Profil uživatele john l
Recenze:
Pendragon / Love Over Fear
| 2020-02-24 | Nerad píšu nelichotivé recenze. Obzvlášť u kapel, které patří řadu let k mým nejoblíbenějším. Dokonce si teď připadám, že v papírovém obalu nových Pendragon mám vložené úplně jiné cd, než které slyšeli čtyři hodnotící, co dali shodně této desce nejvyšší ocenění. A to se ještě další do party chvástá, že slyšel nejlepší nahrávku letošního roku v daném žánru. Nevím jestli se tomu mám smát nebo brečet. Asi spíš to druhé, protože zklamání z nových Pendragon je u mě obrovské. Pár dnů před vypuštěním nahrávky ji zahraniční portály komentovali pozitivně a všude zavládlo všeobecné nadšení nad návratem kapely ke starým pořádkům. Zřejmě jsem všem těm bláhovostem a někdy taky blábolům podlehl natolik, že jsem automaticky čekal desku na úrovni Not of This World, nebo The Window of Life. A těšil jsem se hlavně proto, že mě předchůdce Men Who Climb Mountains úplně nevoní.
Desku točím každý den od doby, co vyšla a pořád čekám, že se něco stane. Jenže se neděje vůbec nic. Není to ani horší, ani lepší. Je to pořád ta stejná nezáživná nuda. Ten stejný stereotyp. Podle mě se žádný návrat nekoná, i když souhlasím, že kapela pověsila tvrdé kytary na hřebík a vrátila se nazpátek k tomu, co jí šlo nejlíp a to jsou pověstné Pink Floydovské melodie. Ty tam skutečně slyším, jenže..... a to je kamenem úrazu. To, co bylo tehdy originální a nápadité, je dnes strašně utahané a vyčpělé. Nick Barrett zestárnul a je zbytečně sentimentální. Stejně jako John Mitchell si odehraje to svoje co jeho kapela potřebuje, aby dokázala přežít a něco vydat. Napíše pár okoukaných melodií, které i když nemají tu cukrovou chuť osmdesátých roků, na vyrobení takového polotovaru bohatě stačí a myslí si, že mu to všichni zbaští. Rád bych se teď mýlil, ale nemůžu si pomoct, tohle je nuda jak blázen. Cd jsem málem zavařil, skladby znám už nazpaměť, ale že bych mezi nimi našel nějaký skutečný klenot, nebo posun, nějakou hodnotu která by tu uvadající smutnou desku nějak zkrášlila, tak to se mě pořád nedaří. Kladné známky uděluji skladbám 360 Degrees a Soul And The Sea za použití juchajda houslové melodie v prvním případě a naopak depresivní v tom druhém. Pak ještě povedený úvod Everything a jedinou záležitost ve které se kapela trochu odváže a to je Who Really Are We? Zbytek je dost stereotypní a veskrz smrdí průměrností. Nechápu, jak nudu typu Starfish And The Moon mohla kapela dát hned na druhou příčku, deska se pak úplně stopne a posluchač neví kam se vrtnout. Naproti tomu Truth And Lies kopíruje některé fragmenty z minulosti, tuším z desky Believe. Jak je první strana nástrojově pestrá, zakopává v bludném kruhu ztráty atmosféry. Ta je naopak hmatatelnější na béčku, ale většina z kompozic je rozvleklých, dlouho trvá než se v nich začne něco dít a jsou si dost podobné. Je mě to moc líto, ale pro mě jsou letošní Pendragon velkým zklamáním a s kvalitou loňských Iq bych je vůbec nesrovnával. To už je poslední Arena zajímavější.
Jestli to tak půjde dál, nevím kdo z těch starých dinosaurů kteří doteď hrdě nesli progresivní korouhev přežije. Sorry Nicku tohle se ti krutě nepovedlo.
» ostatní recenze alba Pendragon - Love Over Fear
» popis a diskografie skupiny Pendragon
Big Big Train / Grand Tour
| 2020-01-27 | Poslední týden si potřetí pouštím desku Grand Tour od Big Big Train. Postupně si projíždím některé z jejich alb a malinko srovnávám. V konečném výčtu mě vychází jejich novinka, která už novinkou úplně není, jako další perfektní zásek BBT. Nezatracuju kapelu za to, že pracuje s podobnými výrazovými prostředky. Já v tom vidím vývoj, i když možná pozvolný. Grand Tour má překrásné digipackové zpracování se spoustou povedených akvarelových kreseb a dotaženým informačním bukletem. Zvuk je na dnešní dobu až nebývale dynamický. Tady musím kapele vyseknout poklonu. Jde poznat, že se snaží svoje fanoušky potěšit. Nejen jejich oko, ale i ucho. Hudba může někomu připadat sterilní a předvídatelná, ale to je u devadesáti procent sloužících skupin taky. Já si myslím, že ten, kdo má BBT rád, musí být spokojený i s Grand Tour.
