém sledu vydané novinkové album otvírá odvážně více než 12 min. dlouhá skladba „Brave Captain“, přesto jeden z vrcholů alba a jedna z nejpůsobivějších skladeb v historii skupiny vůbec, a to jak po hudební, tak i textové stránce. Celé album působí vyzrálým, srozumitelným a vyrovnaným dojmem, střídají se zde kratší i delší kompozice, ale ani náhodou nezavadíte o samoúčelné natahování skladeb. Brilantní aranže jsou vyvážené, vše je na svém místě, ani jedna nota navíc a ani jedna nechybí. A tak si užíváte charakteristické prvky jako vícehlasé vokály, příčnou flétnu, violu a podmanivý vokál Davida Longdona plnými doušky. Jen žestě, tolik typické pro poslední alba, tentokrát neuslyšíte. Naopak vůbec poprvé v historii skupiny se objevuje v ostrovním folkem nabité „The Ivy Gate“ hostující zpěvačka a to Judy Dyble. Duším přemýšlivých nostalgikům se dostane pohlazení v podmanivé „Meadowland“ a stejně tak si smlsnou i na titulní skladbě.
V cestě na samotný vrchol stačí už jen docela maličko – že by příště?
» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train
Hackett, Steve / The Night Siren
Smekněte klobouky a poklekněte prosím, její veličenstvo král artrockového a progrockového království Steve Hackett právě přichází a s ním i vybroušený klenot v podobě posledního CD. „ Ano, i takto by se dal uvést nejnovější počin někdejšího kytaristy GENESIS. Jakoby pokropen živou vodou, nevydává od roku 1999 v podstatě slabé desky. Spojení s Rogerem Kingem, dvorním klávesistou, zvukovým architektem, spolutvůrcem a spoluproducentem se jeví jako extrémně šťastné. Hackettovo neuvěřitelně pestré album se spoustou zajímavých hostů zní veskrze moderně a uzemní vás již úvodní skladbou „Behind the Smoke“, kde významnou roli hrají orientální vlivy. Ty jsou patrné i v několika dalších skladbách, ale aby bylo jasné: Steve Hackett se nemíří pouze tímto směrem. Umně vstřebává i vlivy ostrovního folku, přičemž ani ostatní vlivy world music mu nejsou cizí a výsledkem, který po přetavení předkládá posluchačům, je pestrá kolekce, která sedí velice dobře při sobě. V tomto směru to připomíná obdobné snahy Roberta Planta na jeho zatím posledním albu, a i když oba toto téma zpracovávají zcela odlišně, výsledek je vždy ohromující. Ze všech kompozic sálá lehkost, nadhled a čirá radost. Téměř všechny kompozice se pyšní košatou stavbou, jsou mnohovrstevné, přičemž pestrá a měnící se aranžmá, změny rytmu a nálad vám nedají chvilku oddechu a vy těšíte, čím že vás překvapí v dalším taktu. Aranžmá jsou vůbec silnou stránkou alba a drobné libůstky vás čekají na celém albu. Jen těžko se hledají ty nejsilnější okamžiky, protože album drží pohromadě jako celek, ale přesto nemohu neuvést „In Another Life“ s tklivým motivem dud ke konci, při kterých se vám okamžitě vybaví nepřehledné zelené skotské pláně. Proměnlivá a mnohovrstevná „Fifty Miles from the North Pole“ s úžasnou vokalistkou Amandou Lehmann je nepochybně příběh sám o sobě. K vrcholům patří nepochybně „Inca Terra“ s vokálními eskapádami a majestátní až hymnická „West to East“. A samozřejmě všudypřítomná a nezaměnitelná mistrova kytara. Takto nějak by mohli znít GENESIS, kdyby ….. řeknou si určitě všichni jejich fanoušci a zejména ti, kteří nikdy neskousli jejich stylové pootočení kormidlem na začátku 80. let. Událost roku, chtělo by se mi říct docela potajmu. Mám ale za to, že se zas tolik nezmýlím, když si na to vsadím.
