Profil uživatele chimp.charlie
Recenze:
Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia / Saturday Night In San Francisco
| 2024-01-21 | Byla to tehdy v tom osmdesátém opravdu požehnaná mikulášská nadílka – kdo dal punčochu za okno, nelitoval, byť trojice tentokrát obcházela domovy v poněkud netradičním složení: chyběli Mikuláš a anděl, zato čerti byli tři. A jelikož se naděluje už v předvečer Mikulášova svátku, objevilo se ve fusekli album Friday Night In San Francisco z 5.12. A udělalo do ní pořádnou díru. Načež musela uběhnout čtyři desetiletí a přijít covid, aby si Al Di Meola vzpomněl, že má v šuplíku ještě horečku sobotní noci. Popravdě řečeno obvykle bývám vůči podobnému dolování v archivech skeptický, zavání mi snahou vyždímat z tehdejšího sukcesu co se dá, do poslední noty. Tady to ale naštěstí neplatí.
Menu nabízí tři kolektivní (SPLENDIDO SUNDANCE, EL PAÑUELO a MEETING OF THE SPIRITS) a tři sólová čísla (ONE WORD, TRILOGY SUITE a MONASTERIO DE SAL), o něž se autorsky (i interpretačně) Mistři podělili rovným dílem. Pokud jde o poslední položku, edice se liší: já vlastním album na SACD, které na rozdíl od CD/LP obsahuje místo ORPHEO NEGRO bonusový track SONIQUETE od a v podání Paca de Lucíi.
Páteční album mi přijde jiskřivější, eruptivnější – a také efektnější. Možná i proto mě sobotní kolekce na první dobrou tolik neuchvátila. S opakovanými poslechy jsem si ale stále víc začal vychutnávat její komornější náladu, o niž se starají hlavně sólová čísla jednotlivých protagonistů, ale i věci zahrané v triu mi přijdou tak nějak ve větším poklidu – jako by se kluci vyblbli už včera a teď si to jen tak užívají. Všechna čísla jsou parádní, pokud bych ale měl vyzdvihnout jedno jediné, tak Meething of the Spirits, které při hraní v triu poskytuje sólujícím kytaristům nejvíc prostoru a sóla jsou tak možná méně exhibiční, zato oduševnělejší – zcela v duchu názvu skladby.
Al Di Meola a John McLaughlin album věnovali památce Paca de Lucíi, muzikanta, který – jak píše na obalu Al – „měl odvahu vystoupit ze svých flamencových kořenů a přitom si při hraní v jiné sféře podržet jejich ducha, srdce i technickou brilanci“ (pro ty, kteří vládnou angličtinou lépe než já: He was the one who had the courage to go outside of his Flamenco roots while maintaining its spirit, heart and technical brilliance by playing in a different realm!). Ve formě ale byli všichni – tenkrát na Západě.
Jistěže 5/5.
» ostatní recenze alba Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia - Saturday Night In San Francisco
» popis a diskografie skupiny Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia
Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý S nebem to mám dobrý
Mám rád živáky a mám rád tria. A mám rád Mišíka, který to musí mít s nebem opravdu dobrý, když je navzdory všem životním a zdravotním peripetiím schopen držet laťku pořád proklatě vysoko – samozřejmě byla alba lepší a alba horší (rozuměj, která se mi líbila víc a která míň), momentálně si ale nevybavuji žádné, které bych označil za špatné (čili se mi nelíbilo vůbec, i když to poslední k tomu nemá daleko). Tento živák mi v době vydání (2017) nějak unikl, zaznamenal jsem jej až když bylo inzerováno loňské vydání na vinylu. A když retro, tak retro – ani jsem se nepídil po CD, rovnou zakoupil elpíčko (teď je trendy uvádět barvu média, takže white vinyl) a zase jednou probudil k životu svůj téměř muzeální, leč stále ke všemu svolný gramec Tesla G710A (silver/black).
Album je záznamem vystoupení tria na festivalu Valašský špalíček 2004. U desky není žádný booklet a i obal a etiketa jsou na informace poměrně skoupé, k dispozici jsou jen ty nejzákladnější. Po zvukové stránce mi nahrávka přijde v pořádku, jen trochu škoda upozaděného publika, což nahrávce ubírá na koncertní atmosféře; dosti dlouhá inkubační doba ale dává tušit, že za tímto účelem možná ani nebyla primárně pořizována. Písní je osm, v té době aktuální repertoár se poctivě dělí o stopáž s trvalkami, bez nichž by už asi žádné Mišíkovo hraní nebylo úplné (Obelisk, Sochy, Variace… – co naplat, první dvě alba byla asi opravdu nejnadupanější). Zpěvák se v průběhu své kariéry posouvá od „muzikantského“ zpívání blíže k „písničkářskému“ deklamování a tady mu to opravdu svědčí: zpívá uvolněně, s nadhledem a navíc je mu všude dobře rozumět, což zdaleka ne vždy bylo pravidlem.
Ze sidemanů víc září Jan Hrubý – docela rád bych si poslechl jiný koncert tohoto tria a skoro bych si tipl, že pokaždé hrál trochu jinak, podle momentální nálady, i když jsem se i dočetl, že řada zdánlivě improvizovaných sól mívá víceméně pevnou strukturu (ptali se prý Thelonia Monka, proč v jedné skladbě hraje pořád stejné sólo, a on na to: „A znáte snad nějaké lepší?“). Pokud jde o Radima Hladíka, jeho vyhrávky jsou brilantní, ale nemůžu si pomoct, tak nějak předvídatelné, což mě jen utvrzuje v názoru, jejž jsem si na něj utvořil už dávno: že byl nezpochybnitelně virtuosním hráčem, ale s invencí už to tak žhavé nebylo. Jistě, tohle je hlavně Mišíkova show a Radim je tu – řečeno cyklistickou terminologií – spíš v roli superdomestika. Přesto mi to nedalo a pro srovnání jsem si pustil jen o rok mladší nahrávku jiného tria ve stejném nástrojovém obsazení – Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý: Unplugged (2005) – a mezi kytarou a houslemi to jiskřilo víc. Abych byl ale spravedlivý: Andršt byl přece jen trochu jiným typem kytaristy a na Prokopově albu dostal víc prostoru, zatímco Hladík evidentně „jel na lídra“.
