Paradox - @ 19.07.2017 | #

Dámy a pánové, tak tohle je opravdu nádherné poslechové album. Nádherný moderní zvuk a současně v tom slyším prvky nejkrásnějších alb Pink Floyd 70tých let. Je to mnohem méně Rockové, méně elektrických kytar a více akustických kytar, pián, smyčců a elektronických nástrojů. Celé album jede prakticky bez přestávky. Naprosto famózní efekty, kdy končí jedna skladba a přichází druhá. Myslím si, že Rogerův smysl a talent pro atmosféru a přechody mezi skladbami by mu mohl závidět kdekaký mladý DJ. Čekal jsem, že se mi album bude líbit ale že mě takhle pohltí, to jsem nečekal. Rogerovo poslední album " Amused to Death" je fakt parádní album ale tohle je prostě ŘACHA! Když si poslechnete poslední album od Pink Floyd - The Endless River a tohle nové album od Rogera, pochopíte, proč ani Floydi, ani Roger už nikdy po rozchodu nevytvořili album podobné jako "The Dark Side of the Moon". Protože tam vždycky u všech alb chyběl určitý článek, aby to byla ta přesná Floydovská chemie. Ale můžu vám říci, že novodobé The Dark Side je po střípkách ukrité právě v těchto dvou albech. Když si je poslechnete a zasníte se, dokážete si představit, jak grandiozně by znělo opravdu společné album. Když Floydi začínali, vytvořili dvojalbum složené s prvního a druhého alba pod názvem "A Nice Pair ( krásný pár)". Pro mě je "The Endless River & Is This the Life we Really Want?opravdu krásným hudebním (bohužel rozlučkovým a smutným) párem. Floydi jsou klasická Rocková kapela a Roger umí opravdu excelentně vtáhnout do děje atmosférou a efekty. Takže můžu opravdu vřele doporučit tohle album, pokud máte rádi tmu, zavřené oči a obrazutvornou poslechovou muziku a uceléná alba, která mají i nějakou výpovědní hodnotu. Rozhodně ale kvalitní sluchátka, nebo v lepším případě kvalitní aparaturu!!! Milí Rogere, dostal jsi mě!!! Gratuluji!!!

Voytus @ 12.01.2018 08:59:37 | #
swenik: Také to tak slyším. Ať už Waters nebo Gilmour, na sólovkách obou mi neustále něco chybí, přičemž oba nějakým způsobem rozvíjejí to, co dělali s Pink Floyd. U Waterse díky zvukovým efektům často očekávám, že přijde nějaká konkrétní píseň z libovolného alba Pink Floyd, u Gilmoura mám něco podobného, zejména díky kytarovým sólům. Pokud jde o ty sólovky, tak ale dávám přednost Gilmourovi, Waters je na mě moc depresivní a poměrně monotónní. Jasně, i u toho Gilmoura občas nevím, co hraje za song, ale jeho hudba je taková vzdušná, uvolněná - navíc ten zpěv! On má jeden z nejpříjemnějších hlasů v rockové hudbě vůbec - opět na rozdíl od Waterse. A Gilmour by občas potřeboval slétnout z oblaků (když už se tenkrát naučil létat) a projít se okolo oné zdi, aby nebyl pořád tak zasněný (nebo jak to popsat, ale takhle to cítím já). Chybí mu Watersův cynismus - pro mě zase jeden z nejlepších textařů v dějinách rocku. A Watersovi zase chybí Gilmourův cit pro melodii (zase ale dokáže být až přehnaně pompézní). Holt víme: Nejlíp jim to znělo dohromady, všechny složky byly vyvážené.