» ostatní recenze alba Hackett, Steve - The Night Siren
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve
Mute Gods, The / Tardigrades Will Inherit The Earth
Progrocková „supergroup“ se po svém vzniku v roce 2015 prezentuje druhým albem necelý rok po svém debutu. To může znamenat jediné – šuplíky hudebních nápadů Nicka Beggse jsou plné a spolu se zbývajícími členy Marco Minnemannem a Rogerem Kingem mají chuť tvořit a hrát dohromady i nadále. Už od počátku je cítit rychlejší tempo a poměrně hutný sound, který je tvořen především Beggsovými kytarami a rytmus udávajícími bicími Marco Minnemanna. Roger King se zpočátku drží spíše v pozadí, ale i tak si jeho klávesové vyhrávky vychutnáte. Na první poslech jsou určitě příjemným osvěžením v mírnějším tempu nahraná a skvěle zaranžovaná „Early Warning“, vícevrstevná „The Singing Fish of Batticaloa“ a instrumentálky „Lament“ a „The Andromeda Strain“. Nepřehlédnutelná je sugestivní „Window onto the Sun“ s výraznou melodií. Typickým znakem se stává téměř poprocková balada na závěr. Tentokrát tuto roli obstarává skladbička „Stranger than Fiction“. Mimochodem, všechny tři členy pojí dohromady koncertování se Stevem Wilsonem a Stevem Hackettem, což se zdá být výhodou z hlediska společného hudebního cítění a inspirace. Nebylo ale určitě jednoduché vyhranit se oproti domovským koncertním formacím, neboť uši hudebních kritiků i fanoušků jsou bystré a každou notu, která sklouzne k plagiátorství, tvrdě trestají. Originalita a kvalita byly tedy asi hlavními faktory při tvorbě tohoto alba. A budiž řečeno, že tato snaha vyzněla velmi sympaticky.
» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Tardigrades Will Inherit The Earth
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The
Blackfield / V
Společný projekt Aviva Geffena a Steve Wilsona zaznamenává od roku 2004 již pátý zářez ve své diskografii, tentokrát v podobě koncepčního alba, jehož téma se točí kolem oceánu a koloběhu života. Poté, co poslední dvě alba byla dílem víceméně Aviva Geffena, je tandem zpět v plné formě, což symbolizuje i obal, který odkazuje na první plod spolupráce těchto dvou hudebních přátel. A i když Geffenův autorský vklad opět dominuje, hudební souznění obou aktérů je cítit v každém akordu. Ty se nesou, jak jinak, převážně v mollových tóninách, čemuž odpovídají i texty. Melancholie a smutek jsou v podání BLACKFIELD vkusně dávkovány, vše umocňují dominující piano, kytara, smyčce a vokály, přičemž většina songů plyne ve středním tempu, jak je ostatně pro BLACKFIELD zvykem. Melodie nejsou tentokrát tak prvoplánově výrazně melodické, vyžadují soustředěnější poslech, ale poté přinesou sladkou odměnu v podobě slastného požitku krasosmutnění. Hodně osobní skladby „ Oktober“, „ Life Is A Ocean“ a „44 to 48“ vyprávějí svůj příběh tak přesvědčivě, že ho chcete prožívat znovu a znovu. Silné album, a to nejen díky těmto třem „ majstrštykům „.
» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield
Pink Floyd / The Endless River
| 2017-06-07 | Tak jo, noví PINK FLOYD jsou tady, aby se rozloučili se svými fanoušky a zároveň vzdali poctu Ricku Wrightovi. Okupují první místa v prodejních žebříčcích a zároveň za sebou nechávají zástupy zklamaných fanoušků. Tak černobílé to ale samozřejmě není, stejně jako hudba PINK FLOYD. Rozhodně je nutné říct, že to není hudba na první poslech a objektivní náhled album získáte až pečlivým několikanásobným poslechem, což je ostatně věc, která fanoušky tohoto žánru vždy bavila. Navíc máte možnost slyšet odkazy k asi nejslavnějšímu albu „ The dark side of the moon“ a pochopitelně se nezapře ani propojení k předposlednímu albu „ The Divison Bell“. Typické album to není, je de facto instrumentální, složené z fragmentů, zbylých z natáčení alba „ The Divison Bell“. Vokál Davida Gilmoura uslyšíte až v poslední skladbě a v tu chvíli si řeknete, proč Gilmour s Masonem nesebrali dostatek odvahy a nevytvořili regulérní album či dvojalbum složené z aktuálních písní a doplněné staršími skladbami. Ostatně některé z nich přímo vybízejí k dozpívání vokálů, na rozdíl od jiných, bez kterých by se album obešlo. Vrcholem je pochopitelně závěrečná „Louder than Words“ a neméně zajímavé je souskladbí na pomyslné straně 3 počínaje „ Autumn 68“ a konče „ Talkin´ Hawkin´“ s hlasem slavného astrofyzika Stephena Hawkinse. Nová alba Davida Gilmoura i Rogera Waterse jsou na světě, tak si je schválně porovnejte, ve všech je kousek od PF. A ještě jeden tip pro ty, co neznají: Vyzkoušejte sólové album Ricka Wrighta „ Broken China“ a nebudete zklamáni. Příjemné objevování !
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Frost* / Falling Satellites
Obě předchozí alba příležitostného projektu britského multiinstrumentalisty, skladatele, zpěváka a producenta Jema Godfreye se pyšnila špičkovým zvukem a šlapající rytmikou, přičemž tím pověstným kořením byly moderně střižené kytarové a klávesové vyhrávky. Nejinak je tomu i u aktuálního alba, které přichází po osmileté odmlce. Věrným souputníkem hlavního protagonisty je od začátku existence tohoto projektu kytarista John Mitchell (Lonely Robot, Kino, Arena), který je zároveň i druhým vokalistou.
Album zní velmi dynamicky a na všech protagonistech je znát, že své nástroje opravdu bravurně ovládají. Moderně střižený kabát se zdá být místy až příliš dokonalý, ale v okamžiku, kdy začne trochu nudit, přichází změna rytmu a nálady v podobě ambientních meziher. Vrcholem alba se zdá být závěrečná náladotvorná „British Wintertime“ vystihující svůj název takřka stoprocentně.
» ostatní recenze alba Frost* - Falling Satellites
» popis a diskografie skupiny Frost*
Jethro Tull / Christmas Album
Když jsem si vloni před vánoci dával v autě do CD changeru CD „ Christmas album“ od JETHRO TULL, abych umocnil předvánoční atmosféru trochu jinak a sice rockersku, netušil jsem však, že nakonec na něj v tom předvánočním fofru nakonec řada nedojde. A tak jsem si toto album vychutnal až první týden v novém roce a to hned dvakrát za sebou. Jak toto album pojmout? Tak předně je to labutí píseň JETHRO TULL jako takových, protože všechna další alba už Ian Anderson vydává pod svým jménem jako alba sólová, o když my všichni fanoušci JETHRO TULL víme, že prakticky celý repertoár pochází z dílny právě principála Iana. Je to zvláštní album, obsahuje hned 7 instrumentálních skladeb, 6 skladeb je převzatých včetně „ Boureé“ od J.S.Bacha, 7 skladeb bylo již vydáno dříve na ostatních albech a závěrečná „ A Winter Snowscape“ je překvapivě z pera Martina Baree, Andersonova nejvěrnějšího souputníka, který s ním už ale bohužel nehraje. Je