Profil uživatele vmagistr
Recenze:
Animals, The / The Animals (UK)
| 2025-04-20 | Ačkoli vůči sobě (Mersey) beat a rhythm and blues stály na Britských ostrovech minimálně v první polovině šedesátých let v opozici, v jejich vývoji bychom našli určité styčné prvky. Obě vlny, jejichž exponenti se už po nějakou dobu tužili v lokálních klubech, komerčně odstartovala jedna z jejích kapel úspěšnými singly a následně prvním LP. Na Beatles a Rolling Stones si jejich vydavatelství (Parlophone, respektive Decca) slušně namastily kapsu, takže ostatní labely nechtěly přijít zkrátka a nějakou podobnou kapelu (či kapely) si do své stáje také rychle spěchaly pořídit. Ta cca půlroční pauza, po které se na singlovém i dlouhohrajícím trhu začalo něco dít, je poměrně signifikantní.
Společnost Columbia, která své ovečky (Freddie and the Dreamers, Gerry and the Pacemakers) pásla i na beatové scéně, takto v létě 1964 dala šanci newcastleským The Animals. Naprosto po právu, singl The House of the Rising Sun boural hitparády na obou stranách Atlantiku. V podstatě kompletní debut (plus minimálně jeden další singl) vznikl během jediného červencového dne - jak se na něm tedy kapela s nenadálým úspěchem popasovala?
V prvé řadě je třeba říct, na čem skupina v té době stavěla. Zpěvák Eric Burdon disponoval charismatickým shouterským vokálem, se kterým podle mě v Britském království v té době neměl konkurenci. Zvládal snad všechno - od jemného, vemlouvavého šepotu po křičený hlas zfanatizovaného kazatele, jistý ve výškách i v hlubinách, kde jeho zpěv dostával osobitý témbr. Druhým ze stavebních kamenů, díky kterým byli tehdejší Animals tím, čím byli, představoval klávesista Alan Price se svými varhanami Vox Continental. Když se obojí sešlo ve správné konstelaci (třeba v tradicionálu Bury My Body), zněla kapela natolik přesvědčivě, jako by pro ně možnost navázat na průlomový singl nepředstavovala vysněnou metu, ale naprostou samozřejmost. Velmi slušně vyšly i dva bluesové standardy od Johna Lee Hookera - jak v I´m Mad Again, tak v Boom Boom najdete 100 % atmosféry a 0 % komerčního pomrkávání. Třetí "hookerovka" Dimples už je na můj vkus až moc hozená do pohody, do které zabředává podstatná část zbylých příspěvků na desce.
Rhythmandbluesovky Memphis, Tennessee a Around and Around od Chucka Berryho znějí zoufale přeslušněle, to samé platí o jinak nápaditém kousku She Said Yeah, který o několik měsíců později nesrovnatelně důrazněji napálili Rolling Stones na své třetí studiovce Out of Our Heads. Houpavé aranže I´ve Been Around a I´m in Love Again od Fatse Domina mě vyloženě nudí, rock´n´roll The Girl Can´t Help It na tom není o mnoho lépe. Na závěr jsem si nechal obludnost Story of Bo Diddley, která celé album otevírá. Skoro šest minut vytloukaného rytmu, na kterém si tenhle americký rhythmandbluesman vybudoval kariéru, je na mě moc, zvlášť když k tomu Burdon po většinu času jen vypráví příběh, ve kterém se mísí Erikovy osobní (pseudo)vzpomínky s pokusem o reflexi zrození a vývoje americké a britské populární muziky.
Kolem a dokola se mi zdá, že v roce 1964 stáli The Animals rozkročení mezi rhythm and blues a beatem a ještě neměli jasno, na kterou stranu je to táhne víc. Svým repertoárem sice nijak netajili obdiv k zámořské hudební "černotě", nicméně si z ní vybírali materiál, který spíš než po hutné atmosféře pošilhával po melodické líbivosti. Osobní srovnání s tohoročními počiny Rolling Stones a Yardbirds tak bohužel vyznívá v neprospěch Burdonovy party.
» ostatní recenze alba Animals, The - The Animals (UK)
» popis a diskografie skupiny Animals, The
Young, Neil / Trans
| 2025-04-06 | Muziku Neila Younga jsem si víc oblíbil během covidové pandemie, kdy jsem zůstal sám na studentském bytě a k těm "izolačním" náladám mi Neil docela seděl. Propadl jsem tehdy hlavně jeho deskám Everybody Knows This Is Nowhere (1969) a After a Gold Rush (1970), které pořád považuji za vrchol (mně známé části) jeho diskografie. Později jsem přišel na chuť některým jeho devadesátkovým albům, baví mě i jeho novější tvorba - třeba Psychedelic Pill (2012) je parádní nářez - a svého studiového favorita jsem si našel i v Youngových různobarevných osmdesátkách.
Z toho, co jsem zatím z Neilovy tvorby slyšel, jde deska Trans absolutně nejvíc mimo jeho obvylý žánrový záběr - tedy aspoň na první poslech. Spousta elektroniky, hlas změněný vokodérem k nepoznání, repetitivní melodie ve skladbách... je to vůbec Youngova práce? Jistě že je, dokonce úplně stejně jako countryové balady na albu Old Ways (1985). Ty ale posluchače (zvyklé na oduševnělá, přesto dynamická vyprávění rockového barda) spíš znudí, kdežto Trans je pořádně provokativní dílo. Ani mistr sám si netroufl profackovat své fanoušky hned na první dobrou, a tak na úvod desky zařadil docela konvenční skladbičku Little Thing Called Love. Spolu s dalšími dvěma nahrávkami (Hold On to Your Love a Like an Inca) ji původně chystal pro úplně jiný projekt, který téhle sluníčkové muziky měl být plný, ale nakonec řízením osudu skončila tady. Za mě je to takový "rock´n´roll v mezích zákona" a na poměry zbytku desky docela nuda. Bezmála desetiminutový kus Like an Inca už má k jádru alba svým vyzněním o něco blíž (a v refrénu je to přesně ten hořkosladký Young, na jakého dobře slyším), ale uposlouchat ty monotónní sloky je docela oříšek.
To pravé "maso", skrze které jsem si album Trans oblíbil, představuje až zbývající šestice skladeb. Automatický bubeník, rytmy, které mi ze všeho nejvíc připomínají disco, syntezátorové plochy a Youngův vokál, většinou elektronicky "znetvořený" spíš do podoby nástrojové linky, totiž až překvapivě dobře pasují k těm živěji znějícím komponentům, mezi které bych zařadil zejména Neilovy kytary (nejen elektrické, občas i na akustiku brnkne). Místy se z toho všeho vyloupne orwellovská paranoia (We R in Control), občas to vypadá, jako by při nahrávání ukrutného industriálu do studia někdo vypustil hejno motýlů (Sample and Hold). Kytary a synťáky se podle mě podařilo dobře vybalancovat v pecce Computer Cowboy (AKA Syscrusher), z hitových ambic zase mistra podezřívám v mé oblíbené nahrávce Transformer Man. Zkuste si ji, případní nevěřící Tomášové, poslechnout na živáku Unplugged (1993) - už bez elektronického kabátku, ale se stejně působivou melodií. A pak je tu ještě Neilova dávná psychedelická pecka z dob Buffalo Springfield Mr. Soul, která je i v nové aranži skoro stejně působivá.
Z názvů jednotlivých skladeb si lze udělat docela slušný obrázek o tom, co Younga v té době fascinovalo: technický pokrok v oblasti kybernetiky, počítače a vše okolo nich. V textech ale mistr nahazuje spíš jen více či méně nekonkrétní obrazy, ve kterých aby nějaký jasnější smysl pohledal. Backstory o Neilově potřebě dorozumět se se synem, který trpěl mozkovou obrnou, ponechám Wikipedii, i když to téma komunikace tu také cítím.
Na albu Trans není Neil Young ani něžným akustickým vypravěčem, ani divokým elektrickým náhončím zpětné vazby. Jedna z jeho návštěv "u sousedů v kuchyni" je víc než co jiného experiment - a vlastně ani sám nevím, jestli povedený nebo nepovedený. Jednou (nebo klidně i dvakrát) za čas mě baví si ho poslechnout, protože pod těmi horami elektroniky jsou pořád schované melodie, které mě oslovují. Nic víc, nic míň.