Desku si obvykle pouštím se soumrakem, kdy mi dokáže navodit tu správnou náladu, kvůli níž jsem ochoten skousnout i tanečky kolem přípravy gramodesky – ba řekl bych, že zrovna v tomto případě i ony mají určitý náladotvorný potenciál. Stejně jako sklenka správně vyzrálé zlatavé lihoviny u ruky. Mé hodnocení je myslím předvídatelné: 5/5.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý S nebem to mám dobrý
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Pražský výběr / Pražský výběr (Straka v hrsti)
Odchod z domova na studia má v životě mladého člověka zásadní význam. Nejenže konečně svobodně vydechne, zbaven jha láskyplné mateřské kurately, ale nabude i něco pro život užitečných zkušeností – například změní pohled na hodnotu peněz, či relativizuje po léta mu vštěpované názory na zhoubné působení alkoholu. Pobyt ve velkém, neřkuli hlavním městě též významně rozšíří jeho kulturní obzory. Nezastupitelnou úlohu v jeho kulturním zrání měla na přelomu 70. a 80. let minulého století inspirativní atmosféra VŠ klubů, často kořeněná příchutí revolty při produkcích umělců, s nimiž by se v Televarieté či Ein Kessel Buntes rozhodně nesetkal. Dnes ale není na programu žádný potížista z řad písničkářů nebo rockerů. Dnes je to hudba utlačovaného černého lidu, čili jazz. Už je slyšet kapelu, jak si dole v klubu chystá aparát. Nebo že by tam byl někdo jiný? Místo obligátního sjíždění laufů slyším rachot, do nějž kdosi řve „Haťapaťa!“ Předkapela? Za chvíli vidím stoupat po schodech Kocába.
Koncert. Houby předkapela, jede se hned naostro! Lidi na pódiu znám, ale každého odjinud – vyjma Jiřího Tomka, který na svá conga hraje se všemi a všude. Kocáb a Soukup jsou jasní, Pavlíčka s Hrubešem jsem tu nedávno viděl a slyšel s Janou Koubkovou. Takže…? To „haťapaťa“ hrajou opravdu oni. Žádný oduševnělý jazz, ale pořádný uan-tú pekelný blues. Tedy blues… to by bylo ještě dobrý. Jdu z koncertu, v uších hukot a v hlavě zmatek. Zklamání? To přece jen ne. Jen jsem si objednal stejk a naservírovali mi tatarák.
Sotva přichází pochopení, odchází Soukup. Zrada? Vypadá to tak, ale Kocáb se Soukupem přece nejsou Mirek Dušín a Jarka Metelka, jsou to profíci, kteří o muzikantském chlebíčku vědí své. Spíš tedy obava, co bude dál, když do elitní sestavy nepřichází žádný další extraligový střelec, ale jakýsi Čok. V životě jsem o něm neslyšel, jenže jak se záhy ukáže, sotva mohli do klubu přijmout lepšího Rychlonožku. A taky se konečně dá koukat na Gotta, přesněji na Soukupovo ksichtění na pozadí Mistrovy kultivované tváře.
Studia končí, život začíná. Nebo taky končí? Každopádně končí Pražský Výběr. Jen v Hitšarádě průhledně anonymní Elektrovox a F.R.Č. Kolegyně v mém prvním zaměstnání mi tiskne do dlaně maxellku: „Je na ní nevydaný album Pražskýho Výběru…“ Doma okamžitě žhavím Transiwatt a k němu připojený čerstvě pořízený deck Aiwa, jeden ze tří, které nedávno přišly do zdejšího Elektra a v regálech se neohřály, protože se v nich vůbec neobjevily. A už se to na mě valí v nevalné zvukové kvalitě – zapomeňte na DR, zapomeňte na FLAC a hi-res, my tehdy řešili chromdioxid, metal a Dolby, ale i o tom si tahle kdovíkolikátá kopie kopie může nechat zdát. Komu to vadilo, ať zvedne ruku. Kolegyně druhý den nemůže dospat: „Víš, že v třetí písni se zpívá ,Gó-ttwald, Gó-ttwald je špat-ný kněz‘?!“ Schválně si tu Straku v hrsti pusťte, pořád to tam je, i když jinde se dočtete, že tam muzikanti pozpátku nahráli „sedí ptáček a toká tu“.
Má smysl rozebírat jednotlivé kousky? Jsou přece notoricky známé. Erupce nápadů a ztřeštěné, avšak inteligentní a přitom všeobecně sdělné zábavy (možná spíš tahle kapela se měla jmenovat Stromboli), živená hráčskou virtuozitou a znalostí řemesla: tohle není hledání, z každého tónu je cítit promyšlenost, nic tu není jen tak náhodou, a přesto z toho čiší nevázanost a chuť hrát. Bylo to jako průvan v dlouho nevětraném bytě – rock se ještě vyžívá v mnohdy sice zajímavých, leč vedle Výběru najednou tak nějak těžkopádných projektech, zatímco jazz si stále víc hraje na svém vlastním písečku. Hravé, jen jakoby mimochodem vystřihnuté klávesové a kytarové běhy mají větší šťávu, než mnohaminutová složitě vystavěná sóla, a do toho ten Čokův zpěv… Zpěv? Prostě nová vlna, která se přehnala a leckomu z nás na prahu středního věku zpřeházela estetická kritéria a ukázala, že není nutné brát všechno zas tak vážně. Alespoň v muzice ne. Svahilština vstoupila do všeobecného povědomí i do Slovníku nespisovné češtiny (viz např. 2. rozšířené vydání, Maxdorf 2006, str. 351-352). A kolik z nás tehdy vědělo, že většinu textů v mateřštině napsal Čech, ta pro pravověrné rockery všech epoch diskutabilní persona?
Byla to divná a v řadě ohledů nedobrá doba, ale ať mně zase nějaký chytrák v televizi vykládá, že byla jen šedivá a ponurá. Taky jsme si užili. A hlavně jsme (stále ještě) byli mladí. A mládí, jak známo, funguje nezávisle na režimu.
» ostatní recenze alba Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr
Jones, John Paul / The Thunderthief
| 2020-11-03 | V bookazinu věnovaném Led Zeppelin, v kapitole mapující pozeppelinskou kariéru Johna Paula Jonese, Mick Wall o albu The Thunderthief napsal, že je o něco stravitelnější, než předchozí Zooma. Já bych řekl, že oproti nevyrovnané až frustrující Zoomě má docela prostě hlavu a patu.