oni dva ví, jak to tehdy bylo. A právě tato skladbička, které dominuje akustická kytara a flétna patří k velmi příjemným momentům. A právě závěrečný song z pera M. Baree je podle mého názoru jedním z vrcholů alba a jakousi symbolickou tečkou dlouhé spolupráce těchto dvou rockových bardů. Vůbec celé album působí navzdory výše uvedené statistice velmi kompaktně a příjemně se poslouchá. Povedená tečka. Nakonec mi dovolte, abych využil první týden nového roku a z této pozice popřál všem čtenářů a aktivním přispěvatelům PROGBOARDU povedený a objevný rock 2017, samozřejmě plný kvalitních novinek.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Christmas Album
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Morse, Neal / The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)
V čemž že tkví velký experiment, a čím by nás mohl starý lišák Neal Morse ještě překvapit? To jsou určitě dvě nejčastější otázky všech, kdo tohoto barda zámořského progresivního rocku již delší dobu sledují. Tak především, Neal Morse se neprezentuje už jen svým jménem, ale jak sám říká, nazrál čas zviditelnit i další dva spoluhráče, protože hudba vznikala společnými silami a to je odpověď i na první otázku, neboť velký experiment spočíval v tom, že veškerý materiál byl tvořen spontánně až přímo ve studiu. A to překvapení? Žádné se nekoná, Morseho fanoušci mohou zůstat klidní, dostali opět to, proč svého guru milují. Progresivní rock se vším, co němu patří – vygradované hymnické melodie, dlouhé instrumentální pasáže, zklidnění v podobě akustických vyhrávek a především excelentní výkony pánů muzikantů. Neal Morse je až neuvěřitelně aktivní, poprvé dal o sobě na rockové scéně vědět jako zakladatel, klávesový hráč, téměř výlučný skladatel a samozřejmě sólový zpěvák dnes již legendy SPOCK BEARD. Kromě sólové kariéry je ještě členem projektů TRANSATLANTIC a FLYING COLORS. Co se týká různých hudebních aktivit -ruku by si mohl podat se svým kolegou, přítelem a především výborným hráčem na bicí nástroje – Mickem Portnoyem, který ho provází ve všech aktivních projektech a nechybí ani na tomto albu. Neal Morse nezklamal, ale na svého Seržanta Pepře stále ještě čeká.
» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal
Wilson, Steven / Hand. Cannot. Erase.
Steve Wilson je multiinstrumentalista, zpěvák, producent, zakladatel PORCUPINE TREE, ale hlavně skladatel s citem pro aranžmá a melodie, pro některé otec novodobého progresivního rocku a hudební genius, pro jiné plagiátor artrocku 70. let. Pro mne osobnost soudobého rocku, kterou nelze opomíjet. Steve Wilson si dovolil takový luxus, jako uzavřít kapitolu veleúspěšné domovské kapely PORCUPINE TREE, vycouvat ze zavedeného projektu BLACKFIELD a dál tvořit již jen pod svým jménem. Jeho čtvrté sólové album je po hudební stránce poněkud přístupnější, než ta předchozí, ale to neznamená, že je povrchnější. Naopak neuvěřitelná vrstevnatost skladeb a gejzíry hudebních nápadů jsou pro toto album typické. Je tu slyšet více ambientu, klidných zvukomalebných ploch, více prostoru dostávají melodie, převážně v molových tóninách. Koneckonců je to dáno i tématem desky, jimž je osamění ve velkém městě, inspirovaný skutečným případem, ze kterého až mrazí. Wilson naporcoval a odměřil všechny ingredience, které ke správnému rockovému albu patří. Krásně zádumčivou atmosféru alba sem tam prořízne téměř metalová kytara (Home Invasion), okoření jazzové variace, mihne se tu singlová ambice (titulní Hand cannot Erase), zavoní to až tanečním hitem (Perfect life), okouzlí vás akustické pasáže ( Transience), ale nikdy nic nesklouzne do trapnosti. Klenot pro fajnšmekry, šance pro všechny, kouzlem hudby SW dosud nepolíbené.