» ostatní recenze alba Young, Neil - Trans
» popis a diskografie skupiny Young, Neil
Rolling Stones, The / Beggars Banquet
| 2025-03-30 | Za těch pět měsíců, které uběhly od skončení nahrávání psychedelického propadáku Their Satanic Majesties Request, se v táboře Rolling Stones muselo něco zásadního stát. Turné v tom nebylo - od léta 1967 Stones v podstatě nekoncertovali (a v USA jako kapela nebyli ještě o rok déle). Možná si ale pánové Jagger a Richards všimli, že místo rhythm and blues, od kterého se koncem roku 1965 stylově odklonili, přes "velkou louži" mezitím připutoval nový bluesový přístup, se kterým bodovaly kapely jako Cream, Bluesbreakers, Ten Years After či Savoy Brown.
Až překvapivě může v daném kontextu působit, jak moc je následující deska Beggars Banquet akustická - "elektriku" vzal Keith Richards do ruky jen v pěti skladbách. Díky opětovnému příklonu k blues by možná jeden čekal výraznější zapojení Briana Jonese, na toho už ale v té době podle vzpomínek členů kapely absolutně nebyl spoleh, a tak opět přispěl (když už se tedy objevil ve studiu) jen tím, na co měl zrovna náladu. Ještě daleko více mě překvapilo, že v polovině skladeb chybí baskytarista Bill Wyman. Částečně za to může fakt, že do části skladeb (obvykle šlo o nářezové kousky, ve kterých basa vynikla díky efektovému zkreslení) si ji nahrál sám Richards, roli hrálo ale také to, že v některých odlehčených aranžích na ni jednoduše nezbyl prostor.
Úvodní pecka Sympathy for the Devil má přesně ten odpichový nádech, který (při zachování části psychedelických ingrediencí) chyběl předcházející studiovce. Co do hymničnosti si s ní nijak nezadá závěrečný kus Salt of the Earth, ve kterém parádní finále vykouzlil přizvaný gospelový sbor a rozpařené rock´n´rollové outro zanechal pianista Nicky Hopkins. Aranžérsky barevné nářezy najdeme i v hlubinách alba - hodně mě baví třeba našlápnutý kus Jigsaw Puzzle nebo zvukový mladší bratříček hitového Jumpin´ Jacka Flashe Street Fighting Man. Deska Beggars Banquet má i svoji druhou zvukovou stránku, na které se to co do aranží a do výrazu jen hemží rozevlátým blues, příležitostně okořeněným dalšími ingrediencemi (například country či bluegrassem). Třeba takovou No Expectation s parádními slidekytarovými party Briana Jonese baštím i s navijákem, to stejné platí pro akordové riff´n´blues Stray Cat Blues, které podle mě předznamenává hodně z pojetí alb Let It Bleed a Sticky Fingers. No a z kratičké zpívánky Factory Girl na mě dýchá parádní stoneovské pojetí americany s mandolínou a housličkami.
Po textové stránce bych Beggars Banquet nazval "písněmi každodennosti", které nejlépe vystihuje přípitek "soli země" - tedy dělnické třídě - ze závěrečné skladby Salt of the Earth. Několik úkroků stranou se tu samozřejmě najde (zejména kontroverzně představený satanáš v Sympathy for the Devil, kde ale podle mě daleko víc jde o tematizaci zla, které v sobě má každý z nás, a které může kdykoli probublat na povrch), ale jak v kusech tematizujících flákače a tuláky (No Expectations, částečně i Jigsaw Puzzle), tak v textech zabývajících se něžným pohlavím (Parachute Woman, Stray Cat Blues nebo Factory Girl) jde o postavy z lidu. Zejména ve druhém případě nejsou zobrazené dámy žádnými pasivními křehotinkami, spíš zemitými charaktery, které svůj život žijí se vším všudy. Barvu dodává i skvěle vylíčený příběh o mladíkovi, jehož obavu ze sňatku na poslední chvíli rozřešila jeho (ne)milovaná snoubenka útěkem kamsi na jih. Bluesové klišé tak dostalo v Dear Doctor s konturami suchého britského humoru úplně novou šťávu.
To, s čím Stones přišli na desce Beggars Banquet, bych asi nenazval "návratem ke kořenům". Spíš bych řekl, že blues, které má v sobě zejména Richards snad už od narození, se na Britských ostrovech zkrátka jen zase ocitlo v kurzu a kapela si tuhle příležitost nenechala proklouznout mezi prsty. Povedlo se jí nahrát autentické album, které mám ze šedesátkové tvorby skupiny mezi nejoblíbenějšími nahrávkami.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Gallagher, Rory / Taste – Taste
Od Roryho znám jen zlomek jeho rozsáhlé diskografie - první dvě sólové desky a tohle album. Na CD mi leží doma už nějaký ten pátek, ale mám pocit, že jsem ho většinou poslouchal spíš jako kulisu k práci. Zkusil jsem mu tedy tentokrát dát větší prostor, abych se mohl podělit o strukturovanější dojmy.
Vždycky jsem si myslel, že jde o studiové album, ale po dnešku bych ho označil za ve studiu nahraný živák. Žádné přetáčky, dotáčky, stříhání, spíš hutná (a syrová) verze toho, co tehdy Taste předváděli na koncertech. Fígly, kdy se rytmika na moment zcela odmlčí, aby po chvíli mohla do skladby zase surově vpadnout, občas nějaký ten Roryho netrefený tón... Zvlášť bluesové tradicionály Sugar Mama a Catfish jdou v té syrovosti hodně daleko, až si říkám, jestli hlavní úlohou producenta Tonyho Coltona bylo nepřekážet a dát věcem volný průběh. Vlastně jediné dvě položky, ve kterých cítím snahu o pečlivější aranžování, jsou úvodní kus Blister on the Moon a pecka Born on the Wrong Side of Time - a vida, ve skutečnosti jde o "přílepek" nahraný pro singlové vydání o několik měsíců dříve. Nejspíš nebude náhoda, že ony dvě skladby na mě působí asi nejrockovějším dojmem.
Deska je většinově autorská, dva covery (Ledbellyho Leaving Blues a I´m Moving On od Hanka Snowa) žánrově rámují ingredience, ze kterých tehdy Rory kuchtil sám za sebe. Na jedné straně blues, které nemá ambice dávat originálům od černých mistrů stravitelnější podobu, na straně druhé rock´n´rollová, jazzem poučená svižnost. Dual Carriageway Pain tak může mít v základech trochu toho transformovaného rhythm and blues, následující Same Old Story zase disponuje riffem, po které by v té době určitě skočila i nejedna ze začínajících hardrockových kapel, se kterými se Taste v londýnském nahrávacím studiu De Lane Lea nepochybně museli potkat.
Na celém albu mi paradoxně trochu vadí to, co nejspíš ledaskdo považuje za přednost - tedy ta syrovost hraničící s odfláknutostí. Dokud hraje celá kapela, funguje to dobře, ale jakmile Rory zůstává na záznamu jen sám s kytarou, jde občas ve jménu autenticity technika stranou natolik, až to na mě působí rušivě. Naštěstí takových momentů není zas tolik, abych si poslech nedokázal užít.
» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – Taste
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory
Hart, Beth / You Still Got Me
Zpěvaček, jejichž hlas má vlastní "ksicht" a po několika vteřinách ve vás dokáže vyvolat emocionální reakci, není v rockovém byznysu nikdy dost. Beth Hart, rodačce z Los Angeles, bude v lednu třiapadesát a v branži to zkouší už dobrých pětatřicet let. Dlouho jsem měl za to, že se motá hlavně kolem blues a že v téhle disciplíně není úplně top, ale její letošní album You Still Got Me mě donutilo změnit názor.
Beth si už od dětství "užila" svoje. Pochází z neúplné rodiny, od které odešel otec, a sotva vyrostla, zemřela jí na AIDS sestra. Se svými vnitřními démony válčí dlouhodobě a se střídavými úspěchy, takže si chtě nechtě musí chránit své duševní zdraví - nejspíš i proto na aktuálním turné odmítá poskytovat rozhovory. Letošní deska You Still Got Me obsahuje několik pořádně setmělých momentů, ale celkově je až překvapivě žánrově i emočně barevná.
