Profil uživatele vmagistr
Recenze:
Iron Maiden / Dance of Death
| 2024-04-07 | Svůj vztah k Iron Maiden jsem si začal tvořit až někdy v roce 2009 či 2010 - do té doby jsem si od nich občas pustil na youtube pár nejznámějších skladeb z desky The Number of the Beast a to bylo vše. Postupně jsem se proposlouchal jejich osmdesátkovou tvorbou, která mi už asi napořád zůstane nejbližší. Devadesátá léta mě v jejich podání převážně minula (z hlavy si vybavím jen skladbu Fear of the Dark), ale vztah jsem si vytvořil k některým deskám obnovené sestavy po roce 2000. V poslední době jsem se víc zaposlouchal do desky Dance of Death z roku 2003, takže tady je pár dojmů z ní.
První dvě skladby, Wildest Dreams a Rainmaker, jsou důvodem, proč mě album od prvního poslechu chytlo. Tvrdé, hutné, melodicky nabité a se čtyřminutovou stopáží bez většího problému stravitelné - vhodnější kandidáty na singl by kapela na desce stěží našla. Jádrem první poloviny alba jsou ale dvě "klády", ve kterých se toho děje podstatně víc. Napětím přetékající intro, drtivý refrén, ve kterém si Dickinson může strhat hlasivky, lehký klávesový opar a kytarový motiv s keltskými kořeny dávají dohromady pecku No More Lies, v bezmála devítiminutovém titulním kusu se zase zpěvák mění ve středovékého minnesängera, kterému k působivému výkonu pomáhají vedle dunící kapely taky klávesově-orchestrální výplně. Výbornými melodickými motivy disponuje i vytvrzený kousek Montségur, Iron Maiden ho ale podle mě zbytečně natáhli, takže opakování těch několika zajímavých sekvencí se po chvíli omrzí. V Gates of Tomorrow mě baví zajímavě postavené vícehlasy a nevtíravě melodický refrén, i tady se ovšem na můj vkus až moc prodlužovalo.
Co na první polovině alba představovalo drobní kosmetické vady na kráse, na té druhé nabralo olbřímích rozměrů. Zajímavé nápady (třeba v divočině New Frontier) tu zabila stopáž, v níž se úplně utopily kousky jako Age of the Innocence, Journeyman nebo Paschendale. K uzoufání dlouhý je i valčík Face in the Sand, u něj ale napětí vcelku bezpečně udržuje dusavý rytmus bicích, který by docela dobře mohl fungovat naživo - škoda že se skladba v koncetních setlistech (alespoň co vím) nikdy neobjevila.
Z materiálu, který mě na Dance of Death opravdu baví, mohlo vzniknout slušné album o délce 30-45 minut. Té další půlhodiny je ve finále jen a jen škoda, stejně jako (zejména ve druhé části) nadužívaných klávesových výplní. Iron Maiden podle mě střední tempo až na výjimky nesvědčí, když se touhle cestou dají, můj zájem rychle opadá. S Dance of Death kapela vyloženě nezklamala, alespoň první polovina alba je prudce poslouchatelná, jako celek ale desku k tomu lepšímu z (mně známé části) diskografie Iron Maiden zařadit nemůžu.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Dance of Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Gilbert, Paul / Gilbert Hotel
Pokud znáte kytaristu Paula Gilberta, nejspíš vám bude vlastní buď jako člen kalifornských heavymetalistů Racer X, důležitý člen univerzálních hardrockerů Mr. Big nebo sólový hráč se zajímavými či ještě zajímavějšími instrumentálními projekty. Existuje ale ještě čtvrtá Gilbertova tvář, kterou kytarista odhalil na své sólovce Gilbert Hotel. Jde v podstatě o desku nahranou pro radost, striktně akustickou a striktně zábavnou.
Základ nahrávky tvoří až "kotlíkářské" zpívané kusy jako Older Guy nebo Lay Off the Morphine, kde si Gilbert vystačí s kytarou a vlastním hlasem. I s dalšími vstřícně vystavěnými skladbami (Three Times Rama, Black Rain Cloud) by si průměrně vybavený kytarista u táboráku nejspíš poradil, narazil by až u jejich (stále plně akustických) prstolamačských sól a také u těsně sezpívaných vícehlasů, které na sebe mistr navrstvil. Gilbert tu zní uvolněně, jeho hlas nenudí a má chuť experimentovat - jinak by se sotva mohl pustit do one-man show v coveru "klasiky" The Lamb Lies Down on Broadway, která je dost možná vrcholem celé téhle nedlouhé (ani ne půlhodinové) nahrávky. Do opravdové klasiky se pak Gilbert ponořil ve dvou krátkých bachovských úryvcích, na které pak navázal v lehce podobném duchu vlastní kompozicí Escalator Music.
Od téhle gilbertovské záležitosti nečekejte žádné závažné výpovědi nebo květnatě vystavěné aranže, spíš pohodový akustický rock, který neurazí. Nadupaných studiovek má mistr za sebou celou řadu, nic podobného jako Gilbert Hotel jsem ale v jeho diskografii zatím neobjevil.
» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Gilbert Hotel
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul
Buffalo Springfield / Buffalo Springfield
| 2024-04-01 | Jaro 1966, Los Angeles. "Vedle" v San Francisku už se to tehdy psychedelickými kapelami jen hemžilo, takže ve chvíli, kdy se na místním Sunset Boulevardu dali dohromady kanadští přicestovalci Bruce Palmer a Neil Young s "místňáky" Stephenem Stillsem a Richiem Furayem, bylo nabíledni, že jejich muzika nezůstane novým fenoménem neovlivněna. Všechno šlo ráz na ráz: po pěti dnech od založení kapely první koncert a za pár týdnů šňůra, na které předskakovali tehdy už zavedeným Byrds. Jednalo se o dobře promyšlený tah, neboť skladby nově vzniklého kvinteta (jako poslední do party přibyl bubeník Dewey Martin) si velmi výrazně potykaly i s folk rockem.
Do Vánoc bylo na pultech obchodů i první studiové album, na kterém se naplno ukázalo, že Buffalo Springfield přišli s parádní žánrovou směskou. Do cinkavých kytarových linek obracejících se tu k rocku, tu k country nebo bluegrassu se svými vokály vplétá trio suverénních sólových zpěváků s melodiemi, které často uhýbají velmi nečekanými směry. Dobře to dokumentuje například má osobní jednička na desce Out of My Mind, v níž Youngův sólový vokál doplňují Stills a Furay parádními dvojhlasnými odpovídačkami s psychedelickou příchutí. Z alba si nejvíc užívám ty zasněné parády, třeba Flying on the Ground Is Wrong nebo Sit Down, I Think I Love You, ale třeba úvodní kus Go and Say Goodbye mě dost oslovuje přítomnými kytarovými rychloběhy. Samozřejmě je tu (od druhého vydání alba na jaře 1967) taky hit For What It´s Worth, ve kterém Steven Stills zvěčnil jeden z prvních střetů rozmáhající se kontrakultury s usedlou starší generací.
Debut Buffalo Springfield je sbírkou příjemných melodických jednohubek (většina skladeb stopáží nejde přes "singlové" tři minuty), které zhltnete, ani nebudete vědět jak. Navíc tu stále ještě v začátcích svých profesionálních kariér máme hned dvě jména, která měla (minimálně) v následující dekádě zanechat v rockové muzice nesmazatelnou stopu.
» ostatní recenze alba Buffalo Springfield - Buffalo Springfield
» popis a diskografie skupiny Buffalo Springfield
Rolling Stones, The / The Rolling Stones
Když letos vydali Rolling Stones svou čtyřiadvacátou studiovku Hackney Diamonds, našli posluchači v jejím závěru skladbu Rolling Stone Blues od Muddyho Waterse - její originál (z roku 1950) dal přitom kapele jméno pouhého půldruhého roku předtím, než se (stále ještě hluboko v "singlových" dobách) pustila do nahrávání skladeb, které měly o několik měsíců později vytvořit jádro jejich debutového alba.
