horyna - @ 31.10.2019 | #

Každopádne jednou vecou som si istý - ak si niekoho hudba ANUBIS podmaní, stane sa jej celoživotným fanúšikom. Za tým si stojím a myslím, že tu na Progboarde nie som sám -)
Tak přesně tuto větu zde začátkem října umístil kolega recenzent a progresivní nadšenec Sajgon3, pod Braňovu recenzi na desku Australanů Anubis, A Tower of Silence.

Poslední týden, pouhých pár dnů po této zprávě u mne probíhá doslova revoluce s hudbou Anubis a já musím oběma borcům nejen dát za pravdu, ale i "líbat ruce" za to, že na Progboard několikrát umístili své pojednání o těchto, už i pro mne fatálních progresivních věrozvěstech dneška.

Na Anubis jsem měl políčeno již dlouho, ale povrchní poslechy na pc zdaleka neodhalí ani ždibec krásy, a komplexní aranžérské výzdoby ukrývající se na jejich nahrávkách. Nákup cd byl spíš risk (na jistotu) o kterém jsem předpokládal, že by mohl vyjít. Ale že se mnou Anubis zacloumají takovým způsobem, jsem absolutně nečekal. Už první kompletní poslech tohoto díla (jelikož adorovaná A Tower… nebyla snadno k mání) odhalil velké ambice uvnitř nahrávky/kapely, avšak dalšími poslechy se výsledný dojem z díla zvedal o světelné roky. Takřka okamžitě jsem Anubis podlehl a po týdnu je postavil na stejný piedestal, kde stojí podobné, ultra-melodické skupiny jako IQ, Mystery, norský objev Windmill, nebo kupříkladu čerstvě vzývaní Clepsydra. To nadšení z Anubis se stupňovalo až do bodu, kdy už je pro nás sběratele naprostou nutností, objednat si za "mrzký" peníz z dalekého zámoří i další dvě desky (z roku 2011 a 2014) kvalitou přinejmenším srovnatelné.

Na desce The Second Hand se nachází ta nejchutnější potrava pro prog rockera, jakou si jen mlsoun degustující kapelky výše jmenovanané může přát. Je jako krajíc čerstvě upečeného provoněného pečiva, namazaný nejkvalitnějšími extrakty pocházejícími z naší matičky přírody. Zakousnete se a vzápětí se olizujete slastí. Jsou tu tak nádherné harmonické výměny, tak složité, přesto neuvěřitelně ladné změny tempa, melodie tryskající jako horské bystřiny, úchvatné nápady střídající jeden druhý...no je toho spousta a jak se na správnou progresivní muziku sluší a patří, vše se vám poodkrývá postupně a po částech. Instrumentální složka je dech beroucí, zvuk rovněž, ale hlas zpěváka slyšícího na jméno Robert James Moulding je příběhem sám o sobě. Oplývá překrásnou barvou, znělým tónem, ladně šplhá do výšek, ale nikdy nepiští, nedusí se, netahá za uši, právě naopak, působí ladně a s grácií, poslouchám jej strašně rád.

Celá nahrávka je absolutně vyrovnaná, ale jeden kusanec přec září o malinko víc. Je jím sedmnáct minut dlouhatánský monolit Pages of Stone, ze kterého (ale věřím, že z desky kompletní) každý pro-rocker "krvácí" radostí a tetelí se blahem jako mimčo, které právě dostalo tolik vysněný a očekávaný dárek.

Kdo by čekal, že se i u protinožců může objevit další tak namakaná a geniální kapela, jakou jsou právě Anubis. Óbr poklona velkým pánům instrumentalistům a brilantním skladatelům z Anubis.
A znovu poděkování kolegům Sajgonovi a Braňovi za jejich zviditelnění a propagaci. Jsem lapen stejně jako vy pánové.

Sajgon3 @ 03.11.2019 09:37:48 | #
No asi takto to poviem - ANUBIS znie ako IQ devedesiatych rokov ??? ako SYLVAN ??? no tak to som asi hluchý. Poznám more neoprogresívnych kapiel a dobrých, ktoré si rád vypočujem ale bohužiaľ áno, sú na jedno kopyto - ale sú kapely ktoré do toho dávajú ten svoj "kus ja" . OK , posledné 2 albumy ANUBIS sú silne floydovské - niektoré skladby až okato - a to akože nevadí ??? Netreba si pliesť dojmy s pojmami - stále tvrdím, že "Tower of Silence" je pre NEOPROG tak zásadný ako žiadny album od IQ a to mám IQ veľmi rád a tohtoročná novinka je určite jeden z najlepších albumov tejto vetvy ak nie najlepší. Treba ai niekedy vypočuť veci aj na kvalitnej aparatúre a sústrediť sa na ne - netvrdím, že to čo sa páči mne sa bude páčiť niekomu inému - ale niekedy sa mi zdá , že niekto sa snaží hodnotiť album ako odborník a pritom je jeho sluch "polovičný" - nechcem sa nikoho dotknúť. A áno samozrejme že Dara Rollins znie inak ako YES v čase najväčšej slávy a ten zase znie inak ako Bob Malrey - s tým súhlasím, len to porovnanie sa mi zdá viac ako zcestné - toľko za mňa -)