Pojďme nejdřív na ty temné, depresivní kusy, a postupně se propracujeme ke "světlé straně síly". Mrazivé vyrovnávání se s americkým snem prostřednictvím policejního násilí, které usmrtilo černého recividistu George Floyda, ale taky sugestivní klavírní linka a nádherné kytarové sólo, za jaké by se nemusel stydět ani samotný Jeff Beck, to je nářez Don´t Call the Police. S ďáblem tam kdesi uvnitř se válčí i v otvíráku Savior with a Razor: tahle Smrtka vyměnila kosu za břitvu a svoji práci zjevně bere vážně. Neveselé obrazy Hart kreslí i v závěrečném hypnotickém kusu Machine Gun Vibrato: "Jedni chtějí milovat / druzí zase zabíjet / jedni se rádi zaposlouchají / druzí se pustí do křiku". Naštěstí se v tomhle surovém obalu, který jádro desky svírá z obou stran, najdou i útěšnější momenty.
Na dost odlišnou notu hraje rozpustilé country Wanna Be Big Bad Johnny Cash, ve kterém se Hart vyznává k obdivu k "Muži v černém". A vlastně proč ne - od hvězdy, která proslula ničením hotelových pokojů o dekády dříve, než z toho Led Zeppelin a The Who udělali trendy záležitost, se má každý rocker co učit. A když jsme u těch Zeppelinů - hned další skladba Wonderful World se nese v křehké tradici milostných vyznání typu Thank You. Hodně si užívám i titulní kus You Still Got Me, ve kterém nad znělými klavírními tóny a lesem smyčců zpěvaččin hlas přetéká naprosto uvěřitelnými emocemi. Znáte jazzový standard My Funny Valentine? Hart si z něj půjčila zasněnou atmosféru, kterou doplnila osobitým textem - přece jen název Drunk on Valentine by v padesátých letech Franku Sinatrovi nejspíš ještě neprošel.
Co teď s tím? Tahle deska vás nejspíš zklame, pokud od Beth stojíte o divoký ječák ve stylu alba A Tribute to Led Zeppelin (2022). Stejně tak vás zklame, pokud máte zrovna chutě na blues - to tu najdete pouze v náladách, nikoli v aranžích. Pokud ale oceníte zase o kousek vyzrálejší Hart, která pomyslnou paletu pokreslila svými momentálními impresemi bez většího zájmu o to, co zrovna frčí okolo, možná vám deska You Still Got Me padne do noty.
» ostatní recenze alba Hart, Beth - You Still Got Me
» popis a diskografie skupiny Hart, Beth
Rolling Stones, The / Their Satanic Majesties Request
Soupeření může být i v muzice zdravá a prospěšná věc, pokud vede kapelu nebo interpreta k hlubšímu ponoření do práce a k touze naservírovat fanouškům dílo, které by ještě více reflektovalo aktuální vnitřní svět hudebníků. Naopak ve chvíli, kdy dojde na soutěž ve stylu "tohle dokážu taky" nebo dokonce na snahu vytvořit právě takovou hudbu, o kterou posluchači stojí, muzika samotná obvykle trpí. Rivalita mezi Beatles a Rolling Stones tvoří jeden ze zajímavých hudebních příběhů šedesátých let, ale v období, kdy údajně vyvrcholila (tedy ve druhé polovině roku 1967) už podle mě obě kapely čelily daleko spíše vitální konkurenci ze strany dalších souborů, které z dobové psychedelie začaly ždímat zajímavější muziku, než jaké byli schopni Fab Four nebo Jagger a spol.
Deska Their Satanic Majesties Request musela tehdy před vánocemi sedmašedesátého roku zaujmout už svým provokativním názvem, a při bližším pohledu také obalem s kostýmy, ve kterých by členové kapely nepůsobili trapně naposledy tak v roce 1956 (v komparsu pohádky Hrátky s čertem). To by samo o sobě bylo vedlejší, jak je na tom muzika?
Začnu mými oblíbenými kousky. Citadel mě hodně baví ostrou naboosterovanou kytarou, o kterou se na albu postaral jen a pouze Keith Richards - Brian Jones opět zůstal jen u více či méně obskurních nástrojů, z nichž asi nejvíce parády albu dodal (v rockové muzice tehdy stále ještě neokoukaný) Mellotron. Druhou ze skladeb, která mě na albu opravdu bere, je psychedelická "floydovka" (deska The Piper at the Gates of Dawn vyšla o čtyři měsíce dříve) 2000 Light Years from Home s neuvěřitelně podmanivou atmosférou. Mezi nahrávky, ze kterých na zadek nepadám, ale jejich poslech si ještě užít dokážu, bych zařadil závěrečnou záležitost On with the Show s nádherným kytarovým riffem, moc mě tu ale nebaví ty klavírní hrátky a pokusy o kabaretní atmosféru. O třídu lepší se mi jeví akustická dupárna 2000 Man nebo zasněná psychedelie The Lantern, tím ale podle mě to poslouchatelné na albu končí.
Z otvíráku Sing This All Together mohla být velmi slušná skladba, použitý motiv má nápad i sílu - jenže namísto jeho dalšího rozvíjení kapela do útrob skladby nacpala kakofonickou zvukovo-hlukovou pasáž, která v době vydání nejspíš měla působit jako "umění". Já se v takových experimentech nevyžívám a beru je jako dobový relikt, bez kterého se dnes v klidu obejdu. To stejné platí i pro "nadstavbu" Sing This All Together (See What Happens) - těch osm a půl minuty koláže snad všeho, co se tehdy členům kapely honilo hlavou, vnímám jako nejzbytečněji alokovaný čas v dosavadní stoneovské diskografii. Podobně vnímám i položku s názvem Gomper, kde se nejspíš Stones pokoušeli o indické nálady. She´s a Rainbow se asi nejvíc ze všeho, co deska obsahuje, blíží kategorii "hit", mě ale nebaví ten kolovrátkově opakovaný motiv. No a raději se vyhnu i Wymanovu psychedelickému pokusu In Another Land, ve kterém nezvládám ten tremolem roztřesený zpěv.
V textech jednotlivých skladeb alba Their Satanic Majesties Request se to jen hemží odkazy na drogy a více či méně zaobalenými popisy pohádkových tripů - k jednomu takovému přímo vybízí skladba Sing This All Together, ničím jiným podle mě není ani líčení v In Another Land a ona "ona" ve skladbě She´s a Rainbow je podle mě LSD osobně. Víc mě baví "antiurbanistický" text skladby Citadel, ve kterém popisy "betonových pohoří" evokují zdi a odcizení všeho druhu, a něco podobného podle mě zažívá i vesmírný cestovatel v 2000 Light Years from Home. I The Lantern, pojednávající o dohodě dvou bytostí (ta, která zemře jako první, má prozkoumat svět "za oponou" a dát vědět té druhé, jaké to tam je), má slušný nápad. Aby ale těch mimosmyslových záležitostí nebylo až moc, verše závěrečné sklaby On with the Show přenesou posluchače do nočního klubu s povyražením veskrze smyslovým.
Na Their Satanic Majesties Request budu přísný. Polovina z deseti skladeb mě baví, polovina vůbec, což u kapely kalibru Rolling Stones považuju za varovné znamení. Psychedelie byla v jejich kariéře jen takovou odbočkou, na dalších deskách už měl hrát prim bluesrockový grunt. Nic slabšího než tuhle desku Stones v šedesátých letech podle mě nevytvořili, málo platné.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Rolling Stones, The / Between the Buttons
Psal se začátek roku 1967 a na obou stranách Atlantiku se psychedelilo o sto šest. Za oceánem už The Byrds, Love, 13th Floor Elevators nebo nově i The Doors šili do plných, Britové se k odpovídající reflexi nové vlny míru, lásky a bratrství teprve nadechovali. Jedním z exponentů ostrovní psychedelie tehdy byli i Rolling Stones, kteří od rhythmandbluesového puritánství v plné rychlosti vybrali prudkou zatáčku směrem k popově laděnému rocku se zdobnými aranžemi a provokativnímí texty. Na předchozím albu Aftermath (1966) se poprvé vytasili s ryze autorskou tvorbou a nově nabyté tvůrčí svobody se dominantní duo Jagger/Richards nehodlalo vzdát. Jak si tahle psychedelie ze sychravého Londýna vede po bezmála šedesáti letech od vydání?
Hned na úvod musím říct, že tentokrát budu od začátku do konce chválit - hodně chválit. Stones na druhý autorský pokus po silné první straně desky "nespadl řetěz", takže kolekce skladeb, kterou dali během podzimu 1966 dohromady, má od začátku do konce šťávu a říz. Otvírák Yesterday´s Papers v sobě má díky geniálním doprovodným vokálům v refrénu naléhavost, v podobně rázném duchu se nese i Connection s rozvernou Keithovou kytarou. Jako černá ruka Richards řádí i v posazeném kusu All Sold Out a do čtveřice všeho zboosterovaného tu máme Orientem lehounce načichlý refrén skladby Complicated.