Devět rhythmandbluesových standardů, které se na desce z dubna 1964 objevují, Stones oblékli do jednotného kabátku. Srovnání s originály (či verzemi, kterými se Jagger a spol. inspirovali), odhalí, že se skladbami rozhodně pracovali a nahráli je "po svém". Někde se povedlo lépe (Route 66, Walking the Dog, Mona), někde zvuk docela tahá za uši (Honest I Do). Nejlépe mi zní varhanami ozvláštněný kousek You Can Make It If You Try, který se zavedené žánrové šabloně poměrně intenzivně vzpírá. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že drtivá většina využitého materiálu byla v té době maximálně 5-6 let stará, a pocházela tedy z doby, kdy členové Stones formovali svůj hudební vkus.
Jako daleko důležitější než převzaté standardy vnímám autorský vklad, kterým na desku přispěli samotní členové Rolling Stones. Instrumentálka Now I've Got a Witness ještě zní hodně zaměnitelně a dobově, v Little by Little (druhé ze skladeb, připsané kolektivnímu kapelnímu pseudonymu Nanker Phelge) už hudebníci zkoušejí do rhythmandbluesového mlýna přidat vlastní trošku. Za vrchol celého debutu pak považuji píseň, která vlastně na desku žánrově vůbec nezapadá. Popová balada Tell Me, kterou spíchli společně Jagger s Richardsem, předjímá, kam bude autorská tvorba Stones čím dál výrazněji směřovat v následujícím roce či dvou.
Jagger a spol. svým debutovým LP nastavili laťku, se kterou se v průběhu roku 1964 musely chtě nechtě popasovat další kapely rhythmandbluesového revivalu jako Manfred Mann, The Kinks, The Animals nebo The Yardbirds. Zejména v případě posledních jmenovaných šlo o silnou konkurenci, jejich živák Five Live Yardbirds v mých uších debut Rolling Stones o něco předčí.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Grateful Dead / Built to Last
Když se řekne Grateful Dead, většina hudebních fanoušků si s názvem kapely (v tom lepším případě) asociuje psychedelii a country. Parta okolo kytaristů Jerryho Garcii a Boba Weira se ale během své třicet let trvající kariéry více či méně výrazně otřela i o funk, jazz rock, a koncem osmdesátých let produkovala také pop rockem šmrncnutou muziku. Ze dvou alb s autorským materiálem, které v té době vydali, mám právě Build to Last z roku 1989 o něco raději. V době jeho vydání už se bohužel sestavě, která společně strávila celá osmdesátá léta, pomalu rozezníval umíráček, protože klávesista Brent Mydland v červenci následujícího roku po předávkování kokainem nedobrovolně ukončil svoji pozemskou pouť. Přiživil tak zvěsti o tom, že pozice hráče na klávesové nástroje je u Grateful Dead prokletá - v průběhu let sešli ze světa jinou než přirozenou smrtí hned čtyři z pěti jejich kmenových hráčů (pátý, Tom Konstanten, je stále naživu).
Co tedy deska, se kterou Grateful Dead uzavřeli svou studiovou kariéru, nabízí? V prvé řadě jsou to cinkavé tóny elektrických kytar, ty posluchače provázejí v podstatě celým albem. Sekundují jim různě tvarované syntezátorové stopy, které ale ze zvuku kapely nijak nevyčnívají, spíš ho přirozeně doplňují. Devítka zařazených skladeb staví na příjemně hloubavé melodice: občas probleske nějaký ten výraznější refrén, z větší části jde ale o docela civilní přednes. Skladby dost oživují kytarová sóla, ve kterých zní spousta nezvyklých harmonických běhů a harmonií. V textech, které pro kapelu psali renomovaní tvůrci Robert Hunter a John Perry Barlow, jako obvykle defiluje spousta kulturních odkazů od Matoušova evangelia přes spisovatele Normana Mailera a první kosmonauty na Měsíci až po počítačový slang.
Ze zařazených skladeb mám osobně velmi rád dvě třetiny trojlístku, kterým na album přispěl frontman Jerry Garcia: titulní skladbu Built to Last s obrazy zamýšlejícími se nad pomíjivostí a trvalostí, stejně jako úvodní kus Foolish Heart o tom, že s pošetilým srdcem si není radno nic začínat. Z pera klávesisty Mydlanda pak pochází asi nejhitovější pecka na desce, ekologickou tematikou prodchnutá věc We Can Run, a také o něco zasmušilejší kompozice Just a Little Light. Třetí z klíčových autorů z řad kapely, kytarista Bob Weir, přispěl třeba s mou další oblíbenou skladbou Victim or the Crime, jejíž text přemítá nad problematikou spravedlnosti a pravdy. Jako slabší vnímám snad jen závěrečný Mydlandův kus I Will Take You Home, ve kterém se na můj vkus nachází až moc patosu.
Na desce Built to Last se Grateful Dead ani náhodou nepředstavují ve své typické poloze - naopak, na kapelu která proslula rozevlátými instrumentálními jamy a skladbami, které na koncertech běžně fungovaly jako soundtrack k dobrému tripu, je tu docela dost "uhlazeno" a "učesáno". Přesto album nabízí slušnou porci melodií a nápaditého písničkářství, do kterého je pro mě pokaždé radost se ponořit. Šedesátkoví i sedmdesátkoví Grateful Dead zněli o dost jinak, tahle poloha ale podle mě kapele taky sluší. Mám tu desku fakt docela rád.
» ostatní recenze alba Grateful Dead - Built to Last
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead
AC/DC / Let There Be Rock
| 2023-11-29 | Hned na úvod se přiznám, že v diskografii AC/DC nemám oblíbenější desku než Let There Be Rock. Kapela tu už vyrostla ze svých rock´n´rollových začátků a muziku, kterou hrála, už tvarovala jen a pouze do syrově hardrockových forem. Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak moc právě tahle rocková injekce podnítila vznik a vývoj kapel, které o několik let později zaplavily Velkou Británii jako Nová vlna britského heavy metalu.
Blues už je na Let There Be Rock přítomné jen v náznacích. Asi nejvíc ho slyším ve struktuře úvodní pecky Go Down, ale i tam ho zadupává do země brutální riffová kanonáda, ze které jsou až hmatatelně cítit ty nadoraz vytavené Marshally a občas problesknuvší kvil zpětné vazby. Zemité akordové riffy divočin Dog Eat Dog a Overdose jsou oholené až na dřeň, tady žádné hlubší, skryté vrstvy nehledejte. Naproti tomu v instrumentálních předělech ostrého kvapíku Bad Boy Boogie si kapela netradičně zalaškovala se dvěma různými rytmy, které se rozejdou a po několika taktech znovu spojí.
Titulní šavlovačku se svým rychlým staccatovým riffem si podle mě (spolu s mnoha jinými inspiračními vzory) v Británii i v USA vzali k srdci četní mladí rockeři, kteří měli za pár let stát u zrodu metalového subžánru. Navzdory reputaci tvrdých a zarputilých rockerů měli AC/DC na každé ze svých raných desek nějaký pomalejší (a často hravou ironií a jinotaji nabitý) kousek, přičemž ani Let There Be Rock v tomto ohledu netrhala partu a nabídla posazenou záležitost Crabsody in Blue. Dvě závěrečné skladby Hell Ain't a Bad Place to Be a Whole Lotta Rosie už jdou strukturovanou propracovaností svých ústředních riffů naproti materiálu z dalších dvou studiovek, pořád jsou to ale nářezy, které na Ostrovech v sedmasedmdesátém jen těžko hledaly konkurenci.
