horyna - @ 06.03.2019 | #

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

horyna @ 26.11.2019 04:24:42 | #
Muf-íku zdá se, že na dost podstatnou množinu soudobých prog kapel máme podobný názor. Jsem rád za dalšího "zajatce" Gazpacho. Poslední tři desky se mi líbí úplně nejvíc. Za necelý rok jsem jich posbíral pět a zasekl se na zatím a jediné slabší Missa Atropos. Night a Tick Tock-Mirou/Mayakem označované za top jsem zatím odsunul na později.