Dařilo se i s pomalejšími a křehčími kusy. Tahací harmonika v Backstreet Girl je milým úkrokem, baví mě i zahuštěná "venkovská" atmosféra ve Who´s Been Sleeping Here. Vůbec nejvíc si na albu užívám i bicími poháněnou psychedelickou ponurost My Obsession a v opozici k ní melodickou varhanní vyprávěnku She Smiled Sweetly. Naopak mi příliš nekonvenuje "pouťová" atmosféra v Cool, Calm & Collected a "bodiddleyovský" rytmus nahrávky Please Go Home. Daleko větší zábava je pro mě rozverný rock´n´roll Miss Amanda Jones.
Jednotícím prvkem textů alba Between the Buttons jsou (snad jste nečekali nic jiného) ženské. Tentokrát už ale nejde jen o pasivní subjekty Mickových vášní, dámy jako Amanda Jones nebo bezejmenná "kurtizána" ze skladby Complicated se dokážou pořádně rozparádit a za chlapy nezaostávají v žádném ohledu. První jmenovaná je v podstatě neřízená střela vymetající drogové večírky, divoká společnice za stolem i pod ním. Její rozvážnější vzdálená příbuzná hraje s Jaggerem vyrovnanou partii a zpěvák je jen jednou ze zastávek na cestě, po které si cílevědomě jde.
Vedle toho tu samozřejmě máme i "tradičnější" texty, ve kterých má něžné pohlaví své místo jasně dané (Back Street Girl, Please Go Home) a Mick si na jejich rozmary neváhá postěžovat (All Sold Out, Cool Calm & Collected - tam je možná tou "megerou" dokonce sama Matička Británie). Až roztomile působí koláž nevěry a pohádky o Mášence a třech medvědech ve Who´s Been Sleeping Here, no a samozřejmě nemůžou chybět ani narážky na drogové zkušenosti (Connection a závěrečná, nezvykle otevřená Something Happened to Me Yesterday).
V době, kdy už to mnozí z jejich někdejších rhythmandbluesových souputníků (The Animals, Downliner´s Sect nebo Graham Bond Organization) měli takříkajíc "za sebou", Stones ukázali tuhý kořínek a schopnost nejen absorbovat nové trendy, ale do jisté míry je i nastolovat. Album Between the Buttons řadím k té lepší polovině z jejich šedesátkových studiovek, poslouchám ho s potěšením. S psychedelií se podle mě Stones nikde nezvládli popasovat lépe.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Between the Buttons
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Rolling Stones, The / Aftermath
Rok 1966 zastihl britskou rockovou muziku ve fázi nebývale plodného fúzování a čerpání nové inspirace zpoza oceánu. Party, které ještě před rokem či dvěma produkovaly líbivý a melodický beat, i tvrdé garážové sestavy oddané zámořskému rhythm and blues se začaly scházet na jednom písečku, kde jejich muziku zárodky psychedelické vlny formovaly do mnohotvárnějších podob, otevřenějších k různým výstřelkům a experimentům. Na Ostrovech tehdy ještě stále byli nedostižným vzorem všestranní a nápadití Beatles, jejichž deska Rubber Soul z konce roku 1965 pořádně zvedla pomyslnou laťku. Jednou z kapel, která měla potenciál na tuhle hozenou rukavici reagovat, byli Rolling Stones, u kterých se kormidla už zcela otevřeně (ke smůle Briana Jonese) chopili Mick Jagger a Keith Richards.
Začátek desky Aftermath (i ten název odkazuje na změnu hudebního paradigmatu, kterou Stones museli vzít v potaz) mě hodně baví. Máme tu kombinaci folkových kytar a simulovaného zvuku sitáru v otvíráku Mother´s Little Helper a k ní kontrastní, klasicizující aranži nahrávky Lady Jane. Rockovější skladby Stupid Girl a Under My Thumb stojí na zvuku kláves, respektive fuzzem prohnaných kytar a baskytary. Tyhle čtyři nahrávky podle mě na albu nemají konkurenci a obstojí i ve srovnání s "progresivní" tvorbou Fab Four z té doby. Úplně opačným směrem jde autorské blues Dontcha Bother Me, ve kterém slidekytarové výjezdy Briana Jonese a harmonika Micka Jaggera črtají další z předobrazů pozdějšího bluesrockového zvuku Stones.
Problém podle mě přichází až s jedenáctiminutovým kusem Going Home. Ze skladby, která by snadno obstála v tehdy obvyklém tříminutovém formátu, udělala přepálená stopáž obtížně poslouchatelnou nudu. Tohle (by) skvěle fungovalo na koncertech, kde upozaděná kapela a Jaggerovo shouterství mohlo ústit do strhující extáze, ale pokoušet se o něco takového ve studiu vnímám jako chybu. Druhá strana alba už je podstatně více nesourodá. Pijácký paján High and Dry tu střídá sentimentální psychedelie Out of Time, rock´n´rollové řádění It´s Not Easy nebo až merseybeatová melodie What to Do. Všechno sice uposlouchatelné kusy, ve stoneovském katalogu ale zapadaly prachem zcela právem.
Plně autorské album znamená také pořádnou dávku textů - jak se Jagger s Richardsem poprali s nimi? Opět vnímám silnou dominanci prvních čtyř skladeb, přičemž hlavně úvodní Mother´s Little Helper o uštvaných matkách, které své dvě šichty (v zaměstnání a v domácnosti) zvládají jen díky sedativům, musela tnout do živého. Popularitou zahlcení Stones tu ventilovali také svůj vztah k povrchnosti různých dívčích "zlatokopek", které se na ně během nekonečných turné doslova lepily (Stupid Girl) nebo ke změně vlastního společenského postavení na alfa-samce (Under My Thumb). Jak to vlastně Mick Jagger myslel s Lady Jane mi dodnes není úplně jasné, dost ale pochybuji o tom, že by tu opěvoval jednu z manželek Jindřicha VIII. Jane Seymourovou, jak tvrdí některé interpretace. Spíš tu vnímám odraz paralelních vztahů a různých "bokovek", které v té době udržoval, a docela bych chápal i teorii, dle které zpěvák opisem "Lady Jane" tematizoval dámské intimní partie.
Dál už je to i po textové stránce docela kočkopes: filipika proti módním napodobovatelům stylu kapely (Dontcha Bother Me), lkaní o tom, jak jsme na turné osamělí a chceme se vrátit domů ke své dívce (Going Home) nebo podivný příběh, který jako by vzdával hold hitu Chucka Berryho Memphis, Tennessee (Flight 505). Vztahový přístup "ty za to můžeš" pokračuje ještě v nahrávkách Out of Time a Think, větší přesah vnímám snad jen v neujasněné zasněnosti textu skladby I Am Waiting.
Pokud by Aftermath udržel úroveň, na kterou ho dostaly jeho první čtyři skladby, měli by Beatles už v šestašedesátém opravdu vážnou konkurenci. V hloubi desky ale laťka padá dolů, takže Stones zůstali jen u ambiciózního, nicméně nenaplněného pokusu. Osobně tohle období, kdy se kapela snažila "jít s dobou" a reflektovat aktuální hudební trendy, nevnímám jako šťastné, zvlášť když vyvrcholilo z mého pohledu dost kontroverzním LP Their Satanic Majesties Request. V psychedelické poloze Stones mi chybí autentično, které si skupina našla až na přelomu dekády s deskami Let It Bleed a Sticky Fingers.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Rolling Stones, The / Out of Our Heads
V začátcích Rolling Stones všichni členové kapely (včetně jazzem odkojeného Charlieho Wattse) přísahali na rhythm and blues, které si tehdy v Anglii (a nejen tam) našlo vděčnou fanouškovskou základnu. Neuběhly však ani dva roky a kapela dala puristickému přístupu vale. Zatím ještě nedozrál ten správný čas na plně autorskou desku ("čtyři skladby stačí, drahoušku", glosoval by to možná Oldřich Lipský), ale ten správný výběr z širších žánrových škatulek ukázal, že Stones zvládnou víc než jen vytloukanou bluesovou dvanáctku. Ledacos naznačily už popovější skladby Tell Me a Time Is on My Side z prvních dvou desek, v "mezidobí" kapela bodovala třeba s bluesovým singlem Little Red Rooster, zpěvnou záležitostí The Last Time nebo archetypem rockového hitu (I Can´t Get No) Satisfaction. Kdybych byl v šedesátých letech britským teenagerem hltajícím stoneovskou muziku, měl bych od třetího LP velká očekávání.