Texty na desce Let There Be Rock rozvádějí témata, kterých se AC/DC dotkli už na předchozích deskách, ale otevírají taky úplně nové obzory. Zatímco v Bad Boy Boogie jde o další příběh tvrďáka, co si jde v životě ostře za svým, následující Overdose zachycuje hrdinu ve chvíli, kdy ochutnal vlastní medicíny a nějaké ženštiny se "předávkoval". Dog Eat Dog kráčí ve šlépějích skladby Show Business z debutu a komentuje branži, ve které často nestačí k úspěchu ani tvrdé lokty. Bonovy oblíbené hrátky s jinotaji v Crabsody in Blue doplnily duo The Jack a Big Balls na trojlístek, Hell Ain´t a Bad Place to Be pro změnu servíruje další ženskou, co chlapy využívá k vlastní zábavě a prospěchu.
Titulka Let There Be Rock si v parafrázi na biblické texty a výpravné bluesové příběhy (cítím tu inspiraci třeba nadšeneckým The Story of Bo Diddley od The Animals) vytvořila samostatný vesmír, ve kterém vede mezi americkými bluesmany a AC/DC nepřerušená linka. Po vzoru těchto hrdinů se Bon Scott nežinýroval popsat svoji velmi osobní zkušenost s tasmánskou bordelmamá zvící velikosti bílé velryby, kterou sbalil kdesi v Melbourne. No a úvodní Go Down si už nebere servítky vůbec, protože se z ní vyklube nefalšovaná óda na orální sex.
To, co AC/DC uměli jako nikdo jiný - tedy pekelně ostré, ještě pekelněji chytlavé, a přitom jednoduše (nikoli vlezle) vystavěné riffy, dechberoucí napětí a frenetické nasazení -, podle mě na Let There Be Rock přivedli na umělecký vrchol. Vydali tu ze sebe to nejlepší.
» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC
AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap
Troufám si říct, že v žádném části své kariéry se AC/DC nenadřeli víc než v roce 1976. Odehráli přes 160 koncertů na dvou kontinentech a v podstatě najednou potřebovali "krmit" dva hladové trhy. Když v dubnu 1976 přijeli do Anglie, měli už na studiových pásech připravené další album Dirty Deeds Done Dirt Cheap. Na jeho vydání v domovské Austrálii došlo v září, což bylo stále dobré dva měsíce předtím, než se kapela vrátila ze své anglické výpravy. No a když se deska 17. prosice objevila i na evropském trhu, byli zase odtamtud AC/DC už několik týdnů pryč. Nemůžu si pomoct, ale tohle načasování někdo dost zvoral.
Po hudební stránce je podle mě Dirty Deeds Done Dirt Cheap vyvrcholením úvodní fáze kariéry AC/DC - naposledy se tu objevují skladby, které stavějí na rock´n´rollovém mustru. Nutno dodat, že kousky jako Ain't No Fun (Waiting 'Round to Be a Millionaire), There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. (Rock in Peace) vnímám jako tu slabší část celé nahrávky. Na první jmenované mi vadí její skoro osmiminutová délka, na kterou aranžmá, stojící po většinu doby na jediném akordu, nestačí. Druhá skladba na mě působí strašně krotce - jako by ji kapela vytáhla ze šuplíku, ve kterém skončila ještě v "daveevansovských" dobách. Poslední zástupce tohoto trojlístku je pro mě o něco atraktivnější, i u něj mě ale lehce nudí ta vyhoblovaná šablona. AC/DC už tehdy totiž uměli daleko lépe.
Za zářné příklady skladatelského posunu vnímám na téhle nahrávce třeba pecky Dirty Deeds Done Dirt Cheap a Problem Child. Obě stavějí na hutně sázených akordech a strohé rytmice, všechno je zcela podřízené soudržnosti celku. Po dvanáctitaktové šabloně ani vidu, ani slechu, a i to blues už je tu spíš cítit než slyšet. Že ho kapela dokáže uchopit zcela jinak (a daleko atraktivněji) ukazuje třeba pomalá, nashromážděné napětí způsobně krotící vyprávěnka Ride On. Svým způsobem se mi zdá i škoda, že se touhle cestou AC/DC v budoucnu alespoň jednou za čas nevydali. To stejné platí i o Big Balls, mladší sestřičce venerologické klasiky The Jack - osobitý dvojsmyslný humor Bona Scotta byl pro kapelu hodně důležitý. Na konec jsem si nechal dvě mé nejoblíbenější pecky: skvěle gradující Squealer a hardrockový monolit Jailbreak. Docela by mě zajímalo, zda se Atlantic rozhodl tuhle skladbu na britské vydání nezařadit kvůli tomu, že v žebříčku zrovna bodoval stejnojmenný singl od Thin Lizzy.
Texty na desce Dirty Deeds Done Dirt Cheap zčásti vytěžují již "stará známá" témata. Skladeb o tom, jak to večer na koncerte bude zábava (There´s Gonna Be Some Rockin´, R.I.P.) nebo o tom, jak není snadné se dostat na vrchol (Ain´t No Fun) už AC/DC na předcházejících deskách nasekali dost, v Ride On se Scott onen osamělý život na cestách alespoň pokusil podat s uvěřitelnou dávkou melancholie. Mnohem zábavnější se mi zdá kombo z titulní skladby, kde se ze soukromého očka schopného řešit problémy mladých dívek a chlapců vyklube pěkný zvrhlík, a z pecky Squealer, kde se velmi podobný vypravěč svěřuje, jak se mu jednu mladou slečnu podařilo svést na zcestí. No a docela dobře k tomu pasuje i sebeprezentace řízka, co pro bodnutí nožem nejde daleko, v Problem Child. Naprosto geniální je pak Bonův dvojsmyslný paján na "velké večírky", které by nejdraději pořádal každý den, a brutální tah na branku má i příběh o chlápkovi, co zastřelil svoji nevěrnou manželku, u soudu dostal 16 let vězení a skapal při pokusu o útěk.
S deskou Dirty Deeds Done Dirt Cheap šli AC/DC po všech směrech o pořádný kus nahoru, v mých očích jde o první z řady výborných počinů, které se Scottem vydali. Několik skladeb sice ještě vězí v minulosti víc, než by bylo zdrávo, s většinou materiálu už je ale skvělá zábava. Kapela ze dvou předchozích desek by ještě díru do světa neudělala, ta z roku 1976 už toho ale schopná byla.
» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
» popis a diskografie skupiny AC/DC
AC/DC / T.N.T.
Na vrchol vede dlouhá cesta - zvlášť když na něj chcete dojít s jako břitva nabroušeným nářezem, který se rockovými prostředky více než k čemukoli jinému obrací k černému rhythm and blues a rock´n´rollu. Z debutu osvědčenou trojnožku bratří Youngů a Bona Scotta pro nahrávání druhého studiového alba T.N.T. posílila stabilní rytmika Mark Evans / Phil Rudd a u protinožců stále úspěšnější kapela navíc zjistila, jak chutná úspěch v podobě žebříčkového hitu.
S úvodní skladbou It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) se AC/DC dopustili jednoho z nejpřekvapivějších tahů v rámci celé své téměř půlstoleté kariéry. Jasně, zapracovat do struktury písní třeba zvuk kostelního zvonu nebo střelbu z kanónů taky nepatří k úplně obvyklým hudebním postupům, dudy v rukou zpěváka Bona Scotta ale pětiminutový kus, který přes veškeré vnitřní napětí nezapře jistou monotónnost, v tu správnou chvíli postrčí vpřed. Pak je tu píseň High Voltage, která svým názvem i riffovou prací obou kytar nezaměnitelně odkazuje k debutové desce. Na ní by těžko hledala konkurenci a i na T.N.T. jde o brutálně silný a nekompromisní kus. No a do třetice všeho hitového je tu titulní skladba, v níž na tehdejší AC/DC až netypicky hardrockový riff tvoří základ archetypální stadionové halekačky.