Nenašel jsem tam žádné zbytečné skladby, které nemají posluchači co nabídnout. Právě naopak. Hudba BBT je už dlouho nesmírně nápaditá a aranžérsky pulzující. Mezi dnešní produkcí kapel, které se dokázali prosadit mezi širší publikum a hrají podobný model moderního progresivního rocku, nemají konkurenci. Nakonec se stačí zaposlouchat třeba do velkolepé skladby Ariel a musí každého znalce takové muziky trknout která bije. A to už nechci laborovat nad tím, jak božsky to asi musí znít naživo. To je krása oblečená do not. Dávám pět bodů za jedno z nejlepších alb BBT.
» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train
Believe / Seven Widows
Názory na desky od kterých čekáte že se vám budou líbit a pak s nimi s každým dalším poslechem zažíváte pocity zklamání a frustrace, se nepíšou dobře. LP Sevent Widows jsem kupoval zhruba před rokem, chvíli trvalo než na něj přišla řada a k dnešnímu dni jsem je slyšel maximálně třikrát. Vím že to není moc, ale mě zkrátka nebaví a pořád nemůžu přijít na to, čím to je. Připadne mi, že Believe přeskočili na doomovou stranu a desku tím totálně utopili. Celé je to zbytečně utahané a zdlouhavé. Někdo by použil výraz nuda. Skladby často atakují hranici deseti minut a silné momenty aby člověk lupou pohledal.
Nejslabším interpretem je pro mě zpěvák Lukasz Ociepa. Disponuje nevýrazným a neprůbojným hlasem s malou hloubkou. Oproti předchůdci Karolu Wróblewskimu je to tristní sestup. Určitou techniku přináší až v závěru desky. V částech pět a šest do hudby Believe vnáší nové prvky, ale jinak škoda mluvit. Mirek Gil si na Sevent Widows taky vybral slabou chvilku a samozřejmě nevím jak přijali fanoušci Karolova nástupce ale tipnu si, že ten u Believe dlouho nevydrží. Ale abych jen neremcal, houslistka Satomi je tou osobou, která si pochvalu zaslouží. Tady hraje hodně melancholicky a emotivně. Její party sem přesně zapadají. Jenže celé to kazí přebasovaný a utopený zvuk, ze kterého se noří jen Satomiiny housle. Netuším co bude s Believe dál, ale tahle cesta nikam nevede. Rád si však počkám.
» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe
Galahad / Battle Scars
| 2019-09-11 | Před týdnem jsem si pořídil do sbírky další album od Galahad. Měl jsem ho už natestované z YT společně s Beyond The Realms Of Euphoria. To však tak povedené není. Že by drobky z nahrávání Battle Scars? Jednička je výborná. Kluci se s tím moc nepářou, celek zní vyváženě a živelně. Jde o moderní progmetalovou desku s výraznou melodikou a libozvučnými refrény.
Titulka je celkem oby, ale skladby Singularity, Bitter And Twisted, Suspended Animation a přesvědčivá Beyond The Barbed Wire se povedli. Nejlepší je instrumentální Reach For The Sun, která jakoby pomalu pootevírá okna do temného neprobádaného vesmíru. Zpěvák Stuart Nicholson na albu podává naprosto strhující výkon. Jeho styl frázování a vyumělkované melodické refrény desku drží pohromadě.
Při poslechu desky jsem přemýšlel, kam Galahad zařadit. Nejblíž určitě k Threshold. Podobně nabroušené kytary, podobně velkolepé refrény...........Threshold.
» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad
Unitopia / The Garden
Neúnavný progresivní bijec horyna tady vyřkl svůj ortel nad oběma paradními fošnami Unitopie. Kluků, kteří bydlí na druhé straně naší planety. Je fakt zarážející, že v zemi vyprahlé pouští, kde klokani dávají lidem dobrou noc, se dokáže zformovat silné jádro nadaných hudebníků, kterým nedělá problém skládat dobrou progresivní muziku. Jestli na scéně byla začátkem nového tisíciletí čerstvá banda mimořádných instrumentalistů, kteří dokázali přijít s něčím nečekaným, byla to právě Unitopia.
Díla The Garden a Artificial se zařadila k tomu nejlepšímu v soudobém progu. Čerstvá pozitivní hudba pramenící z odkazu Yes obsahuje několik zapamatovatelných poznávacích znamení. Tím prvním je hutný vokál Marka Trueacka, dále vynalézavá hra kytaristy Seana Timmse a nakonec výborná aranžmá dechů, houslí, kláves a bohatých sborů. Deska je navržena na formát dvou CD a její pestrost takovou porci hudby dokáže utáhnout. Je tu několik stěžejních čísel na čele se skladbou Inside The Power, což je neuvěřitelně dynamická perda.
Unitopia je spása pro náročného posluchače hledajícího v muzice nové podněty a výzvy. Škoda jejího předčasného konce.
» ostatní recenze alba Unitopia - The Garden
» popis a diskografie skupiny Unitopia
Dream Theater / Train of Thought
S deskou, o které tady nikdo deset let nenapíše ani "ň", nebude něco v pořádku. Když si přečtu znechucené recenze pánů Joachima a Brana, které napsali pět let po vydání alba, tudíž s patřičným odstupem, nemám pro jejich postoj už tolik pochopení, než kdyby své recenze uvedli měsíc po uvedení desky na trh. Já byl tímto přehnaně tvrdým albem ze začátku taky pořádně zaskočený, ale za nějaké dva roky jsem si jej oblíbil stejně, jako kteroukoliv jinou jejich desku.