Desku Out of Our Heads musím pochválit hned za její začátek, protože vůbec poprvé tu od Stones cítím snahu o dramaturgii. S peckou She Said Yeah přicházejí naboosterované kytary, Jaggerův chrlený text a kvílivé kytarové sólo, které naznačí, o co do roka a do dne začne jít mnoha bluesovým maestrům. V Mercy, Mercy se kapela strefila přesně do prostoru, který ji v budoucnu bude hodně zajímat: střední tempo, melodické akordové změny a atmosféra někde mezi výstřelem z pistole a pohlazením stonkem růže. Hitch Hike ještě částečně vězí v rhythmandbluesovém schématu, jenže zase je tu naprosto parádní, atmosférické kytarové sólo.
Ve valčíku That's How Strong My Love Is exceluje hlavně Jagger, pohodovka Good Times (i když Keithův způsobný hlásek v odpovídačkách své kouzlo má) ani Berryho rhythm and blues Talkin' 'Bout You (kde zase ocením alespoň skvělé pianové linky Iana Stewarta) mě zas tak neberou. Pak už to ale zase začne být nářez. Další valčík? Stoneovská verze Cry to Me mohla klidně stát modelem McCartneyho srdceryvnému kusu Oh! Darling, rozpařené boogie Oh Baby (We Got a Good Thing Goin') by zase o několik let později klidně mohli mít v repertoáru žánrově čerstvě přeorientovaní Status Quo.
To bychom měli převzaté skladby, co tedy tentokrát Stones upekli autorského? Asi nejvíc baštím pomalou parádu Gotta Get Away s hutným akustickokytarovým podhoubím a atmosférický kus I´m Free, který by svým textem ("Můžu si dělat, co chci a kdy chci") zvládl docela dobře posloužit jako "programové prohlášení" kapely. Hit Heart of Stone je na můj vkus až moc ukázněný, o to víc mě zase baví The Under Assistant West Coast Promotion Man, druhá z povedených bluesových šlápot s parádními harmonikovými vstupy Briana Jonese.
Na albu Out of Our Heads podle mě Stones poprvé začali zjišťovat, jak velký aranžérský potenciál v nich dřímá a jak ho co nejlépe využít. Právě tady vnímám začátek té části diskografie kapely, která mě opravdu baví a u které dokážu hledat srovnání s jejími bluesovými či rockovými (a nevím ještě jakými) souputníky. Zůstat u rhythm and blues, bylo by po Stones možná do pár let veta jako třeba po Animals, příklon ke komerčnější muzice jim ale umožnil dál se vyvíjet a později se k blues obloukem vrátit.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Out of Our Heads
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Osbourne, Ozzy / Patient Number 9
Nestává se zas tak často, aby zpěvák rockové kapely, který v jejích řadách doslova psal dějiny tohoto žánru, na sólové dráze předčil svůj mateřský soubor. Ozzymu Osbourneovi se tohle ve vztahu k Black Sabbath minimálně na klíčovém americkém trhu povedlo nejspíš i díky tomu, že vsadil na komerčně vděčnou podobu právě se rodícího heavy metalu a minimálně v prvních letech se mu dařilo nacházet kvalitní spoluhráče, kteří do nahrávek vložili své dovednosti a osobnosti.
O více než čtyřicet let později se se starým dobrým Ozzym nepojí o nic méně kontroverzí než v roce 1980. Už sice nepáchá na koncertech i mimo ně nepřístojnosti všeho druhu a coby abstinent od návykových látek nepůsobí jako neřízená střela, o to větší pozornost ale spousta fanoušků upírá na jeho zdravotní stav. Nabízí se taky otázka, jak velký vliv má Osbourne reálně na hudbu, která na jeho deskách vychází, a zda jeho jméno jen marketingově nezaštiťuje práci, na které měl ve studiu lví podíl někdo jiný. Deska Patient Number 9, se kterou se Ozzy představil v roce 2022, podle mě nabízí vcelku pozitivní odpovědi.
Hlavním tahákem alba je titulní skladba Patient Number 9 - poloha psychicky pošramoceného nešťastníka, kterého "likviduje" okolní systém, Ozzymu vždycky seděla. Melodicky jde o jasný hit, kterému svědčí i velmi štědrá sedmiminutová stopáž, dobrou práci odvádějí i podkresové elektronické linky. Všechno tu směřuje k perfektně vyladěným refrénům s oživujícími doprovodnými vokály, a když se v jednom z nich ozve arpeggio s nezaměnitelným tónem, jdou mi po zádech zimomřivky. Jeff Beck v téhle pecce zas tolik práce neodvedl (v podstatě doplnil několik sólových vyhrávek), ale v tom málu nechal kus duše. Výraznější roli dostal v postapokalyptické baladě A Thousand Shades, kde jeho konejšivě "pokvákávající" sólo nad lesem smyčců tvoří kontrapunkt ke smířlivému smutku zbytku skladby.
Z druhé poloviny cca hodinové kolekce mě hodně baví třeba kus Nothing Feels Right, od kterého se inspirační nit vine až někam do devadesátých let k albům Ozzmosis a Down to Earth, nebo hutná záležitost Degradation Rules s perfektní harmonikou. V ní se k Ozzymu připojil někdejší parťák z Black Sabbath Tony Iommi a podle mě se jim tu dařilo víc než v pomalém kusu No Escape from Now, ze kterého sabbathovský "mustr" kouká až příliš okatě. Povedly se i refrénovky Dead and Gone a Evil Shuffle nebo divočina Parasite s fuzzem prosycenou kytarou Zakka Wyldea.
Sám o sobě už by Ozzy Osbourne na dobrou desku nestačil, ten produkční tým a hromadu spolehlivých parťáků kolem sebe nemá jen tak náhodou. Na druhou stranu jeho zpěv a texty jsou natolik důležitou součástí celku, pro který mám vcelku pochvalná slova, že ani bez něj by to nešlo. Desky lákající na hvězdné hosty a variabilní sestavu kolem osvěčeného jádra začal po covidu vydávat kdekdo, v Ozzyho případě se podle mě zadařilo přijít s velmi solidní nahrávkou.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Patient Number 9
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Journey / Departure
Journey mě baví už léta letoucí, dokonce jsem jim tady na webu kdysi věnoval jeden ze svých prvních recenzních pokusů. Ze zámořské muziky mám jinak rád spíš věci, které se motají okolo blues, jazzu nebo metalu, a tamější uhlazené formě rádiového rocku jsem nikdy nepropadl, ale Journey si mě získali. Možná to bude mít něco společného s tím, že dvě z opor prvních sestav kapely (kytarista Neal Schon a klávesista Greg Rollie) měly průpravu od Santany, nebo taky s tím, že hlas Stevea Perryho z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mě baví jako málokterý v branži.
Společným jmenovatelem většiny skladeb jejich šesté studiovky Departure budiž zejména Perryho vokál, který bez zjevné námahy stoupá do nadoblačných výšek a staví klenuté oblouky, a také Schonova nakouřená kytara, jež se dle potřeby postarala tuhle o prstolamačské sólo, támhle o rozvláčný part ve stylu Garyho Moorea a ještě o kus dál o energický doprovod. Klávesista Greg Rollie tu docela často bere do hry hammondky, jejichž bublavému zvuku se v té správné aranži sotva může nějaký syntezátor rovnat, a navíc se v několika případech blýsknul i s foukací harmonikou - ta je mimochodem třetím z důvodů, proč mě právě tohle album bere. Fajn jsou i syté vícehlasy, o které se (kromě bubeníka Smithe) starali všichni členové kapely.
Nějaké skladby, co mě baví? Z těch divočejších rockeřin jednoznačně pecky Any Way You Want It, Line of Fire nebo Precious Time, bezvadné jsou i klidnější - a o to víc prokomponované - věci jako Someday Soon nebo People and Places. Docela můžu i "plouživé" věci na parket ve stylu Stay Awhile, naopak bych se obešel bez slaďáků typu Good Morning Girl. V riffové jednohubce Where Were You zkouší Schon variovat figury, na jakých v té době s oblibou stavěly ty komerčnější z mladých britských metalových skupin, v hitu Walks Like a Lady zase kapela vyrazila asi nejdále naproti tomu, co dělá z Journey výsostně americkou záležitost.