I mimo výše zmíněný hitový trojlístek se na T.N.T. najdou kousky, které ani po bezmála padesáti letech neztratily eleganci a švih - jde třeba o přisprostlý bluesový valčík The Jack, hypnoticky omamnou rockeřinu Live Wire nebo podařený riffový nářez Rock 'n' Roll Singer. Když už mluvíme o těch riffech - jeden takový si bratři Youngové v té době zřejmě skutečně oblíbili, protože stojí v základech hned tří skladeb: kromě již zmíněné pecky High Voltage jde také o postarší věcičku Can I Sit Next to You Girl, kterou Youngové (v lehce komerčnější podobě) hrávali (a na singlu vydali) ještě s předcházejícím zpěvákem Davem Evansem, a o chuckberryovský cover School Days. Oba kusy vnímám oproti zbytku materiálu na albu jako slabší, docela dobře bych se na desce obešel taky bez divokého rock´n´rollu Rocker.
Pokud bychom při maximálním zjednodušení nacpali texty z debutu do škatulky "ona", na T.N.T. by v největší permanenci byli vedlejší přihrádky "já", popřípadě "my". Jedna část skladeb totiž (v určité návaznosti na závěrečnou skladbu Show Business z desky High Voltage) popisuje, že život členů kapely není žádná selanka a že ani ve chvíli, kdy kapela takzvaně prorazí, nemá ani zdaleka vyhráno - tuhle tematiku akcentuje zejména úvodní dvojička It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) a Rock 'n' Roll Singer. Trojice Live Wire, T.N.T. a Rocker naproti tomu podporuje (samozřejmě s patřičnou nadsázkou) sebeprezentaci zpěváka Bona Scotta jako pořádného "řízka" a chlápka, kterému žádná neodolá. Obě tematiky v sobě alespoň náznakem spojuje divočina High Voltage, až přeslušněle oproti nim naopak působí Evansova historka o tom, jak povedenou hláškou sbalil holku a následně podobným způsobem odpálkoval jakéhosi otrapu, co se mu ji snažil přebrat, v Can I Sit Next to You Girl. Jasným vrcholem desky je po textové stránce pecka The Jack, ve které Bon Scott v tísíci a jednom různých jinotajů s karetní tematikou líčí příběh o tom, jak jeho hrdina od jedné prostitutky ke kapavce přišel.
T.N.T. vnímám oproti High Voltage jako o něco rozpolcenější album. Ty nejlepší skladby jsou tu silnější než na debutu, na druhou stranu je tu více těch, které ke štěstí víceméně nepotřebuji. AC/DC ukázali slušný potenciál, který ale ještě bude třeba naplnit. Zatím tu tedy pořád máme jen několik zásadních skladeb - na zásadní album se teprve čeká.
» ostatní recenze alba AC/DC - T.N.T.
» popis a diskografie skupiny AC/DC
AC/DC / High Voltage
Elektrifikované rhythm and blues, které koncem padesátých let 20. století začalo na deskách proudit přes Atlantik na Britské ostrovy, bylo zatraceně cool. "Baštila" ho spousta teenagerů, kteří o pár let později stáli u zrodu kapel jako Beatles, Rolling Stones nebo The Who, ale mělo potenciál oslovit i děti, kterým sotva přestalo téct mléko po bradě - třeba dva nejmladší potomky početné skotské rodiny Youngových. Malcolm a Angus si s sebou lásku ke kytarovým hrdinům Muddymu Watersovi či Chucku Berrymu v předvečer vypuknutí beatlemánie odvezli do daleké Austrálie. Po následující dekádu se tak k nim zprávy o tom, jak rockové novorozeně roste jako z vody a jako houba do sebe nasává všechny vlivy, se kterými se setká, dostávaly jen ve střípcích. Zcela je minulo psychedelické blouznění, námluvy s jazzem a klasikou nebo klenutá artrocková architektura. V srdci jim zůstávalo blues, které po vzoru černošských mistrů neváhali oholit na syrovou dřeň.
Právě taková je hudba na debutové desce AC/DC High Voltage, na které se se bratři (spolu s dalším ze sourozenců Georgem v roli producenta) vydali za vlastní rockovou vizí. V základu stojí blues, které má ale spíš než k britské kytarové lyričnosti blízko k rhythmandbluesové průraznosti a prostořekosti černých vyděděnců z delty. Z hardrockového inventáře si pak tahle muzika bere na pomoc chytlavé riffy, které celé té bluesové konzervě dodávají šťávu a drajv. Většinou nejde o nějak složité či rafinované kousky - v umění stavět na minimu tónů neotřelé figury a melodie jsou AC/DC už od svých začátků unikátní.
Jednotlivé skladby z debutové desky oscilují mezi riffovým hard rockem, za který by se nemuseli stydět ani takoví Free (Stick Around), zatěžkanými dupáky (She´s Got Balls) a volně plynoucími lahůdkami s pořádně těžkým spodkem (Little Lover). Písním ani v nejmenším nechybí prostor pro instrumentální divočení, příkladem za všechny budiž šestiapůlminutový kus Soul Stripper, v němž se sóluje jako o život. Své role navíc oba kytaristé tehdy ještě neměli ani zdaleka vyjasněné, takže v dobré polovině skladeb dává vyšším polohám svého hmatníku co proto pozdější "šedá eminence" a beglajťák Malcolm. O tom, že Youngové vývoj žánru ve své rodné Británii alespoň po očku sledovali, svědčí fakt, že aranžmá kvapíku Baby, Please Don´t Go od "krále devíti strun" Big Joe Williamse do značné míry založili na verzi, kterou do světa roku 1964 pustili irští rhythmandbluesmani Them. Na debutu kapele zjevně ani v nejmenším nesvazovala ruce snaha generovat hit. Asi nejblíž má k této kategorii kousek s návodným názvem Love Song, který po nadějně zatěžkaném intru přejde do plytkého cajdáku. Tady AC/DC asi jedinkrát zaváhali a skladbou, která moc parády neudělala ani na singlu, v mých očích pokazili závěr jinak docela solidní desky.
Se specifickým duchem alba si frontman Bon Scott, autor drtivé většiny textů, poradil po svém - po osvědčeném bluesovém způsobu se jal popisovat ženy v rozpětí od "nádob plných hříchu" po nesvéprávné hračky určené k ukojení mužských tužeb. Někde to s vybalancovanou mírou oplzlých dvojsmyslů znamenalo trefu do černého (She´s Got Balls), jinde (Love Song) mu dost ujela ruka s patosem. Naopak hodně oceňuji text závěrečné skladby Show Business, který si místo slabšího pohlaví bere na paškál strasti muzikanta, kterého odírají promotéři - vlastně taky bluesový evergreen.
Kolem a dokola je pro mě High Voltage vcelku slušným debutem. V bluesové šabloně ještě vězí víc, než kapela k celosvětovému úspěchu mohla potřebovat, a mámit publikum popovými slaďárnami už v budoucnu také nebude nutné. Nástroje, kterými kapela do roka a do dne vleje do žil vyčerpaného britského hard rocku čerstvou krev, jsou tu už ale v elementární formě přítomny. Sedmdesátkoví AC/DC jsou pro mě solidní jízdou bez vyloženě slabého místa, ve vzájemném srovnání ale žádná z desek s Bonem Scottem pod úroveň debutu neklesla.