» ostatní recenze alba Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven
Plant, Robert / Lullaby... and the Ceaseless Roar
Robert Plant nevydává slabá alba, pouští je do světa až po pečlivém uvážení, bookletem počínaje a poslední notou konče. Jeho vokál rozeznáte mezi tisíci ostatními a společně s výbornými muzikanty, skvělou muzikou a chytrými aranžemi je pastvou pro vaši duši i uši. Zejména na kytaristy má Plant štěstí. To co pro něj v éře LED ZEPPELIN znamenal Jimmy Page a těsně po ní na začátku sólové kariéry Robbie Blunt, znamená pro Planta od alba „ Dreamland „ Justin Adams. Máte možnost slyšet rockovou hudbu, která je sice trochu umírněná, ale nesmírně pestrá, protkaná rytmy a nápěvy, rozkročenými mezi skotskými a irskými pláněmi až někam k horkým arabským a africkým pískům. Přitom je to album ryze rockové, má nesmírnou hloubku a taky poznáte, že bylo tvořená s radostí a profesionalitou všech zúčastněných. K pilířům alba řadím „Rainbow“ se singlovými ambicemi, magickou „ Somebody there“, „ House of love“ s arabským motivem a „Embrace another Fall“, skvělý duet s Julie Murphy, ze kterého vás příjemně mrazí a pro mne pomyslný vrchol alba. Zkrátka a dobře Robert Plant opět nezklamal a vy se ve skrytu duše těšíte na další album a říkáte si, jaké asi bude? Trochu vám napovím, určitě skvělé !
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Yes / Heaven & Earth
Třikrát se YES sešli k nahrávání nového alba bez Jona Andersona v sestavě Howe,Squire,Downes a White a pokaždé byl u toho jiný zpěvák. Ten poslední, Jon Davison je bezesporu kvalitní vokalista a pro mnohé téměř k nerozpoznání s Andersonem. Velmi příjemné překvapení a to nejen co se týká vokálního projevu, ale i skladatelského vkladu. Problémem alba je však jeho nevyrovnanost. Hned úvodní skladba vás nadchne a zavede někam do 2. poloviny 70. Let, je tu vše, co jste na YES obdivovali: pestré rejstříky kláves, typické kytarové vyhrávky, krásné vokály, principál SQUIRE se svou typickou hrou na baskytaru i doprovodným vokálem a nepochybně typické mezihry, tentokrát s výrazným rytmickým vkladem. Nechybí ani typická balada To Ascend za doprovodu akustické kytary a další svou typicky košatou stavbou skladba Light of the ages. Ostatní skladby však jsou jakoby bez šťávy a tam kde byste čekali vygradování skladby přichází jen bezradnost a povinné natahování stopáže. Není to rozhodně hudba na první poslech a i po několika posleších máte co nacházet, ale není toho tolik, jako kdysi. Propadák tohle album není, ale do historie YES se zapíše jen jako průměrné album.
» ostatní recenze alba Yes - Heaven & Earth
» popis a diskografie skupiny Yes
Spock's Beard / Brief Nocturnes And Dreamless Sleep
Dal jsem si s hodnocením posledního alba Spock'Beard trochu delší časový odstup od prvního poslechu v loňském roce, aby moje hodnocení bylo co možná nejobjektivnější . K albu jsem se několikrát vrátil a nutno dodat, že nad zvědavostí kromě prvního poslechu vždy vítězila chuť , poslechnout si kvalitní muziku.
Přestože kapela utrpěla za posledních deset let dvě poměrně citelné personální ztráty , je nutno podotknout , že zaplať pán Bůh to na kvalitu jejich hudby nemá výrazný vliv. Zatímco po odchodu N. Morse po albu "Snow" si jen málokdo dokázal představit , jak kapela fungovat bez něj dál a řekneme , že plným právem, neboť to byl hlavně on, kdo jako skladatel , zpěvák a multiinstrumentalista byl hlavním tahounem kapely. Po odchodu N. Virgilia tomu tak už nebylo. Ačkoli se pravé on stal tehdy novým leaderem , zpívajícím bubenikem a také skladatelem, jeho vklad už nebyl tak výrazný a rozložili se mezi ostatní členy kapely spolu s externím spolupracovníkem J. Beogoholdem. Nedošlo také k tak výrazné změně stylu a image kapely.