Stejně jako Zooma i toto album do značné míry staví na basových riffech – už u úvodní LEAFY MEADOWS se dostaví silný pocit, že se na předchozí desku nevešla, a že potvrzuje to, co jsem napsal v recenzi na Zoomu: že řada skladeb působí jako pouhé základy, čekající, až na ně někdo něco nahraje. Tady se toho konečně ten někdo – a to nikdo menší, než Robert Fripp – ujal a našlehal na ně zběsilou „pavlíčkovskou“ kytaru, čímž skladbu okamžitě posunul o několik levelů výš. Je slyšet, že John Paul tentokrát usiloval o pestřejší kolekci, a dost možná se při tom i rozhlížel po okolí. Hned následující titulka jako by z alba vypadla Velvet Revolver, ANGRY ANGRY zase dokazuje, že hardrockového veterána neminul ani punk. SHIBUYA BOP si pohrává s orientálními motivy, což pro ozvláštnění občas dělají všichni, většinu prostoru ale zabírají nepříliš nápadité klávesové hrátky. Do jisté míry v zeppelinském duchu se nese DAPHNE s valivým spodkem, dojde i na tradicionál. Prostě všehochuť. Jedním z mála opravdu zajímavých kousků je pro mě balada ICE FISHING AT NIGHT, křehká jak ledová kra, a stejně tak mrazivě ostrá, věnujete-li pozornost textu. Polovina skladeb jsou instrumentálky. Většinu nástrojů na albu si John Paul nahrál sám, což je sice úctyhodný, na druhou stranu ale ani nikterak jedinečný počin. Dominance baskytary je pochopitelná, u muzikanta jeho kalibru mě ale přece jen udivuje menší tvůrčí využití kláves.
Sečteno a podtrženo: The Thunderthief je určitě poslouchatelnější než Zooma. Je ucelenější a zároveň stylově pestřejší, což ale samo o sobě ještě nezavdává důvod k přehnanému nadšení – není to jako když Beatles natočili své Bílé dvojalbum: Jones sice ukázal, že se taky umí inspirovat jinde, na rozdíl od nich ale skladbám nedokázal vtisknout punc osobitosti. Zkrátka to nejlepší, co v něm je, John Paul celoživotně odevzdává ve prospěch jiných. I tím si však přinejmenším v jedné kapele zajistil nesmrtelnost.
» ostatní recenze alba Jones, John Paul - The Thunderthief
» popis a diskografie skupiny Jones, John Paul
Jones, John Paul / Zooma
John Paul Jones. Nejnenápadnější Zeppelin, jediný, který neupsal duši ďáblu, a tudíž ho nesemlely ani drogy, ani sex, natož rokenrol. Však je to na něm také vidět: zatímco Robert Plant zestárl do podobny charismatického, životem otřískaného veterána (jakého ve filmu Revival tak sugestivně ztvárnil Marián Geišberg) a Jimmy Page do vyžilého uhlazeného gentlemana, John Paul – no schválně, neznat ho, na jakou profesi byste ho podle vizáže šacovali? Vsadím se, že pokud by vás vůbec napadl šoubyznys, tak nejspíš na manažera – a jistě dost vysoce postaveného – nahrávací společnosti.
Leč k albu. Oč asi půjde, zjistíme už v první a zároveň titulní skladbě. Po prodromech z dálky se blížící bouře zčistajasna udeří basové hromobití. Jenže… Jenže jak se záhy ukáže, duní to docela jednotvárně, pořád dokolečka dokola: řečeno učeně jde vlastně o jakýsi ostinátní bas (dnes bychom řekli basový riff), nad nímž se vrší elektronické zvuky a nezřídka i pazvuky, zatímco vy pořád čekáte, kdy konečně něco přijde, jenže ono nic; výsledek bych charakterizoval slovy, jichž použil můj kamarád nad jistým abstraktním obrazem: zmatek před průjmem. Podobně pojatých skladeb je tu povícero, kupříkladu hned následující GRIND, stavějící na ještě hutnějším základu, GOOSE, která je spolu se závěrečnou TIDAL nad basovou linkou pokud možno zběsilejší než titulka, nebo B. FINGERS, pro změnu evokující staré dobré Zeppeliny, až máte dojem, že posloucháte nějakou pracovní verzi Immigrant Song. Spíš než hotovou muziku to leckdy připomíná základy, čekající, až někdo dotočí melodickou linku.
Z popsaného schématu ale přece jen pár věcí vybočuje. Třeba příjemná meditativní náladovka THE SMILE OF YOUR SHADOW. V BASS´N´DRUMS zase Jonesy dokazuje, že je i zdatným sólistou, nicméně neopouští předem daný stylový půdorys a nemá tedy smyslu srovnávat ho s velmistry jazzu a fusion (Jaco, Stanley, Victor…), vedle nichž bych ho možná nekriticky rád viděl – tihle hoši jsou opravdu jinde, což tentokrát nenahlížím z pohledu kvality, nýbrž žánrového místopisu. Že ale překročit hranice taky umí, dokazuje hned o dvě skladby dál ve SNAKE EYES: působivá hypnotická monotónnost a dlouhé brblavé sólo na elektrické varhany, až se všechny „plugged“ nástroje kamsi vytratí a zůstane jen velebně se klenoucí hra smyčcového orchestru (že by se John Paul inspiroval Petřinovou Benzínovou královnou? :-)), naznačující, že autorovy ambice týkající se klasické hudby vůbec nemusejí být přehnané. Pro mě vrchol alba. Na mateřskou loď se ale vracíme hned s následujícím NOSUMI BLUES, jehož intro jako by z ucha vypadlo Nobody´s Fault But Mine, takže u kytarového sóla si mimoděk představujete, jak by ho asi hrál Jimmy.
Suma sumárum, od nejvšestrannějšího exzeppelina jsem čekal víc. Hlavně nápaditosti – tohle album jako celek na mě působí spíš jen jako by si John Paul potřeboval něco vyzkoušet. Ano, Jonesova síla tkví právě v jeho všestrannosti a zároveň komplexnosti, stavějícími na řemeslné zdatnosti. Jenže jak se zdá, ono to s ním nakonec bude podobné jako s Jackem Brucem, o němž Jiří Černý napsal, že je především muzikantem pro muzikanty. Což John Paul dokázal měrou vrchovatou nejen v kapele kapel, ale i v (alespoň pro mě) pětihvězdičkových projektech s Diamandou Galás nebo Them Crooked Vultures. Tady váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Při svých hodnoceních se vždy snažím srovnávat umělce především s ním samým, teď se mi ale pořád vnucuje srovnání s ostatními mastodonty z doby Ledové. Takže dávám tři – sice silné, ale na čtyři už bych se musel opravdu hodně přemlouvat.
» ostatní recenze alba Jones, John Paul - Zooma
» popis a diskografie skupiny Jones, John Paul
Marsyas / V přítmí
Nedávno jsem při probírání starými vinyly narazil na tuhle desku – upřímně řečeno jsem úplně zapomněl nejen že ji mám, ale že vůbec vyšla, což už samo o sobě o něčem svědčí a mělo mě to varovat. Leč nedbal jsem, mlsně jsem si ji naservíroval na talíř a jal se konzumovat. A… Ajajaj!