» ostatní recenze alba AC/DC - High Voltage
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Black Sabbath / Heaven and Hell
Dvanáct let na scéně, devět studiových alb. Většinu hardrockových kapel sedmdesátých let taková produktivita bohatě stačila přivést buď k rozpadu, nebo do vod pohodlného, komerčně vděčného středního proudu. Black Sabbath měli po většinu první dekády své existence blíže k první variantě, zvlášť když v její druhé polovině museli vedle stagnující úrovně desek řešit trable s čím dál méně použitelným Ozzym. O to větší překvapení musel po roce a půl, během kterých nebylo na koncertních pódiích po kapele ani vidu ani slechu, přinést nový, daleko energičtější zvuk kapely, a zejména malý zpěvák s nádherně klenutým hlasem Ronnie James Dio. Týden po prvním koncertu v nové sestavě se na pultech obchodů ocitla i deska Heaven and Hell, skrze kterou Black Sabbath dokázali, že po hubených letech ještě nejen že nepatří do starého železa, ale že také dokážou držet krok s nastupující mladou generací tvrdých a agresivních kapel, které v Anglii počátkem osmdesátých let začaly růst jako houby po dešti.
Ačkoli novým zvukem Black Sabbath skvěle zapadli do společnosti kapel, které měli novináři zanedlouho sdružit do škatulky "nové vlny britského heavy metalu", v červnu 1979, kdy se Dio k birminghamským rockovým veteránům přidal, se toho na hudebním tržišti zas tak moc nedělo. Spousta z kapel, které měly zanedlouho vyprodávat stadiony, už samozřejmě řádila v londýnských klubech, do Los Angeles, kde tehdy Black Sabbath chystali nový materiál, ale sotva něco z toho dolehlo. Ze zavedených britských kapel, které svou tvorbou metalovou vlnu předznamenaly, tu vlastně byli hlavně Judas Priest a Motörhead - samotného by mě zajímalo, zda se Iommi jejich deskami Stained Class a Killing Machine, respektive Overkill a Bomber při psaní materiálu pro Heaven and Hell inspiroval. Na jaře roku 1980, kdy kapely jako Def Leppard, Saxon nebo Iron Maiden vydávaly svá první metalově laděná LP, Iommi a spol. předvedli, že s nimi je nadále třeba počítat. Mladé pušky jako Girlschool nebo Angel Witch, které si s sebou vezli na turné, dokázaly přitáhnout mladší publikum, které se mohlo osobně přesvědčit o tom, že Black Sabbath rozhodně neznějí jako upocené rockové partičky, co anglické koncertní sály brázdily ještě o několik let dříve.
Ač by to předcházející řádky mohly evokovat, kapela si neprošla žádným hudebním znovuzrozením - třeba Iommiho kytarová hra v mnoha ohledech navázala na ty lepší momenty z desek Technical Ecstasy a Never Say Die. Ani co se zpěvu týká, nešlo v Diově případě o Ozzyho úplný protiklad. Oba frontmani se například dobře cítili v pomalejších tempech, kde mohl naplno vyniknout jejich osobitý témbr. Je ovšem pravda, že s Diem Black Sabbath získali daleko variabilnějšího pěvce (a talentovaného textaře), se kterým se Iommiho skladatelský potenciál mohl rozlít do dříve netušené šíře. To dobře dokládá například úvodní skladba Neon Knights, melodicky jen málo podobná čemukoli, co Black Sabbath dělali v dobách s Ozzym. Spurtující riff, nad kterým se vznáší Ronnieho klenutý hlas, a pak to kytarové sólo, ze kterého se mi dodnes podlamují kolena. Tradičnější rockový fundament přináší například píseň Lady Evil, v níž nad hluboce zařezávajícími riffovými figurami zaznívají parádní "kyselinové" sólové vyhrávky. A do třetice všeho svěže kytarového je tu řádně nabroušená věc Walk Away, v níž na sabbathovské poměry netradičně zaznívají i doprovodné vokály.
Ve společnosti Ronnieho Dia by to nešlo bez pořádně epických kousků - titulní skladba Heaven and Hell v tomto ohledu zdařile navazuje na opusy Stargazer a Gates of Babylon ze zpěvákových časů u Blackmoreových Rainbow. Ještě o slušný kus invence dál se vydává rozmáchlá kresba Children of the Sea, v níž se v nejlepší možnou chvíli vrací motivika "mnišských zpěvů" z pět let staré skladby Supertzar. O tom, jak kapela dokázala zužitkovat inspirace z dob minulých, svědčí také závěrečný kus Lonely is the Word. V tvrdém nářezu, který v prostřední části přejde do rozvolněnější pasáže, by o dekádu mladší Tony Iommi nejspíš ještě sklouzl do bezcílného kytarového bloudění, tady ale připravil solidně prokomponovanou kytarovou lekci. Baví mě i závěrečný sólový kvapík, v jehož podkladu zaznívá čtyřtónová sekvence charakteristická pro finále zeppelinovské klasiky Stairway to Heaven.
Diovy texty posluchače uvádějí do fantastického světa čarodějnic, prstenů, draků a králů - Tolkiena měl zpěvák zjevně v malíčku. Na prokreslené portréty už v jednotlivých skladbách není místo, jde spíše o črty, které více než geniálními obraty a přirovnáními dokážou uhranout nosnou atmosférou středověkých fantasy příběhů. Ačkoli mě samotného nijak zásadně neoslovují, musím přiznat, že k hudební složce přilnuly naprosto čistě.
Album Heaven and Hell patří mezi tři mé nejoblíbenější desky od Black Sabbath. Kapele se tu podařilo znovu najít pevnou půdu pod nohama, což stačilo na vytvoření posledního alba, kterým Iommi a spol. utvářeli dobové hudební trendy. Několik zajímavých a inovativních desek sice na kapelu v té době ještě čekalo, s Heaven and Hell se ale podle mě Black Sabbath naposledy ocitli v pozici, kdy k jejich aktuální tvorbě mohla vzhlížet mladá generace. Tady můžu dát plný počet zcela bez váhání.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
New York Dolls / New York Dolls
I když to ve své době málokdo ocenil, androgynní cherubíni New York Dolls na svém debutu neopakovatelným způsobem propojili prvky britského glamu se zvukem amerického garážového rocku. Do jisté míry se tak se svou syrovou energií stali předchůdci punku o dost dříve, než vůbec vznikli třeba takoví Ramones. Nevěříte? Pusťte si třeba uhánějící dupárny Personality Crisis nebo Trash. Na žádné kytarové finesy tu není čas, důležitější je hutný riffový či akordový podklad, do kterého může zpěvák David Johansen hulákat své znepokojující slogany. I v takové jednoduchosti a přímočarosti ale zbylo místo na melodické nápady, příkladem za všechny budiž šestiminutové monstrum Frankenstein (Orig.). I s odkazem na mistry starého blues si kapela poradila po svém – z calypsem ovlivněné pohodovky Bo Diddleyho Pills Dolls stvořili syrově zalykavou jízdu, kterou může člověk buď milovat, nebo nenávidět.
» ostatní recenze alba New York Dolls - New York Dolls
» popis a diskografie skupiny New York Dolls
Black Sabbath / Never Say Die!
Táhli to společně skoro deset let, měli za sebou sedm studiových alb, stovky koncertů a popularitu, jakou se mohlo pochlubit jen málo rockových kapel. Nerozložily je ani drogy, kterých do sebe členové kapely ládovali mraky, ani nezasloužená pověst satanových přisluhovačů. Vážný problém přišel, až když přestaly fungovat mezilidské vztahy. Ve světle všemožných excesů, které má Ozzy na svědomí za posledních čtyřicet let, může jeho náhlý odchod z Black Sabbath a ještě náhlejší návrat o dva měsíce později vyvolat asi jen pokrčení ramen, devětadvacetiletého frontmana navíc tehdy pořádně vykolejila smrt otce. I tak ale svým spoluhráčům slušně zamotal hlavu a i kvůli němu vznikala část skladeb pro desku Never Say Die! doslova za minutu dvanáct.