S muzikou Journey jsem jakž-takž kamarád po většinu jejich kariéry. Baví mě jejich jazzrockem šmrcnuté začátky, otočka k líbivějšímu rocku i pompézní syntezátorové období, z poreunionové éry mě svého času potěšila deska Revelation s novým hlasem Arnelem Pinedou. Pak jsem je nadlouho pustil ze zřetele (podle divokých personálních změn z posledních let kapele "diktátorská" role, kterou si usurpoval poslední ze zakládajících členů Neal Schon, zrovna dvakrát nesvědčí), ale do jejich klasického období se vracím rád. Album Departure mám zařazené mezi lepší z desek, které v té době vytvořili.
» ostatní recenze alba Journey - Departure
» popis a diskografie skupiny Journey
Rolling Stones, The / The Rolling Stones No. 2
V diskografii Rolling Stones podle mě neexistuje zapomenutější studiová deska, než jakou je jejich "druhotina". Stones se ve druhé polovině roku 1964, kdy použitý materiál dávali dohromady, sice stále vezli na vlně rhythmandbluesových standardů, se kterými okupovali přední příčky britských hitparád, po vhodných skladbách u už se ale rozhlíželi i v jiných žánrových vodách.
Vlastní tvorbu kapela fanouškům stále ještě dávkovala opatrně a po troškách, na albu Rolling Stones No. 2 už ale zařazené skladby pánů Jaggera a Richardse začaly kvést do krásy. Nahrávky What a Shame nebo Grown Up Wrong jsou ještě vrostlé v tvrdém chicagském rytmu, s aranžemi a melodiemi už ovšem pětice (respektive šestice, pokud počítáme i účast pianisty Iana Stewarta) vyváděla docela psí kusy. Parádně vyšel taky rock´n´roll Down the Road Apiece, z jehož originálu si nejspíš o pár let dříve do svého hitu Johnny B. Goode leccos vypůjčil i Chuck Berry. Už v průběhu září si Stones ověřili, že cesta k úspěchu nemusí vést jen skrze bluesový purismus, když jim s popovým hitem Time Is on My Side jen těsně unikla americká Top 5. Pro britský trh upravená verze bez varhanního intra podle mě představuje to nejlepší, co se na druhé studiovce objevilo. Na paty jí šlape tehdy horká novinka Under the Boardwalk, se kterou jen o několik měsíců dříve bodovali vokalisté z The Drifters.
Úplně mi naopak nesedí první tři zařazené covery, ve kterých mě ta rhythmandbluesová šablona jednoduše nudí. Na Down Home Girl mě baví alespoň znělý zvuk kytar, vytloukaný rytmus už se ale měl ve zvuku Stones zanedlouho stát minulostí. Stejně tak není mým favoritem valčík Pain in My Heart od bluesového kmotra Allana Toussainta, naopak "muddywatersovinu" I Can´t Be Satisfied baštím i s navijákem. Hodně za to můžou rozechvělé kytarové tóny, které tu (ale i v dalších skladbách) rozesel Brian Jones - bez nich by mě album bavilo o dost méně. U třetí z autorských skladeb Off the Hook pokaždé přemýšlím, jak moc se tu inspiroval Petr Janda při skládání klasiky Dej mi víc své lásky - ty úvodní melodické linky podobnost nezapřou.
Druhé album Rolling Stones vnímám ako lepší debutu, ale ani tak v diskografii kapely nepatří mezi mé oblíbené. Přes všechny hitparádové úspěchy tu Jagger a spol. pořád hledali vlastní zvuk a styl, který by se mohl stát "jejich". Málo platné, rhythm & blues není moje parketa, takže lepší než za tři to dnes nebude.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones No. 2
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Canned Heat / Finyl Vinyl
Canned Heat neposlouchám zas tak dlouho - podle statistik, které si vedu ve svém profilu na last.fm, jsem si jejich muziku prvně pustil někdy v roce 2018. Lépe od nich znám jen první dvě alba, přičemž to druhé z nich (Boogie with Canned Heat, 1968) mě hodně baví. S překvapením jsem před nedávnem zjistil, že bubeník Fito de la Parra, poslední žijící člen oné nejslavnější sestavy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kapelu stále udržuje funkční - na člověka, který letos oslavil 78 let, to není vůbec špatný výkon. Letos v dubnu se Canned Heat dokonce po 17 letech vytasili s novou studiovkou (podle názvu dost možná poslední, ale ani u takového veterána jeden nikdy neví, viz třeba Deep Purple), tak jsem se (nejdřív z pracovních, poté už z ryze soukromých pohnutek) zaposlouchal a sedlo mi to.
Deska Finyl Vinyl nabídne pohodový rock´n´roll (Goin´ to Heaven (In a Pontiac)), který tuhle uhne víc do boogie (One Last Boogie), tuhle zase ke klasické bluesové dvanáctce (Tease Me, You´re the One) nebo dokonce ke gospelu (There Goes That Train). V asi nejrockovějším kousku So Sad (The World´s in a Tangle) si zahostoval kytarista Joe Bonamassa, ale nebýt to napsané v bookletu, asi bych si toho vůbec nevšiml. V podstatě jde o materiál, který neurazí a v některých případech i zaujme, ale na zadek z něj nejspíš nepadnete. Důvody, proč si tohle album pustit, vidím v zásadě dva. Tím prvním je instrumentálka East/West Boogie, předělávka ústřední melodie seriálu Teherán (2020-2022) z produkce Apple TV. Oproti syntezátorové instrumentaci originálu Canned Heat vsadili na hypnotickou basovou linku, harmoniku a kolorující hammondky - a je to bašta. De la Parra a spol. určitě nejsou první, kdo zkusili bluesový feeling naroubovat na blízkovýchodní melodiku (na první dobrou mě napadá třeba Taj Mahal), ale výsledek dokázali podat přesvědčivě a se slušnou atmosférou.
No a když jsme u té atmosféry, podle mého nejlepší skladba alba Blind Owl jí má doslova na rozdávání. Vzpomínka na kytaristu Alana Wilsona, který skrze bottleneck, foukací harmoniku a vysoko posazený hlas dodával raným Canned Heat důležitou část jejich typického zvuku, jde doslova na dřeň. Jako byste se po vzoru starých bluesmanů krátce před půlnocí ocitli na opuštěné křižovatce, zatímco po prašné silnici na obzoru projíždí stařičký náklaďák a kdesi v dáli houká sýček...
» ostatní recenze alba Canned Heat - Finyl Vinyl
» popis a diskografie skupiny Canned Heat
AC/DC / Black Ice
Když jsem někdy v roce 2008 začal na brigádách vydělávat peníze, za které se už dalo koupit něco víc než náhradní tužkové baterie do mp3 přehrávače, hodně mě mrzelo, že po vstupenkách na pražský koncert AC/DC se tehdy jen zaprášilo a já už si svoji pořídit nestihl. Od kapely jsem tehdy měl k dispozici jen pár skladeb, ale považoval jsem je za pódiové mistry. O tom, že bych znal jejich aktuální desku Black Ice, tehdy nemohlo být ani řeči, poslouchal jsem napálený výběr s jejich (převážně) sedmdesátkovými hity. Ke zmíněnému CD jsem se dostal až o několik let později - jednu dobu se jím různé výprodeje jen hemžily. Vlastně to možná byl můj vůbec první kontakt s kompletním albem z "johnsonovského" období, ale ta jinakost oproti skladbám s Bonem Scottem mi hlavně ze začátku byla dost na překážku.
Po letech, když už se v diskografii AC/DC dokážu jakž takž zorientovat, jsem dal Black Ice další šanci. Namísto CD se zkomprimovaným zvukem mi album dělá společnost v podobě vinyl-ripu, ale dojmy se ani po letech příliš nezměnily. Desku podle mě táhne nadupaná úvodní čtveřice. Rock 'n' Roll Train vnímám přes jeho klopýtavý riff za jasnou pecku, jaká se kapele nepovedla od dob Thunderstrucku. Hodně mě baví taky refrénovka Big Jack a pohodověji položený kus Anything Goes, v sekaných kilech a jiskřivých refrénových kytar ve Skies on Fire zase slyším ozvěny cesty, kterou se nakonec bratři Youngové nevydali. Dál už je to ale o poznání slabší - zejména v některých skladbách pro mě AC/DC kombinací středního tempa a absence nosných nápadů vytvořili nudu k uzoufání.