V době vydání jsem DT tolik nesledoval a dodnes nevím, proč tohle album vyšlo tak brzo po předchozí nahrávce - pouhý rok mezi sebou dělí Six a Train. To je u divadelníků jev dost neobvyklý a pokud na mou otázku někdo z vás zná odpověď, uveďte ji prosím. Takže žádné dlouhé turné, ale hupky dupky zpátky do studia a bum, prásk, ať to má koule, Dream Theater chtějí šokovat. Zřejmě měli potřebu setřást ze sebe frustraci a nasranost. Dokázat všem, že umí hrát pěkně ostře a přehodili výhybku směrem k tvrdému metalu. Nechali se inspirovat jejich velkou láskou Metallicou, což jim hodně fanoušků má dodnes za zlé. Ale když posloucháte nahrávku pozorně, není těžké v ní objevit ty staré DT. Jsou jen zabalení v modernější a neprodyšné slupce. Zvuk mohl dopadnout rozhodně líp, nahrávka je pod metalovou tíhou zbytečně přebasovaná a dunivá. John Myung odvádí skvělou práci, ale někdy je těžké jeho nástroj v té změti najít a oddělit.
As I Am je parádní nakopávačka a Endless Sacrifice disponuje odkazy na starou tvorbu. Osu desky však tvoří tvrďácké pumelice This Dying Soul a Honor Thy Father, v nichž kapela riffuje a hobluje jak o život. LaBrie zpívá přes efekty, čímž dodává skladbám ještě větší razanci, a Portnoy, ten je tu pánem všeho. Co všechno stihne obhospodařit je fakt neuvěřitelné. Tahle nahrávka je hlavně o kytarách a bicích, Jordan Rudess tu skoro nehraje. Má jen pár sólových výstupů a občas ho slyšíte někde hodně vzadu, ale je to žalostně málo. Jenže zrovna tak to má být, přece Metallica taky nehraje s klávesy. Vacant je violoncellový předěl a Stream Of Consciousness obyčejná nudná metalová instrumentálka a odrhovačka. Náladu vám zaručeně zvedne závěrečný kus vytesaný do žuly In The Name Of God, to jsou DT ve vrcholné formě.
Všechny starší recenze bodují tohle metalové album hodně vysoko. Já se k nim přidám, protože dokážu ocenit snahu hráčů vyzkoušet něco nového. Udělali to myslím dost dobře a po svém. Tenkrát jim takový tah vyšel, dnes už bychom frflali mnohem víc.
Pokud potřebujete doplnit energii do svého tělesného akumulátoru, nelze doporučit lepší album. Howgh.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Train of Thought
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory
Řada mých přátel považuje toto album za určitou obřadní záležitost. Mám na mysli jeho spojitost s vysoce propracovaným progresivním řádem. Pro řadu z nich se takřka ihned po vydání stalo neuvěřitelným kultem. Já tímto "nedostižným syndromem" v případě Metropolis pt. 2 nikdy netrpěl. Desku znám od dob jejího vydání a mám ji rád pořád stejně. Rozhodně ji také zařazuji mezi to vůbec nejlepší, co kdy Dream Theater vydali. Slušivou pozici mezi pěti, možná dokonce třemi nejlepšími nahrávkami si deska bez problémů ustojí. Zkouška časem je v jejím případě milosrdná a asi to už tak zůstane napořád. Dream Theater tu použili invenční příběh a zároveň se vybičovali ke svému skladatelskému maximu. Všechny hudební složky tady žijí ve vzájemné sounáležitosti a nikdo z muzikantů par excellence se netlačí před ostatní. Zvuk je dokonalý a LaBrieho hlas vykazuje ten správný mladický zápal.
Za nejlepší místa považuji nástupy skladeb Overture 1928, Strange Deja Vu, komplexní ohromující záležitosti Beyond This Life a Home a brilantní instrumentální představení The Dance of Eternity -tomu se v tvorbě Dream Theater vyrovná máloco. Skladba číslo jedna je pro mě už dlouhodobě píseň Home a hudebníkem číslo jedna Mike Portnoy. Dream Theater tady nevaří z vody ani vteřinu. To začalo až na daleko pozdějších nahrávkách (Black Clouds počínaje a neskutečným marasmem Astonishing konče).
Za pár týdnů bude na trhu nová nahrávka DT. Moc nadějí do ní nevkládám, ale třeba mi na stará kolena pánové ještě udělají radost. Nechám se překvapit.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Thin Lizzy / Bad Reputation
Irští psi Thin Lizzy vyzkoušeli během své kariéry spousty producentů. Nick Tauber, Ron Nevison, John Alcock, Kit Woolven nebo Chris Tsangarides. Každý z nich dokázal kapele vtisknout svou vizi a trochu ji pozměnit k obrazu svému. Základní charakteristiku si ovšem Lynott a jeho kumpáni dokázali zachovat. Nejvyšší dohled nad deskami Bad Reputation a následující mooreovskou černou růži byl svěřen Tony Viscontimu. Ten ze všech zúčastněných odvedl nejdokonalejší "knoflíkovou" práci a z kapely vykřesal maximální maximum. Poslech "špatné reputace" je toho důkazem.