Strojově agresivní zvuk kytary ve skladbě Shock Wave jde ještě ve stopách předcházející desky Technical Ecstasy, kapela ale přes všechny problémy měla zjevnou snahu posunout svůj projev zase o něco dál. Svůj podíl na tom měly i klávesové stopy najatého Dona Aireho, které části písní propůjčily něco jazzové vzdušnosti (Air Dance) či futuristického tajemna (Johnny Blade). Na druhou stranu Iommiho riffy na desce jen těžko hledají svou obvyklou sílu, to nejlepší z nich tu vnímám ve skladbě Hard Road. Za zvláštní nápad pak považuji snahu o jejich posílení dechovou sekcí v saxofonovém výronu Breakout - zní mi to jako taková nabubřelá jazzová vsuvka. No a ani v závěrečné Swinging the Chain se z nouze ctnost udělat nepodařilo, když znovu nedostupného Ozzyho musel za mikrofonem opět nahradit Bill Ward.
Black Sabbath to na svých deskách s posluchačsky vstřícnými, melodickými hity nikdy nepřeháněli, titulka Never Say Die ale přesně do této kategorie spadá. Povedla se na výbornou (od singlů Paranoid a Iron Man podle mě kapela nic tak komerčně uplatnitelného - v tom nejlepším slova smyslu - na desce neměla), otázkou je, kdo o něco takového ve Spojeném království v té době ještě stál. To stejné platí i o výraznou basovou linkou ozvláštněný kousek Junior's Eyes, napsaný pro bluesovější vokál Davea Walkera, se kterým to Black Sabbath po prvním Ozzyho odchodu nějakou dobu zkoušeli. Jen ten Ozzyho mektavý ječák mi tu oproti Walkerovu hrubšímu, procítěnějšímu hlasu (na Youtube je dostupný záznam z živého vystoupení pro BBC z počátku roku 1978) působí poněkud nepatřičně.
Texty na desce Never Say Die! se proplétá jednoduchá, avšak znepokojující otázka: "Co s námi bude?" Sbírka postav, které v jednotlivých skladbách defilují (nervák Johnny se svým vystřelovacím nožem, vysloužilá tanečnice a vlastně i osamělý klouček, do kterého Ozzy vtělil svůj smutek ze ztráty otce), už na tomhle světě nevidí perspektivu. Samotní Black Sabbath na tom nebyli o moc jinak, i když poselství titulní skladby hlásající "nikdy neříkej nikdy" si ještě drží určitou naději.
I když se tentokrát podle mě kapele povedla lepší deska než v případě Technical Ecstasy, zbytek její tvorby ze sedmdesátých let hodnotím jako daleko povedenější. Část skladeb tu vyšla velmi slušně, část přijímám s rozpaky. Hardrocková konkurence sice ve Spojeném království v osmasedmdesátém nebyla kdovíjaká, ale ani v ní se Black Sabbath s Never Say Die! v mém osobním žebříčku neprosadili.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Status Quo / Blue for you
Ve stabilním složení Status Quo již desátým rokem hoblovali své trojakordové boogie a vydatně pokukovali po hitparádových žebříčcích, do nichž se jim čas od času dařilo vpašovat nějaký ten povedený singlík. Vše zůstávalo při starém – co byste taky od kapely s tímhle názvem čekali jiného? No dobrá, popového balastu se na desce Blue for You urodilo zase o něco více než na její předchůdkyni, hlavní tahoun souboru Francis Rossi měl na tenhle komerčně vděčný materiál zkrátka talent. Když se ale do skládání pustil druhý kytarista Rick Parfitt, šly kudrlinky stranou. Byla z toho buď pochodová dupárna (Rain) nebo hybná šestiminutovka, k jakým se Status Quo na závěr desky rádi nadechovali (Mystery Song). I Rossi se ale dokázal pochlapit a ve spolupráci s basákem Lancasterem hodit do placu solidní řezničinu (Is There a Better Way).
» ostatní recenze alba Status Quo - Blue for you
» popis a diskografie skupiny Status Quo
Iron Maiden / Senjutsu
| 2022-08-06 | Iron Maiden vydali novou desku, prý to je super pecka a všechny fanoušky to ohromí. Upřímně – čím by nás kapela po čtyřiceti letech na scéně mohla překvapit? Že bychom tu po k uzoufání dlouhém dvojalbu The Book of Souls měli opět desku o „normální“ stopáži? Ale kdeže – ani tentokrát se všechny skladby nepodařilo vtěsnat na jediný nosič, ačkoli je aktuální nahrávka asi o deset minut kratší než její předchůdce. Ono na tom vlastně není nic překvapivého – stejně jako u spousty dalších kapel interpretů s nástupem digitálních médií délka jejich produktů postupně narostla do olbřímích rozměrů. Měřeno optikou osmdesátých let, kdy vznikaly nejslavnější nahrávky Iron Maiden, vydává kapela od svého „reunionu“ v roce 1999 v podstatě pouze dvojalba.
Nuže dobrá, co tu tedy máme? Z obalu se šklebící Eddie s katanou se možná právě chystá setnout hlavu tomu, kdo hned na úvod desky zařadil titulní osmiminutový valčík. Tohle střední tempo bude určitě fungovat dobře na koncertech, kde si skladbu budou moci s kapelou zahalekat ti nejvěrnější z věrných, v otvíráku alba Iron Maiden ale způsobuje těžce skousnutelnou rozplizlost. To následující kvapík Stratego je z jiného těsta – rychlý, agresivní a přitom epický. Snadno zapamatovatelný refrén účinek celé skladby jen korunuje. Může to znít zvláštně, ale skladbu The Writing on the Wall by na některé ze svých posledních studiovek mohli klidně představit ještě o dekádu déle hrající Deep Purple. Že by Iron Maiden už dospěli do fáze, kdy své prokomponované, ale v podstatě hardrockové skladby koření metalem, jen když je kapela zrovna dostatečně „vydýchaná“? Tenhle žánr možná opravdu není pro starý.
Skoro desetiminutová Lost in a Lost World zpracovává příjemné (opravdu jsem takové slovo použil?) melodické motivy, Dickinsonovi tu ale až příliš často pomáhá sólová kytara dublující jeho part. Nebýt neustálého opakování některých (zrovna jak napotvoru těch méně nosných) riffů, mohla by skladba s dvoutřetinovou délkou působit o něco svěžeji. Třeba jako ostrý odzemek Days of Future Past – tudy vede cesta. Rychle a stručně, klidně i s trochou toho patosu – na ten už jsme si v podání Iron Maiden za poslední dvě dekády bez problémů zvykli. I The Time Machine vypadá (až na to minutové uspávací intro) poměrně schopně, i když trocha té strohosti a úsečnosti by písni také neškodila.
Pokud délka skladeb z prvního disku někomu způsobila numerofobii, ten druhý ať si raději dávkuje po kapkách. Zředěné epičnosti a přespříliš dlouhých akustických pasáží bez atmosféry totiž ve třídílné harrisovské půlhodince (Death of the Celts, The Parchment a Hell on Earth) dostane takový kopec, až mu to milé nebude. Nejlépe z toho vychází asi poslední jmenovaná skladba, jejíž atraktivitu zvyšuje ostřejší tempo a slušné vnitřní napětí. No a poslední (i když na disku v pořadí první) nezmíněná píseň, Darkest Hour? I na poměry desky pomalým startem to začíná a v refrénu smutně nestíhajícím Dickinsonem to končí.