Vyzdvihnout můžu spíš drobnosti: odvážně "syntezátorovitě" znějící kytarovou linku ve Smash 'n' Grab, zajímavou kytarovo-basovou souhru ve slokách She Likes Rock 'n' Roll nebo riffy v závěrečné titulce Black Ice. Když už cítím náznak nápadité či alespoň chytlavé melodie (Wheels), vydá se Johnson v dalším taktu pro mě zcela nezajímavou cestou, chytlavý rytmus Rocking All the Way zase zabije melodické "zatmění" v refrénu. S nejmenovanými skladbami se pak bez výjimky zcela míjím - pokud mě dřív třeba ještě některé z nich bavily, dnes už si z nich nedokážu nic odnést.
Kolem a dokola to se čtyřmi skladbami, které se mi z alba líbí a opakovaně si je dokážu užít, vypadá na pořádný průšvih. V budoucnu si asi hodně rozmyslím, zda se do té hodinové anabáze znovu pouštět, a místo toho si z Black Ice "udělám" slušné čtyřskladbové EP. Dohromady to vydá na dvě hvězdičky, a to jsem myslím ještě docela milosrdný.
» ostatní recenze alba AC/DC - Black Ice
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Buffalo Springfield / Buffalo Springfield Again
Mohli Buffalo Springfield vydržet déle než dva roky, které jim osud nadělil, a vydat se tak na cestu podobnou té, jakou jen v mírně obměňující se sestavě absolvovali třeba jejich žánroví i územní souputníci Grateful Dead? Plodné sólové kariéry Neila Younga a Stephena Stillse naznačují, že by to nejspíš bylo zatraceně těžké - více plodných autorů a schopných zpěváků v kapele obvykle nedělá dobrotu (čest výjimkám). Svůj podíl na rozpadu nadějné kapely ale měl i tehdejší establishment, jehož "tažení" proti vlasatcům šlukujícím a šňupajícím kdovíco odnesl počátkem roku 1967 deportací do Kanady basák Bruce Palmer. V méně vhodnou dobu to přijít nemohlo - stále populárnější kapela se tehdy mezi spoustou koncertů pokoušela nahrát druhé album, nazvané později Buffalo Springfield Again. Jak její tehdejší snažení dopadlo?
Tam, kde na debutu kytary jemně cinkaly či způsobně pokvákávaly, najednou kraluje Youngův "fuzzovitý" zvuk, kterým načichla především jeho pověstná, notovému zápisu se vzpírající sóla. V kontrastu s tímto zkreslením (užijete si ho třeba v Youngově psychedelické pecce Mr. Soul nebo ve Stillsově vokálně splétaném kusu Hung Upside Down) ale jádro skladeb pořád tvoří povedené melodické nápady evokující pokojnou ospalost a zároveň mladické nadšení, kterýmiž náladami tehdy západní pobřeží svorně prokvétalo. Třeba takový jazzem ovíněný kus Everydays nebo lehoučká kytarová náladovka Sad Memory si z obojího vzaly přesně odváženou dávku, zatímco můj nejoblíbenější kus na desce Expecting to Fly to s psychedelickými pilulemi nejspíš dost přehnal. Ani tady nechybí zástupce "byrdovského" country v podobě kousku A Child´s Claim to Fame, novinkou je naopak soulová nálada (Good Time Boy). Jedinou položkou, která mi na desce nesedí, je Youngova závěrečná koláž Broken Arrow. Její jednotlivé části jsou prudce poslouchatelné, dost mi ale vadí ty "umělecké" předěly. Snaha o progresi tedy rozhodně není to, co bych na téhle kapele oceňoval.
V bouřlivém sedmašedesátém roce snad ani nešlo ustrnout ve vývoji, takže i Buffalo Springfield svoji muziku interpretovali novými výrazovými prostředky. Pořád šlo o skupinu s jasnou identitou a "tváří" (respektive "tvářemi"), která někam směřovala. Že to "někam" má znamenat rozpad a v komerčním měřítku hudební zapomnění byla daň, kterou v rockových dějinách zaplatila spousta originálních a talentovaných kapel.
» ostatní recenze alba Buffalo Springfield - Buffalo Springfield Again
» popis a diskografie skupiny Buffalo Springfield
Y&T / In Rock We Trust
Y&T jsem objevil až na progboardu někdy v roce 2011 či 2012, docela mě tehdy bavily některé jejich glammetalové věci se sytými doprovodnými vokály a parádními kytarovými sóly. Poslouchal jsem jejich klasická osmdesátková alba Eartshaker (1981) a Mean Streak (1983), ale nejvíc mě chytil jejich následovník In Rock We Trust (1984). V minulých měsících jsem mu zkusil dát několikrát znovu šanci, abych zjistil, jestli na mě tahle muzika bude pořád fungovat.
Ve zkratce - funguje. Vyladěný zvuk má správnou šťávu, hlas Davea Menikettiho nejspíš měl co do činění s pořádně hrubým pilníkem a jeho kytarová ekvilibristika většinou přichází v ty nejlepší možné momenty. V jádru skoro každé z obsažených skladeb stojí chytlavý riff, moje asi nejoblíbenější jsou v peckách Masters and Slaves, Rock & Roll's Gonna Save the World a Don't Stop Runnin'. Poslední jmenovaná je zároveň mojí absolutní jedničkou na albu už kvůli parádnímu refrénu s vokálními odpovídačkami. Dost mě baví taky divočina She's a Liar, ve jejíchž slokách se pod kytarovými akordy basa rozparádí do běhů s jazzovými kořeny. Ze dvou zařazených balad (I'll Keep on Believin' (Do You Know) a This Time) naopak na zadek úplně nepadám, kapela mi v nich zní docela zaměnitelně - hlavně druhou z nich by v podstatě totožné podobě mohli mít docela dobře v repertoáru třeba takoví Journey.
Z textů prvních tří skladeb by člověk mohl nabýt dojmu, že In Rock We Trust bude filipikou proti mocným tohoto světa a varováním před válkou, kterou by pomyslné šachy pozemských mocipánů mohly vyvolat - ani po čtyřiceti letech tohle téma není úplně passé. Dál už se ale jede v osvědčené vztahové linii, která osciluje mezi sebechválou odkopnutého zoufalce (Don't Stop Runnin') a chvalozpěvem na dračici, co chlapa v posteli na požádání pořádně zrychtuje (Lipstick and Leather). Mezi tím samozřejmě najdete i spoustu sebestředného zamilovaného zoufání, na které byli mistry třeba právě zmínění Journey. Naštěstí si většinu rockové muziky dokážu docela dobře užít i bez toho, aniž bych se na texty nějak víc soustředil, takže pokud nenabízí náměty k hlubšímu zamyšlení, není to pro mě zásadní překážkou.
Kolem a dokola jsem s albem In Rock We Trust kamarád, protože muziku na něj zvládli Dave Meniketti a spol. dodat v chytlavé a přitom neprvoplánové podobě. Tenhle mix riffů a melodií je typicky osmdesátkový v tom nejlepším slova smyslu.
» ostatní recenze alba Y&T - In Rock We Trust
» popis a diskografie skupiny Y&T
Iron Maiden / Dance of Death
Svůj vztah k Iron Maiden jsem si začal tvořit až někdy v roce 2009 či 2010 - do té doby jsem si od nich občas pustil na youtube pár nejznámějších skladeb z desky The Number of the Beast a to bylo vše. Postupně jsem se proposlouchal jejich osmdesátkovou tvorbou, která mi už asi napořád zůstane nejbližší. Devadesátá léta mě v jejich podání převážně minula (z hlavy si vybavím jen skladbu Fear of the Dark), ale vztah jsem si vytvořil k některým deskám obnovené sestavy po roce 2000. V poslední době jsem se víc zaposlouchal do desky Dance of Death z roku 2003, takže tady je pár dojmů z ní.
První dvě skladby, Wildest Dreams a Rainmaker, jsou důvodem, proč mě album od prvního poslechu chytlo. Tvrdé, hutné, melodicky nabité a se čtyřminutovou stopáží bez většího problému stravitelné - vhodnější kandidáty na singl by kapela na desce stěží našla. Jádrem první poloviny alba jsou ale dvě "klády", ve kterých se toho děje podstatně víc. Napětím přetékající intro, drtivý refrén, ve kterém si Dickinson může strhat hlasivky, lehký klávesový opar a kytarový motiv s keltskými kořeny dávají dohromady pecku No More Lies, v bezmála devítiminutovém titulním kusu se zase zpěvák mění ve středovékého minnesängera, kterému k působivému výkonu pomáhají vedle dunící kapely taky klávesově-orchestrální výplně. Výbornými melodickými motivy disponuje i vytvrzený kousek Montségur, Iron Maiden ho ale podle mě zbytečně natáhli, takže opakování těch několika zajímavých sekvencí se po chvíli omrzí. V Gates of Tomorrow mě baví zajímavě postavené vícehlasy a nevtíravě melodický refrén, i tady se ovšem na můj vkus až moc prodlužovalo.
