Antony - @ 01.02.2017 | #

1. poslech - zív, nuda...
2. poslech - pár dobrých songů, jinak vata.
3. poslech - deto deto Imhotep
5. poslech - návyk, jako na cigáro po ránu. Nekouřím, aha..
10. poslech - Sorry jako.. ale to žeru!

Hudební styl, moderní melodický hardrock (nebo si tomu říkejte jak chcete) má obrovský přetlak konkurence. Hraje ho nepřeberné množství kapel z celého světa. V podstatě se nevyvíjí, jak ho definovali na přelomu 70/80 let Whitesnake a další, tak se hraje i teď. Nikdo už nečeká něco převratného, ale těžké je alespoň zaujmout. První poslech bývá vždy - aha, nuda, zív. A další taky, nic se nezmění. Většinou.

U novinky Gotthard prošel můj dojem z muziky svižným vývojem, od povinného seznámení až po nadšení. Švýcarům se podařilo vytvořit kolekci energických písní, přičemž většina z nich má potenciál zaujmout i náročnějšího posluchače. Nejde o standardní refrénovky, skladby jsou bohaté na melodické nápady, srší dynamikou, mají více vrstev, které stojí za to objevovat.

Úvodní Silver River má zajímavou a výraznou melodii, ale jako u jediné na albu z ní mám pocit, ze na mě moc tlačí. Hned dál ovšem začne hudební radost, přirozený pěvecký i hudební projev bez náznaku únavy nebo rutiny. Zdůrazním zejména Everything Inside s výrazným riffem a excelentními sóly, Tequila Symphony No. 5 s rafinovanou citací Beethovena a Only Love Is Real, kde se daří provařené téma zhudebnit znamenitě emotivně působivě. Ostatní skladby nezaostávají, mohl bych jmenovat téměř všechny. Nesnáším těžkopádnou, lacinou a omletou muziku, zavedené kapely k tomu často sklouzávají, tady se jedná o pravý opak. Osvěžující a milé dílo.

Jasně, že je to pořád muzika pro masy, takový metalový popík. Ovšem tohle vkusné provedení kombinované patřičnou invencí a pestrostí, vytvořené mistrně lehkou rukou, mne přitahuje. S každým poslechem objevuji další drobnosti a detaily, pozitivně dokreslující celkový dojem.

Zdroj: CD Deluxe Digibook
Skladeb: 15
Délka: 56:11
Dynamika: DR7
Zvuk: I přes značnou dynamickou kompresi celkem poslouchatelný

b.wolf @ 02.02.2017 14:14:25 | #
Ze Švýcar raději Krokus, Gotthard jsem viděl se Stevem a fošny jako Homerun nebo Need to believe těžko něco překoná. A ta vykradacka Uriah Heep mně fakt přijde přes čáru. Jsem sice rád, že pokračují i po Stevově nečekaném odchodu, ale to je vše, zařadil jsem je do škatulky tuctovych, podobně hrajících smeček, lehce zaměnitelných, nicméně postradatelných. Dnes si fakt raději dám tu klasiku, staré pardy Cloven Hoof... Raději nehodnotim.