Co si tedy s deskou Senjutsu vlastně počít? Kapela se může stokrát zaklínat prohlášeními, že to takhle opravdu chtěla a že skladby tak dlouhé prostě vyšly, jenže tady se mělo škrtat, aranžovat, a ještě jednou škrtat. Co na albu The Book of Souls bylo patrné tak napůl, se zde ukazuje nad slunce jasně – při nahrávání chyběl kritický pohled zvenčí, který by kapelu usměrnil a vrátil zpátky na pevnou zem.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Senjutsu
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Sweet / Give Us a Wink
Londýnští glamrockeři Sweet odrostli bubblegumovým popěvkům, které pro ně (a spoustu jiných umělců ze své stáje) psalo zručné duo hitmakerů Chapman/Chinn. Čtveřice hudebníků, proslavená zejména solidní prací s vokály, si ale na hardrockový píseček přišla hrát takřka s křížkem po funuse. Po hudbě, pro kterou poslední léta horovali, neměl zanedlouho štěknout pes. Pub rocku (a později punku) holdující obecenstvo už moc nestálo o namachrované pózy, silácká gesta a papundeklově-chlapáckou vizáž. Ve spektru přežívajících rockových epigonů patřili Sweet se svým počinem Give us a Wink spíše do popovějšího křídla, které v tvrdých aranžích občas zkoušelo prodávat stále stejně „nablblý“ kumšt jako v době glamrockového opojení. Pokud na tom trváte a přežijete občasné cvrlikající synťáky, zkuste slušnou nakopávačku Action nebo dřevorubecký rock The Lies in Your Eyes – a k zahození není ani slušnou sólovou pasáží obdařená Yesterday's Rain.
» ostatní recenze alba Sweet - Give Us a Wink
» popis a diskografie skupiny Sweet
Tygers Of Pan Tang / Wild Cat
Kvartet z newcastleského předměstí Whitley Bay se na svém debutu Wild Cat představil propracovanou heavymetalovou melodikou, která už si nepotřebovala odbíhat pro inspiraci k hardrockovým vzorům. Od prvních tónů nadupané skladby Euthanasia s různými synkopickými hříčkami až po závěrečné triolové běhy písně Insanity se celá nahrávka nese ve zcela svébytném duchu, kterému k získání kultovnímu statusu scházel snad jen nějaký ten hit. Rychlé kytarové běhy (Money, Slave to Freedom) střídají zatěžkanější kousky (Wild Catz, Badger Badger) a občas i nějaká ta nápaditější stopa bicích (Suzie Smiled). Přesto při poslechu těch rychlých petelic může jednoho napadnout, zda se skladby vzájemně nepodobají až příliš. No, posuďte sami – debut Tygers of Pan Tang rozhodně za obhlédnutí stojí.
» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Wild Cat
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang
Ten Years After / Undead
I tak do značné míry konzervativní žánr jako blues mohl v podání sta kapel nabírat tisiců podob a nálad. Londýnské kvarteto Ten Years After na to šlo tak konzervativně, až to svým způsobem bylo cool. Basista Leo Lyons a bubeník Ric Lee nezapřeli jazzovou průpravu, díky které hnali celou kapelu zátočinami sofistikovaných bluesových dvanáctek v závratném tempu. Ne, že by to frontmanovi Alvinu Lee nějak vadilo – tenhle ďábelsky rychlý kytarista (a zpěvák v jedné osobě) dokázal v těch šílených rychlostech hrát zatraceně chytlavá sóla. Ještě více než studiový debut z předcházejícího roku to potvrzuje živý záznam Undead, vydaný v srpnu roku 1968 – zkuste třeba šavlovačku Woodchopper's Ball nebo dnes už klasickou poctu černým bluesovým hrdinům zpoza oceánu Iʼm Going Home. A kdybyste měli pocit, že Leeova duše zůstala zašlapaná pod všemi těmi superrychlými kytarovými šestnáctinkami, pokojně se nechte vyvést z omylu pomalým blues Spider in My Web.
» ostatní recenze alba Ten Years After - Undead
» popis a diskografie skupiny Ten Years After
Black Sabbath / Technical Ecstasy
Sedm let. Sedm dlouhých let skládání, nahrávání, koncertování. Deska za deskou, turné za turné. A co z toho? Co z toho Black Sabbath vlastně měli? Peníze? Slávu? Postavení žánrové ikony, kterou prostě nelze obejít, na kterou nelze nemít názor? Nic z toho Black Sabbath nespadlo do klína, muzikanti za úspěch zaplatili psychickými problémy a drogami rozežranými organismy. Ale nebylo to málo? Měli Ozzy, Tony, Geezer a Bill ještě čeho dosáhnout? Zjevně alespoň chtěli, jinak by se v červnu 1976 nevydali znovu do studia.
Klusavý kytarový podklad a chladně fascinující mechanické riffy evokující "zpěvy" jehličkové tiskárny. Zvuk skladby Back Street Kids předběhl v Black Sabbath dobu o dobrých osm let - tak dlouho totiž bude trvat, než dostane na desce Born Again mladšího bratříčka. Záhrobní vstupní riff v You Won´t Change Me postupuje v přesném opaku proti proudu času, zbytek hořce baladické zpovědi ale působí zatraceně emotivně - tohle na mě Black Sabbath ještě nezkoušeli. Ke dvěma povedeným skladbám z úvodu přidám další dvě: pianem ozvláštněný divoký výkřik Gypsy a závěrečný rezervoár kytarových kulišáren Dirty Women. Ubylo tvrdosti, přibylo aranžérské rafinovanosti a klávesových výplní.
Bez kytarové síly, ale zato až prvoplánově naivně - tak na mě působí Wardův autorský příspěvek It´s Alright. Místy mě znechutí, místy mě odzbrojuje. Rock 'N' Roll Doctor podle mě jede jen v udržovacím režimu a na kapačkách k tomu, tohle už je ústup z pozic. Ani srdceryvná She´s Gone (není už těch emocí trošku příliš?) není mým koněm. No a to nejslabší nakonec: nemastná neslaná All Moving Parts (Stand Still) je podle mě tím nejméně povědeným, co se do té doby na deskách Black Sabbath ocitlo.
Texty na Technical Ecstasy odhalují zajímavý fakt - Black Sabbath nám začínají bilancovat. Dvakrát důvěryhodně to nepůsobí, když žádnému z muzikantů v té době nebylo ani třicet, ale možná tehdy cítili, že ani jeden z nich nezná dne ani hodiny. Back Street Kid a You Won´t change Me působí jako obhajoba rockerské identity, u druhé jmenované ještě navíc v kombinaci se vztahem k něžnému pohlaví. Nad jeho ztrátou si pateticky pobrečí Ozzy ve She´s Gone a podobně prvoplánové deklamace dodá i Ward ve svém textu k It´s Allright.
I Rock 'N' Roll Doctor působí svým v názvu vyjádřeným tématem strašně schematicky, to už je upřímnější i popis hrdinova shánění prostitutky v Dirty Women. Gypsy by svým nadějným závanem mystických čar a kouzel dobře zapadla na debut, tady mezi těmi přeslušnělými schematismy působí jako pěst na oko. No a v All Moving Parts (Stand Still) se má tepat misogynní politická scéna USA, ale čert aby se v těch metaforách vyznal.