Je konec osmdesátých let dvacátého století, od východu duje wind of change a časy se zase jednou mění. Kdoví, třeba právě proto se Zuzana Michnová rozhodla angažovat novou krev a pustit se do perestrojky i ve starých dobrých Marsyas. Samozřejmě určitý posun je patrný už mezi „prvorepublikovou“ sestavou s Oskarem Petrem a tou, již reprezentují alba „Kousek přízně“ a „Jen tak“: změnilo se pojetí vokálů, ubylo vícehlasů, obohatily se instrumentace. Pořád je to ale týž Marsyas – nevelký, ale suverénní státeček s jasnou světonázorovou orientací, stabilní měnou a samosprávou, z níž cítíte osobní angažovanost každého občana – pardon, muzikanta. „V přítmí“ je naproti tomu totalitní záležitostí Zuzany Michnové, kterou možná víc než s Marsyas budete mimoděčně srovnávat s její regulérní sólovkou „Rány“. Tahle perestrojka proběhla tak nějak naopak.
Ale dosti politiky, podívejme se blíže na samotné album. Materiál, jejž nabízí k poslechu, bych rozdělil do dvou kategorií: 1) „tradiční“ – kritériem pro zařazení je, že si danou věc dokážu představit i v kalandrovsko-skálovském pojetí, a 2) ostatní. Abych nezdržoval výčty, do druhé skupiny řadím jen tři věci: bezmála diskotékové dupárny VELKOMĚSTO a ZRZAVÁ MICI, a DNES VEČER MĚ VYNECH, s jediným textem, který nepochází z duše Zuzany Michnové, ale Jana Buriana – věc, kterou i při opakovaném poslechu slyším spíš v autorově podání na pozadí kláves Dana Fikejze. Všechno ostatní uvedenému kritériu více či méně vyhoví. Ducha starých (či mladých, dle úhlu pohledu) Marsyas mi ale nejvíc evokují dvě písně: SÁM VÍ LÍP (pro mě vůbec nejhezčí bod programu) a závěrečná S LUISEM. Pokud jde o texty, i tentokrát jsou partnery a ne jen příslušenstvím hudby; je to pořád ta samá Zuzana Michnová, která jak okruhem témat, tak jejich zpracováním nijak nevybočuje ze svého standardu, což albu přičítám k dobru.
Sečteno a podtrženo by tedy neměl být důvod si nějak zvlášť stěžovat. Co mi potom na albu tak vadí? Vy, kteří je znáte, už nejspíš tušíte, i když samozřejmě nemusíte souhlasit. Ano, je to jeho sound. Postavit aranžmá s vinětou Marsyas na agresivním zvuku elektronických kláves a bicích je něco, co se nedá jen tak překousnout, alespoň můj, na můj věk stále ještě docela zachovalý chrup s tím má problém. Tenhle počin dle mého zcela zbavil Marsyas toho, co až dosud tvořilo jeho trademark: subtilní niterné poetiky. A půjdu-li ještě dál a houšť, skoro bych jej označil za zradu víry, ale to už je samozřejmě nadsázka.
Přes právě napsané si nicméně nemyslím, že je album „V přítmí“ nutné hned odepisovat jako špatné. Není – pokud přistoupíte na dohodu, což se nejspíš neobejde bez jisté dávky velkorysosti. Vyvolává však řadu otázek, zejména na téma nezadatelného práva umělce hledat nové cesty a ochoty dát všanc renomé zavedené značky. A taky jestli ony nové cesty nezavánějí spíš podlehnutím diktátu módy – kupříkladu syntezátory a bicí Simmons (nebo jak se ty placaté šestiúhelníky jmenovaly) měl na konci 80. let na desce skoro každý. Ono je to asi jako když dnes Alfa Romeo uvede na trh SUV: je to sice hezké a jistě i dobré auto – ale nevybral bych si je ani jako SUV, ani jako Alfu. Tahle deska má vlastně docela případný název, jejž lze zároveň považovat za návod: Poslouchejte v přítmí – abyste neviděli nápis Marsyas na obalu. Pak se vám nejspíš bude i líbit. Ale Marsyas to nejsou.
» ostatní recenze alba Marsyas - V přítmí
» popis a diskografie skupiny Marsyas
Pink Floyd / The Dark Side of the Moon
| 2020-02-28 | Sem tam si dám k poslechu album kapely, kterou moc neposlouchám, a pokusím se s ním popasovat, zvědav, jestli si k němu (a většinou i kapele vůbec) přece jen nenajdu cestu. V diskusi pod jednou Gilmourovou deskou jsem napsal, že jsem do hudby Pink Floyd nikdy moc nepronikl, že mi vždycky přišli tak trochu nudní. I sáhl jsem po albu asi nejfloydovějším a pustil si je do hlavy, jestli po letech (samozřejmě jsem desku už v životě slyšel) přece jen nebude něco jinak. Ostatně z podobných pohnutek se už několik let chystám znovu přečíst Babičku.
Album ve fyzické podobě nevlastním, ale díky kamarádovi jsem měl k dispozici nahrávku ve FLAC 96 kHz/24 bit. Píchl jsem tedy flešku do přehrávače, s flaškou u ruky se uvelebil v křesle a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic: hudba i zpěv zněly mému uchu mdle, přemíra „nehudebních“ zvuků zase protivně. Moji skoliotickou páteř napřímilo až božské kvílení Clare Torry v THE GREAT GIG IN THE SKY. Teprve teď mě to začalo opravdu zajímat: něco do sebe samozřejmě má i navazující klasika MONEY s veleznámým basovým riffem (nehráli ale něco velmi podobného už o pár let dřív Led Zep v How Many More Times? Tak trochu – tohle sousloví dnes ještě použiju), a hlavně bezútěšná US AND THEM s melancholicky ležérním saxofonem – ta a The Great Gig jednoznačně vedou, po poslechu pravidelně vyklízejí hlavu jako poslední a jako první se mi v souvislosti s albem vybaví. Na milost beru ještě nervní ANY COLOUR YOU LIKE s mňoukajícími syntíky a poštěkávajícími kytarami, následná BRAIN DAMAGE mi už ale žádnou díru do mozku neudělala, stejně jako finálka. Někdo možná namítne, že nedílnou součástí hudby Pink Floyd jsou texty, a že bez jejich znalosti nemohu album kloudně hodnotit. Nemíním mu to vyvracet, moje angličtina bohužel není na takové úrovni, abych texty ocenil přímo při poslechu, nicméně jediná Us And Them mě přiměla si text vyhledat a přečíst.
