oř - @ 23.02.2017 | #

Tři velikáni kytarového kumštu okupující světová hudební pódia vydali během posledních třech let trojici výborných albových záznamů svých skladatelských a instrumentálních dovedností. David Gilmour navázal ucelenou kolekcí Rattle That Lock na dominantní On an Island. Carlos Santana se vycajchnoval a navrátil do své minulosti komplexním albem IV. A Mike Oldfield potěšil asi nejvíc hlavě proto, že od něj tak výrazné vzepětí sil už málokdo očekával.

Cesta časem k původním Ommadawn je cesta vzrušující a příjemná. Složitý kompoziční postup, při němž Mike vrství, spojuje, protíná, navazuje a prokládá různé dějové linie a motivy v myšlenkový proud plný rozvíjejících se témat a pasáží, vyznívá stejně brilantně, jak tomu bylo v počátcích jeho dráhy. Několik málo topornějších míst spolehlivě zažehne symbolika motivů a čistota autorových nápadů, protínajících dvojici zdejších monolitických skladeb. Stačí zavřít oči a nechat se pohltit proudem jeho kytarových tužeb.

Return to Ommadawn je hozenou rukavicí všem ospalcům, zatuhlým v šedesátých a sedmdesátých letech. Probuďte se a podívejte také do současnosti, i v ní vychází řada inspirativních děl.

john l @ 24.03.2017 22:00:14 | #
Líbí se mi to čím dál víc. Půjdu do něho, ale Oldfielda vlastně vůbec neznám a jako základní stavební kámen je všeobecně považováno T.B.I, jistá investice. Rád bych poprosil a vyzval kolegy znalce Mikeovi tvorby, aby mi doporučili ještě jedno jeho dílo. Přiznám se že mě láká druhé a třetí album, kterému dát přednost a proč? Předem ď.