jirka 7200 - @ 19.03.2019 | #

Další z ikonických kapel melodického progresivního metalu – Amíci Queensrÿche vhodili na přeplněný hudební trh po dlouhých čtyřech letech nové album s názvem The Verdict. Jejich alba tak nějak z jakési nostalgie sleduji, není tedy divu, když elektronickými obvody mého sluchátkového zesilovače poslední dny pobíhaly jedničky a nuly Queensrÿche zběsile sem a tam.

Před lety jsem pookřál, když s přijetím nového pěvce Todda La Torre otočila kapela hudební kormidlo do úspěšných osmdesátých let - tam, kde ji většina fandů asi chtěla vidět nejvíce. Na eponymním albu Queensrÿche z roku 2013 a na Condition Hüman vydaném o dva roky později se jim tato vize poměrně dařila a Todd se stal skvělou náhradou za Geoffa. Po řemeslné stránce skvěle odvedená práce, nějaký posun do neprobádaných končin asi málokdo očekával.

Co je třeba u novinky The Verdict zmínit? Je to druhá deska, kterou produkoval, mixoval a masteroval Chris "Zeuss" Harris, který dříve produkoval mimo jiné hardcore metalové spolky Hatebreed, Terror či Madball. Kdybych neslyšel výsledek jeho práce již na Condition Hüman, asi bych si po pádu na kolena rozdrtil čéšky v kolenou. Pak jsem si ale řekl, že když takové Judas Priest může produkovat thrash metalový hudebník, tak asi není co řešit. Jeho výsledný produkt zní rozhodně lépe než dynamicky naprosto zmršená verze desky Queensrÿche z roku 2013. Tu naprosto zvukově zlikvidoval jejich dlouholetý producent James "Jimbo" Barton, který se předtím znamenitě blýskl na většině jejich stěžejních alb. Perličkou je i nahrání bicích zpěvákem Toddem, který zaskočil za stálého Scotta Rockenfielda, který toho času čerpal rodičovskou dovolenou.

Jak to dopadlo? Hned úvodní song Blood of The Levant může zčásti napovědět. Natlakovaný power prog metal, kde zpěvák řádí jako Rob Halford. O něco temnější zvuk řezavých zkreslených kytar oproti předešlé fošně, tajemné hlasy v nahrávce, časté změny rytmu - tak jak v nejprogresivnějším období souboru. Parádní úvod. Následuje pořádný kvapík, dravý Man The Machine. Třetí Light Years potěší melodickým refrénem. Inside Out klame tělem - atmosféru buduje nenápadně a pomalu, potom ale rozkvete ve zpěvném refrénu. Propaganda Fashion je nejhutnějším příspěvkem na tomto albu. Pokus o power baladu vyšel skvěle v Dark Reverie. Bent vystřídá několik nálad a temp a potom jako by kapele v dalších dvou písních trochu došel dech. Rozbouřené emoce klidní závěrečná Portrait v pomalejším tempu.

A jak zní můj verdikt na album The Verdict? Po zhruba desítce poslechů jej považuji za nejlepší z Toddovy éry. Hudebníci svoji domovinu sice tímto dílem neobjevili, ale na nudu jsem si v žádném případě nemohl stěžovat. Oproti předchozím dvěma deskám je album pestřejší a barevnější s jasnějšími odkazy k nejlepším počinům souboru. To celé je zabaleno ve velmi moderním, tvrdém a hutném soundu, v mnoha okamžicích se poslech stává adrenalinovou jízdou na horské dráze. Nečekejte průzračný zvuk Empire, je dynamičtější a metalově natlakovaný spíše po vzoru poslední desky Judas Priest. Do krásy však rozkvete až po delší době, až si do mysli uložíte všechny parádičky, které si pro vás muzikanti připravili. V rámci diskografie kapely za čtyři a půl. Zatím aspirant na prog metalový počin roku.

Jsem rovněž zvědav na komentáře Mayaka, alienshoreho, oře či horyny :-)

promo klip: www.youtube.com/watch?v=rZNa1BONdu4

horyna @ 20.03.2019 08:20:14 | #
Ahoj Jiří: děkuji za výzvu, ale na svou kdysi totálně oblíbenou kapelu bych reagoval i tak. O Queensryche bych se dokázal bavit hodiny, o všech jejich fázích, přec to byla na začátku devadesátých let, když jsem přecházel z metalu do progu má grupa number two v celkové pořadí oblíbenosti. Ty času jsou už samozřejmě dávno pryč, ale na jejich adresu si neodpustím zcela zásadní kotel výtek.

Nemám příliš prostor se rozepisovat o všech jejich fázích, snad někdy jindy, ale když si vezmu jen období z La Torrem u mikrofonu, musím souhlasit ze Slavem, že nejpovedenější je deska z roku 2013. I přes neskutečně zprzněný zvuk!!!!!!!! (nechápu, jak mohl tohle zrovna Jimbo dopustit) má ten materiál malinkou duši i občasný nápad. Ale i tak, já osobně nesnáším podobné návraty ke kořenům (to co dělají My Dying B, nebo Paradise Lost-obojí jsou mi sic dlouhatánsky ukradení...). Potřebuji v muzice slyšet vývoj a proto jsou mi mnohem mnohem bližší např. desky jako American Soldier, nebo Dedicated to Chaos, i když už dávno nemají s původní tvorbou nic společného, nemůžu jim upřít smysl pro hledání nových (progresivních) cest.

Tohle poslední tři desky totálně popřely a jejich NEvývoj mě strašně ekluje! Moc se mi nelíbí ani La Torre a Willton je bez DeGarma (ale i bez Tatea) totálně ztracen. Pár starých fans po tomto skáče, ale co si čtu dlouhodobě názory na propad Q., tak to lidi spíš mrzí, než aby je to nějak oslovovalo.

Absolutně nechápu, jak zrovna ty (který body občas dost šetří), můžeš dát dle mého-nezlob se-tak nehorázně slabé desce bez nápadu plný kotel. Za mě jeden bod v rámci discografie a max dva v rámci stylu. Vedel tohoto vydali D.T. vlastně geniální album.

Rage... až Promised... jsou pomníky progresivního rocku. Časem jsem pochopil i Hear, Q2K, Tribe---ale mít je nechci a nepotřebuju, jen mi kazí obraz této kapely. Ovšem to, co předvádí zbytek (vždť je to výsměch-jsou tam jen dva původní členové) kdysi nejslavnější prog-metalové party dnes.... to nejen mě hlava nebere.

Dlouhodobě jsou pro mne Q. obrovským zklamáním a moc mne mrzí, jak tohle kdysi slavné kombo skončilo. Přesto formálně velké díky za recenzi.

A jen tak pro srovnání-- silný 94 rok a giga desky Awake a Promised Land mají u mne 100 bodů. Dnešní D. T. jedou tak na 30% a dnešní Q. tak na 5%.

Promiň, ale cítím tu strašnou frustraci.

Měj se fajn a hodně zdaru do další práce.