Jenom strnulá úvodní fádnost Soldier of Fortune může moje stanovisko nabourávat. Počínaje titulní věcí a konče technicky namakanou Dear Lord vychází zářivé slunce nad hlavami Thin Lizzy pravidelně a ještě osmkrát. Opium Trail, South Bound, hlavně křehule Dancing in the Moonlight a strhující That Woman's Gonna Break Your Heart. To jsem vám označil ty, které sám považuji za enormně přesvědčivé. Thin Lizzy tu voní dálavami orientu, často se nadechují k předem vyhrané bitvě a vyhrávají do všech stran, až se jim zapalujou lejtka. A to i přesto, že s Brianem Robertsonem začaly být patálie a na desce si moc neštrejchl. Na výsledku poznáte spíš pravý opak.
» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Bad Reputation
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy
Arena / Double Vision
Recenze už moc nepíšu, není tolik času a občas mě to taky vyčerpává. Někdy se ale přistihnu, že slina ještě nevyschla. Jako teď v případě nové Areny. Začal jsem psát, protože jsem si pustil svou oblíbenou desku Immortal a vzápětí dostal chuť na novinku. A taky se mi nelíbí, že ji tu horyna tak poplul. Skoro se divím, že nevsadil ještě o bod míň. Je na nás, abychom jí tu pošramocenou pověst pořádně napravili.
Jak už jsem předeslal ve svojí reakci, obě desky mi přijdou dramaturgicky podobné. Shodně obsahují šest kratších skladeb a jednu dlouhou na konci. Double Vision se období Immortal nikdy vyrovnat nemůže a to z jednoho prostého důvodu. Paul Manzi není a nikdy nebude Rob Sowden. Rob byl král, něco jako Mercury nebo Plant. Ohromně silný zpěvák s velkým charismatem, který dodával skladbám Areny něco nadpozemského. O dva kroky předběhl v cíli i Paula Wrightsona (a že to byl nějaký kabrňák) a Paula udělá o několik délek. Ale nechápejte mě špatně, Paul zpívá také přesně a charakterově. Jenom nemá fluidoidní dar vtáhnout vás tolik do děje jako Rob.
Začátek prostřednictvím Zhivago Wolf není zlý, spíš stereotypní. Klasická Arena s pěknými Mitchellovými vyhrávkami a hororovou atmosférou dosazenou Nolanem. Ovšem další skladby jsou parádní. The Mirror Lies je stejně úžasná jako Waiting For The Flood z Immortal. Křehká akusticky navoněná pomněnka, ve které Mitchell stornuje vaše pomluvy a předvede vám, jak dobře mu to pořád hraje a myslí. Z podobného těstíčka je i Scars. Tady se trochu víc představí Manzi a sázka na atmosféru Areně vychází jak čekáte. Kytarové sólo z časů Visitora.
Zapamatovatelnou, vpravdě popovou melodii kapela vsadila do skladby Paradise Of Thieves. Pořád je to progres, jen trošku přístupnější. Manzi se omotává okolo křehkých Mitchellových akustik a Nolan celý ten příběh efektně podmalovává. Po piklfloydovské a asi nejslabší Red Eyes je tady perla Poisoned. Opět něco na způsob Friday's Dream z Immortalu. Takže naléhavá a náladově pestrá věc s hospodárným instrumentálním arzenálem. Krásně se to poslouchá. A je tu přes dvacet minut The Legend Of Elijah Shade. Taková operní, trošku patetická, trošku roztahaná a taky trošku strašidelná skladba s několika dobrými a několika slabšími pásmy.
V případě Areny se všichni pořád ohání termínem progres. Prý už to není takový prog, jako byl před patnácti lety. Ano není, ale je to v jejich případě pořád potřeba? Musí vám, nebo komu, kapela ještě něco dokazovat? Arena svá hlavní slova už dávno vyřkla a teď hraje pro potěšení a ne, aby dobývala nějaké mety. Mně nakrásno stačí, když kluci skládají příjemné písničky, které mají hlavu a patu a já mám to potěšení se s nimi seznámit a poslouchat je. Progresivní odvazy typu Contagion, kdy to v kapele kreativně vařilo a přetékalo, překonat stejně nelze. Husté atmosféry viktoriánské Anglie 19. století, jakou měli na Peppers Ghost, už taky nikdy nedocílí, tak proč nevyzkoušet úspornější metodu. Po trochu nudnějším přehmatu s Unquiet Sky chytla Arena novou mízu a své posluchače dokáže znovu přikovat k reproduktorům jako za časů Immortal.
Já vím, že to na plných pět bodíků letos není. Ale pardon, tři a méně mi přijdou troufale potupné. Takže ať se máte čemu divit, já to slyším jinak.
» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena
Magnum / On a Storyteller's Night
Existují nahrávky, které mají pro člověka zvláštní význam. V moji sbírce zaujímá jednu z takových pozic album On a Storyteller's Night. Dlouho to byl jediný stařičký opus kapely Magnum, který jsem vlastnil. Jenže v určité fázi svého hudebního dospívání jsem z pompézní produkce dostával kopřivku a když se naskytla příležitost, dal jsem ho pryč. Jak se traduje, odříkaného chleba největší krajíc, uběhlo několik let a mně po desce začalo být zase smutno. Jenže zrovna v té době už nebyla v běžné distribuční síti. S odstupem několika let jsem si ji zase sehnal a dnes mně její překrásný obal i příjemné písničky přinášejí znovu potěšení.
Jde o dramaturgicky zajímavě rozdělenou desku. V první půli nás kapela potěší epičtějšími kusy plnými historie, zbojníků a sličných panen a v druhé si Catley se svými kumpány naposledy zavzpomínají, odkud Magnum vzešli a že heavy metal pro ně nebyl jen chvilkovým poblouzněním.
Několik kusů z této desky by se slušelo zařadit na celkové best of kapely. Vznešená modlitba How Far Jerusalem (možná nejlepší skladba celých Magnum), mystický drahokam On a Storyteller's Night, vzdušná akustická záležitost Before First Light, odpověď na úspěch kapely Asia Two Hearts nebo klidně dunící All England's Eyes. Co skladba, to klenot.
Pět nedávám z povinnosti, ale z úcty k mé nejoblíbenější desce Magnum.
» ostatní recenze alba Magnum - On a Storyteller's Night
» popis a diskografie skupiny Magnum
Big Big Train / The Underfall Yard
Několik skvostů tady zůstáva mimo hlavní proud zájmu. Přitom je kapela Big Big Train v poslední době mediálně hodně propíraná. První nahrávky svou průměrností na úspěch ještě nedosáhly, ale sotva do kapely přišel nový zpěvák David Longdon, vyletěli chlapíci strmě nahoru a přes noc se z nich stala jedna z hlavních art-rockových akvizicí nového milénia.
Přemýšlím, jakým termínem jejich muziku označit, aby šla snáze rozšifrovat nováčkům, kteří se tady za pět či deset let objeví. Napadá mě termín PASTORÁLNÍ ART ROCK. Nepředpokládám, že jsem jej právě vymyslel, ani že jsou BBT jediní na světě, kteří podobné projekci holdují. Ne, jediní určitě nebudou, ale jedni z nejlepších ano. Možná nejznámější, něco jako vůdci. A proč pastorální? Nejspíš pro jejich zálibu v dechové sekci, která jejich muziku výrazně modeluje, proměňuje a tvaruje. Už tak výrazné neagresivní pojetí navíc zjemňují pozouny, lesní rohy, kornety a dokonce i mohutná tuba. Nástrojově se tedy jedná o dokonale vyváženou desku.
K jejímu poslechu je zapotřebí dostatečně široké časové rozmezí. Povrchní posouzení se naprosto míjí účinkem. Nejen že si posluchač nic nezapamatuje, ale může se stát, že ohodnotí desku jen vlažně a nebude mít důvod se k ní vracet. A to by byla velká škoda. The Underfall Yard za námahu určitě stojí.
» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train
Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery
Jsou desky mizerné, desky dobré a desky senzační. O albu Brain Salad Surgery jsem byl dlouhodobě přesvědčený, že je to deska dobrá. Teď ovšem musím svoje tvrzení poopravit, protože si myslím, že je to deska geniální. A co mě k nově nabytému tvrzení přivedlo? Zhola nic. A nebo možná přece něco. Tím něčím, možná by se slušelo konstatovat ničím, je dlouholetá pauzírovací propast, ve které jsem si ELP nepouštěl.
Možná jsem v něm konečně nehledal melodiku a přístupná aranžmá. Stejnak dobře vím, že podobné příměsi u ELP nenajdu, ale pokaždé je jaksi čekám. Možná jsem konečně poslouchal co pánové skutečně nahráli, tu syrovost, tu mrazivou atmosféru, kila Emersonových kláves a dunící bicí Carla Palmera. Možná jsem se na ně skutečně těšil tak moc, že jsem neměl potřebu slyšet hackettovské a gilmourovské vyhrávky, které s rokem 1973 souzní stejně mohutně, jako alba jejich kapel.
Jerusalem a Still... You Turn Me On jsou jedny z nejhezčích skladeb v oboru, to je bez diskuzí, a Karn Evil 9 zase patří mezi nejprogresivnější. Hm, nejprogresivnější? Co to vlastně znamená, zeptal by se laik. To znamená, že ti její náplň a průběh úplně zdevastuje myšlenky. Položí na lopatky, budeš jen žasnout nad tím, kolik různých tónů a variací jde naskládat do jednoho úseku. Úseku tak přebujelého a inteligentně vystavěného, až v něm najdeš zalíbení, které se ti nebude zajídat, nýbrž tě musí stimulovat.
Takže od teď o BSS jenom v superlativech a všichni prosím!
» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer
Magnum / Sleepwalking
Pokud budu posuzovat výtvarné náměty magnumovských alb, deska Sleepwalking určitě obsadí jednu z předních pozic. Její obal se mi vždycky hodně líbil a čím víc byla nedostupná, tím víc jsem ji chtěl mít doma. Pokud budu posuzovat Magnum po hudební stránce, je Sleepwalking jednou z jejich nejpovedenějších nahrávek. Společně s respektovanými díly vydanými v rozmezí let 82-85 vyhrává prestižní vavříny nápaditosti a melodiky. Po aranžérské stránce je zvládnuta za jedna.
Bob Catley podává nadstandardní výkon, jeho vokál hladí, šimrá i příjemně mrazí. Dokáže přesně nadávkovat emoce, kupříkladu v Only In America, kde se sjednotí se sbory a vytvoří dokonalou atmosféru. Hudebníci se vzájemně hecují a hrají stejně jako ve dvaceti. Neuchylují se k vykrádání sebe sama, tak jako se tomu děje dnes. Konec desky je povedený stejně jako začátek. Na zátylku zalechtá jak dokonalá Stormy Weather (na poměry Magnum dramaticky malinko netypická) v úvodu desky, tak sugestivní The Long Ride v jejím závěru.
Hudba zachycená roku 1992 je stejně pestrobarevná jako přiložená Matthewsova obálka a dodnes patří k mým nejoblíbenějším od Magnum.
» ostatní recenze alba Magnum - Sleepwalking
» popis a diskografie skupiny Magnum
Iron Maiden / The Final Frontier
Veškerá očekávání, že by moji dávní oblíbenci Iron Maiden ještě mohli vytvořit diametrálně odlišnou nahrávku, jsem dávno pohřbil. Až do chvíle, než na svět přišlo tohleto album. Samozřejmě nejde o žádný art rock nebo mezní dílo progresivní muziky, to jistě ne, ale na poměry kapely je právě Final Frontier výrazným mezníkem. Když si v hlavě promítnu některé ubohé pokusy ať už s Bayleym (tristní Virtual XI) nebo s Dickinsonem (suchopárná Dance of Death), pak je nárůst kvality v podobě tohoto alba až záviděníhodný.
Maiden konečně pozměnili svůj způsob komponování. Pestřejší vokální harmonie a především kytarová melodika a pro kapelu zcela netypické riffy tentokrát dostaly velký prostor k realizaci. Ta deska je jiná ve své dramaturgii a hlavně atmosféře. Cítím tu pozitivní energii a příjemné vibrační napětí. To se přenáší do úchvatných kytarových stěn a často se zrcadlí také v Dickinsonových vokálních ozvěnách. Jednotlivé skladby mají pořád složitou strukturu, na to jsme si už zvykli u minulých alb, rozdíl je v nápaditosti a nenucenosti. Vzdušnější témata, určitý pokrok v dynamice spodku a komplexní přístup konečně našly pořádnou odezvu.
Progresivní heavy metal je trefné označení škatule, která se hodí k tomuto albu. Tady jde nakrásno poznat, jak se z hard rocku vaří heavy a jak progresivní ochucovadla dokáží servírovanému pokrmu dodat ty správňácké chutě. Uf, to jsem se zase jednou spokojeně oblíznul.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Scorpions / Humanity: Hour I
Scorpions se v průběhu devadesátých let plácali v blátě jako ryba na suchu a po předchozím desetiletí plném úspěchů s doláčama vyčuhujícíma z kapes, najednou nevěděli jak na to. Crazy World jim dala nesmrtelnost a spokojený důchodcovský roky, jenže na ty kapela ještě nepomýšlela. Chtěla pokračovat dál a chtěla držet krok s Amerikou.
Na Face the Heat přitvrdili a zabalancovali, dalším deskám se to už nepodařilo. Scorpions vydávali brakovou hudbu, zbytečné živáky, výběry balad, akustické sety a podobné krávovinky. Ze země je zvednul až album Unbreakable. Za tři roky měl navázat Humanity: Hour I, což nevyšlo tak, jak se předpokládalo. Jelikož, a teď se podržte, jde o mistrovský progresivní opus (magnum)!!!!!!!
Jenže Scorpions nikdy žádný progres nehráli a tudíž ani nemohli disponovat takto zaměřeným publikem. Jejich fanoušci chtěli další variace na Still Loving You, nebo Send me an Angel. A oni si klidně vydali něco tak nepředvídatelného. Deska zůstala v regálech a kapela se potápěla zese ke dnu. Návrat k původnímu funkčnímu období přišel až s nahrávkou Sting in the Tail, která měla zůstat navždy tou poslední (kapela velkohubě ohlašovala konec kariéry), což mohla být vcelku důstojná tečka.
Jak jsem tedy už předeslal hore, Humanity: Hour I je progres jako hrom. Ne ve smyslu Yes, nebo Pink Floyd, ale v intencích hard n heavy směru Meineho a Rudy Schenkera. Na textovou, technologicky záměrně absurdní scifi výpověď zasazenou do budoucna se navlíkla moderní produkce a prvoplánové hitovosti se zabouchla vrata. Schenker si rozepnul rukávy a sype jeden hutný riff za druhým. A Klaus Meine pro změnu zpívá dokonale a bez falše, líp jak za mlada. Deska je razantní a neustále pod napětím. Ale pod tvrdou slupkou raší pověstná scorpionská melodika plná neslýchaných vyhrávek a zpěvných refrénů.