Volba nového zpěváka a kytaristy se ukázala jako velmi dobrá, svou barvou hlasu a intonací Ted Leonard do skupiny výborně zapadl. A to i jako skladatel - podílel se hned na třech kompozicich . SB se nikdy netajily svými vzory - a je to na jejich písních stále znát . Těmi nejsou nikdo jiný , než dvě legendy britského artrocku - YES a GENESIS. A ačkoli v jejich kompozicich slyšíte zcela zřetelně jejich odkazy, je hudba SB dostatečně originální a soběstačná na to , aby se vám vryla do paměti jako něco naprosto svébytná. Album hodnotim jako dynamické, pestré a chvílemi pompézní , přičemž nechybí ani křehké mezihry a hlavně skvěle sladěné vícehlasé vokály - typická a silná stránka SB. Z tohoto hlediska je je silná druhá polovina alba počínaje songem "Submerged" a konče krásnou hymnickou skladbou " Waiting for me" , která neskutečné vygraduje a důstojným rozloučením s celým albem. Za zmínku stojí autorská spoluúčast ztraceného syna Neala Morse , který určitě velmi pozitivně ovlivnil celkové vyznění alba.
V rámci celé diskografie hodnotím album velmi vysoko. SB se pohnuli opět trochu jinam, neustrnuli na místě a neopakují se. Kdo má rád kvalitní prog s reminiscencemi artrocku let 70. , nechť toto album ochutná.
» ostatní recenze alba Spock's Beard - Brief Nocturnes And Dreamless Sleep
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard
Blackfield / IV
Čtvrté album projektu BLACKFIELD se nese v duchu předchozích tří alb, a ač to není na první poslech patrné, některé změny tu jsou. To, že se na albu podílí jiní zpěváci než Aviv Geffen a Steven Wilson, poznáte již na první poslech, nicméně to, že Wilson ustupuje do pozadí tak patrné není. Možná proto, že projekt BLACKFIELD byl vždy trochu víc dítětem izraelského hudebníka Aviva Geffena a proces přebírání otěží, co se týká zpěvu, skládání a produkce pokračuje pozvolna a plně se projevil už na předchozím albu. Tentokrát se na albu podílí jako kytarista a zpěvák, i když většinou ve sborech. Běžný posluchač to nepostřehne, protože oba hlavní protagonisté mají podobnou barvu vokálu, jsou stejná krevní skupina, co se týká hudebního vkusu, umění kompozice i inspirace a tou nejsou nikdo jiní než velikáni světového artrocku v čele s PINK FLOYD, ale třeba i RADIOHEAD. I když je nutné říct, že hudba BLACKFIELD je takový příjemný inteligentní poprock, který se ale rozhodně nepodbízí a proto ho také v rádiu často bohužel neuslyšíte. Je to zkrátka hudba pro inteligentní posluchače s dobrým hudebním vkusem. Trocha nostalgie, nádherné harmonie a bezchybná interpretace, jak prosté a přesto pro mnoho kapel nedostižný sen. Nadání, napsat krásnou nevtíravou melodii, ke které se budete vracet znovu a znovu, obalit ji do vkusného aranžmá, to nemá jen tak někdo. A Aviv Geffen se umí navíc prodat a to se počítá. Svoje melodie nabídl tentokrát hostujícím i Vincentu Cavanoghovi z Anathemy, Jonatthanovi Donahue z Mercury Rev a Brettovi Andersonovi ze Suede. Mimochodem právě jeho interpretace " the Only Fool is Me" patří k tomu nejlepšímu, co můžete na aktuálním albu nalézt. Spolu s úvodní "Pills", zajímavým videoklipem doprovázenou skladbu "Jupiter", připomínající pozdní E.L.O. a trochu nenaplněnou " After the rain ", která by si zasloužila určitě delší stopáž, stejně jako celé album. To beru jako jediný mínus celého alba. Ale tak už to dobrých desek bývá. A na závěr slova samotného Aviva Geffena : "Myslím, že to není prog, je to hodně melodické, ale prog to není. Nenechám hrát Steva sólo déle než dvě minuty, a on to respektuje. BLACKFIELD je všechno, je to pop, je to rock i metal." A já dodávám, že je to především výborná muzika.