Co na první polovině alba představovalo drobné kosmetické vady na kráse, na té druhé nabralo olbřímích rozměrů. Zajímavé nápady (třeba v divočině New Frontier) tu zabila stopáž, v níž se úplně utopily kousky jako Age of the Innocence, Journeyman nebo Paschendale. K uzoufání dlouhý je i valčík Face in the Sand, u něj ale napětí vcelku bezpečně udržuje dusavý rytmus bicích, který by docela dobře mohl fungovat naživo - škoda že se skladba v koncetních setlistech (alespoň co vím) nikdy neobjevila.
Z materiálu, který mě na Dance of Death opravdu baví, mohlo vzniknout slušné album o délce 30-45 minut. Té další půlhodiny je ve finále jen a jen škoda, stejně jako (zejména ve druhé části) nadužívaných klávesových výplní. Iron Maiden podle mě střední tempo až na výjimky nesvědčí, když se touhle cestou dají, můj zájem rychle opadá. S Dance of Death kapela vyloženě nezklamala, alespoň první polovina alba je prudce poslouchatelná, jako celek ale desku k tomu lepšímu z (mně známé části) diskografie Iron Maiden zařadit nemůžu.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Dance of Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Gilbert, Paul / Gilbert Hotel
Pokud znáte kytaristu Paula Gilberta, nejspíš vám bude vlastní buď jako člen kalifornských heavymetalistů Racer X, důležitý člen univerzálních hardrockerů Mr. Big nebo sólový hráč se zajímavými či ještě zajímavějšími instrumentálními projekty. Existuje ale ještě čtvrtá Gilbertova tvář, kterou kytarista odhalil na své sólovce Gilbert Hotel. Jde v podstatě o desku nahranou pro radost, striktně akustickou a striktně zábavnou.
Základ nahrávky tvoří až "kotlíkářské" zpívané kusy jako Older Guy nebo Lay Off the Morphine, kde si Gilbert vystačí s kytarou a vlastním hlasem. I s dalšími vstřícně vystavěnými skladbami (Three Times Rama, Black Rain Cloud) by si průměrně vybavený kytarista u táboráku nejspíš poradil, narazil by až u jejich (stále plně akustických) prstolamačských sól a také u těsně sezpívaných vícehlasů, které na sebe mistr navrstvil. Gilbert tu zní uvolněně, jeho hlas nenudí a má chuť experimentovat - jinak by se sotva mohl pustit do one-man show v coveru "klasiky" The Lamb Lies Down on Broadway, která je dost možná vrcholem celé téhle nedlouhé (ani ne půlhodinové) nahrávky. Do opravdové klasiky se pak Gilbert ponořil ve dvou krátkých bachovských úryvcích, na které pak navázal v lehce podobném duchu vlastní kompozicí Escalator Music.
Od téhle gilbertovské záležitosti nečekejte žádné závažné výpovědi nebo květnatě vystavěné aranže, spíš pohodový akustický rock, který neurazí. Nadupaných studiovek má mistr za sebou celou řadu, nic podobného jako Gilbert Hotel jsem ale v jeho diskografii zatím neobjevil.
» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Gilbert Hotel
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul
Buffalo Springfield / Buffalo Springfield
Jaro 1966, Los Angeles. "Vedle" v San Francisku už se to tehdy psychedelickými kapelami jen hemžilo, takže ve chvíli, kdy se na místním Sunset Boulevardu dali dohromady kanadští přicestovalci Bruce Palmer a Neil Young s "místňáky" Stephenem Stillsem a Richiem Furayem, bylo nabíledni, že jejich muzika nezůstane novým fenoménem neovlivněna. Všechno šlo ráz na ráz: po pěti dnech od založení kapely první koncert a za pár týdnů šňůra, na které předskakovali tehdy už zavedeným Byrds. Jednalo se o dobře promyšlený tah, neboť skladby nově vzniklého kvinteta (jako poslední do party přibyl bubeník Dewey Martin) si velmi výrazně potykaly i s folk rockem.
Do Vánoc bylo na pultech obchodů i první studiové album, na kterém se naplno ukázalo, že Buffalo Springfield přišli s parádní žánrovou směskou. Do cinkavých kytarových linek obracejících se tu k rocku, tu k country nebo bluegrassu se svými vokály vplétá trio suverénních sólových zpěváků s melodiemi, které často uhýbají velmi nečekanými směry. Dobře to dokumentuje například má osobní jednička na desce Out of My Mind, v níž Youngův sólový vokál doplňují Stills a Furay parádními dvojhlasnými odpovídačkami s psychedelickou příchutí. Z alba si nejvíc užívám ty zasněné parády, třeba Flying on the Ground Is Wrong nebo Sit Down, I Think I Love You, ale třeba úvodní kus Go and Say Goodbye mě dost oslovuje přítomnými kytarovými rychloběhy. Samozřejmě je tu (od druhého vydání alba na jaře 1967) taky hit For What It´s Worth, ve kterém Steven Stills zvěčnil jeden z prvních střetů rozmáhající se kontrakultury s usedlou starší generací.
Debut Buffalo Springfield je sbírkou příjemných melodických jednohubek (většina skladeb stopáží nejde přes "singlové" tři minuty), které zhltnete, ani nebudete vědět jak. Navíc tu stále ještě v začátcích svých profesionálních kariér máme hned dvě jména, která měla (minimálně) v následující dekádě zanechat v rockové muzice nesmazatelnou stopu.
» ostatní recenze alba Buffalo Springfield - Buffalo Springfield
» popis a diskografie skupiny Buffalo Springfield
Rolling Stones, The / The Rolling Stones
Když letos vydali Rolling Stones svou čtyřiadvacátou studiovku Hackney Diamonds, našli posluchači v jejím závěru skladbu Rolling Stone Blues od Muddyho Waterse - její originál (z roku 1950) dal přitom kapele jméno pouhého půldruhého roku předtím, než se (stále ještě hluboko v "singlových" dobách) pustila do nahrávání skladeb, které měly o několik měsíců později vytvořit jádro jejich debutového alba.
Devět rhythmandbluesových standardů, které se na desce z dubna 1964 objevují, Stones oblékli do jednotného kabátku. Srovnání s originály (či verzemi, kterými se Jagger a spol. inspirovali), odhalí, že se skladbami rozhodně pracovali a nahráli je "po svém". Někde se povedlo lépe (Route 66, Walking the Dog, Mona), někde zvuk docela tahá za uši (Honest I Do). Nejlépe mi zní varhanami ozvláštněný kousek You Can Make It If You Try, který se zavedené žánrové šabloně poměrně intenzivně vzpírá. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že drtivá většina využitého materiálu byla v té době maximálně 5-6 let stará, a pocházela tedy z doby, kdy členové Stones formovali svůj hudební vkus.
Jako daleko důležitější než převzaté standardy vnímám autorský vklad, kterým na desku přispěli samotní členové Rolling Stones. Instrumentálka Now I've Got a Witness ještě zní hodně zaměnitelně a dobově, v Little by Little (druhé ze skladeb, připsané kolektivnímu kapelnímu pseudonymu Nanker Phelge) už hudebníci zkoušejí do rhythmandbluesového mlýna přidat vlastní trošku. Za vrchol celého debutu pak považuji píseň, která vlastně na desku žánrově vůbec nezapadá. Popová balada Tell Me, kterou spíchli společně Jagger s Richardsem, předjímá, kam bude autorská tvorba Stones čím dál výrazněji směřovat v následujícím roce či dvou.
Jagger a spol. svým debutovým LP nastavili laťku, se kterou se v průběhu roku 1964 musely chtě nechtě popasovat další kapely rhythmandbluesového revivalu jako Manfred Mann, The Kinks, The Animals nebo The Yardbirds. Zejména v případě posledních jmenovaných šlo o silnou konkurenci, jejich živák Five Live Yardbirds v mých uších debut Rolling Stones o něco předčí.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The