Humanity: Hour I je muzikantsky daleko hodnotnější, než obyčejní Lovedrivi a Amusementi. Není ukovaná pro diskotéky, ani pro stadionové halekače. Tahle deska je pro Progboard! Pět bodů pro nějlepší desku Scorpions v její bohaté historii! A to není prdel!
» ostatní recenze alba Scorpions - Humanity: Hour I
» popis a diskografie skupiny Scorpions
Galahad / Seas of Change
Staří harcovníci, neúnavní obránci britského progu, jsou po šesti letech zpátky s novým albem a staronovým kolegou Lee Abrahamem. Dlouhé čekaní se několikanásobně vyplatilo. Galahad už mají na kontě dvanáctou desku a jestli jsme doteď za nejlepší považovali nahrávku Sleepers, s novinkou je všechno jinak. Ta přepisuje dějiny související s jejich tvorbou a dokonale uplatňuje zkušenosti, které tento soubor dokázal nasbírat. Tihle Britové jsou z podobné hudební rodinky jako Threshold nebo Arena. Těm prvně jmenovaným dnes zaráží smrtelný hřeb pořádně hluboko a obávám se, že v případě kolegů číslo dva tomu nebude jinak.
Galahad často vyznávali neinvazivní a neagresivní způsob hry, avšak noblesní novinka míří ještě výš. Její melodie jen zlehka kloužou okolo vás a zároveň jsou natolik propracované, že stačí trochu zapřemýšlet a už je nedostanete z hlavy. S nelehkým úkolem napasovat celou desku do jedné skladby se vypořádali velice schopně. Chytlavé refrény a výborná atmosféra jsou znovu hlavní poznávací znaky. Jde vytušit, že ani po tolika letech tvrdé práce pánové neztrácí sílu. Naopak. Kapela jak stárne, tak dorůstá a uplatňuje vše, co se postupně naučila. Velkolepost skladby se občas dotkne elektroniky na tom správném místě, nic není přebujelé, všechno šlape v uceleném sledu, bez zaváhání a rušivých kiksů. Nechybí rozmanité vokální linky, bravurně podané Stuartem. Zasněná atmosféra kontrastuje s moderními ruchy dneška a mihotavé expresivní výlety ostrých kytar dodávají tu správnou porci energie.
Tohle album si zaslouží pozorný a několikanásobný poslech, protože v případě, že si ho pustíte jenom jako kulisu, ubližujete hlavně sobě a okrádáte se o možnost poznat další geniální dílo. Kapela zúročila všechno dobré, co se jí povedlo na předchozích deskách. Seas of Change je ještě o stupínek lepší, než povedené Sleepers. Galahad jsou vyzrálá kapela a tohle je jejich skutečně nejlepší album, které za svou existenci vytvořili. Je ucelené, promyšlené a působivé. Je od muzikantů, kteří moc dobře vědí, co dělají. 150%
» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad
Iron Maiden / Powerslave
K prvnímu střetu s Iron Maiden jsem se dostal někdy na začátku devadesátých let. To se v televizi pořád dokola protáčel klip ke skladbě Be Quick Or Be Dead. Tehdá mě styl kapely docela překvapil, protože jsem čekal prostší a jednoduší kolovrátkovku. Nakoukané jsem měl jejich obálky, ty působily jako omračující zjevení a nejvíc ta z desky Powerslave. Egyptská tématika s faraonem Eddiem vypadala i na cédu monstrózně. Když jsem uslyšel první pecku Aces High, pojednávající o pilotech RAF, zůstal jsem hledět s pusou otevřenou jako vrata do kravína. To byl pořádně těžký kalibr. Ale všude tolik propíraná 2 Minutes To Midnight mě nic neříkala a neříká ani dnes. Pojďme ale dál. Základní osa desky leží na dvou nejtvrdších a taky nejrychlejších písních mejdnů co znám. Flash Of The Blade a Back In The Village jsou dokonale boží. Pekelně rychlé riffy, dunící basa, naspeedované bicí a nejlepší heavy zpěvák co znám Bruce Dickinson, povyšují tyhle písně ve tvorbě mejdn na úplnou špici. Deska má jasně přehledný scénář, přesně víte co kdy přijde a kam kterou skladbu zařadit. Funkčí Harrisova instrumentálka Losfer Words ani melodická The Duellists nejsou žádné obyč položky do počtu. Druhou osu tvoří velkolepý závěr s dominantní a silově působící Powerslave, v které Bruce zpívá jako skutečný faraón a námořnická bajka Rime Of The Ancient Mariner. Obě za jedna.
Powerslave patří mezi mistrovská díla této kapely a dnes už vlastně legendy Heavy Metalu. Snad se nebude nikdo zlobit, když ji označím za BIBLI tohoto stylu. Vždyť jsme na ni v mládí přísahali snad všichni, nebo se mýlím?