» ostatní recenze alba Blackfield - IV
» popis a diskografie skupiny Blackfield
Anathema / Universal
Poté, co britská ANATHEMA prošla temný les doomu, krátce se zastavila v hvozdech artrocku aby nakonec zakotvila na rockové mýtině s opečovávanými záhonky popu, bilancuje svou dosavadní kariéru koncertním CD a je to ohlédnutí vskutku reprezentativní. A to co se týká výběru písní, tak koncertem samotným a to jak prostředím amfiteátru v bulharském Plovdivu, tak i vybroušeným zvukem a souhrou se symfonickým orchestrem. Pozadu nezůstává ani výpravný booklet , ve kterém nechybí záznam koncertu na DVD. Škoda jen, že finální mix není ve formátu 5.1, ale i ve formátu stereo je výsledný sound opravdu křišťálově přehledný. Hudba je zde na prvním místě a to je dobře. Výběr 12 songů na CD a dokonce 20 na DVD zahrnuje většinou hudbu z posledního desetiletí, počínaje albem „Natural Disaster„ z roku 2003, tedy období kdy se jako skladatel začal stále více projevovat Vincent Cavanagh . Při výběru skladeb byl kladen důraz na jejich dle mého názoru nejlepší album „We are here, because we are here„ z roku 2010. ANATHEMA nadělila sobě, ale především fanouškům hezký dárek. Zbývá ho jen rozbalit a užít.
» ostatní recenze alba Anathema - Universal
» popis a diskografie skupiny Anathema
Squackett / A life a within a day
Hned jak jsem zjistil, že tyto dvě šedé eminence takových velikánů, jako byly YES a GENESIS, se zase daly dohromady a tentokrát svoji spolupráci stvrdili i novým název kapely - projektu, tak jsem tušil, že to bude událost. Grus Squire totiž již dříve hrál na některých albech Steva Hacketta. Událost je to pro rockové fajnšmekry, i když tak trochu utajená, a to je škoda.Oba dva pánové ve svých domovských kapelách hráli velkou roli , co se týká skladatelských vloh, aranží, podpůrných vokálů a samozřejmě svých nástrojů - kytary a basové kytary. Je to fakt nádhera, když spojí svoje vokály. Skoro se mi nechce věřit, proč kdysi jejich obě domovské kapely hledali tak intenzivně náhrady za odchozího Petra Gabriela u GENESIS a Jona Andersona u YES, ale to je jiná kapitola a důvody nebyly určitě jen hlasové kvality.... Album je to vyrovnané, skrývá v sobě prvky progresivního rocku, odkazy k orientálním prvkům, tak typické pro Hacketta, ale i příjemné rockové písně, využívající prolínaní obou vokálů. Je to deska pro dospělé a pro všechny, kterým se líbí pohodová inteligentní hudba. Vyníkající je hned úvodní " A Life a within a day ", se příjemně ulítlou středovou pasáží, aby se vrátil zpět hlavní motiv, který má v sobě majestnátost Kašmíru, ale přitom je zcela originální. Kdo máte rád YES a GENESIS, neváhejte a zkuste to, nebudete litovat. Dávám čtyři hvězdy, protože nevím, co bude následovat příště, a šest hvězd není k dipozici.
» ostatní recenze alba Squackett - A life a within a day
» popis a diskografie skupiny Squackett