chimp.charlie - @ 04.01.2024 | #

Mám rád živáky a mám rád tria. A mám rád Mišíka, který to musí mít s nebem opravdu dobrý, když je navzdory všem životním a zdravotním peripetiím schopen držet laťku pořád proklatě vysoko – samozřejmě byla alba lepší a alba horší (rozuměj, která se mi líbila víc a která míň), momentálně si ale nevybavuji žádné, které bych označil za špatné (čili se mi nelíbilo vůbec, i když to poslední k tomu nemá daleko). Tento živák mi v době vydání (2017) nějak unikl, zaznamenal jsem jej až když bylo inzerováno loňské vydání na vinylu. A když retro, tak retro – ani jsem se nepídil po CD, rovnou zakoupil elpíčko (teď je trendy uvádět barvu média, takže white vinyl) a zase jednou probudil k životu svůj téměř muzeální, leč stále ke všemu svolný gramec Tesla G710A (silver/black).

Album je záznamem vystoupení tria na festivalu Valašský špalíček 2004. U desky není žádný booklet a i obal a etiketa jsou na informace poměrně skoupé, k dispozici jsou jen ty nejzákladnější. Po zvukové stránce mi nahrávka přijde v pořádku, jen trochu škoda upozaděného publika, což nahrávce ubírá na koncertní atmosféře; dosti dlouhá inkubační doba ale dává tušit, že za tímto účelem možná ani nebyla primárně pořizována. Písní je osm, v té době aktuální repertoár se poctivě dělí o stopáž s trvalkami, bez nichž by už asi žádné Mišíkovo hraní nebylo úplné (Obelisk, Sochy, Variace… – co naplat, první dvě alba byla asi opravdu nejnadupanější). Zpěvák se v průběhu své kariéry posouvá od „muzikantského“ zpívání blíže k „písničkářskému“ deklamování a tady mu to opravdu svědčí: zpívá uvolněně, s nadhledem a navíc je mu všude dobře rozumět, což zdaleka ne vždy bylo pravidlem.

Ze sidemanů víc září Jan Hrubý – docela rád bych si poslechl jiný koncert tohoto tria a skoro bych si tipl, že pokaždé hrál trochu jinak, podle momentální nálady, i když jsem se i dočetl, že řada zdánlivě improvizovaných sól mívá víceméně pevnou strukturu (ptali se prý Thelonia Monka, proč v jedné skladbě hraje pořád stejné sólo, a on na to: „A znáte snad nějaké lepší?“). Pokud jde o Radima Hladíka, jeho vyhrávky jsou brilantní, ale nemůžu si pomoct, tak nějak předvídatelné, což mě jen utvrzuje v názoru, jejž jsem si na něj utvořil už dávno: že byl nezpochybnitelně virtuosním hráčem, ale s invencí už to tak žhavé nebylo. Jistě, tohle je hlavně Mišíkova show a Radim je tu – řečeno cyklistickou terminologií – spíš v roli superdomestika. Přesto mi to nedalo a pro srovnání jsem si pustil jen o rok mladší nahrávku jiného tria ve stejném nástrojovém obsazení – Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý: Unplugged (2005) – a mezi kytarou a houslemi to jiskřilo víc. Abych byl ale spravedlivý: Andršt byl přece jen trochu jiným typem kytaristy a na Prokopově albu dostal víc prostoru, zatímco Hladík evidentně „jel na lídra“.

Desku si obvykle pouštím se soumrakem, kdy mi dokáže navodit tu správnou náladu, kvůli níž jsem ochoten skousnout i tanečky kolem přípravy gramodesky – ba řekl bych, že zrovna v tomto případě i ony mají určitý náladotvorný potenciál. Stejně jako sklenka správně vyzrálé zlatavé lihoviny u ruky. Mé hodnocení je myslím předvídatelné: 5/5.

chimp.charlie @ 05.01.2024 15:36:13 | #
Antony: Přiznám se, že Hrubého sólovou dráhu jsem nesledoval, on pak snad směřoval ke keltské hudbě a ta mě moc netáhla, asi bych si ale měl doplnit vzdělání :-)
Hladíka vnímám jednak jako virtuosního hráče, jednak jako mistra motivů - často vymyslel jednoduchý motiv a pak jej mistrně rozvedl, prozkoumal, obrátil ze všech stran a vyždímal z něj co se dalo, viz třeba Čajovnu. Bohužel tímto způsobem skládal i rozsáhlejší kompozice - když vyčerpal možnosti jednoho motivu, přilepil k němu další atd., takže to nebylo nic, co by myšlenkově směřovalo odněkud někam, nebo alespoň já to tam nenacházel a to mi vadilo. I tak má ale podle mě v naší rockové historii nezastupitelné místo. 

Judith: Stejné principy a tedy i paralely najdeš u každé činnosti založené na týmové spolupráci - třeba v medicíně nebo výzkumu.
Otázka spojení starých bardů s novými tvůrčími týmy je docela zajímavá a podle mě má víc rovin, vždycky ale jdo o odvahu umělce dát všanc zavedenou marku a ochotu publika na tuto hru přistoupit. Ono toho bylo v posledních letech víc - vedle Mišíka a Ostrouchova třeba Neckář a Umakart, podobné to bylo i v případě posledních dvou alb Roberta Křesťana - základní složení Druhé Trávy je sice stále stejné, ale nový producent dal vzniknout albům, která se nepodobají ničemu před tím. Zajímavé je, že první pokusy zpravidla dopadnou dobře (i mně se Jednou tě potkám líbí), s druhými už to bývá horší. Hodně záleží na tom, jak to má recipient zažité - například moje dcera nemá s Neckářem a Umakartem nejmenší problém (jednak není zatížena jeho předchozí tvorbou, jednak miluje Umakart, Priesnitz, Letní kapelu či Kafka Band, kde víceméně rotují stejní muzikanti), zatímco mně, který Neckáře sleduje odmala a má hluboko pod kůží způsob, jakým to dělali Petřina - Neckář (Jan) - Rytíř - Kantor, už tu leccos nesedne. Čímž se vracím ke své předchozí odpovědi týkající se Nočního obrazu: pro někoho nezatíženého zpěvákovou minulostí to může být (a asi i je) dobré album, ale pro už to není Mišík.