Občas se tu bavím polemikami mezi „gilmourovci“ a „watersovci“ (taková vyhraněnost se u jiných kapel opravdu nevidí) a říkám si, kam bych – být fandou Pink Floyd – asi patřil já. Nejspíš k těm prvním. Před lety mi kamarád pustil dývko s Watersovým koncertem a po čtvrté nebo páté věci jsem ho požádal, ať tam dá něco jiného, protože takovou koncentraci pompézní nudy jsem nebyl s to dál snášet (Rogerovi příznivci, promiňte, možná jsem jen neměl svůj den). Na druhou stranu když jsem si nedávno inspirován zdejší recenzí pustil Gilmourovo On An Island, které jsem kdysi od kohosi dostal, docela to šlo, i když mám-li být upřímný, žádný extra odvaz to taky nebyl. On ani David není tak úplně kytaristou podle mého gusta, má ale hezký tón a umí vystavět sólo, které vede odněkud někam, navíc na rozdíl od mnohých pochopil, že dobré sólo nemusejí nutně tvořit jen slyšitelné tóny, ale někdy i to, co je mezi nimi – a to všechno jsou dovednosti, jichž si cením daleko víc než okázalé virtuozity.
Pokud jste dočetli až sem a pořád vás zajímá, jak jsem na tom s Floydy v roce 2020, tak vězte, že víceméně stejně. Album jsem teď poslechl asi osmkrát, ale jen jsem si potvrdil zkušenost, kterou mám už od mládí, totiž že vztah, který si k nahrávce vytvořím po třetím poslechu, se už mění jen výjimečně. Mám-li tedy charakterizovat svůj dojem z desky, přijde mi to celé… tak trochu nudné. Nudné (tak trochu, podotýkám) a na můj vkus – taky tak trochu – zbytečně patetické, jako skoro všechno z toho mála, co jsem kdy od PF slyšel. Dokážu si ale představit člověka, kterému se něco takového líbí bezvýhradně a já si s ním i tak mám co říct – což si těžko dokážu představit třeba u bezvýhradného obdivovatele Lunetic. Doufám, že mí Progboarďané mi rozumějí. Každý se už jistě setkal s uměleckým dílem, v němž – spíš intuitivně než pro nějaké pojmenovatelné znaky – vycítil kvalitu, ale přes veškerou snahu se s ním skamarádit to jeho hrnek kafe (půllitr piva, talíř guláše – nehodící se škrtněte) prostě nebyl; ono líbí/nelíbí, které se líhne v kdovíkterém zákoutí mozku, má nakonec vždycky právo veta a ódy nadšených fandů ani stohy pochvalných recenzí s tím nic nenadělají. Přeju všem příznivcům Pink Floyd, ať si své oblíbené hudby nerušeně užívají. Pro mě ale tahle kapela už asi navždy zůstane na odvrácené straně měsíce.
Tak teď ještě tu Babičku.
P.S.: Dlouho jsem přemýšlel, jak bodovat, protože ať jsem se na to díval z kterékoli strany, vždycky bych někoho poškodil – buď své oblíbence, nebo Pink Floyd, což by nebylo fér. Nakonec mi pomohl Northman se svým vyznáním k Beatles. Ani tohle totiž není recenze, spíš zpráva o hledání vztahu k uměleckému dílu – a takto budiž i čtenářstvem s pochopením přijímána.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Petřina, Ota / Petřina Ota - Petra Janů - Ročník 50
Spolupráce Petry Janů s Otou Petřinou trvala šest let a zhmotnila se do čtyř alb a sedmi singlů – všechno pohromadě lze nyní nalézt na čtyřcédéčkovém kompletu PETRA & PETŘINA, vydaném v roce 2017 Supraphonem. Tím zpěvaččina rocková minulost v podstatě končí: po jednoalbovém mezipřistání u Petra Jandy definitivně sestupuje do mlékem a strdím oplývajících popových nížin, kam ostatně – jak sama v jednom rozhovoru přiznala – mířila od samého začátku, jen pro snazší start využila v té době zrovna volné pozice rockerky. Jakkoli se tento přístup může někomu jevit nízce utilitárním, dal vzniknout spoustě kvalitní muziky. Album Ročník 50 období této spolupráce uzavírá a už pohled na „osoby a obsazení“ dává tušit, že nepůjde o spotřebku.
Tak jako má každý chleba dvě kůrky, má i každé elpíčko dvě strany. Tady bych tu první možná nespravedlivě označil za jakousi ochutnávku, čeho všeho je minimalistické obsazení schopno. Autorsko-interpretační tým (zde posílený o dva muže pera – Pavla Vrbu a Eduarda Krečmara) dal vzniknout vcelku rozmanité čtveřici písní: Je libo trochu filozofického mudrování nad tím, že ne všechno na světě vezdejším je tím, čím se jeví? Tu je (PRAVÝ JMÉNA VĚCÍ). Varování, že žít nad poměry se nevyplácí, a že s finančními zdroji se začasté vytrácí i ženská přízeň? Prosím (KRÁTKÝ LET). Hravý popěvek o tom, jak to tu jednou bude vypadat? Máte jej mít (ROK 3000). Hořce milostnou píseň? Žádný problém (SVÁTEČNÍ ÚTERÝ).
Obraťme desku na talíři a pohodlně se usaďme, protože teprve teď přichází to hlavní: titulní skladba ROČNÍK 50, bezmála dvacetiminutový příběh o samotě, pocitech marnosti a zbytečnosti, ale i naději a dobrých koncích, úhrnem krizi středního věku. Její hlas je unavený, jeho zoufalý, oba ale volají po tomtéž: troše obyčejného lidského štěstí. Neustále se přesýpající strojový rytmus na pozadí vrstvících se kytar, syntezátorů a kdoví čeho ještě udržuje napětí a žene skladbu vpřed, aby v závěru jako mávnutím proutku zmizel a vše skončilo katarzí. Hudba i text Ota Petřina – že by takhle nějak vypadalo jeho třetí sólové album?
Myslím, že právě na téhle desce víc než kde jinde Ota dokazuje, v čem byl nejlepší: byl brilantním kytaristou, nápaditým skladatelem, svérázným textařem a osobitým zpěvákem, ale naprosto bezkonkurenční byl jako aranžér. A tady se opravdu vyřádil, i když je to zase trochu jiný Petřina: žádné dominantní riffy, profesorské vybrnkávání ani smyčcové plochy. Tady jde spíš o hrátky s elektronikou, čemuž odpovídá i celkový zvuk alba, v kontextu ostatní tvorby dost netypický, ale přesto Petřinu cítíte z každé noty – nějak takhle bychom asi mohli definovat opravdové mistry. Docela by mě zajímalo, jak to tehdy ve studiu vypadalo: představuji si čarodějovu kuchyni, alchymistovu laboratoř a podobné provozovny, ale možná se pletu a při Petřinově pověstném perfekcionismu šlo všechno z listu jak na drátkách.
Pokud bych měl albu něco vytknout, tak nejspíš zpěvaččin přínos – u takto pojatého projektu bych přece jen čekal víc (čestnou výjimkou budiž titulní skladba); v tomto směru je nedostižnou metou album Exploduj!, které jak výrazovými prostředky (od rockového řevu, přes milostné deklamování, až po operní zpěv), tak nasazením považuji za pěvecký vrchol CELÉ její kariéry. I tak ale jde o naprosto unikátní počin, který si plně zaslouží nejvyšší ohodnocení. A nic na tom nemění fakt, že ani jeden z protagonistů není ročník 50.
» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Petřina Ota - Petra Janů - Ročník 50
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota
Rammstein / Reise, Reise
Rammstein jsem nikdy systematicky neposlouchal, po určitou dobu jsem byl ale vystaven jejich pasivní konzumaci prostřednictvím své mladší, tehdy pubertální dcery. Jenže občas se stane, že se pár věcí sejde a člověk si k něčemu vytvoří vztah skoro proti své vůli. Za prvé jsem u dcery zabodoval, když jsem jí tuhle desku coby žhavou novinku přivezl přímo z Německa, kde jsem byl na pracovní cestě. Pak si nešlo nevšimnout, že kravál, doléhající z dětského pokoje k mému kritickému sluchu, je přece jen trochu jiný, že dosavadní převážně elektronický sound vystřídaly mně sympatičtější rockově drsné kytarové riffy. A konečně jsem po čase zhlédl video z koncertu, kde podstatnou část setlistu tvořily právě skladby z tohoto alba (DVD Völkerball). Přátelství bylo zpečetěno.
Nevím, jak tenhle styl přišel k označení „industrial metal“, ale budiž, přijměme pravidla hry. Zvuk nahrubo soustruží dvojice často unisono hrajících kytar, kování za studena obstarají strojově úderné bicí, to vše na pozadí temně hučící baskytarové vzduchotechniky. To, co surovému obrobku dává tvar, jsou ale klávesy; nejsem sice s výrobními procesy v tomhle podniku detailněji obeznámený, ale řekl bych, že tvůrčí vklad Christiana Lorenze je nejinvenčnější. A pak je tu samozřejmě finální povrchová úprava – zpěv Tilla Lindemanna. Ten je schopen zaujímat rozmanité polohy, jak lze demonstrovat například na písni Stein um Stein: od vemlouvaného náboráře („Ich habe Pläne, große Pläne…), přes agitátora burcujícího k překročení plánu (… Stein um Stein! …), až po obsluhu stroje s končetinou v soukolí (… schreeeeiiiiien!!!!“). Jen pro zajímavost: Till v nějakém rozhovoru řekl, že zatímco v běžné řeči vyslovuje charakteristicky německé hrdelní „r“, při zpěvu mu samo od sebe „naskočí“ to naše (alveolární vibranta, jak mě poučila výše vzpomenutá dcera, která mezitím vystudovala lingvistický obor a povila mi vnuka).
Samostatnou kapitolou jsou texty. Kapela samozřejmě musela splnit povinnou kvótu morbidit, z nichž nejšťavnatější je skutečným případem kanibalismu inspirovaná MEIN TEIL, ale i již zmíněná STEIN UM STEIN (balada o tom, kterak své milé postaví dům, v němž ji zazdí). Nicméně i tito muži mají své dny, kdy trpí frustracemi (akustická LOS nebo KEINE LUST – jakási německá obdoba Satisfaction), a když na to přijde, umějí mít i srdce na pravém místě (OHNE DICH či AMOUR). Asi nejznámější peckou alba je však AMERIKA, beroucí si na paškál kačer- a macdonaldizaci Evropy.
Nedá mi to, abych se ještě krátce nezmínil o DVD Völkerball. Jevištní prezentace přidává téhle hudbě další nepominutelný rozměr, i když první, co vás po zhlédnutí videa asi napadne, je, že s Tillovou zálibou v plamenech to nebude jen tak. Když jsem pozoroval muzikanty při práci, napadlo mě také, jak často – a často mylně, jak jsem měl párkrát možnost se na vlastní oči přesvědčit – si my běžní smrtelníci personifikujeme umělce do zhýralých bohémů topících se v chlastu a drogách. Jenže při pohledu na tuhle jistě na milimetry a vteřiny vypočítanou show, plnou životu nebezpečných rekvizit, si říkám, že tady musí být naopak všechno podřízeno tuhé kázni a muzikanti musejí být střízlivější než pilot á třistaosmdesátky – ostatně záběr na Paula Landerse a „Flake“ Lorenze, upřímně se chechtající ve chvíli, kdy Till Lindemann zapomněl v Morgenstern zpívat, hovoří za vše.
Abych to nějak zakončil: Nemusíte být fandy téhle muziky, ale pokud jste jen trochu otevření a nepředpojatí, nejspíš se mnou budete souhlasit, že něco do sebe má; i můj o 15 let starší kamarád, který je – co se hudby týče – generačně napevno zakotvený v šedesátkách a hned tak něco neuzná za hodno pozornosti, ocenil její působivou, až wagnerovskou ponurost. Mimochodem Rammstein jsou jedinou skupinou, kde nejenže snesu němčinu, ale dokonce ji považuji za plus (naopak kvůli němčině jsem ve svých telecích letech nikdy neposlouchal vrstevníky vychvalované Puhdys).
Zkoušel jsem i další rammsteiní alba, ale už to nebylo ono. Zkrátka jak jsem napsal nahoře, někdy se musejí určité věci sejít. Čas od času se ale ocitnu v rozpoložení, kdy pocítím přímo fyzickou potřebu prohnat si touhle výrobní linkou hlavu. Na defragmentaci už značně opotřebovaného disku pod lebeční klenbou je jedinečná.
» ostatní recenze alba Rammstein - Reise, Reise
» popis a diskografie skupiny Rammstein
Plant, Robert / Manic Nirvana
| 2019-04-28 | Už jsem tu napsal v jiné recenzi, že až na výjimky mi zpěváci nikdy moc neimponovali. A nejinak tomu bylo, když jsem objevil „kapelu svého života“ – Led Zeppelin: jako první mě dostala Jimmyho sóla a hned nato do té doby neslyšené (alespoň mnou) basové linky Johna Paula Jonese a Bonhamovo hromobití. Ale Robert Plant? Ten mi zpočátku svým našponovaným ječákem požitek spíš kazil. Poněkud svatokrádežné, že?
