oř - @ 18.02.2017 | #

Mezinárodní průzkumnou sondáž, pořádanou na přelomu milénia v různých koutech světa o nejlepší rock/metalové výběrové album minulého století, s přehledem vyhrálo dvojalbum Metal Works '73–'93 anglických heavy drtičů Judas Priest. Po právu reprezentativní bestofko, u jehož výběru mohla firmě kapela asistovat, splňuje ty nejvyšší nároky hudebního publika i jednotlivce, který nemá v úmyslu kupovat kvanta judasáckých alb, ale přesto se touží seznámit s materiálem, který kapela produkuje ve své první dvacetiletce.

Každá fenomenální, ale i průměrná deska je tu zastoupena většinou několika nejlepšími vzorky z interesantní etapy kapely a dokládá hudební vývoj Birminghamského tělesa. Skvělý obal z dílny Marka Wilkinsona evokuje zmenšeniny všech desek a poukazuje na fakt vypiplanosti tohoto uceleného souboru. To, že se jedná o inteligentní tah a ruka osudu tahala z bubnu štěstí samé výrazné kusy, můžeme dokumentovat zařazením dvou báječných skladeb Solar Angels a Desert Plains, obsažených na jinak vyloženě slabém albu Point of Entry. Jako zápor bych označil účast hned čtyř skladeb z navždy přeceňovaného dílu British Steel. Naopak ozdobou dvojalba jsou baladické kusy vyjmuté ze sedmdesátých let Before the Dawn a Beyond the Realms of Death. Zásadní alba halfordovské historie Screaming f. W. a Defenders o. t. F. dostanou slušný prostor, stejně jako čtyři singly z nedostižného Painkiller. Avšak roucho pro královnu nejspíš oblékne jedna z trojice stařičkých a milovaných jistot Exciter, Dissident Aggressor, nebo Sinner. Byl mezi námi na konci sedmdesátých let snad někdo imunní, koho tyhle šlehy s patřičnou intenzitou nepřeválcovaly stejně, jako energie zbavené "staříky" Deep Purple a Uriah Heep?

vmagistr @ 18.02.2017 10:42:11 | #
S tím domnělým "přejetím" Deep Purple se odvážím polemizovat. Deep Purple svoji poslední sedmdesátkovou studiovku (Come Taste the Band) vydali v říjnu 1975. Časově nejbližší studiovou nahrávkou Judas Priest je deska Sad Wings of Destiny z března 1976. Jakkoli je strašně obtížné srovnávat kapely, z nichž jedna se ve své tehdy aktuální tvorbě opírala o blues více než kdy předtím, zatímco druhá jej ze svého původně hardrockového naturelu stále cílevědoměji vymazávala, jeví se mi Come Taste the Band oproti Sad Wings... subjektivně jako muzikálnější, vyzrálejší a živější deska.
Srovnání Come Taste... s následujícími studiovkami Judas Priest je sice lákavé, ale vůči Deep Purple zároveň velmi nespravedlivé. Jak Sin After Sin, tak Stained Class vyšly až téměř rok (v druhém případě skoro rok a půl) po purplovském rozpadu. Za mnohem výpovědně bohatší bych považoval srovnání těchto dvou desek s tehdejší tvorbou kapel, které odkaz Deep Purple (skrze personální provázanost) rozvíjely dále - např. Rainbow (deska Long Live Rock 'n' Roll) či Gillan (Gillan). Z osobní poslechové zkušenosti studiových desek soudím, že obě zmíněné kapely tehdy ještě uměly "ukázat svaly" a s nastupující vlnou rychlého a tvrdého rocku dokázaly nakrátko držet krok.