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Powerslave
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
King's X / Dogman
V 94tém vydávají Kings X jednu ze svých nejlepších a taky nejtvrdších nahrávek. Deska Dogmen se inspiruje v syrovosti Led Zeppelin a ohlíží za akustickými ornamenty, které provázeli některá ze stěžejních alb zlaté éry art rocku. Nejde o žádný natlakový metálek a žádný heavy sound se nekoná. Naše trio přitvrdilo na výrazu a naléhavosti. Na střídačku se tu potkávají Sabbathovsky zatěžkané groove idylky s krásnými, akustickou kytarou budovanými katedrálami ze skláren závodu X. Vebere si každý. Začátek desky není špatný, ale ty skutečné perly jako Pretend, božská Flies and Blue Skies, našlapaná Black the Sky a hned další v pořadníku Fool You, Don't Care, Sunshine Rain a Complain patří k jejich hymnám dodnes.
Touto deskou dala kapela celému dnes směšnému hnutí GRUNGE pěkně na prdel. Hned jak ji nafrnění kritici zaregistrovali, začali mektat něco o průkopnících stylu a že Pinnick, Tabor a Gaskill přišli první a další podobné zhovadilosti. Když kapela v osmdesátkách začínala, vycházela z klasického křesťanského rocku a proto, že vydala jedno album s tehdejším producentem podepsaným pod érou podobných nahrávek(Brendan O’Brien, například také Aerosmith), ještě neznamená, že musí být pionýrem stylu.
» ostatní recenze alba King's X - Dogman
» popis a diskografie skupiny King's X
Magnum / The Eleventh Hour
První dvacetiletku v tvorbě Magnum jsem často vnímal jako nějakou rozčapenou chobotnici, která se pomocí svých chapadel zabodává do různých hudebních stylů a ty vzápětí ve své bambulaté hlavě cupuje na jednu hromadu.
Pro metalisty byli vždycky moc měkcí a vlezlí, pro hardrockery příliš pompézní a u arťáků si to svými přebujelými syntíky po pár albech taky postupně rozházeli. Kdo tedy na Magnum zbyl? Asi hrstka odtud, hstka odtamtud, pokaždé se někdo našel. Magnum s davem neuměli manipulovali jako třeba Iron Maiden, ale pokaždé si tu svou sortu dokázali získat a ohlídat. Dokonce ještě dneska jsou pořád tady a vydávají své čtyřicáté, nebo už dokonce padesáté album?
Asi nejpozoruhodnějším dílem zůstává už pětatřicet let nepřekonaná nahrávka The Eleventh Hour. Z mého pohledu jde o výživnou substanci sedmdesátkového hard rocku, promíchanou(tehdy ještě)neplastovou pompou s přídavným progresivním motorem u zadku.
Na poměry Magnum jsou tu celkem komplikovaná aranžmá, barevný a dynamický zvuk, stále lze postřehnout mladický zápal, ale taky určitou soudržnost a nerozředěnost. V té době byl Clarkin se Stanwayem herním duem k pohledání. Když k tomu připočtem sebejistého Catleyho za mikrofonem a skladby co mají šťávu(The Prize, Breakdown, The Great Disaster...............), dostaneme Magnumáckou osmdesáti% slivovičku.
» ostatní recenze alba Magnum - The Eleventh Hour
» popis a diskografie skupiny Magnum
Collage / Safe
Divím se proč tenhle progresivní skvost tady nemá ještě žádnou recenzi? Ani takoví borci na polskou scénu jako jsou Mayak, Horyna, Brano a Palo se do jeho rozboru nepustili. Přitom předešlé dílo Moonshine si zaslouženě své ostruhy už dávno vydobylo. Jenže Safe je trochu jiné. Aspoň mě tak připadne. V mých očích působí o poznání uzamčenějším a nepřístupnějším dojmem. Texty jsem nestudoval, ale nedivil bych se, kdyby se jednalo o vzájemně propojenou koncepci. Největší překážkou alba je jeho délka. Ta není oproti Moonshine tolik rozdílná, ale na displeji nepůsobí seřazení většiny dlouhých skladeb v jednom sledu za sebou moc dobře. Váže posluchače k nezbytné soustředěnosti a nechce mu dovolit, aby si při nějaké krátké vsuvce, nebo instrumentální parafrázi mohl myšlenkově odskočit.
Navázat na tak bezvadné album jako bylo Moonshine je těžké. Safe není horší, je AŽ druhé a příliš složité. A vlastně zůstalo taky nepochopeno, načež ukazuje jeho nižší hodnocení. Mě trochu připomíná Arenovské Contagi on, které je taky mistrovským dílem, ale Visitor a Immortal už nedokázalo nikdy přebodovat.
Přes všechny výhrady zůstává Safe dost dobrým rozlučkovým albem Collage a Gilovy melodie spolu s Palczewskiho mohutnou klávesovou stěnou zní pořád stejně úchvatně. Zvuk už není tolik pompézní, zato výraz Roberta Amiriana se k Hogartovské mimice až nebezpečně přibližuje. To nemá být narážka, spíš upřesnění, jak jsou karty rozdány.
» ostatní recenze alba Collage - Safe
» popis a diskografie skupiny Collage