No, jak vám vidno (a mně slyšno), s Technical Ecstasy jsem si úplně nepotykal. Polovina skladeb slušná, polovina slabá a texty tematicky dost ploché a nezajímavé. Po šesti hlubokých zářezech přišel pořádný kopanec, extáze bez extáze. Tři hvězdičky bez jakýchkoli vyšších ambicí budou tentokrát muset stačit.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath
Kolik sezon může v prostředí populární hudby přežít "vlna"? Jak dlouho trvá, než se tvůrci (sub)žánru pokusí jej buď výrazně obměnit nebo na jeho křídlech doplachtit do všestravujícího a všetransformujícího středního proudu, zatímco původního stylu jako takového se zmocní méně nápadití epigoni, kteří jeho postupným rozmělňováním ještě zkusí urvat kus slávy a utržit nějaký ten dolar? Britská merseybeatová mánie se vyčerpala za tři roky, zámořské psychedelické snění jakbysmet. Pro hard rockové máničky se letopočtem, v němž na to jejich vlasatí hrdinové zkusili jít pořádně od lesa, stal rok 1973. Led Zeppelin se na desce Houses of the Holy namísto hutného řinčení jali nakukovat do světa vzdušnějšími rockovými miniaturami, Deep Purple si hledání vlastní identity vetkli přímo do názvu desky Who Do We Think We Are, a Black Sabbath? Ti se podle mě dali na své sebevražedné rockové misi cestou nejpřekvapivější.
Těžko mohla být kapela víc "v háji" než po skončení turné k desce Vol. 4. Drogami a kočovným životem vyčerpaní Osbourne, Butler a Ward spolu s kolabujícím Iommim, který se navíc potýkal s autorským blokem, byli zralí spíše na blázinec než na nahrávání nové desky. Pomohlo ale několik týdnů volna a atmosféra britského středověkého hradu, do kterého se Ozzy a spol. zavřeli, a najednou začal vznikat materiál, který svou mohutností a propracovaností kapelu posunul o pořádný kus vpřed.
Nápadité Iommiho riffy, které stojí v základech celé desky, rytmika Butler/Ward plně integrovala do své vlastní souhry, takže nástroje zní kompaktněji, než bývalo u Black Sabbath zvykem. Kapela se taky nebála na jednu stranu místy pořádně prásknout do koní, na stranu druhou pak komponovat, stavět skladby o členitější struktuře. Hned úvodní titulka Sabbath Bloody Sabbath představí účinný kontrast slok a refrénu s kontrastní třetí pasáží na konci, megasilným účinkem se na mně projevuje i Sabbra Cadabra s moogovým a klavírním přispěním Ricka Wakemana, stejně jako Looking for Today, kde Iommi ze svého arsenálu nástrojů pro změnu vytáhl flétnu. Vedle těchto tří vrcholů jsou tu ještě tři další výborné vypalovačky A National Acrobat, Killing Yourself to Live a Spiral Architect, jejichž tvrdě tesané riffy a osudové melodie dělají desce více než dobrou službu. O něco slabší se mi pak jeví syntezátorem "krmená" potemnělost Who Are You? a akustická instrumentálka Fluff, která, ač sama o sobě fungující, mi mezi ty ostatní riffmajsteřiny zkrátka nepasuje.
Značnou částí textů na desce Sabbath Bloody Sabbath se v různých obměnách prolíná motiv lamentu jedince, se kterým "vydrbal" systém. Titulní skladba, Killing Yourself to Live nebo Who Are You, tam všude má "velký bratr" (ať už je jím myšleno cokoli) na svědomí spoustu bolesti a utrpení. V Looking for Today je oním zlosynem samotný hudební průmysl, který jedince přežvýká a vyplivne, až se mu přestane hodit. Filozofičtější tematiku nikdy nenarozených dětí a nekonečně se opakujících životů nadhodí A National Acrobat, v kontextu ostatních textů až naivně naopak působí schematické vyznání lásky jisté dámě v Sabbra Cadabra. A závěrečný Spiral Architect? Jeho surrealistické verše se otřou o ledacos, jasný smysl aby v nich ale jeden pohledal.
Sabbath Bloody Sabbath je po čertech dobré album a v mé "sabbathovské" hierarchii stojí těsně pod vrcholem zastupovaným triumvirátem Master of Reality - Sabotage - Heaven and Hell. Méně úderné texty více než vyvážilo strhující hudební kamikadze dokazující, že Black Sabbath ještě svůj domovský žánr mají kam posunout a jak inovovat. Těchhle čtyři a půl zaokrouhlených dolů spíše z principu obvykle ospravedlní pouze následný poslech některého z výše zmíněné trojice alb. Nebýt jich, stojí Sabbath Bloody Sabbath v mých očích na vrcholu celé diskografie kapely.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Vol.4
Počátek roku 1972 zastihl kapelu v dezolátním stavu. Tři roky na cestách, tři vydané desky a nespočet koncertů by vyčerpaly i soubor s daleko lepší pracovní morálkou, než měli Black Sabbath - není tedy divu, že si Ozzy a spol. dopřáli po skončení turné k albu Master of Reality počátkem dubna několikaměsíční pauzu. Až během června se v Los Angeles kapela pustila do nahrávání své čtvrté studiovky, exotická destinace jim ale rozhodně práci neulehčila. Mraky kokainu, které členové Black Sabbath během nahrávání spotřebovali, přiváděly hlavně bubeníka Billa Warda do stavů blízkých naprosté nepoužitelnosti.
Black Sabbath se na albu Vol. 4, které vyšlo v září roku 1972, pustili do hledání nové cesty. Chuť zkusit někam posunout výsledný zvuk a odlišné pracovní prostředí však ani náhodou nezpůsobily, že by hudba kapely nějakým způsobem vyměkla, naopak - třeba hned úvodní osmiminutová "kláda" Wheels of Confusion by nabroušeným zvukem Iommiho kytary a valivým tlakem Wardovy baterie mohla dřevo na třísečky štípat. Vůbec nejvíc si ze skladby vychutnávám její "outro" (pokud se takto vůbec dá ta plnokrevná akordová řezničina s hypnotizujícími sólovými linkami vůbec nazvat) The Straightener. Někde se zvuk skladby válí těsně nad zemí jako nějaký hustý mlhový kouř (Cornucopia, Under the Sun), jindy jde o pořádně šťavnatý riffový steak (St. Vitus Dance, Supernaut).
Dojde i na nějaká ta vyklidněná intermezza - akustická Laguna Sunrise se smyčci v pozadí zní na Black Sabbath až netypicky pozitivně, klavírem a mellotronem barvená Changes už v sobě ale ten potemnělý klid, který mě dosti interesuje, zase má. Ze slabších kousků musím zmínit nezáživný experiment FX (ťukat vším, co najdete po ruce, do strun kytary, mohla být zábava ve studiu, ale od takové hlukové pasáže bych alespoň čekal nějakou - třeba tísnivou - atmosféru, která nepřišla) a táhnoucí se skladbu Snowblind. V jejím ústředním riffu mě Iommiho kytara tahá za uši a zlepšení přijde až v rychlejší pasáži před koncem.
Hlavním tématem Butlerových textů na Vol. 4 se stala deziluze v mnoha rozličných podobách - například z převládajícího konzumního stylu života (Cornucopia), mizejícího dětského světa (Wheels of Confusion) nebo z náboženství plného přetvářky (Under the Sun). Blízko k ní mají i motivy rozpadnuvšího se vztahu v Tomorrow's Dream a Changes, naopak v St. Vitus Dance ještě partnerství jistou šanci na záchranu má. Ambivalentní pocity pak zažívá kokainem "sešrotovaný" hrdina písně Snowblind, kterého onen bílý prášek hrozí zmrazit na kost až do hloubi duše.
Kolem a dokola mi vlastně není jasné, jak vůbec drogami a alkoholem rozežíraná kapela dokázala napsat a natočit něco tak silného. Druhý mistrovský kus Master of Reality se sice nekoná, s Vol. 4 si ale i tak rozumím velmi dobře. Jeden nepovedený experiment a jedna pro mě hůř stravitelná skladba mě v hodnocení pustí na obstojné čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath