Megadeth / Peace Sells... but Who's Buying?

Následující recenze obsahuje vulgarismy a proto by jí neměl nikdo číst. Na druhou stranu, zkuste bez nich popsat takovej námrd …. ups! 

Abyste mohli hrát jako Megadeth na svém druhém albu, potřebujete nejen pořádnou dávku hráčské zručnosti, ale také značnou porci nasranosti. Bez ní to nejde. A Dave Mustaine měl spoustu důvodů být nasrán. Svou roli hrál především vyhazov z Metallicy a náhrada v podobě Kirka Hammetta těsně před natáčením debutového alba. Však se také Kirk naučil jeho sóla podle demáčů a z jeho tvorby a nápadů Metallica fungovala nejen na debutovém albu, ale něco se dostalo i na další dvě desky. Mustaina předběhli o dva roky, během nichž sestavil novou kapelu a jako na běžícím pásu střídal posty druhého kytaristy a bubeníka ve snaze najít ty nejlepší hráče. V Megadeth se dokonce objevil i Kerry King ze Slayer. Ty správné parťáky ale našli oba Daveové v hráčích s jazzovou praxí, kytaristovi Chrisu Polandovi a bubeníkovi Garu Samuelsonovi. Tato sestava přežila jen dvě alba, protože oba jeli v heroinu a několikrát se stalo, že když neměli prachy na dávku, tak střelili aparáty obou Daveů do zastavárny, odkud je pak Davové museli vykoupit. Jasné, že tohle nemohlo dlouho fungovat. Tak jako tak, po hudební stránce pomohli nakopnout jednu z nejvýraznějších thrash metalových smeček všech dob. Zmínil jsem jazzovou praxi bubeníka a kytaristy, což je jedna z megadethích předností. Možná se po Samuelsonovi objevili v sestavě technicky lépe vybavení hráči, ale málokterý z nich měl i jazzové cítění. Co totiž první desky Megadeth odlišuje od ostatních podobně laděných spolků, je swing. Ano, i při vší tvrdosti a rychlosti Megadeth svým způsobem swingují. Nejvíc swinguje závěrečná My Last Words, pravděpodobně nejpřímočařejší song tohoto alba. 

Poznávacím znamením Megadeth je velmi pohyblivá a nevyzpytatelná rytmika. Takoví Slayer, ti se věnují hlavně brutálně rychlému “prasopalu” a na nějaké sofistikované kompozice u nich není příliš prostoru. A Metallicu, čistě podle mého názoru, občas brzdí poněkud těžkopádný styl Larse Ulricha, stejně jako způsob nazvučení jeho soupravy. Nechápejte mě špatně, občas po staré Metle sáhnu, ale vždycky si říkám, jak by to asi znělo s jiným hráčem. A k tomu ty divné přechody na rytmičák. Chápu, že to je jeho rozpoznatelný a charakteristický styl, ale mě tu hudbu prostě shazuje. A kompozičně se Metla občas utápí v příliš rozsáhlých skladbách. 

Megadeth jsou schopni vše narvat do čtyř až pětiminutových stopáží, ve kterých se toho ale děje až až. Písně mají zcela neodhadnutelnou formu, v každé je řada tempových změn a můžou působit dojmem zdeformovaného Frankensteinova monstra. Co na tom, že má několik končetin navíc a každé oko jiné, hlavně, že mu tvůrce nezapomněl přišít pořádný koule. To přesně Peace Sells má. Chaotické nálety powerchordových riffů jsou prošpikovány drobnými vyhrávkami, často ve dvojhlasech. Smysl pro harmonii Mustainovi nechybí, však na dalších albech dochází i na vícehlasé vokály, kromě Ellefsona zpíval vždy i druhý kytarista. A ukažte mi jinou thrash metalovou partu, která používá trojhlasé harmonie. Zde jsou refrény ale převážně vyřvávanými skandovačkami, které ovšem musely živě fungovat přímo skvěle. Pěvecky se Mustaine oproti uječenému debutu začíná usazovat na charakteristickém mluvozpěvu, při němž přímo cedí slova skz zuby a používá výrazné nosovky. Pokud si na jeho styl zvyknete, není co řešit. On totiž k hudbě Megadeth dokonale sedí. A když k tomu připočtete, jaké šílenosti při zpěvu hraje na kytaru, tak nelze než uznale zaházet hlavou. Nejlepší demonstrace tohoto stylu je titulní Peace Sells. Přidrzlé štěkání “What do you mean I don’t believe in God? I talk to him every day!” se neodbytně zařezává do uší a neumím si představit, že by mělo znít jinak. Ještě se vrátím k té šílené rytmice - totiž, většina podobně zaměřených skupin používá v rychlých pasážích rytmus “tu” (kopák) “ta” (rytmičák). Megadeth tohle často otáčejí a brutální “ta” “tu” “ta” “tu” (zjednodušeně podáno) přispívá vrchovatou měrou k intenzitě a námrdovosti jednotlivých písní. To vše samozřejmě hráno s již zmíněnou nasraností a na enormním množství kokainu. Jo, bez něj to asi taky tak úplně nejde. Je to strašnej energetickej výdej, musíte mít kde brát. 

Důležitou kapitolou jsou  kytarová sóla. Poland s Mustainem se různě střídají a doplňují, agresivní a disonantní výpady má na svědomí Mustaine, dechberoucí techniku zase Poland. Podobně, jako zběsile strukturované skladby, vyznívají i sóla. Ale nenechte se zmást, ani tady není nic dílem náhody. Naopak, vše je důkladně promyšlené velmi inteligentní makovicí, i když toho času na drogách. Z písní jednoznačně vyčnívá titulní Peace Sells tažená baskytarovým riffem, která se nekompromisně valí dopředu a jejíž refrén s obligátním masakrem vespod se zařízne do hlavy okamžitě. Podobně se dokáže zaříznout i zpomalení v úvodní Wake Up Dead. Čas na oddech kromě inter Good Mourning/Black Friday a Bad Omen tu také není. Jenže obě intra jsou natolik temná, že může posluchač jen v němé hrůze napjatě čekat, co se na něj vyvalí. V Bad Omen je to šílená riffová exhibice s nervním synkopovaným rytmem, která se po chvíli zvrhne v brutálně rychlou smažbu, z níž vám padne čelist. Good Mourning/Black Friday se dá stručně shrnout jako masakroidní zkáza všeho živého. Největší překvapení ale skýtá cover Willieho Dixona I Ain’t Superstitious, což kupodivu vůbec nepůsobí nepatřičně. Typické bluesové licky si tu podávají ruce s rychlými metalistickými běhy a i Daveův zpěv sem parádně pasuje. Zřejmě historicky jediná píseň žánru “thrash-blues”. 

Megadeth mají zcela jistě řadu dalších tvůrčích vrcholů, zejména vypiplané Rust In Peace, ale pokud bych měl vytvořit nějaký osobní žebříček nejlepších thrash metalových alb, tak na první místo musím dát právě Peace Sells. Především kvůli té kombinaci nasranosti, ohromující techniky a zároveň smyslu pro kompozici a v tomto žánru neslyšené harmonické postupy, jakkoli neorganizovaně a zdánlivě nahodile působící. Ovšem, ony se ty záchytné body s přibývajícími poslechy ukážou. Pro mě jde o příjemný návrat na střední, když jsem hltal metal všeho druhu. Časem jsem se pochopitelně přejedl, ale některé skupiny mi zůstaly a po Megadeth sáhnu rád vždycky, když dostanu chuť na něco tvrdšího, co ale není jen bordel k vymlácení palice v rychlém tempu. Vždycky mi to parádně dobije baterky.  

» ostatní recenze alba Megadeth - Peace Sells... but Who's Buying?
» popis a diskografie skupiny Megadeth

---

Dave Matthews Band / Walk Around the Moon

Ach jo, Dave, jak jsi mi tohle mohl udělat? Mně? Tvému letitému fanouškovi? Já samozřejmě chápu, že všichni stárnem, s přibývajícím věkem dochází k určitému zvolnění a zklidnění, a že se to může odrazit i v tvorbě. Ostatně, už předešlé dvě desky Away From the World a Come Tomorrow byly ve znamení pomalejších temp a rozjímavých nálad. Co jim ale nechybělo, byly nosné, chytlavé riffy a jak je u Tebe dobrým zvykem, promakané písně. Kam se poděly melodie? Kam zmizely typické riffy akustické kytary? Teda, napsal jsi skvělé texty, to je bez debat. Ale proč jsi při tom zapomněl na songy? Máš v sestavě skvělé hudebníky, proč jsi jim tentokrát nedal víc prostoru? Jeff Coffin, jeden z nejlepších saxofonistů, kteří kdy chodili po planetě? Proč do těch pomalých songů, které se i přes krátké stopáže dost táhnou, občas nezazní nějaké dojemné sólo? To samé Rawshan Ross, jehož dechberoucí výkony na trubku mě tak válcovaly při vašem pražském vystoupení před čtyřmi lety, proč se mnou tady někde nemůže zamávat? Kde jsou ty skvělé dechové figury, kterými oba zdobili předešlá alba? Jasně, protože muselo dojít na smyčce a taky toho dost hraješ sám. Proč si to nevyšetříš na sólovku a nedáš těm úžasným hudebníkům prostor? Taky máš okolo sebe tři šikovné vokalisty, jako například klávesáka Buddyho Stronga s hlasem, který nás v Praze taky fakt dostal. Že si střihne pár řádek v After Everything, no budiž. A co kytarista Tim Reynolds? Že tys ho zapomněl před studiem, co?

No né, není všechno úplně špatně. Deska má skvělý nástup v podobě titulní písně. Druhá, východními motivy protkaná Madman’s Eyes, má patřičně znepokojivou atmosféru a dá vzpomenout na podobně vystavěnou The Last Stop z Before These Crowded Streets. Mimochodem, ten základní dechový motiv tu Coffin hraje na v rockové hudbě velmi vzácný nástroj Tárogató, který je typický zejména pro maďarskou lidovou hudbu. Ale ve třetí Looking For a Vein dojde na programované bicí, přičemž Carter Beauford by jí určitě dokázal výrazně oživit. Čtvrtá The Ocean and the Butterfly používá nejtypičtější akordický sled sladkobolných balad z 60. let, ale překvapivě docela funguje a pasáž s dechařskými běhy je fakt podařená - jen až moc krátká. It Could Happen je ale přesně ten song, který jde jedním uchem dovnitř a hned zase ven. Na necelých třech minutách nemá moc co nabídnout a smyčce to rozhodně nezachraňují. Další, ještě vyklidněnější Something to Tell My Baby hraje Matthews víceméně sám, jen opět se smyčcovým podmazem. Tady se mi už vyloženě chce začít přeskakovat. 

Ovšem, pak jako by se něco stalo a po nevýrazném středu přichází song, který by se neztratil třeba na našlápnutém Big Whiskey & the GrooGux King. Právě v After Everything se Matthews ve zpěvu střídá s Buddy Strongem a je to paráda. Též dechaři si zařádí a i pomalé tempo díky určitému zatěžkání šlape. Jen to skončí až moc brzo. All You Wanted Was Tomorrow opět upadá do baladického rozpoložení předchozích písní. Má alespoň zajímavé aranžmá s bottleneckovou akustikou a nenápadnými, ale funkčními vyhrávkami klavíru. V refrénu se rozjede do bluesového rytmu a la New Orleans a Rawshan Ross tu konečně zazáří s téměř barovou trubkou. Jo, tady si dechaři konečně zahráli. Překvapení alba je The Only Thing. Takhle, tempo se příliš nemění, ale to prakticky na celém albu. Ale najednou jsou tu výrazné melodie, někde vespod se skrývají funkové inspirace a ten riff se také povedl. Co mě rozseklo, je druhá půle, kde si mezi dechovými vyhrávkami Reynoldsova kytara vyměňuje brutálně jazzové figury se Strongovými klávesami. Tady se dostáváme až někam k sedmdesátkovému fusion a živě to posluchače zaručeně rozseká na nudličky - ale opět to mohlo být o trochu delší. Bohužel závěr alba je už dost rutinní, byť se tu kapela snaží pracovat s atmosférou. Break Free a Monsters jedou úplně ve stejném tempu a závěrečnou Singing From the Window si Dave zase dal sám. Vokálně se už delší dobu ustálil na křehkém falzetu a divous, který se noří do písní s takovou vervou, že o něj má posluchač skoro strach (viz třeba Donť Drink That Water), je už dávno pryč.

Na živákách mají pánové rozesetou řadu songů, které se stále nedočkaly studiové podoby (taková Granny, ta by si to zasloužila!), ze kterých by zaručeně sestavili daleko lepší a záživnější desku. Po pěti letech od poslední studiovky je tohle album trochu málo. Málo výrazné, některé songy působí jako polotovary, které je ještě potřeba dopracovat. Pro mě jde o nejslabší desku od Stand Up z roku 2005. Po prvních singlech (Madman’s Eyes a titulní věc) jsem byl natěšen a nakonec se ukázalo, že ty patří k tomu nejlepšímu a další tři, čtyři dobré už to nezachrání, protože zbytek alba jen tak proletí kolem. Co naplat, že to má skvělou produkci a zvukově je to tradičně paráda - i když mám chvílemi pocit jisté přeprodukovanosti. Nicméně, jsem zvědav, co se uchytí v koncertním setlistu a jak si s tím pánové poradí. Třeba prodloužený jam v The Only Thing, to by byla bomba. Takhle mi to ale nestačí ani na tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Dave Matthews Band - Walk Around the Moon
» popis a diskografie skupiny Dave Matthews Band

---

Blues Pills / Blues Pills

Blues Pills jsou další mladou skupinu, která v minulé dekádě naskočila na módní retro vlnu, tváří se jak banda umaštěných hipíků vzor léto lásky 1967 a navíc chtějí tak i hrát. Nejspíš nepřekvapí, že v tom jedou dva odpadlíci z Radio Moscow Zack Anderson (baskytara) a Cory Berry (bicí), společně se švédskou zpěvačkou Elin Larsson, kterou jim osud přivedl do cesty v roce 2011 v americké Iowě. Netrvalo dlouho, skupina vydala demonahrávku s ochutnávkou v podobě dvou písní a brzy podepsala smlouvu s Crusher Records. Na turné po Španělsku a Francii narazili na teprve šestnáctiletého kytaristu Doriana Sorriauxe. V roce 2012 následují první singly a úspěšné koncerty na evropských festivalech. Žádný div, že po nich brzy sáhnul label Nuclear Blast.

Bezejmenný debut skupiny, usazené ve Švédsku, představuje šťavnatý mix psychedelického rocku, okořeněného bluesovým feelingem. Vzbudil slušný rozruch a můžeme jej směle označit za jedno z nejlepších alb roku 2014. Deset pecek, prověřených na koncertech vás rozhodně nenechá v klidu. Album důrazně otevírá song High Class Woman, kde Vás nenápadná, postavou drobná Elin, nenechá ani na moment na pochybách, že je majitelkou velkého hlasu s netušenými možnostmi. Pod ním pulzuje spolehlivá rytmika, ani kytarista není žádné ořezávátko. Po celou stopáž bude plivat jeden ohnivý riff za druhým.

Ain’t no Change přináší rychlé tempo a výraznou melodii, Jupiter je perfektní ukázkou nejlepší psychedelické tradice - s kytarou okořeněnou fuzzem a kvákadlem. Black Smoke přináší dočasné zklidnění, zde se dostáváme až někam do soulové polohy a Elin si to očividně užívá. Píšu dočasné, protože píseň několikrát změní tempo až k typickému bluesrockovému boogie. River je parádní bluesovou baladou v rytmu valčíku, ve kterém setrváme i ve vypjaté No Hope Left for Me. Té ještě přidává na naláhavosti zdvojený vokál, a kytara, okořeněná tremolem, zase na psychedeličnosti.

A jen, co by se jeden chtěl zasnít, přichází další tvrdší bluesrock v písni Devil Man a Elin se co do výrazu převtěluje do Janis Joplin. Astralplane opět na moment zklidní, ale opravdu jen na moment, protože již po krátkém kytarovém intru nastolí tvrdé blues. V Gypsy zase pro změnu ožívá Jimi Hendrix (i když, ne že by na desce nebyl jeho duch alespoň napůl přítomen), závěrečná pomalá pecka Little Sun je příjemným rozjímáním na závěr s důrazem na gradaci.

K některým verzím CD bylo připojeno i DVD se záznamem Live At Hammer Of Doom Festival 2013, na kterém se nacházejí i písně, které skupina vydala jen na singlech. Zde si můžete vychutnat i koncertní podobu několika písní z alba, zde prodloužených o kytarová sóla a společné jamování.

Upozornění: Bluesový prášek je možno brát v libovolném množství i několikrát denně. Mezi jeho žádoucí účinky patří nekontrolovatelné záchvaty čiré radosti a euforie.

» ostatní recenze alba Blues Pills - Blues Pills
» popis a diskografie skupiny Blues Pills

---

Sacri Monti / Sacri Monti

Debutové album Sacri Monti vyšlo v roce 2015 na značce Tee Pee Records. Nástrojové obsazení a celkový zvuk nezapře dávné hard rockové vzory počátku 70. let, jako Deep Purple, Atomic Rooster nebo Black Sabbath, to vše korunováno psychedelickou příměsí Hawkwind. Albu dominuje nezvladatelná energie a monoliticky sevřený zvuk. Šest skladeb se stopáží mezi 5 až 12 minutami dávají tušit psychedelické jamování.

Desku startuje naléhavě vystavěná skladba Staggered in Lies. Nejprve se z hlubin prastaré jeskyně ozývá jen tajemný hukot, do něhož záhy vstupuje osamělá kytara, jejíž tóny se tříští o stěny. Nástup celé sestavy se rovná účinku sopečného výbuchu nebo běhu přes bitevní pole. Zvláštní rozostřenost zvuku na první poslech znemožňuje zachytit konkrétní riffy a melodie. Celé album tak působí jako rozmazaná fotografie, v níž se na první pohled všechny objekty slévají v jedno, případně přecházejí jeden ve druhý. Ostré fuzzové kytary vytvářejí zapeklité propletence, mezi nimiž probleskují zkreslené varhany, ještě umocňující zvukový nátlak. Aby se to šílenství úplně nerozsypalo, je tu jistota v podobě basy a bicích - které ovšem nechtějí zůstat jen pouhým doprovodem, takže se často pouští do divokého řádění. Mohutnou zvukovou stěnou si razí cestu zpěv. Trochu schovaný a ve většině písní poměrně řídký. Ve druhé skladbě Glowing Grey ještě navíc prohnaný přes leslie efekt, což známe například z Planet caravan. Zde je ono bitevní pole mezi jednotlivými nástroji hmatatelné nejvíc. Obě kytary spolu chvílemi svádí drsný boj, chvílemi se ve dvojhlasýchn linkách spojují proti ataku hammondek a kosmických pazvuků a syčení prastarého syntezátoru.

Třetí skladba Slipping From the Day se valí v pomalejším tempu, místo refrénu nabízí po každé sloce výrazný riff se sílou parního bucharu. Je první skladbou, která nabízí občasné zklidnění s vybrnkávanými akordy, rozrážejícími všudypřítomný kouřový opar.

Maniakální nasazení nepolevuje ani v druhé půli alba. V Sittin’ Around In a Restless Dream nasadí bubeník zběsilé tempo a ani na moment se nezastaví. Skladbu provází zatím nejvýraznější riff, o slovo se opět hlásí kytarové dvojhlasy po vzoru Wishbone Ash. Rytmické zasekávačky zase připomenou časy, kdy se po zemi proháněl Atomový kohout. Pátá věc Ancient Seas And Majesties je ve znamení neklidného, rozlamovaného rytmu. Své místo na slunci si zde snaží urvat Slide kytara a úspěšně se jí daří převálcovat zpěv.

Závěrečný dvanáctiminutový epos Sacri Monti rozehrává baskytara, které se chvílemi daří krotit oba “neukázněné” kytaristy. Skladba postupně narůstá, ale pořád v ní probleskuje riff z úvodu. Určitá osudovost motivů z ní dělá ideální závěr. V polovině bubeník přejde na tribální rytmus, monotónní basa mu v tom zdatně sekunduje a kytaristé s varhaníkem nad tím staví rozsáhlý psychedelický jam odněkud ze vzdálených hlubin vesmíru. Skupina tu zasahuje i do progresivně rockového území, které hodlá více prozkoumat na dalším albu.

Závěrem: Nenacházím slabších míst, je to tak natlakované album, že se na ně jednoduše nedostalo. Ano, možná by to chtělo čitelnější zvuk, ale ono se to po pár posleších otevře, a pak zjistíte, že to je autentický projev skupiny. Velmi podobně totiž znějí i živě.

» ostatní recenze alba Sacri Monti - Sacri Monti
» popis a diskografie skupiny Sacri Monti

---

Harmonium / L‘heptade

Za jeden z nejcennějších úlovků své vinylové sbírky považuji třetí album kanadského Harmonia. Vím, že je mezi jejich fandy vyhlášené zejména druhé album, ale toto dvojalbum je mimořádně ambiciózním projektem, který se dá s klidem oznacit za jediný svého druhu. Nechybí totiž typická, francouzským folkem a "cikánštinou" řízlá melodika, rozšířená sestava čítá kromě supertrampovskeho saxofonu též celý symfonický orchestr a gospelové sbory, snovou flétnu, nebo oblíbený jazzrockový moog. Bombastické pasáže střídají rozjímavé nálady a nad vším vládne skvělý Serge Fiori svým podmanivým projevem. A ani není třeba ovládat francouzštinu, aby vás zcela nepřeválcoval silným emočním nábojem. Rozmáchlé dílo možná přichází později, než zásadní art rockova alba “zlaté éry”, ale bezpochyby mezi ně patří. Všechny skladby sestávají z několika částí, které jsou ovšem přirozeně, i když leckdy překvapivě, propojeny. Mimochodem, CD verze z pocatku 90. let je převedena z vinylu, mastery byly dlouho považovány za ztracené, teprve před několika lety byly znovu nalezeny a v roce 2016 tak spatřila světlo světa remixovaná verze s názvem L’Heptade XL.

Nicméně, máme na to teď celou hodinu a půl. Takže ztlumte světlo v místnosti, pohodlně se usaďte a já dám na talíř první z desek a pokusím se o nepopsatelné:

Orchestrální Prologue je uvedením do děje. Navodí patřičnou atmosféru několika příjemnými, libozvučnými, ale i tajemnými a znepokojivými motivy, které se ještě v různé podobě objeví. (Schválně si jej po vyposlechnutí celého opusu pusťte znovu, zda poznáte, ze kterých skladeb byly). Jako vystřižené z nějakého dramatu z černobílé éry.

Comme un fou začíná jako kterákoli píseň z folkového debutu, ale s nástupem bicí artilerie postupně odletí někam do art rockových výšin. Klesající, osudový motiv, korunovaný moogovou vyhrávkou je nosným motivem skladby. Skladba nemá refrén, ale naštěstí pro nás, kteří nevládneme francouzštinou, zpěváci častokrát za desku použijí jen “ti-di-di-dá-da-da” a podobné. Takže se dá i přidat z pohodlí gauče. Zvláštní, chvilku folková, chvilku razantně rocková, nepoddajná, neklidná orchestrálně bombastická, stále v pohybu, jako by se nemohla rozhodnout, co vlastně z toho všeho chce být - a tak nejlépe vše naráz. Úžasný útvar! Jeden z mých nejoblíbenějších. Tajemný, kvílivý zvuk, podobný Tereminu, jsou Martenotovy vlny. A ten orchestrální závěr, to jsou akordy!

Chanson Noire nezapře inspirace brazilskou sambou, a to nejen v akordových postupech, perkusích, ale i ve vstupu příčné flétny. I tato skladba nepoddajně uhýbá všemi směry, takže chvilku zní ta zmíněná samba, pak se na skok přesuneme do francouzského kabaretu, na moment se o slovo přihlásí klarinet, a poté následuje postupně narůstající pasáž s klavírem, gospelovovým sborem a (čtenáři prominou) objevem “porno-saxofonu”. Následuje postupné zklidnění, vroucný projev Serge Fioriho a konec první strany.

L'Appel / Le Premier Ciel už na to jde rozvláčněji. Rozehrávají ji jen přibližující se akordy elektrické kytary. První část čítá krásnou melodii, která vás převálcuje obrovskou dávkou optimismu a naděje. Poté se ke slovu dostává výrazný hybný rytmus a kytarová melodie a la Yes. Pak to celé neskutečně mohutní, ale neskutečně! Opět se přidávají mohutné sbory a nadupané moogové sólo s jazzrockovým podmazem a postupně sílící dechovou sekcí. A samozřejmě i zde se nabízí další asociace s filmovou hudbou, tentokráte v nejlepší tradici Vladimira Cosmy.

Yes zpočátku evokuje i rozjímavá Sur Une Corde Raide / L'Exil. A právě zde musím vyzdvihnout Fioriho naléhavý pěvecký projev, který se zdánlivě drží při zemi, ale občas, když se vzedme k nebesům, můžeme slyšet, jak se láme a třese pod tíhou emocí ve sdělení slov. Přechod na druhou část je tady asi nejpůsobivější a nejspíš i díky orchestru barevně velmi zajímavý a zároveň i mimořádně tíživý. Však i proto to alespoň na chvíli přijdou rozsvítit Supertramp.

V Le Corridor zpočátku táhne měkký zvuk fender piana, k němuž se připojuje hostující ženský vokál (Monique Fauteux). Dlouhá, rozjímavě melancholická instrumentální část je zřejmě nejblíž předešlému albu a Genesis z doby Trespass. Následuje historický film z venkovského prostředí (ano, tipujete správně, přidal se orchestr).

A to už k pianu usedá Claude Debussy a rozehrává Les Premières Lumières / Lumières De Vie. Ano, v krajině rozjímavé melancholie ještě chvíli zůstaneme. Vrací se Fioriho zpěv. A ty melodie! Nejspíš šansonem nasáklé, chtějí být především prožívány. Plné emocí a příběhů. Nejabstraktnější skladba celého alba s velmi rozvolněnou formou. Třešničkou na dortu je sólový klavír, protože tady se pánům skvěle povedlo převést do drážek i místnost, v níž byl nahráván. Nehledě na tu fantastickou a dynamickou hru Serge Locata. V závěru se připojuje i celá kapela a dvojhlasá kytarová melodie ždímá další porci emocí z variace na Chanson Noire.

Prélude d'Amour / Comme Un Sage - katarze, zklidnění, smíření, konec této působivé cesty Krajinou melancholie. Vidím tu Fioriho jako poutníka, který právě absolvoval tuto cestu a vrací se ke svým přátelům, kterak koluje z náruče do náruče a každému vypráví zážitky z cest. A jako mantru si společně zpívají: Comme un sage/ Monte dans les nuages/ Monte d'un étage/ Viens voir le paysage/ Comme un sage/ Monte dans les nuages/ Monte d'un étage/ Laisse-moi voir ton visage. Načasování změn ve skladbě je dokonalost sama. Dojde i na překvapivě razantní pasáže a hlasové hrátky a la ne tak okázalý Great Gig In the Sky. Závěrečný Épilogue představuje závěrečné titulky pro ovace ve stoje v natřískaném kině.

Popravdě, ve skutečnosti nedokážu najít ta správná slova, kterými bych toto fantastické a zřejmě dosti pozapomenuté dvojalbum popsal. Je-li to u takto do nitra a k sobě obrácené hudby vůbec možné - a potřebné. Vždy tenhle zážitek ještě dlouho vstřebávám s obrovskou radostí, že “je mi dáno” si tento typ hudby vychutnat. Jistě by si zasloužily větší pozornost texty, zabývající se sedmi různými stavy, kterými prochází lidské vědomí během dne - odtud název alba i sedm základních písní. Můžu třeba ještě zmínit, že v průběhu natáčení, které probíhalo ve Fioriho domě, skupinu opouští dlouholetá skladatelská opora, kytarista a zpěvák Michel Normandeau. Můžu ještě více žasnout, při zjištění, že tu žádný nástroj nemá víc, než jedno sólo. Můžu se rozplývat nad totálním podřízením se hudbě u jednotlivých hudebníků, že nepřehrávají a nezahlcují už takto náročnou hudbu (zejména skvělý, často překvapivě razantní bubeník a virtuózní klávesák!). Mohl bych rozebírat, nakolik kontrastují písně z prvních dvou stran svou nepoddajností, pestrostí a množstvím motivů a kliček, s téměř nehybnými, meditačními skladbami druhého LP. Můžu přihodit mezi zajímavosti i to, že s těmi zmiňovanými Supertramp poté jeli na turné. A také si postesknout, jaká je škoda, že to po třech deskách zabalili. Ale dodnes jsou v Kanadě mimořádně cenění a v roce 2020 jako pocta vyšla i verze skladeb orchestrálních aranžmá Histoires sans paroles : Harmonium symphonique, k velkému překvapení Serge Fioriho, který se nechal slyšet, že jde o nejlepší verze jeho/jejich tvorby. Ale hlavně bych rád, kdyby se toto mé psaní dostalo k těm, kteří toto album ještě neznají a ti, kteří ho znají, tu pak v reakcích rozjeli “pořádný bomby”, protože tenhle klenot si zaslouží patřičnou pozornost. Totiž, je to jedno z těch alb, o kterém mám dojem, že jsem si jej objevil sám pro sebe, koupil na LP v mimořádně zachovalém stavu a sdílím to jen s těmi, co se staví na návštěvu, aby pak odcházeli v němém úžasu. Tak věřím, že mě zdejší osazenstvo přesvědčí o opaku ;-).

» ostatní recenze alba Harmonium - L‘heptade
» popis a diskografie skupiny Harmonium

---

Dr. John / Babylon

„Druhé album bylo postavené na zpěvech z New Orleans zasazených do neobvyklých taktů. Podobně jako Brubeckovo album Time Out, ale s vizemi konce světa. Asi jako kdyby jej natočil Hieronymus Bosch.“

Před několika lety jsem sehnal autobiografii Dr. Johna Under a Hoodoo Moon, která vyšla v roce 1994. Bohužel pro neangličtináře dosud nevyšla v češtině, což je škoda, protože nabízí cenný pohled na kulturní dědictví New Orleans z pera někoho, kdo tam vyrostl a odbyl si své hudební začátky – navíc je plná historek: úsměvných, zajímavých, poučných i takových, při kterých tuhne krev v žilách. Do tohoto psaní nechám promluvit i Doktora samotného, protože lépe bych to nedokázal.

Album vznikalo koncem osmašedesátého roku, toho roku, během něhož byli zavražděni Bobby Kennedy a Martin Luther King a ve Vietnamu probíhala operace Tet. Ani Doktorův život v tu dobu nebyl zrovna v pohodě, protože jako „skoro psanec“ v Los Angeles dostával zabrat všelijakými způsoby. Tohle všechno, společně s chutí po větším experimentu, se ve výsledku silně odráží.

Úvodní apokalyptická věc Babylon začíná zlověstným klesajícím motivem v 10/4 taktu, náhle se zlomí do valčíku, a už jsou tu gospelové sbory, ale ten pastor dneska nemá slitování: „This is how you’re going to sink now, I don’t care whatever you think now, I’m going to bring my wrath down on you.“ Prostřední část skladby odkazuje k nejodvážnějším jazzovým výpravám be-boperů. O mnoho vstřícnější je tajuplná píseň Glowin‘, v níž hraje důležitou roli linka basklarinetu. Následující pětičtvrťová Black Widow Spider je postavená na opakujícím se jednoduchém motivu, ale právě ona doba navíc udržuje napětí (vzpomeňte na Four Stick od Led Zeppelin), Barefoot Lady je další voodoo zaříkávání. V tomto zřejmě nejživějším kousku se střídá 11/4, 5/4 a 4/4 takt. Zaujme skvělá pohyblivá basovka.

Celé album provází neklidná perkusácká sekce, držící posluchače neustále ve střehu - není to tak hypnotická hudba jako debut. Ba naopak, najdeme tu rytmicky i zvukově rozostřenou Twilight Zone s naechovaným saxofonem a podmanivými repetitivními sbory. Začíná jako soulová balada, ale dostane se až někam na free jazzové teritorium, do zóny úsvitu, jak praví název. Funkově tepající The Patriotic Flag-Waver je parafrází americké vlastenecké písně, uvádí jí značně falešný dětský sbor a neodbytně do ní vstupuje ještě několikrát. Text je o ne příliš bezpečné části jednoho města (A zas ta parádní práce bubeníka!). Závěrečná Lonesome Guitar Strangler s pra-bluesovým riffem si bere na paškál Raviho Shankara, Cream (s jednou vtipně umístěnou citací), Hendrixe a další – s varováním, aby si dali sakra pozor. Chaotická záležitost odrážející neklidné slídění kytarového škrtiče postupně přechází do totálního free hraní, aby se nakonec úplně rozsypala.

Sestavu, z níž vyzdvihnu skvělého bubeníka Johna Boudreaux nebo saxofonistu Plase Johnsona (známý zejména díky melodii z Růžového pantera, a neříkejte, že se vám ten řízný tón hned nevybavil), tvořily další výrazné osobnosti, eufemisticky řečeno. Nechám tedy znovu promluvit Doktora: „Didimus (kytarista a perkusista Richard Washington) hodně pomohl při nahrávání, především přivedl chlapíka, kterému jsme říkali Šílený profesor, Johna McAlistera. Hrál na indická tabla a zajímal se o čtvrttónovou hudbu. Měl čtvrttónové piano a velké gongy, zvučené mikrofony, které produkovaly zkreslené zvukové vlny. Další z jeho nástrojů, výtvor Harryho Partche, byla transcelesta, což bylo asi 28 stop kovů, naladěných také do čtvrttónů. Dokonce je i poléval vodou, aby mohl měnit ladění.“

Dalším exotem je dnes pravděpodobně zapomenutý bluesový kytarista Steve Mann, toho času v léčebně, z níž jej pouštěli jen na natáčení: „Stevea „Lemona“ Manna jsem znal z natáčení se Sonnym & Cher. Znal spoustu prastarých kytarových postupů a ty používal ve své tvorbě. Seznámil mě s Van Dyke Parksem, Taj Mahalem a dalšími, které jsem tehdy obdivoval. Býval při sessions tak mimo, že jste nevěřili, že vůbec může hrát. Byl schopen brát naráz LSD, heroin i speed, ale ať už byl na čemkoli, vždycky hrál skvěle.“ Jedna z historek o tomto výtečníkovi je z jiného nahrávání: „V půlce natáčení s Jessie Hillem a Shirley Goodman jsem asi po 70ti hodinách na nohou zavolal na Stevea, jestli nemá nějaký povzbuzováky, že už všichni padáme na hubu. Steve vytáhl krabičku naládovanou všemi možnými druhy prášků a téměř všichni si něco vzali. Udělali jsme pár dalších verzí, já na kytaru a Ronnie Barron na klavír. Z ničeho nic se Ronnie odplížil od nástroje a začal olizovat kolena jedné ze zpěvaček. Rozhlédl jsem se po místnosti a vidím, jak Dave Dixon hraje na conga, jako kdyby se dotýkal ženského těla. John Boudreaux zírá na paličky s výrazem „k čemu jsou tyhle věci?“, Al Frazier leží i s baskytarou na zemi a směje se. Členové dechové sekce přestávají hrát a zmateně se po sobě dívají a do toho Jessie a Shirley, kteří si nic nevzali, se stále snaží dozpívat tu píseň! A pak mi to najelo taky. Ukázalo se, že Lemon nám dal LSD, takže bylo po nahrávání. LSD jsem nikdy předtím nezkusil, takže to pro mě bylo něco úplně nového. Další dva dny jsem byl v nepřetržitém vychechtaném stavu, což bylo po nějaké době nesnesitelné.“

A teď s takovouhle skvadrou vyražte na turné!

» ostatní recenze alba Dr. John - Babylon
» popis a diskografie skupiny Dr. John

---

Dr. John / Gris-Gris

Gris-gris gumbo ya-ya, hey now gumbo ye-ye

Rádi objevujete v hudbě neotřelé postupy? Sáhnete někdy po něčem naprosto odlišném od veškeré možné hudební produkce? Zajímáte se o ne tolik frekventované žánry, případně jejich spojování? Je Vám blízká 60’s psychedelie? Blues a hudba z oblasti Louisiany? Praktikujete voodoo rituály a jste chorobně pověrčiví? Nemoci léčíte přírodní cestou a při každé možné příležitosti pálíte vonné tyčinky a kadidlo? Uchováváte ostatky svatých? Nebo prostě zrovna potřebujete doktora?

Pokud jste alespoň na první čtyři otázky odpověděli kladně, pak neváhejte sáhnout po debutu Dr. Johna. Garantuji Vám, že po poslechu tohoto alba už nebude Váš hudební svět takový, jako dosud, a že okamžitě budete chtít víc. Ty další otázky, to je jen nastínění atmosféry New Orleans. A že Doktora neznáte? A viděli jste The Last Waltz od The Band? Viděli? A pamatujete si toho bodrého chasníka ve stylovém obleku, v klobouku a brýlích, zpívajícího jednu pecku od klavíru? Tak to je on. Dnes již skutečná legenda americké hudby – záměrně nežánruji, Doktor má obrovský záběr. Hrál s Ericem Claptonem, Van Morrisonem, Rolling Stones, Chrisem Barberem, The Meters, Frankem Zappou a mnoha dalšími.

Od 50. let si buduje reputaci vyhledávaného sessions mana i autora pozoruhodného materiálu. Jeho debut vyšel v roce 1968 a okamžitě se stal kultovním albem, byť u šéfa Atlantic Ahmeta Erteguna vyvolal nejprve reakci: „Why are you giving me this shit? How can I market that boogaloo crap?“. Ale víme, jak to bývá, každé zboží má svého kupce. Album vzniklo díky několika volným hodinám, které měl Doktor a jeho spoluhráči po natáčení se Sonnym & Cher a bylo zamýšleno jako ukázka kultury New Orleans. Doktor v tu dobu působil v Los Angeles, protože mu kvůli problémům se zákonem bylo doporučeno rodnou Louisianu opustit.

A nyní tedy něco k albu. Hlavní protagonista se představí hned v prvních taktech: “They call me Dr. John, The Night Tripper, Got my satchell of Gris-Gris in my hand, Daily trippin' up, back down the bayou, I'm the last of the best, They call me the Gris-Gris man. A pak začne vychvalovat svůj sortiment léků na cokoli. Podobně bizarně, jak zní jeho prostředky, zní i nástrojovka. Mraky perkusí, saxofon, mandolína, dvě basy (baskytara i kontrabas), příčná flétna a podmanivé sbory.

To, že je tu většinu času nesrozumitelná angličtina, je dáno Doktorovým původem, sbory často dotvářejí atmosféru jen zvukomalebnými slabikami, které působí jako zaříkávaní, jenž má blahodárně působit na pacienta. Ona zvláštní slova jsou směsicí francouzštiny (ovšem změněné k nepoznání), haitštiny a dost možná i jakési improvizované hatmatilky. To promísení kultur je pro New Orleans obzvlášť typické. Však už názvy vypadají dost zvláštně: Danse Kalinda Ba Doom, Croker Courtbullion, nebo Danse Fambeaux. Takže nebudete dojmu, že jste se ocitli ve francouzské restauraci a pročítáte si jídelní lístek. A opodál sedí tenhle borec na baru a vypráví zkazky o různých podivínech, léčitelích a kněžích. Jako byla třeba Mama Roux. Tato píseň je zřejmě nejchytlavější na celém albu, s nakažlivým tempem akorát do tance a jakous takous zapamatovatelnou melodií: „Singin‘ wham bam, thank you ma’m, come down boy’n’follow me.“.

On totiž Doktor častěji zaříkává, než aby předváděl úchvatné melodie. Kdepak, kořeny této hudby tkví hluboko v minulosti, v předávané tradici, než v notách. V blues. V opakování. Cíl je protančit se až do transu. Zapojit se může každý – i tak to místy zní. Neučesaně, nezpěvně, nahodile. Můžete říct rovnou falešně. Syrově. Ale copak jde takovou hudbu dělat jinak? Však ony Vás ty rytmy (nebo spíše polyrytmy) vtáhnou.

A taková Croker Courtbullion má i mimořádně chytlavý, téměř jazzový motiv. I když se postupem času stane zvláštním abstraktním útvarem, v němž hrají důležitou roli i různé zvířecí zvuky. Tenhle lektvar vážně zabírá. Jump Sturdy je poměrně blízko rhythm& blues, takže se v té hudbě úplně neztratíte.

Z alba přeci jen vzešel jeden hit: Podmanivá I walk on guilded splinters uhranula mnoho dalších interpretů: Marshu Hunt nebo Humble Pie a další a další. Pomalá, hypnotická skladba rozvíjí jeden jediný motiv, nad nímž se líně rozvaluje Doktorův hlas, odkazující na močály rodné Louisiany. Skvěle zpracovaný rytmus (například lusknutí na druhou osminu čtvrté doby) a překřikující se sbory Vás nenechají v klidu a za chvíli už si s celou touhle podivnou skvadrou budete zpívat refrén. Zkuste, nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Dr. John - Gris-Gris
» popis a diskografie skupiny Dr. John

---

ZZ Top / Rhythmeen

Mezi různými skupinami a interprety, které uvádím jako své neoblíbenější a někdy i vyloženě srdcové záležitosti, často zapomínám na vousaté trio z Texasu. Přitom je to jedna z těch skupin, které mě zasáhly již v dětství a to – světe div se – televizní „masírkou“ na podporu jejich pražské návštěvy někdy v 90. letech. Celé dny televize pouštěla jejich nejslavnější klipy, v nichž nebyla nouze o krásné ženy, rychlá auta – proslulý ZZ mobile a různě vylepšené modely z 50. a 60. let – i záběry na členy samotné, nejčastěji se objevující v roli pozorovatelů a komentátorů toho, co se v klipech dělo (s chlupatými kytarami). Jasně, že mi byla sympatická zejména jejich image a právě to mi zůstalo v hlavě ze všeho nejvíc. A pak ještě jejich účast ve filmu Návrat do budoucnosti, kde navíc exceloval i jeden z mých oblíbených „cvoků“, Christopher Lloyd.

Naplno jsem se ale k jejich hudbě dostal až někdy v sedmé či osmé třídě základky a to prostřednictvím alb Recycler, Antenna, Afterburner (ten jsem si tuším ke čtrnáctým narozeninám nadělil na kazetě a myslím, že bych jej mohl prohlásit za vůbec první album, které jsem si kdy koupil), Greatest Hits (tam jsem poprvé slyšel i jejich staré kusy, bohužel na něm nejsou songy z prvních dvou desek), Degüello a Fandango.

Rhythmeen dnes považuji za výborný návrat k bluesovým základům po megaúspěšných albech z 80. let. Skupina tu zní patřičně syrově, zejména Gibbonsova fuzzem poháněná kytara s tónem tak tlustým, že málem neprojde dveřmi. Naštěstí se tu nezkresluje úplně všechno, jako na některých následujících albech, takže nemáte pocit odkouřených repráků (eh… Mescalero, že?). Jinak tu není třeba hledat něco vysloveně objevného, o tom to není – je to hlavně o tom si to pořádně užít. Co na tom, že první tři písně jsou variací téhož, liší se jen mírnými odchylkami v tempu, když jsou kytarové riffy takhle funkčí, navíc ta tahounská a přehledná Billyho sóla (hned úvodní Rhythmeen, to jsou prostě tak parádně umístěný tóny, že by jen málokdo nahrál lepší)! Ukázkově minimalistické jsou i refrény, plnící nejčastěji funkci jedno až dvouslovných skandovaček („Black fly/that’s right/Black fly/that’s right“ nebo „She bang-bang my shang-a-lang“).

Harmonicky se vousáči drží osvědčených třech akordů, ovšem najdou se tu i výjimky, jako třeba čtvrtá What’s Up With That s nakřáplou foukací harmonikou, mající v pohodovém tempu relativně blízko k soulu, ať už doprovodnými vokály, či autorskou výpomocí soulových veteránů Luthera Ingrama a Marka Ricea. Možná je neznáte, ale takovou Mustang Sally snad netřeba představovat. Případně je tu téměř heavy metalový nářez She’s Just Killing Me – ta mě při prvním poslechu řádně praštila přes uši. Však i tu řádí i bicman Frank Beard. Ještě zmíním líně se převalující Vincent Price Blues s opět skvělými sóly, při nichž Gibbons ždímá z kytary naprosté maximum. A další překvapení v podobě My Mind Is Gone, kde je jako spoluautor uveden Stevie Wonder – ono je to akordické schéma z Pasttime Paradise jen těžko přeslechnutelné.

Bohužel se na albu nachází i pár nevýrazných kousků, točících se okolo stejných schémat, což samo o sobě nevadí, ale neškodilo by vydat klasických 40-45 minut a ty dva, tři slabší songy nechat třeba jako bonusy nebo b-strany singlů (ale samozřejmě mám do toho houby co mluvit). Fajn je, že na albu ani není moc dotáček, sem tam druhá kytara, či různé perkuse, takže studio tentokrát nehrálo takovou roli, jako v 80. letech a syrovost je zaručena.

Závěrem: Vousáči vydali v kontextu diskografie celkem vyrovnané album, které se drží zaběhlých forem a pokud se v něm nebudete moc šťourat a vrtat a hledat něco, co tam není a ani být nemá, tak si tu jízdu ZZ mobilem jistě užijete.

» ostatní recenze alba ZZ Top - Rhythmeen
» popis a diskografie skupiny ZZ Top

---

Thin Lizzy / Thin Lizzy

Svým způsobem rozumím těm, kteří nejsou zrovna nadšeni z prvních alb této irské party. Pokud totiž jste fanoušci alb, jako je Jailbreak a alba následující, tak je jasné, že Vás baví především hard rocková podoba jejich tvorby.

U té první etapy s Ericem Bellem je to s jednoznačným žánrovým zařazením poněkud problematické. Na debutu sice občas problesknou tvrdé riffy, ale celé album je až překvapivě jemné. Mezi Lynottovy inspirace totiž v tu dobu byly, kromě Jimiho Hendrixe, jemuž se v náznacích skupina blíží, například i folkoví hudebníci jako Van Morrison. Však se na albu nachází řada pomalých akustických písní, jako třeba hned druhá, smyčci obohacená Honesty Is No Excuse nebo předposlední Saga of the Ageing Orphan.

Úplně odjinud pak působí úvodní The Friendly Ranger at Clontarf Castle s nezvyklým bicím doprovodem, který vychází snad z nějaké etnické hudby. Navíc v ní Lynott nezpívá, ale vypráví příběh, inspirovaný pravděpodobně irskou historií, z níž bude čerpat Lynott i později.
Hard rocku se blíží jen Bellova kvákadlem poháněná píseň Ray-Gun a následující Look What the Wind Blew In s chytlavým riffem a pečlivě promyšlenými bicími (nejlepší song z celé desky). Brian Downey už na debutu exceluje a kromě této písně předvádí ještě zajímavé kousky v závěrečné písni Remembering. Ta svou stavbou představuje i jednu z těch promyšlenějších písní, kde vynikne i Lynottova basa a Bellovy kytarové jízdy.

Co albu ale citelně schází, jsou výraznější motivy a melodie. Lynott se sice pěvecky blíží Jimi Hendrixovi, ale zatím svůj pěvecký styl ještě hledá. Dost často připomíná i americké soulové zpěváky, však se zaposlouchejte do sedmiminutové Diddy Levine. Óda na Irsko, Eire, nezapře inspirace keltskou hudbou, v Return of the Farmer’s Son pro změnu zaslechneme blues.

Rád bych, kromě Downeyho, vyzdvihnul i kytarovou hru Erica Bella. Umí se držet zpátky, když je to třeba, a pokud to aranžmá vyžaduje, navrší na sebe celou hradbu kytarových partů – místy možná až příliš, ale rozumím, že bylo zapotřebí nějak zhutnit poněkud tenký zvuk celého tria. Každopádně jde o technicky skvěle vybaveného hráče s velkou dávkou invence, který na sebe nestrhává pozornost, a to je často u kytaristů dost vzácné.

Dobrá, melodických nápadů, které by se Vám vryly do paměti na první poslech, tu opravdu moc nenajdete, ale pokud albu věnujete víc času, tak zjistíte, že není vůbec špatné. Písně sice místy trochu „drhnou“ a působí nedotaženě, ale připočtěte k tomu všemu ještě šibeniční čas pěti natáčecích dnů – a hned se možná budete na debut dívat trochu jinak. Myslím, že tři hvězdy si v pohodě zaslouží.

Na edici z roku 2007 je ke slyšení úplně první singl The Farmer, který kazí mizerný mix, ale jinak jde o překvapivě jednoduchou píseň se zapamatovatelným refrénem (žádná taková na albu není) a jde o jedinou nahrávku, kde je zachycen klavír Erica Wrixona, který brzy poté ze skupiny odešel. Dále je tu EP New Day, z něhož vyzdvihnu Dublin, kde poprvé opravdu zazáří Lynnot jako textař, kytarovou zběsilost Old Moon Madness (jako bych tu slyšel i Wishbone Ash) a boogie Things Ain’t Working Out Down at the Farm (s přehnaně zdůrazňovaným irským přízvukem). A jako ukázka toho, jak ještě mohly některé z písní znít, je tu pětice přetočených písní z roku 1977 s Gary Moorem a Midgem Urem na kytary. Vyšly na první bestofce skupiny a zřejmě měl Lynott své důvody, proč je přetočit.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Thin Lizzy
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

---

All Them Witches / Sleeping Through the War

Někdy začátkem 70. let se ve studiu potkali Jim Morrison, John Bonham, David Gilmour a Rick Wright, aby v naprostém utajení natočili album, které díky jistým smluvním závazkům spatřilo světlo světa až v roce 2017. Nevěříte? Tak si to album pusťte. No, nebudu Vás vodit za nos, taková deska opravdu neexistuje. Jistě by to byl zajímavý počin a možná by zněl jako alespoň některé pasáže na čtvrté řadovce nashvillských psychedeličníků All Them Witches. Oproti předcházejícím třem albům zní velmi odlišně, bluesové vlivy jsou dost potlačené, za to se ke slovu dostává práce s všelijakými efekty. Zdá se, že hlavně kytarista investoval do nových krabiček.

A co že nám tentokrát čarodějníci nabízejí? Tak trochu se posunuli v čase a znějí více „současně“, což dávám do uvozovek záměrně, protože co je vlastně současné? No, dobře, kromě přirovnání k velikánům 60. a 70. let v úvodu, jsou na albu velmi silné vlivy grunge, ať už v Don’t Bring Me Coffee nebo hned v následující Bruce Lee. Obě dost vybočují z dosavadní tvorby ATW. Zejména druhá jmenovaná, ženoucí si to kupředu v nezvykle rychlém tempu. Neztratila by se například i na nějakém albu Queens of the Stone Age, a specifický zvuk varhan jí navíc dodává onen příznačný odér šedesátek.

Přitom úvod alba obstará pomalá věc Bulls s ženskými doprovodnými vokály, která oproti dlouhému rozjezdu překvapí i nezvyklým rozlámaným beatem ke konci. Am I Going Up je protkaná gilmourovským delayem a divnými klávesovými pazvuky.

Kytarový delay je důležitým prvkem v alespoň jedné povinně hypnotické písni Alabaster, kterou neváhám vyhlásit nejlepší skladbou celého alba. Máme tu až jazzově odlehčené bicí, podobně jazzové předivo fender piana, baskytaru, která úsporně drží drone, stále sílící artilerii perkusí i naprosto free flétnu. A nad tím vším Charles Michael Parks morrisonovsky deklamuje a vrší na sebe zvláštní text a s každou slokou stupňuje napětí:

„I grew up in a town
Dancin on the alabaster
Some days I'd burn it down
If I could buy the gasoline
The streets are filled day in and out with little monsters
That's life I guess and every day is Halloween
I've seen the darkness' real face
And I've seen the preacher's real face
I've seen the shining light rally through the alabaster
And walk back over the mountain“

V Cowboy Kirk asi nejvíce na celé desce proletuje Olověná vzducholoď. Však Robby Steabler nasadí bonhamovské doprovody – včetně řádné dávky hromotluctví. Tady skvěle řádí kytarista, ať už formou zajímavě vedených dvojhlasů, či čirou psychedelií. Oproti albům předchozím tu není žádný rozsáhlý jam, skupina ale důmyslně protkala jamováním většinu z písní, v tom vidím největší plus, navíc se s nimi takto dá zajímavě pracovat naživo.

Blues nejvíce dýchá z písně 3-5-7 a závěrečné desetiminutovky Internet, kde se ozve i krásně nařvaná foukací harmonika. Witches možná zatím nesložili svou Since I’ve Been Loving You, ale za to v těchto bluesových písních znějí osobitě a tradiční bluesová schémata tu rozvíjejí po svém.

I na této desce zajímavě pracují s atmosférou a náladami, album zní velice sevřeně a jednolitě – ale ne jednotvárně. Oživení v podobě efektů a ženských sborů tu má dost zásadní podíl na novém zvuku skupiny – důležité je, že skupina pod nánosem těchto vychytávek nezapomněla napsat dobré písně. Pravděpodobně mi tohle album zabralo trochu víc času, než desky předešlé, ale ono je tu také výrazně víc různých vrstev, které je třeba odkrýt. Hravě u mě překonává album předchozí a dost se blíží i mému nejoblíbenějšímu Lightning at the Door. Tedy dávám rovných pět (když jsem byl posledně tak přísný).

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

---

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker

Když se hudebníci rozhodnou natočit album mimo klasické studio, dočkáme se zajímavého výsledku. Ať už to byli Led Zeppelin, kteří svou třetí desku natáčeli na chatě ve Walesu, nebo Rainbow, s oblibou vyhledávající středověké hrady, nebo z novodobých skupin skvělá folková parta Fleet Foxes, pokaždé z těchto desek dýchalo určité uvolnění – a někdy i rozvolnění tvorby, zvláště pokud se nahrávalo opravdu někde v lesích. Najednou dostaly více prostoru akustické nástroje a jemnější či zadumanější polohy hudby (neplatí samozřejmě u Rainbow).

Podobnou cestu zvolili na svém třetím počinu i All Them Witches a celé album natočili kdesi v lesích. Zřejmě právě ono prostředí dalo vzniknout písním s až meditativní náladou, které jsou ve znamení akustických kytar. V úvodní náladovce Call Me Star si i zpěvák dává na čas a mezi jednotlivými slovy nechává dlouhé pauzy. Album není pouze akustické, takže následuje dlouhý jam El Centro s hromovými bicími, valivým riffem a pro Witches typickým zvukem fender piana. Ovšem zde narážím na první slabé místo alba – skladba je na mě až příliš dlouhá a nic moc se v ní neděje. Takový jam může fungovat na koncertech, ale na albu zabírá až příliš mnoho stopáže. Singlovka Dirt Preachers, to už je jiná! Na poměry čarodějníků začíná až v překvapivě rychlém tempu, zvláštně zahuhlané nástroje vytvářejí onu tajemnou atmosféru, pro niž jsem si tuto skupinu tolik oblíbil. Společně s morrisonovským mluvozpěvem a poměrně nejasnými texty: „Everything I see is sacred / Five point zero holds a spoil / Mother Mary, rearrange me / Help to go through southern soil“. V druhé části následuje výrazné zpomalení a kytarista spustí kvílivé sólo v duchu Elk.Blood.Heart z debutu. Výborné! This Is Where It Falls Apart je další připomínkou předchozích dvou alb. Mimořádně pomalé blues s foukací harmonikou, naschvál upozaděným vokálem a naechovanými bicími. I když ani zde se nemůžu ubránit pocitu jistého natahování.

Obracíme desku a vracíme se do akustické polohy ze samého začátku. Instrumentálka Mellowing je kytarovým rozjímáním folkového ražení. Zajímavě řazené rozkládané akordy někomu můžou připomenout i akustické náladovky Jimmyho Page. Open Passages navazuje zcela přirozeně, že klidně mohly být obě písně propojené. Opět akusticky laděná – ovšem s řádně hlasitou bicí soupravou - konečně se ozvou i housle a já tu slyším i jisté inspirace keltskou hudbou. Welcome to the Caveman Future začne sice akusticky, ale postupně narůstá do elektrického funkujícího jamu. I předposlední Talisman vyzní zpočátku folkově. Zamyšlenou píseň táhne jakési otevřené ladění, díky němuž harmonický sled akordů odkazuje snad až k Indii. Závěrečnou dvojskladbu Blood & Sand/Milk & Endless Waters nejdříve táhne výrazná kytarová melodie, v druhé části se dočkáme i houslí. Po úplně nových inspiracích je to návrat k typickému zvuku skupiny a poměrně dost střídá nálady, ač je podporována neměnným bicím doprovodem s hypnotickým účinkem – něco podobného vyvolává i rozostřená deklamace zpěváka. Pánové tady zase čarují a kupodivu mi tu určité natahování nevadí.

Oceňuji na tomto albu právě to nové, zejména v druhé části alba. Zamlouvá se mi téměř nepřetržitý tok hudby, který druhá strana představuje. Celé album je opět zajímavě vystavěné a střídá nálady zatím ze všech alb nejvíce. Ovšem poprvé se nemůžu ubránit tomu, že se místy u své oblíbené skupiny nudím. Laťka nastavená zejména předchozím albem je v mých uších prostě až moc vysoko. Ale jak už víme z desky následující, čarodějníci jdou pořád dál a na své psychedelické blues nalepují další žánry. Nicméně v hodnocení tohoto alba budu nemilosrdný a udělím pouhé tři hvězdy. Což samozřejmě neznamená, že jde o špatné album. Jen to není deska, kterou bych doporučil jako vhodnou pro seznámení se s touto partou.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

---

Cure, The / Seventeen Seconds

The Cure patří mezi mé favority již řadu let. Objevil jsem je krátce poté, co jsem se někdy v letech 2001-2002 otřel o gotický rock v podobě The Sisters of Mercy, jejichž kouzlo ovšem brzy pominulo. Jinak to mám s Joy Division, některými alby The Mission a většinou tvorby The Cure.

Nakolik jsou tyto skupiny typickými zástupci té scény, je samozřejmě diskutabilní, ale přijměte fakt, že jsem tenkrát neměl moc přístup k informacím a cokoli temnějšího z přelomu 70. a 80. let jsem si automaticky házel do této škatulky. Navíc mi tenkrát dočasně vyschla studna s přísunem hard a art rockové scény, tak jsem prostě lovil v jiných vodách. Internety ještě neměly tolik možností, pořád šlo relativně o pravěk a vlastně jsem tím nebyl úplně zasažen, nemaje počítač. LP , CD nebo kazeta mi byly vždycky bližší, než složky v kompu.

The Cure mi perfektně zapadali do dlouhých zimních cest na intr, především čím blíž škole, tím víc zima, protože Krušný hory a 2 kilometry od německých hranic (Kraslice, víme?). A i dnes, po všech těch letech se k nim vracím, poslední dva tři roky (vlastně, co já vím…) poněkud častěji. 17 Seconds jsem tenkrát nejspíš odzíval, víc mě bavila 90. tvorba (vážně, Wish je skvělá deska se všemi typickými znaky tvorby The Cure. A mít já dar napsat tak přirozeně odsýpající melodickou pecku, jako je Friday I’m in Love, tak jí napíšu taky – a rád! Mě jí rádia neznechutila, pravděpodobně jsem ji ani nikdy v rádiu neslyšel). Z 80. let to byla alba Pornography a Head on the Door, pak „novější“ Wild Mood Swings a tehdy poslední Bloodflowers (další skvělý album, jen tak mimochodem), neměl jsem k dispozici všechno, takže některá alba ke mně dorazila až při jednom z mnoha návratů po letech. A neměl bych zapomenout na dva živáky: Show a Paris, na kterých byl i starší materiál. Jo a Disintegration jsem nejprve taky odzíval (i přes Fascination Street nebo Lullaby) – poněkud přesycen, protože jako obvykle, když jsem nějaké skupině propadl, musel jsem v rychlém sledu pochytat, co se dalo. Tolik na dlouhý a jistě vyčerpávající úvod. A teď proč si tedy v současné době tak užívám toto album.

Baví mě to totálně minimalistické pojetí hudebního obsahu písní. (Já, art/hard rocker, milovník košatých aranží, posledních pár let směřuji k jednodušší a přehlednější hudbě.) Užívám si ten neměnný tep bicích, které po většinu stopáže jen odměřují čas a drží základní rytmus. Užívám si to jemné cinkání singlových snímačů Smithovy kytary (také ořezaná až na kost, občas sice hraje plné hmaty, ale někdy jen drží základní tóny na jedné struně). Užívám si i pevnou, jistou basovou linku a „jednoprsté“ klávesy. I s takto omezenými prostředky jde zajímavě pracovat s atmosférou.

Mám toto album zafixované jako „noční desku“. Ospalé tóny v úvodní A Reflection s dlouhými pauzami jsou dialogem mezi kytarou a klávesami a následující Play for Today mně – nespavci – evokuje ten okamžik, kdy se v noci vzbudíte a už nemůžete usnout. Alespoň ten zpěv mi zní přesně tak. Však i texty se snaží zachytit všelijaké prchavé okamžiky a pocity – a že to Smith už tady umí výborně. Play for Today i Secrets se můžou zdát na takovou noční hudbu možná rychlé, ale já už to holt mám i takhle.

Zpomalí se až při In Your House, která je potemnělou náladou blízko následujícím albům. Three i The Final Sound jsou téměř ambientní náladovky, přičemž obě v sobě mají cosi zneklidňujícího. Za vrchol desky považuji A Forest. Pomalu narůstající skladbu provází jen několik málo tónů – a zase ta jistota v podobě basové linky a základního tepu. Ale ta atmosféra! Ideální píseň do sluchátek, vychutnáte se totiž i sem tam nějaký ten efekt či pazvuk v pozadí. Hypnotická záležitost, která mě vždycky pohltí.

M je dalším adeptem na alternativní hit, on má Smith na melodie opravdový dar, takže to sype z rukávu jen tak mimochodem. V tajemné a místy disonantní At Night si zahraje zkreslená baskytara, titulní 17 Seconds opět předznamenává věci příští, zejména tíživou a naléhavou následující desku Faith.

A jsme na konci, album má pouhých 36 minut, i když mám někdy pocit, že trvá opravdu jen 17 vteřin – takže ho pouštím dvakrát po sobě. Jo a při psaní této desky prý Smith hojně poslouchal Five Leaves Left od Nicka Drakea (další noční album), Isle of Wight od Jimiho Hendrixe, Astral Weeks od Van Morrisona a Low od Davida Bowieho – což je rozhodně zajímavý výběr. The Cure mají možná vyhlášenější alba, ale já si tenhle minimalismus vážně užívám. Tak tu máte ode mě, pánové, rovné čtyři.

» ostatní recenze alba Cure, The - Seventeen Seconds
» popis a diskografie skupiny Cure, The

---

Hackett, Steve / Wild Orchids

Už dlouho se divím, jak je možné, že Steve Hackett dosud nesložil hudbu k žádnému filmu. Na každém albu totiž najdete skladby, které si o to přímo říkají. Mohlo by to být nějaké sci-fi v duchu Blade Runner, nebo něco ve stylu film noir. Mohl by to režírovat třeba Terry Gilliam nebo Tim Burton, dovedl bych si představit i takového Martina Scorseseho (napadá mě jeho geniální černá komedie Po zavírací hodině, především scéna, v níž rozlícený dav pronásleduje hlavního hrdinu).

Přesně takhle na mě působí zejména úvodní píseň A Dark Night in Toytown. Začátek a la hrací strojek, následovaný industriálním bucharem a adaptací Christophera Willibalda Glücka. To, že je tu automatický bubeník a syntetické smyčce mi nijak nevadí. Vytváří to určitý futuristický dojem, příznačný pro Hackettovu tvorbu. Když k tomu připočtu mistrovou dravou kytaru, která se do skladby již zpočátku vřítí a zvláštně chladný, nezúčastněný zpěv, tak mám skutečně dojem jakési hudby budoucnosti. Jo, málem bych zapomněl, ten film by měl být nejlépe černobílý. V mysli se mi zhmotňují ulice New Yorku, kouřící kanály a nadzemka, řítící se do temných zákoutí města. Dobře, tohle je spíše ten Scorsese. Nebo něco jako Vrána a Sin City.

Ale Hackettova hudba není až tak černobílá, hned druhá skladba Waters of the Wild koketuje s exotikou (vida, Gilliamův Brazil ), ovšem kytarová hra odkazuje spíše k blízkému východu. Ono na tom až tak nezáleží, Hackett spojuje různé vlivy naprosto přirozeně. Mimochodem, v té Brazílii nějakou dobu žil.

V Set Your Compass se zasní jako za časů Genesis (Entangled) a provází nás poklidným harmonizovaným hlasem prohnaným přes vokodér (a zase ten futuristický nádech).

Ovšem Down Street, to už je jasný Tim Burton. Opět lehce industriální nádech, neúprosný neměnný rytmus bicích, zvláštní kytarové zvuky střídané harmonikou (jeho první nástroj a stírá ji skutečně mistrně). Závěr skladby je ovšem v duchu big bandového swingu, při němž všechny ty prapodivné postavy žijící „down there“ vylézají v noci ze svých podzemních úkrytů a defilují po ulicích setmělého města v onom pomalém tanečním tempu (mmmm….tanec kostlivců z Burtonovy Mrtvé nevěsty? Podivíni z Gilliamova Krále rybáře?). Efekty na všech nástrojích tu hrají velkou roli, občas probleskne i saxofon a klavír. Tahle scéna by mohla přecházet z černobílé do zářivých barev.

Jazzovou náladu si uchová balada Linda se sólem na příčnou flétnu. Trochu mi to evokuje rané Crimsony, ovšem jinak je deska zvukově blíže spíše těm novodobým.

Zajímavé je i zařazení Dylanovy Man In The Long Black Coat, k níž perfektně pasuje Hackettův vokál. Až se divím (opět), že se nepodílel už dříve na harmoniích v Genesis. Nejde sice o vyloženě výrazný hlas, ale je velmi příjemně posazený, lehce zastřený, posmutnělý, mající v sobě něco z Nicka Cavea.

Jasná soundtrackovka je i melancholická To A Close, hlavně kytarové téma v úvodu. Nebo její orchestrální podoba v druhé půli alba, nazvaná She Moves In Memories.

Mohl bych se rozpovídat o všech skladbách, ale tentokrát to neudělám. Spíš dodám, že právě toto album bylo první, které jsem od Hacketta slyšel (až v roce 2011, přičemž Genesis poslouchám o deset let déle a nejraději mám právě Hackettovské období). Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Nikdy jsem moc nevyhledával sólová alba kytaristů – často jsou převážně o kytarových sólech, čehož se prostě jeden přesytí. Ale zvědavost mi nedala a byl jsem příjemně potěšen zjištěním, že Hackettovi jde především o kompozici a náladu. To, že je neuvěřitelně vynalézavý kytarista nepotřebuje dávat neustále najevo a obrovskou paletu kytarových technik nevyplácá na jediný obraz. Kromě bleskurychlých jízd navíc používá i řadu ne vyloženě hudebních prvků, často vytváří různé hluky i rytmické základy. Je opravdu všestranný.

Wild Orchids je pestré album (odstíny jsou spíše takové matné, ale je jich mnoho), ale o tom je Hackettova tvorba především. Čerpá inspiraci z různých zdrojů a pořád to dává smysl. Závěrem doporučuji poslech Hackettových desek prostřídat zmíněnými filmy.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Wild Orchids
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

---

All Them Witches / Lightning at the Door

"God bless our mother the mountain"

Psychedeličtí bluesrockeři z Nashville se dali dohromady v roce 2012. O jejich debutu Our Mother Electricity jsem již psal, druhé album Lightning at the Door je po všech stránkách ještě lepší (z dosud vydaných čtyř řadových desek pro mě představuje dokonce to nejlepší).

Však se na něj podívejme trochu podrobněji: Úvod alba obstarají zkreslené tóny baskytary a po pár taktech se o slovo přihlásí celá skupina. Písni vévodí pomalý bluesový rytmus, všudypřítomné cákance abstraktního malíře v podobě kytaristy a jemné předivo kláves Fender Rhodes, toliko nástroje zejména jazzrockového. A již je tu kazatel, pronášející smuteční řeč za mrtvého opilého opeřence (Funeral For a Great Drunken Bird). Právě onen kazatelský tón nás bude provázet po většinu alba společně s tajuplnou atmosférou osobitého zvuku skupiny.

Ve druhé skladbě When God Comes Back zpěvák cituje z Miltonova Ztraceného ráje a do frází osamělého vokálu pravidelně vstupuje instrumentální vyhrávka v nejlepších tradicích blues rocku od dob Led Zeppelin.

Marriage of the Coyote Woman se líně převaluje v ospalém rytmu, do něhož zpěvák deklamuje snad nejvydařenější slova celého alba: „I never met a salesman like you before/Lions of the world just ripping us apart“. A pak, že každé správné blues musí začít slovy: „I woke up this morning“, po nichž zpravidla následuje série nejrůznějších tragédií, jaké můžou potkat snad jen bluesmana.

Swallowed By the Sea zpočátku nevybočuje z nastoleného modelu, ovšem při osmiminutové stopáži se může stát cokoli, a tak po chvíli nastoupí hypnotický rytmus, nad kterým celá skupina skutečně čaruje.

V Charles William se dá vystopovat i jednoduchá country linka, je ale důmyslně schována pod hustou psychedelickou mlhou. Mnohokrát opakované „Jesus was my dad/never laid a hand“ se okamžitě zaryje do paměti.

V první polovině alba jsme měli svatbu kojotí ženy, v druhé půli následuje její smrt. Death of Coyote Woman začíná na první poslech lehce zmateným basovým riffem a zpočátku se tváří jako další jam, jenže onen basový motiv je po chvíli přehrán znovu, výrazně pomaleji a tvoří celou kostru této podmanivé skladby, vystavěné sice velmi minimalisticky, ale určitě ne nezajímavě.

Svižná folkařina Romany Dagger je pohanskou slavností, divokým tancem s houslemi (má je na starost klávesista Alan Van Cleave), majícím hudebně blízko spíše k Balkánu, či oblasti Blízkého Východu, než třeba k Apalačským horám.

Závěrečná óda na Matku Horu, Mountain, jen podtrhuje onen mystický odér, prostupující celým albem. Na reedici z roku 2016 nalezneme ještě dvě další skladby: Romany Dagger Remended, která rozvíjí motiv z již zmíněné instrumentálky a jam Surface To Air Whistle.

All Them Witches se na Lightning at the Door pomalu, ale jistě vzdalují svým bluesovým kořenům a vydávají se prozkoumat nová teritoria, jak uslyšíme na dalších deskách.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Lightning at the Door
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

---

Dr. John / Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch

Ske-dat-de-dat je velmi originální pocta Louisi Armstrongovi. Dr. John ve spolupráci s pozounistkou Sarah Morrow neváhal písně obrátit naruby a postavit je hlavou dolů, aby jim tak dal zcela nový kabát. Jednotícím prvkem, táhnoucím se celým albem, je trubka, na kterou se představí celá řada hostů.

What a Wonderful World začíná jako gospel díky vokálnímu souboru Blind Boys of Alabama, ale pokračuje v duchu řádně rozjetého new orleánského funku. Dr. John totiž neváhal zrychlit tempo a přidat ostré vyhrávky dechové sekce. Píseň korunuje trumpetové sólo Nicholase Paytona a děje se toho v ní tolik, až se Vám zatočí hlava. Opravdu radostná oslava toho krásného světa.

Z Mack the Knife nezůstal kámen na kameni. Na řadu přichází razantní funk hip-hopový rytmus, dechová sekce střílí jednu vyhrávku za druhou a vzájemně se překřikuje. Kromě trumpetisty Terence Blancharda si zde střihne krátký free style rapper Mike Ladd. Tight Like This vás přenese do kubánského baru. Mírně ospalou atmosféru přiopilé rhumby provází legendární kubánský trumpetista Arturo Sandoval a i zde zní rap, tentokráte roztomilou angličtinou se španělským přízvukem z úst rapperky Telmary. Sandoval se na albu objeví ještě jednou v pomalé baladě Memories of You, kde je Satchmova ducha cítit nejvíce.

V Gutbucket Blues předvádí dechaři kousky, upomínající například na Chicago nebo Blood Sweat & Tears. Duet s Bonnie Raitt v I’ve Got a World on a String se drží tradičního big bandového swingu, starodávný spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child procítěně zpívá černošský soulman Anthony Hamilton - a ani tady nezůstalo nic z původní podoby. Jen tamhle zpoza rohu vykukuje blues a spokojeně se usmívá.

V Nobody Knows the Trouble I’ve Seen sice zůstal zachován gospelový nádech, zejména ve výrazu hostující zpěvačky Ledisi za doprovodu vokalistek McCrary Sisters, ale i tato píseň je řádně odpíchnuta rychlejším tempem. Wrap Your Troubles je pomalé blues s Alabamským sborem a Terencem Blanchardem.

Shemekia Copeland zpívá duet s doktorem v Sweet Hunk O’Trash, opět v rytmicky rafinovaném neworleánském kabátě. Album uzavírá When You‘re Smiling s inspirací v latinsko-americké hudbě. Hostuje zde new orleánská „dechovka“ The Dirty Dozen Brass Band, která navazuje na tradici tamních pochodových kapel, účinkujících například na festivalu Mardi Gras. A není vůbec těžké si představit, jak při ní účastníci alba defilují ulicemi New Orleans v pestrobarevných oblecích a maskách společně s alegorickými vozy za mohutného jásotu přihlížejících právě při Mardi Gras.

I přes obrovské množství lidí, kteří na albu hrají, se ani na moment neztratí hlavní myšlenka pocty Louisi Armstrongovi, ani není zastíněn hlavní protagonista - a to ani tehdy, když přenechává prostor přizvaným hostům. I jeho klavír je důležitým pojítkem celého alba. Přes odvážné aranže album nikdy nesklouzne k parodii nebo snad samoúčelnému experimentu beze smyslu. Dr. John s šibalským pohledem na obalu desky a hlasem spokojeně vrnícího starého kocoura, vyhřívajícího se na sluníčku, patří k těm, kteří „vědí“ a jeho místo na slunci je opravdu zasloužené.

(psáno též pro MKL)

» ostatní recenze alba Dr. John - Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch
» popis a diskografie skupiny Dr. John

---

Opeth / Damnation

Damnation by mohlo být doprovodem k němému černobílému filmu, alespoň na mě tak působí. Jako artefakt z dávných zapomenutých časů, které si máme sklon idealizovat, patrně proto, že jsme je sami nezažili. Jako něco, co jste našli v té staré skříni na půdě, která patřila vaší pra pra pra babičce. Něco, o čem možná ani nevíte, co to je, natož k čemu to sloužilo, ale máte obrovskou radost, že jste to našli. Můžete si k té věci domýšlet libovolné příběhy, může to být kus nějakého starého oblečení, nebo předmět, který se tváří strašně tajemně, ale jeho původní funkce byla veskrze prostá. Možná to byla jen nádoba na víno. Možná jste v útrobách skříně našli starodávný fotoaparát a hrst fotografií. Černobílých, pochopitelně. A ti lidé se zvláštními, soustředěnými pohledy jsou jistě vaši příbuzní. A fantazie pracuje naplno: ten chlapík vpravo, to je určitě ten prastrýc, se kterým byl praděda na frontě. A hele! To přece musí být ta prateta, o které neustále mluví celá rodina. A tak nějak podobně. A všechny tyhle představy se samozřejmě odehrávají v černobílé.

I tohle album je černobílé - a přeci tolik barevné. Ta zmíněná skříň, to jsou zhmotněná 70. léta, ve kterých se můžete libovolně přehrabovat. Něco, k čemu můžete utéct a říkat si, jak to tenkrát muselo být skvělé. To já, jako nepamětník, můžu velice snadno (a přeci tak těžko). Nechat se unášet zvukem předpotopních klávesových nástrojů, které muselo tahat několik lidí, a na které nebyl zrovna spoleh. Když se vám před nástupem na pódium rozsypal mellotron a než jste dali nazpátek všechny pásky, tak bylo po koncertě. A nejen mellotron, prosím i koncertní křídlo! A hammondky! A nějaký ten moog by se neztratil. No dobrá, to už začínám přehánět. Ale o co jde? Je rok 1972 a já mám nárok na vlastní kamion! A dnes? Tohle všechno nacpete do jednoho synťáku, ten dáte do futrálu, hodíte na záda a můžete vyrazit.

Damnation je albem, které mohlo vzniknout v té době. A ne. Damnation vzniklo v té době. Produkoval ho ten chlapík, co dělal s Genesis. Jak se jenom jmenoval? Ale každopádně ho vydala Charisma v roce 1972 nebo možná už o rok dřív a Opeth pak vyrazili na turné s Camel. A předskakoval jim Nick Drake. Vy mi nevěříte? Já tam byl! V Earls Court v Londýně. Byl to fantastickej večer. Jak bych jen mohl zapomenout! Nejdřív hrál Drake svůj krátký akustický set, pak byli Camel. A pak tahle nová skupina, kterou nikdo neznal. Začali takovou posmutnělou skladbou v 7/4 taktu, Windowpane se jmenovala. A ten zpívající kytarista v ní hrál i sólovku. Melodický plochy, jako od Davida Gilmoura z Pink Floyd. Pak pokračovali pomalou věcí In My Time of Need. Taky nic veselýho. To už druhej kytarista vytáhnul akustiku a klávesák zpíval další hlas. Jeden by ani neřek, jak tě může tak smutná hudba naplnit radostí. Přitom samý "dark" a "death". Ale mají mellotron, dokonce s tím rejstříkem jako Tony Banks od Genesis, co tu hráli minule. Teda, ale to ti povím, jak jsou tihle chlapi depresivní a temný! Zpěvák uvedl další skladbu: Death Whispered a Lullaby, kde mě teda hned dostal temnej riff na akustiku, jako by se mělo něco stát. Dávají si celkem na čas, ale refrén, ten se do ucha zaryje hned! Docela znepokojivej song, ale zase s krásnýma vícehlasama a skoro jazzovýma vyhrávkama na kytaru. A to sólo na konci! To hrál ten druhej kytarista, co nezpíval, takovou psychedelii jsme tu dlouho neslyšeli. Spíš jako skučení větru, než hraní na kytaru, ale fakt skvělý. Úplně nás uhranuli. Pak pokračovali dost exoticky znějící písní Closure. A jakej měli skvělej zvuk! To jsi měl pocit, že zpěvák stojí vedle tebe a zpívá ti do ucha. A chvíli zase, jako by ti telefonoval. A to jsem si teprve tady všimnul, co dělá basa s bubnama. Ti dva by normálně zasloužili metál! Když už to vypadalo, že je konec, tak začali hrát takovej rytmus, jak z arábie, to samý ta kytarová melodie a navíc na pódium naběhlo několik perkusáků s jembe a začali divoce tancovat. To už jsme byli u vytržení! A pak ohlásili novej singl - Hope Leaves. Ta už neměla daleko k folku a myslím, že jako singl byla fakt dobře vybraná. Chytlavá, ale nepodbízivá melodie, zároveň ale nic nepřehlednýho. Jenomže pak zahráli další song - To Rid the Disease. Teda, něco takhle tísnivýho a tesknýho, to se jen tak neslyší. Přitom tak krásnýho. To máš pocit, že z tebe všechno zlý a špatný odchází. Nejdřív ty rozkládaný akordy ve slokách, který nevěstily nic dobrýho, a pak ta úleva při refrénu. Ale stejně to nezapomněli ukončit strašně smutným klavírem. A pak? Představ si, že se k nim připojil Carlos Santana a zahrál svý typický, naléhavý sólo do instrumentálky, nazvaný Ending Credits. To víš, jasně, že neodcházím z kina při závěrečných titulkách. Co kdyby filmaři na konec přichystali ještě nějaký překvapení? Jako tahle skupina. Sice se na přídavek vrátili jen klávesák a zpívající kytarista, ale zahráli song, jakej by si od nich fakt nečekal. Takovej zvukově prázdnej, s klesajícím motivem, klidně to moh bejt jazz, ale nebyl. A nebyl to ani rock, ani folk, prostě nic takovýho. Každopádně to album jsem koupil hned po koncertě a pořád ho doma mám. Už je teda dost ohraný, ale určitě jedno z nejlepších, jaký ten rok vyšlo. A pak už jsem o Opeth nikdy neslyšel, vydali jen tohle album a úplně zmizeli ze scény. Tolik slova svědka koncertu Opeth v roce 1972.

A já dávám zpátky do skříně ty fotky, zavírám ji a scházím z půdy. S lehce melancholickým úsměvem na rtech. Nejsem sice melanholik, ale mám právo na takové chvilky. Mimochodem, doporučuji DVD Lamentations, na němž Opeth přehrají celé album. Vynikne na něm umění nenápadného Petera Lindgrena, podobně nenápadná, ale nepostradatelná práce rytmiky i Akerfedtův zpěv, který se stále zlepšuje a zraje. A že Vám zase cpu vynil? Ano, tohle album si nejlépe vychutnám, když se nevyhnu onomu nezbytnému otočení desky. Pak mám opravdu pocit, že poslouchám něco z roku 1972, třeba Foxtrot nebo Meddle. A jasně, nebo se můžu Opeth vyhnout a donekonečně omílat dávná alba, jenomže to bych se ochudil o skvělé album, které sice tenkrát nevzniklo, ale rozhodně představuje velmi zajímavou záležitost. Jo, a abych nezapomněl: Nahrála ho death metalová skupina.

» ostatní recenze alba Opeth - Damnation
» popis a diskografie skupiny Opeth

---

Opeth / Deliverance

Deliverance se mi dostalo do rukou nějakou dobu po vydání, od tohoto alba jsem měl tedy možnost sledovat vývoj skupiny chronologicky a přiznávám, že jsem od Blackwater Park měl vždy dost velká očekávání. Po Blackwater Park bylo skupinou oznámeno, že chystá dvojalbum, jehož první disk bude představovat tvrdé skladby a druhý bude něco jako unplugged podoba jejich tvorby. Vše nakonec, jak víme, dopadlo jinak a nahraný materiál nakonec vyšel s půlročním odstupem na dvou discích. Teprve v loňském roce vyšel remix a obě alba byla vydána tak, jak bylo původně zamýšleno. Nicméně se budu věnovat každému zvlášť.

To první, Deliverance, představuje skutečně to nejtvrdší, co Opeth dosud vydali. Alespoň z části, protože i zde dostaly dost prostoru klidnější pasáže, dokonce víc, než dosud. Ovšem první dvě skladby, Wreath a Deliverance, to je opravdu brutální nálož. Wreath startuje divokým bicím přechodem, vzteklým riffem a ultrabrutálním chropotem, který Mike vypiloval snad až na samou hranici, kam tento typ hlasu může zajít. Pozornějšímu uchu jistě neunikne, že i v tomto projevu Akerfeldt intonuje a "zpívá" alespoň jakési melodické linky, které samozřejmě nejsou velkého rozsahu, ale s harmonickou linkou ladí a perfektně k ní pasují. I Wreath je ale prošpikován tiššími místy, dokonce ozvlášťněn perkusemi a nechybí ani táhlé kytarové linky, odkazující k psychedelické scéně, jejíž vlivy jsou na tomto albu paradoxně hodně silné. V druhé, téměř čtrnáctiminutové titulní skladbě je podobných míst ještě více, což zvýrazní i čistý zpěv a silně halucinogenní atmosféra. Pro milovníky složitějších rytmů jsou tu nachystány pasáže v 7/4 taktu, které vytvářejí patřičné napětí. To nemizí ani v nejklidnějších momentech, a když už se zdá, že Vás Opeth ukolébají k spánku, tak nastoupí rytmické orgie s jediným rozsekávaným akordem, které by klidně mohly být jednou tak dlouhé a stále by to stálo za to. I k takové riffařině totiž pánové přistupují kreativně, takže tu Lopez za soupravou chvílemi rozpoutává peklo, chvílemi jede v onom sevřeném, sekaném rytmu s kytarami, a také tu občas probleskne klavír (!!!).

Klavír uvádí píseň třetí, A Fair Judgement. Pokud jsem psal o halucinogenních momentech, tak tady máme celou skladbu. Nejprve ten zvuk klavíru, připomínající stav těsně před probuzením, v polospánku, kdy jste napůl bdělí a napůl ještě v noční pauze, vnímáte okolní zvuky, ale pořád jsou součástí vašeho sna. Opethovský valčík, dva akordy, jednoduchá, ale silná melodie, sloky prostřídané táhlým sólem na elektrickou kytaru. Úplné zastavení času s akustickým vydrnkáváním (zde zvuk jako z telefonu) a na závěr burácivá pomalá pasáž, nemající daleko k rané tvorbě (tady je dobře slyšet kontinuita tvorby Opeth, rozvíjení principu kontrastů už od samého začátku. Jen to postupně, pomalu pilují a zkoumají možnosti). Následující dvouminutová miniatura For Absent Friends odkazuje názvem k raným Genesis a je to přesně ono rozjímavé, tolik očekávané zastavení času s akustickou kytarou a decentní elektrikou, hrající hlavní melodii.

Ale jde o album dosud nejvrdší, takže jaképak snění, zpátky do pekla! Toť Master's Apprentice. Pomalá, valící se zkáza, ničící vše, co jí stojí v cestě. Brutální death metal je vždy na chvíli vystřídán medodičtější pasáží s dlouhými tóny sólové kytary, ale první polovinu stopáže skladba nenechá posluchače vydechnout. Očekávané akustiky samozřejmě přijdou a přinesou další snovou melodii čistého zpěvu s nádherným, hřejivým chorálem (s hlasovou podporou Stevena Wilsona). Křehkou harmonii ovšem po chvíli utne brutální chropot a tvrdé záseky celé skvadry. Kytarová sóla? Sem s nimi! Jako obvykle žádné technické předváděčky, čím dál víc si pozornost žádá stará škola. Vlastně se dá snadno vystopovat, co kdo z kytaristů hraje. Akerfeldt je právě ta "stará škola", preferující dravá, vášnivá rocková sóla, kdežto Lindgren, v minulosti hrající právě ta neoklasická arpeggia, tu dává přednost táhlým linkám, které sem ale skvěle zapadají a nakonec je to právě on, kdo tu páchá nejvíc psychedelie. A jsme na konci. Tedy, vlastně nejdřív se musíme prokousat šíleností, nazvanou By the Pain I see in Others. Zatím nejexperimentálnější skladba Opeth s chropotem naroubovaným na akustickou pasáž (poprvé, ale i naposled). Vyčerpávající přehlídka hráčských možností, divné akordy, divné rytmy, náhlé výbuchy vzteku (Lopezi, ty bicí za nic nemůžou!), neskutečně smutná nálada v půli, podpořená klávesami, další návaly agrese, několik vteřin perkusí, ke konci skladby vše ještě pro jistotu zopakováno v rekordně krátkém čase. Náhlé výpadky vědomí, totální ztráta smyslů, přeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeedlouhý doznívající zvuk...... Že by exkurze do hlavy psychotika? A když album nevypnete, uslyšíte po chvíli ještě pár pozpátku puštěných zpěvových linek.

Se závěrečnou skladbou jsem měl dlouho problém, přišla mi chaotická a nedotažená, navíc po předchozí brutalitě prostě už trochu nad plán. Jenomže tady je právě vidět, kolik Deliverance vyžaduje času. Zatímco Blackwater Park byl v podstatě "hitový", tak Deliverance netěží z této "hitovosti", či přístupnosti, ale jde dál, jinam - do experimentálního teritoria. Zároveň ale nejde o nějakou metalovou avantgardu. Myslím, že Opeth zkouší, kam až můžou zajít, aby posluchače úplně neubili. S takto tvrdou hudbou se to totiž může stát snadno, a já jsem jedině rád za ty dvě klidnější skladby, při nichž si nejlépe uvědomíte to dávkování klidných a drsných momentů alba. Opět plná palba hvězd, i když přiznávám, že na toto album musím mít opravdu náladu a hlavně čas. Žádná kulisovka to totiž není, jde o technicky, aranžérsky, skladatelsky i producentsky dokonalou záležitost.

» ostatní recenze alba Opeth - Deliverance
» popis a diskografie skupiny Opeth

---

Opeth / Blackwater Park

Následující řádky nejsou ani tak recenzí, jako spíše příběhem mé cesty k Opeth, protože právě toto album bylo mou propustkou do světa této skupiny.

Na začátku byl můj přirozený zájem o hudbu, protože ta mě provázela od narození. Vždy jsem byl obklopen hudbou, ať už díky tomu, že se přímo v mé rodině provozovala a provozuje, nebo díky sbírce mých rodičů a zejména strýce, který byl velký fanda jazzu (a zároveň sbormistr a zručný klavírista), prostě tu vždycky byla. Jakmile jsem zjistil, jak funguje gramofon, poslouchal jsem cokoli, co mi padlo do ruky.

Nejprve to byl jazz a blues, co mi tak učarovalo (strašně jsem chtěl hrát na saxofon, což se mi později splnilo), ale poslouchal jsem všechno (Lennonova Imagine, In rock od Deep Purple a výběrovka Beatles byly jedny z mála rockových desek, které měli rodiče ve sbírce), později jsem objevil Dorůžkovu knihu Panoráma populární hudby 1918-1978, z níž se stala má osobní bible. Objevil jsem scénu šedesátých a sedmdesátých let a usoudil jsem, že cokoli z té doby je dobré (to už jsem začal trochu pokoušet kytaru). Co se do mých uší valilo z rádia a televize, mě zrovna moc nebralo (nejvíc si bohužel vybavuji úděsnou elektro scénu). Takže jsem pracně sháněl nahrávky velikánů, o kterých se psalo zejména v Muzikusu. Občas mi to připomíná zážitky pamětníků let socialistických, kdy bylo také těžké se k lecčemu dostat. Samozřejmě jsem neměl v patách estébáky, ale zdrojů bylo zoufale málo - vrstevníci neznali, zbývaly jen sbírky rodičů mých spolužáků, fond hudebního oddělení lounské knihovny a pár spřízněných duší. Ale dalo by se říct, že už někdy koncem základky jsem měl dost slušné povědomí o staré scéně (Rolling Stones, Beatles, Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Thin Lizzy, Yes, Van der Graaf, King Crimson, Jethro Tull, Budgie, Frank Zappa, Pink Floyd, ale třeba i Bob Dylan a Neil Young - to bylo pro mě to pravé).

Dvouleté působení na Vojenské konzervatoři (obor klarinet) mi, kromě trvalého odporu k armádě, přivedlo do cesty dva osvícené učitele, kterým vděčím zejména za Genesis, Supertramp, Dream Theater a ELP. A právě tehdy jsem začal pošilhávat po tvrdších žánrech (v té atmosféře to prostě bylo zapotřebí). Po utvrzení v tom, že někdo jako já nemá v armádě co pohledávat, jsem si to namířil do Kraslic, kde byla i řada dalších odpadlíků z Roudnice (nečekané setkání s jedním z dobrých kámošů, který skončil jen pár týdnů přede mnou, bylo k nezaplacení). A mé hledání a nacházení pokračovalo i zde (pamatuji si Grand Funk, Wishbone Ash, ale i spoustu tvrdého metalu, kterému jsem na nějakou dobu propadl, nejprve Iron Maiden, Manowar, ale třeba i Death).

Už nějakou dobu jsem četl Spark, zejména Historickou studnu a Klenoty albových archivů. A pak jsem v březnovém čísle roku 2003 při zevrubném listování časopisem zahlédl fotografii čtyř chlapíků, oděných do černého, stojících mezi stromy. Aby bylo jasno, tak jsem i přes zájem o tvrdé odrůdy metalu nikdy nebyl fandou zmalovaných bubáků, vždycky mi to přišlo jako divadýlko a póza. A tadyhle Opeth se už od té fotky tvářili jako světlá výjímka na této scéně. A když jsem se začetl do samotného článku, tak bylo jasno - tohle musím slyšet.

V té době už bylo na světě album Damnation, ale spolužák metalista měl právě Blackwater Park. Nebylo ale hned jasné, zda mi tahle skupina sedne. Nejprve to znělo jako další death metalová parta, jakých jsem slyšel už slušnou řádku. Teprve další poslechy odhalily různá zákoutí a podoby jejich tvorby, na metalovou skupinu až nečekaně pestré a plné různých nálad a odstínů.

Totiž, proč jsem vlastně na začátku vypisoval celkem podrobně svou posluchačskou cestu? Protože jsem nikdy nezavrhnul, z čeho jsem vzešel. Protože jsem se brzy dostal k zásadním formacím dávných časů a měl jsem tak možnost srovnání. No a pak prostě někdy narazíte na další veličinu, u které najdete jakýsi souhrn různých žánrů, které máte rádi. A právě pro mě to byli a jsou právě Opeth. Jejich práce s kontrasty (něco podobného je právě i u King Crimson a Van der Graaf), celková atmosféra, hutný zvuk, cit pro melodie a mnoho dalšího. Navíc, miluju akustickou kytaru, je to úplně jiný přístup, jiná disciplína, než nahulený aparát elektrické kytary.

Toto album, na kterém není jediné slabé místo, je pro mě monumentem moderního metalu. Je to ten typ alba, který bych neváhal pustit někomu, kdo je podobnou hudbou nezasažen, někomu, kdo hledá, podobně jako tenkrát já, a kdo by se mě zeptal, jaký že metal se to tenkrát hrál (byť samozřejmě Opeth už tehdy dost vybočovali). Kvality alba prověřilo i to, že jsem do něj na intru, v tehdejší kapele a vůbec mezi kámoši, zbláznil kdekoho, přičemž to stále trvá. Stále jej šířím a lidé, kteří se na něj chytli, v tom pokračují také.

Skladby? Dokonalost sama! Tvrdý nástup alba, precizní a chytlavé riffy Lepper Affinity s úžasnou zasněnou pasáží uprostřed (ty kytarové melodie, to je nádhera!) a meditativní klavírní dohrou, orientální melodie v Bleak, jedna nejkrásnějších balad, kterou znám - Harvest, jejíž harmonie bere dech. Drapery Falls patří k nejdůmysněji vystavěným kompozicím skupiny, posmutnělá Dirge for November se snovým akustickým začátkem, tvrdá, pochmurná, znepokojivá a po většinu stopáže disonantní The Funeral Portrait, v níž čeká ale úžasný melodický závěr, který mě naplňuje pocitem čisté radosti, najazzlá instumentálka Patterns in the Ivy a naprostý masakr v závěrečné titulní Blackwater Park - zlověstný akustický motiv přejde do tvrdého riffování celé skupiny a headbangři v publiku se můžou zbláznit. Tady se vedle ultrarychlé dvojšlapky objeví dokonce baskytara hraná slapem a já jdu do kolen i po tisícím poslechu. Akustická coda dává prostor pro mnoho myšlenek, nejčastěji na přehrání alba znovu. A znovu. Neomrzelo a neomrzí. Na tomto albu se toho děje tolik, že snad ani není možné, aby se oposlouchalo.

A jak se ty obzory rozšiřují, tak jsem díky němu objevil Stevena Wilsona, který na něm hraje na klavír, ale vypomáhá i s kytarami a vokály (ty se nedají přeslechnout, jeho jemný, čistý hlas je ve sborech jasně znatelný). Ale tvorbu skupiny na tomto albu nemohl ještě nijak zásadně ovlivnit, vše je to práce Mikaela Åkerfeldta. Jasně, mohl bych tady skladby pitvat motiv po motivu, ale opravdu to není zapotřebí. Smyslem toho všeho bylo tohle album připomenout a hlavně Vás donutit, aby jste jej také občas prohnali ušima.

» ostatní recenze alba Opeth - Blackwater Park
» popis a diskografie skupiny Opeth

---

Opeth / Still Life

Čtvrté album vypustili Opeth do světa v roce 1999. Poprvé se tu uvede nová sestava s Martinem Lopezem za bicími (hrál už na My Arms Your Hearse) a čerstvým přírustkem na pozici baskytaristy Martinem Mendezem, oběma z Uruguaye. Do skupiny se prý dostali tak, že strhávali inzeráty - které Akerfeldt s Lindgrenem vylepovali kde se dalo, ve snaze získat nové, zdatnější hráče, než v Opeth do té doby byli - aby jim jejich vysněné posty někdo nevyfouk. Ze sleevenotes ještě jedna zajímavost: Skupina nenahrávala před nástupem do studia žádné demo a nové písně, zde poprvé psané jen Akerfeldtem samotným, nikdo, včetně něj, neslyšel.

Výsledek je ale ohromující, Opeth opouští koncept dvojhlasých kytar a začínají tvrdě riffovat. Zároveň jsou právě na tomto albu poprvé ve větší míře jazzové inspirace. Still Life je albem koncepčním, od Opeth již druhým. Příběh vyděděnce katolické komunity, který se vrací do rodné vesnice, aby se po letech setkal se svou dávnou láskou Melindou. Setkají se, to ano, ale proběhne to úplně jinak, než by si vůbec byli schopni představit. Ne, nepřevyprávím Vám celý příběh, ale vězte, že v souladu s hudbou to není nic veselého. Skupina totiž stvořila své nejtemnější album. Záměrně nepíšu nejtvrdší, to totiž ještě přijde, ale nejtemnější. Výrazně přibylo disharmonických souzvuků v kytarách, Akerfeldtův zpěv se definitivně usadil na ultrahlubokém chropotu, za to ale ve větší míře využívá čistý hlas a nutno uznat, že od minulého alba udělal obrovský skok, především ve výrazu a škále emocí, kterou tu předvádí. Nová rytmika mu v mnohém rozvázala ruce a mohl tak napsat do té doby nejkomplikovanější skladby. Ovšem zároveň přehlednější.

The Moor začíná pozvolna blížícími se elektrickými kytarami, záhy vystřídanými vydrnkáváním na akustické. Středověký nádech se brzy přehoupne do tvrdého riffu s mnoha záseky, které poctivě následuje i rytmická sekce. A hned je tu strašlivý chropot, jako zvuk nějakého pravěkého monstra. Temná, nehostinná, nevlídná skladba s disonantními kytarovými pazvuky v pozadí a oblíbeným shuffle rytmem. Když tu náhle se bez varování ozve čistý hlas, následovaný krátkým kytarovým sólem. Po další řežbě je tu téměř meditativní pasáž s akustickými kytarami a čistým zpěvem. A pak následuje další řežba.

Pokud se Vám úvodní skladba zdála disharmonická, je to jen slabý odvar toho, co nabízí druhá věc Godheads Lament. Ataky akordů, které se k sobě zrovna moc nepojí, a tak vytvářejí patřičné napětí, provází Akerfeldtův šílený řev, navíc nahraný tak, že se jednotlivé verše překrývají a hlas zní střídavě z jedné strany a pak z druhé. Ale i tady dojde na dech beroucí melodické pasáže, u kterých je tak snadné se zasnít, především, když jsou v rytmu valčíku. Když se poté připojí kompletní skvadra, je jeden zaskočen, jak může death/doom metal znít TAK harmonicky. Riffy jsou prošpikovány různými vyhrávkami, jako by snad skupina bála, že někdy vznikne prázdné místo. Opravdu, v prvních dvou skladbách se toho stane tolik, že se nastačíte divit.

Kontrasty jsou přesně tím, proč jsem si Opeth tolik oblíbil. Smysl pro dávkování konsonance vs. disonance je na Still Life plně využit. Benighted je totiž ve znamení akustických kytar a čistého hlasu, který je právě na tomto albu zachycen tak, že máte pocit, že jste se skupinou v jedné místnosti a Akerfeldt zpívá jen pro Vás. Nebo spíš sám pro sebe. Zvláštní melodie uhýbá do nečekaných poloh zpěvákova hlasu, důmyslně vystavěný kytarový doprovod na první poslech může působit úplně nahodile. Ale je to jen zdání a já tu opět cítím britské folkaře, jejichž hudba také podobně ubíhá, že máte pocit, že se v ní nic neopakuje, a je tak snazší nechat se jí jen unášet, bez jakékoli analýzy, která stejně většinu času jen narušuje plnohodnotný zážitek z hudby.

Poslouchat Moonlapse Vertigo je jako prodírat se křoviskem, ve kterém hrozí, že se poškrábete o trní. Ty riffy jsou opravdu tak ostré! Zároveň je tu ale spousta psychedelických ploch, není nouze o ostré (zase) záseky v rytmice (Lopez je fakt machr!). Častost čistého vokálu překvapí a potěší zároveň. I kvůli tomu, že se Mikael pouští do dvoj- i trojhlasů.

Face of Melinda je dodnes jednou z nejoblíbenějších koncertních písní. Zde bych právě hledal ty jazzové inspirace, ať už v použití metliček, či bezpražcové basy, a nebo v práci s akcenty, které dokážou dokonale zmást, takže se zdá, že skupina opustila čtyřdobý takt a pouští se do nějaké lichařiny, ale kdepak, jsou to hračičkové. Co do melodie jde o nejčitelnější píseň na albu, takže není divu, že je tak oblíbená. Po akustických vyhrávkách první půlky skladby nás čeká mocný riff v elektrických kytarách a hymnická vícehlasá melodie. Samotný závěr pak mají na starost dvojhlasé kytary - to pro připomenutí, z čeho pánové vzešli.

I Serenity Painted Death má na samotném začátku kytarové dvojhlasy, jak vystřižené z prvních alb, jenže silně pohyblivá rytmika dává na srozuměnou, že tohle je už trochu jiný Opeth. Co zůstalo, je smysl pro náhlé a nečekané změny, tady se po minutě a půl přechází do úplně jiného rytmu i riffu. Disonance jsou zpět, před třetí minutou se dočkáme i té lichařiny, zde můj oblíbený pětičtvrťový takt. Ovšem, co všechno se tady děje, to je neuvěřitelné! Střídání chropotu s akustikami (i ty jsou řádně disharmonické), náhlé výbuchy celého kvartetu, phaserem prohnaná sólovka v duchu starých psychedeliků... Jednoznačně nejsložitější skladba alba, jako by sem skupina chtěla nacpat úplně všechno. Nečekané zvraty (sjezd 7:40!!!) z ní dělají naprosto nevyzpytatelný útvar. A navíc tak divně končí, něco jako I Want You od jiného nejmenovaného kvarteta.

Závěrečná White Cluster opět patří k tomu stravitelnějšímu (říkám, že ty kontrasty jsou tu na hranici dokonalosti), riffy se tu častěji opakují, sem tam se i něco vrací, takže nemáte pocit, že slyšíte pět skladeb naráz. Chytlavé melodie, mocné riffy a vyhrávky, to vše se snadno zaryje do hlavy, i přesto, že skladba nejde pod deset minut. Navíc tu dojde i na nejrychlejší pasáž desky, však oni Opeth nikdy nikam nepospíchali. Už jsem Vám říkal, jak taví Lopez dvojšlapku? Ne? Tak právě tady je na čase to zdůraznit. Instrumentální části této skladby jsou totiž skutečným požitkem i po té technické stránce. Jestli už na prvních albech vybočovali z metalové scény, tak tímto albem se definitivně zařadili mezi tu vyloženě progresivní větev, v té době v čele s Dream Theater. Na rozdíl od nich ovšem technické parádičky nepředvádí v každém taktu, ale za to dokážou dávkovat jako málokdo. Jednoznačný vrchol dosavadní tvorby, pro některé fanoušky dosud nepřekonaný (svým způsobem se tomu nedivím).

Toto skvělé album se pak jednoho dne dostalo i k multitalentovanému Stevenu Wilsonovi, ale o tom příště.

» ostatní recenze alba Opeth - Still Life
» popis a diskografie skupiny Opeth

---

Opeth / Morningrise

Kdybych vzal text své recenze předešlého alba Orchid a jen změnil názvy písní, v podstatě by tím byla recenze na Morningrise splněna. Druhé album totiž pokračuje v podobném duchu jako debut. Však není divu, některé kompozice byly zamýšleny už na Orchid, jako například dvacet minut dlouhá Black Rose Immortal. Čím se na první pohled alba liší, je počet skladeb. Na Morningrise se nachází jen pět předlouhých útvarů, nastavený styl se zatím vyvíjí velmi pozvolna. Ovšem už na první poslech je zřejmé, že skupina nechala vyplynout na povrch jemnější odstíny své tvorby. Byť úvodní Advent místy klusá s větrem o závod, tak častěji zastavuje na oddech v podobě atmosférického přediva akustických kytar, též je tu nepřeslechnutelná hbitá melodická baskytara, která často vytváří další "hlas" k oběma kytarám. Zároveň se kromě občasných výletů do "středověkých" motivů dostávají nesměle ke slovu inspirace z klasické hudby. Častěji však dostává prostor psychedelické vydrnkávání, jež obstará i závěr čtrnáctiminutové skladby.

V The Night and the Silent Water je zřejmé, že tam, kde byly na debutu obě základní složky - "tvrdá" a "měkká" - spíše oddělené, zde se začínají prolínat, i když prozatím velmi opatrně. Skladbu opět táhnou melodické dvojhlasé kytary, Akerfeldův zpěv je tu dost řídký, kromě povinného murmuru tu nechal častěji rozeznít svůj přirozený hlas, který se prozatím drží spíše střední polohy a připomíná folkové solitéry britské scény přelomu 60. a 70. let. Především se tu ale dějí zajímavé věci na poli instrumentálním. Opeth alespoň zatím nepředvádějí žádné virtuózní výkony, ovšem co do atmosféry jde skutečně o podmanivou zvukomalbu.

Třetí skladba Nectar nejvýrazněji střídá extrémně tvrdé pasáže s těmi nejkřehčími, jaké lze na albu nalézt, a zároveň je kompozičně velmi rafinovaná a plná překvapení. Obzvlášť vypečená je v tomto ohledu závěrečná pasáž s rozlámaným rytmem bicích, opět výraznou baskytarou, která tentokrát zastiňuje i zlověstně znějící motivy kytar.

Poté přichází již zmíněná Black Rose Immortal, představující vůbec nejdelší skladbu Opeth s časem 20:14. Skutečně ambiciózní stopáž na takhle mladou skupinu! Pokud byste měli dojem, že tohle Opeth nemůžou utáhnout, tak Vás můžu ujistit, že opak je pravdou. I když si tady místy dávají s jednotlivými motivy na čas, rozhodně se nebude nudit. Ve středním tempu, s lehkým náznakem shuffle se odehrává sloka, ve které Mikael chroptí tak, že to až nahání hrůzu. Plynule ten nářez střídají akustické kytary, a jak jsem již psal, tak až tu nejde jen o střídání, obě složky se místy překrývají, což přeci jen zabrání určitému roztříštění skladby. V instrumentálních pasážích si na své přijdou i oba kytaristé, v jejichž sólech můžeme zaslechnout i inspirace starým hard rockem. Opět se tu často objevuje čistý zpěv (a šepot), chvílemi i v harmoniích, v určitý moment i bez doprovodu. Tedy, nořit se do mnoha zákoutí tohoto předlouhého útvaru, to je opravdu zážitek! Nejčastěji tu vyniká pověstná severská melancholie, až by se mi chtělo nasadit sluchátka a vyrazit do lesů - ale prozatím sedím u monitoru a snažím se popsat nepopsatelné. Ale povím Vám, něco jsem se naposlouchal Opeth při příležitostných osamělých toulkách po lesích ještě na střední škole v Kraslicích. A opravdu to mělo své. Navíc jsme nejbližší les měli naproti intru, stačilo jen přejít silnici. A pak už jste se mohli nořit - hlouběji mezi stromy, hlouběji do opethího atmosférična. Někdy se z toho lesa ani nechtělo zpět.

Závěr alba je pak největším překvapením. To Bid You Farewell je totiž pomalou, poklidnou skladbou, vystavěnou z jednoduchého motivu akustických kytar. I basa se drží jen základních tónů a bubeník jen šimrá ride a ráfek rytmičáku. Navíc je celá ve znamení čistého zpěvu. Krátké kytarové sólo po první sloce náznakem připomene i floydího maestra Gilmoura. Poté se se základním motivem dlouze mazlí basovka, kytara přidá kvákadlo a nejpsychedeličtější moment desky je na světě. Hudba pomalu zesiluje, narůstá, stále tvaruje ten jeden motiv, až se postupně připojí i rázné bicí a snad nejvýraznější kytarová melodie alba, navíc s krásným chorálem. I tady dojde na kompoziční parádičky všech zúčastněných, coda skladby je ale pouze ve znamení osamělé kytary a melancholického hlasu.

Opravdu pozoruhodné album, vyžadující důkladný poslech. Sám mám pocit, že si z něj po mnoha posleších nic moc nepamatuji, kromě závěrečné skladby a některých pasáží úvodních dvou. I proto je pro mě pořád tak zajímavé se do něj nořit, vždycky tu najdu něco nového. A jen tak mimochodem, možná tomu nebudete chtít věřit, ale většina textů na tomto albu je o lásce.

» ostatní recenze alba Opeth - Morningrise
» popis a diskografie skupiny Opeth

---

starší »