Když 25. září 1980 Zeppelin ztroskotal, přeživší členové posádky se vydali za záchranou každý jiným směrem. A zatímco Jimmy svůj stín už nikdy nepřekročil a John Paul se zaskvěl spíš výjimečně, byť v umělecky hodnotných počinech (Diamanda Galás, Them Crooked Vultures), Robert jako jediný dokázal skutečně přežít – jít dál, najít cestu a vybudovat si novou kariéru, svůj „life after life“, v němž je sám za sebe a ne jen pouhým exZeppelinem. Proto se mu nedivím a chápu ho, když odmítá návrhy na zeppelinský comeback: nejenže by se zase vrátil do staré škatulky, ve které se – a je to cítit z každého jeho rozhovoru – už necítí moc komfortně; on už je hlavně umělecky jinde.
I pro mě byla Manic Nirvana prvním pozeppelinským Plantem, s nímž jsem měl tu čest. Dodnes si vybavuji své pocity po prvním poslechu: Dobrý, dobrý… Ale Zep to nejsou. A bodejť by taky byli! Ve skutečnosti je spodek pořád ještě dost hard (basou tu poprvé tvrdí muziku Robertův zeť Charlie Jones, jehož prosazením do projektu Page-Plant Unledded namísto Johna Paula mě Robert tolik naštval), Robertův zpěv se tu ale dostává do pomyslného bodu zlomu: pořád je v něm ještě dost zeppelinské agresivity, na druhou stranu už ale slyšitelně míří do nové polohy, aby hned na následujícím albu Fate of Nations měl blíž k Plantovi, jakého známe dnes; Manic Nirvanu mám v remasterované edici s bonusy a poslední skladba Don´t Look Back sem tedy striktně vzato nepatří, těžko ale najít symboličtější tečku. Ono taky v době vydání už bylo Robertovi dvaačtyřicet, tím spíš je ale třeba ocenit, že umí stárnout a že se – na rozdíl od řady svých kolegů – nesnaží přeprat čas a až k trapnosti dál rvát z hlasivek to, na co už dávno nemají.
Když jsem o pár řádků výš kritizoval angažování Charlie Jonese do reunionu s Jimmym, uvědomil jsem si, že mi vlastně Robert jako člověk nikdy nebyl moc sympatický. A zároveň jsem se znovu přesvědčil o té úžasné vlastnosti umění, totiž přinášet radost nezávisle na tom, co víme nebo si myslíme o jeho tvůrci. Bard z Ostravy by si klidně mohl jet pro metál třeba na sever od 38. rovnoběžky, a přesto se mi jeho písně budou dál líbit. A jistě stejně na tom budou i fandové narušeného krále popu, a mnoha a mnoha dalších.
Ale zpět do zuřivé blaženosti. V době jejího vydání bych se (arci ne hned po onom prvním poslechu) asi nerozpakoval dát jí plný počet. Teď ale klasifikuji čtyřmi hvězdami, protože vím, že to, co následovalo, už sice nebylo tak zuřivé, ale o to blaženější. Do smrti dobrý, Roberte!
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Manic Nirvana
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Aerosmith / Get a Grip
Když jsme před časem měli sraz se spolužáky z gymplu, dali jsme s kamarádem řeč na téma, co právě posloucháme. A když jsem se zmínil, že Aerosmith, opovržlivě si odfrkl: „Komerce…!“ Přiznám se, že jsem sklopil uši a nesměle namítl, že zrovna teď poslouchám hlavně 70. léta, Toys In The Attic a tak, což byla i pravda. Cestou domů jsem pak dumal o dvou záhadách: Jak to, že se mi v blízkosti mé první lásky stále ještě rozbuší srdce, a jak to, že tolik rockových fandů automaticky ohrnuje nos nad vším, co je melodické a líbivé? Mám totiž silné podezření, že můj kamarád měl na mysli Aerosmith reprezentované právě albem Get a Grip. Řečenému albu se zájem zdejších recenzentů zatím vyhýbá, nanejvýš se o něm sem tam někdo – a málokdy pochvalně – zmíní v diskusi k jiné desce; na to jsou vlastně ty čtyři hvězdy od čtyř vzácně se shodujících uživatelů docela dobré skóre. Nuže, ujmu se toho, zatáhnu za ten struk a pokusím se dokázat, že mléko z něj nadojené je opravdu plnotučné.
Album jako takové asi netřeba detailněji představovat: po krátkém intru s reminiscencí na Walk This Way začne spanilá jízda jednoho hitu za druhým, jak je notoricky známe z MTV a mnoha dalších televizních a rozhlasových stanic včetně těch, které jinak s rockem nemají nic společného. Což je, řekl bych, asi tím největším prohřeškem, jímž se kapela v uších pravověrných rockerů provinila. Pokud jde o mě, přiznám se, že nevím, kde u borců tohoto kalibru hranici mezi komercí a nekomercí hledat: nedokážu si prostě představit, že by Steven nad flaškou Jacka Daniela jen tak prohodil: „Ty, Joe, nějak teď nejdou kšefty, co pro změnu natočit něco prodejnějšího?“ Ne, že by to nešlo, ale i kalkulace úspěchu má své meze, jak dějiny šoubyznysu nejednou ukázaly. Jenže Get A Grip rozhodně nebyl sezónní bublinou, o které za půl roku nikdo nevěděl, a každý poctivý skladatel taky potvrdí, že napsat dobrý melodický popěvek (který by se navíc co nejméně podobal něčemu, co už napsal někdo před ním) je asi nejtěžší ze všeho. A udělat takovou skoro celou desku je už malý zázrak.
Kdykoli Letecké Kováře slyším, vždycky si říkám, jak pěkně tu všechno do sebe zapadá. Třeba jejich transatlantičtí vzdušní spojenci z Olověné Vzducholodi taky odevzdávali to nejlepší ve prospěch celku, přesto ale zůstávali silnými muzikantskými individualitami a z jejich hudby je to cítit – můžete si vybrat libovolnou nástrojovou linku a užívat si ji téměř samu o sobě. V Aerosmith ale hraje každý přesně to, co je třeba, aniž by nějak zvlášť vyčníval – nakonec ani Joe Perry není kytarovým Bohem typu Jimmyho Page, jeho sóla nepovznášejí do nebes invencí ani nesrážejí k zemi virtuozitou, do celkového pojetí ale pasují jak gluteus maximus na hrnec.
Suma sumárum: Jiří Černý v knize Hvězdy tehdejších hitparád v kapitole věnované Rolling Stones moudře napsal, že „…světová pop music nežije jen samými výboji, ale taky základními jistotami“. A Aerosmith pro mě jednou z takových základních jistot jsou. A album Get a Grip se jim podle mého soudu povedlo na plný počet.
A teď kameny do ruky!
» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith
![Petřina, Ota - Komplet [Super-robot] cover](graphx/covers/7748.jpg)
Petřina, Ota / Komplet [Super-robot]
Když jsem oné červencové neděle roku 2015 uslyšel z rádia tu smutnou zprávu, konečně jsem pochopil, proč někteří o Lennonově smrti říkali, že je definitivně odstřihla od jejich mládí. Protože moje mládí byl Ota Petřina.
Ač zjevem démon claptonsko-pageovského střihu, Petřina nikdy nebyl typickým kytarovým toreadorem jako ti dva – jestli víte, jak to myslím. Ne, že by sóla neuměl (třeba to na konci Pospíšilovy Lásko, lásko... je opravdovou lahůdkou), ale přece jen jsem ho vždycky vnímal víc jako invenčního autora (záměrně nepíšu skladatele, protože napsal i řadu osobitých textů) a důmyslného aranžéra. A jeho záběr byl opravdu úctyhodný: hlavně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřilo k bontonu mít jeho jméno na obalu desky, a tak se s ním kromě "stájových" spolupracovníků (Neckář, Janů, C&K Vocal, Pospíšil) setkáme leckde, Ulrychovci počínaje a Schelingerem konče, Božského Káju nevyjímaje. Z této obsáhlé diskotéky (bez výhrad souhlasím s tím, co jednou napsal tuším Jiří Černý, že ať už Petřina psal pro kohokoli, stejně nakonec psal hlavně pro sebe) pak vyčnívají dvě jeho autorská alba – SUPER ROBOT a PEČEŤ, vydaná spolu s bonusy jako "sebrané spisy" na tomto supraphonském dvojalbu.
SUPER-ROBOT. Přelom 70.-80. let minulého století byl sci-fi tématikou březí: kromě Super-Robota tu vznikla alba jako Planetárium, Prázdniny na zemi či Dialog s vesmírem. Bůhví, co toho bylo příčinou, možná to souviselo s nástupem syntezátorů, z gruntu nových, z "elektrických komnat" přišedších a akustickou minulostí nezatížených hudebních nástrojů, které svými výrazovými možnostmi k výbojům do kosmo- či kyberprostoru přímo vybízely. Z téhle desky mám ale stejně raději věci, které do této kategorie zrovna nepatří: mrazivě existenciální Já nejsem já, melancholický Čas neodeslaných dopisů, Nebýt tebe, jejíž stavba mi tolik připomíná zeppelinskou Since I´ve Been Lovin´ You, a Podivína – obraz naivního malíře na ploše sotva dvě minuty trvající písně. Největší bombou ale pro mě byl a stále je singl Karin/Vnitřní svět tvých jantarových očí, který je na tomto disku jako bonus: co si Ota na tak malé ploše dovolil mi dodnes bere dech a bez nadsázky je to jedna z věcí, které zásadně ovlivnily mé vnímání hudby.
PEČEŤ. Na tomto albu došlo ke dvěma důležitým změnám: na postu baskytaristy nahradil jednoho Vladimíra (Padrůňka) druhý („Guma“ Kulhánek), na pozici textaře pak Zdeňka Rytíře Pavel Vrba. Tím je řečeno mnohé: sound je vzdušnější, hudba nervnější, texty vrstevnatější. Nakonec i doba už byla po těch pěti letech v lecčems jiná: opojení vzdálenými světy pominulo a zájem o člověka se vrátil zpět na rodnou hroudu k jeho starostem vezdejším: víc než nadvlády umělé inteligence se teď bojí toho, co by mohl nalézt ve svém nitru (Obálka), zabývá se vztahy k nejbližším – potomstvu (Syn) a té, s níž sdílí lože a stůl (Odchod), sem tam si zafilozofuje odkud a kam jde (Čas) nebo se vyzná z obdivu k oblíbenému spisovateli (Hemingway). Vždycky si ale najde chvilku, aby se potěšil klasickými tvary krásné orchideje (Phalaenopsis), či vlhkou vůní partnerčiných právě umytých vlasů (Kopřiva) – drobnými životními radostmi přesně v duchu vonnegutovského "If this isn´t nice, I don´t know what is." Bonusem je tu Marylin, goodbye, která už dříve vyšla na desce Luboše Pospíšila. Mám rád obě verze a už dávno neřeším, která je lepší, zda autorovo drásavě syrové vyznání, či Pospíšilova pamětnická nostalgie.
Petřinu jsem svého času poslouchal opravdu hodně a kdykoli si něco pustím teď, je mi jako bych se vrátil do rodného domu, do svého pokoje a probíral se poklady ve svých tajných skrýších – nechám se vést melodiemi, nořím se do přediva aranží, každé zákoutí je mi důvěrně známé. Tady jsem opravdu doma.
...kde jen jsi
kde máš svou skrýš
proč se zpátky
nevrátíš
sto souhvězdí mi nepoví...
Oto, stýská se mi...
» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Komplet [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota
Dead Can Dance / The Serpent's Egg
Radím vám dobře: pečlivě zajistěte terárko! Protože had, který se z tohohle vejce vylíhne, vás okamžitě zhypnotizuje, ovine – a pak slupne i s fuseklema. Jako se to stalo mně.
S hudbou Dead Can Dance jsem se seznámil relativně nedávno, když mi známý s podobnou zálibou ve všehoschopných ženských hlasech (Diamanda Galás, PJ Harvey, Iva Bittová…) poradil, ať zkusím Lisu Gerrard. Provedl jsem rešerši a pro první seznámení zvolil album, u nějž se i jindy brilantní Petr Gratias blahé paměti vzmohl jen na opakování nepříliš nápaditých epitet – našli byste lepší doporučení? Nejprve jsem si je zkusmo stáhl, ale už den nato vložil do virtuálního košíku cédéčko – a místo něj pak z cizokrajné obálky vylovil kompilační dvojalbum Wake. Druhý pokus už ale byl úspěšný.
Stylové přihrádky jsou hudbě DCD těsné, přesto se ji někteří pošetilci stále snaží do nějaké vměstnat – největší oblibě se těší ty s nálepkami „Gothic“, „World“, či „Alternative“. Ona se místy skutečně jako to či ono tváří, jenže ve finále je vždycky tak svrchovaně svá, že pokud bych už musel nějakou škatulku vybrat já, nejspíš bych ji nadepsal „Absolute“. To, co mě dostalo hned při prvním poslechu, je její dokonalá vyváženost, čistými vokály a střídmou instrumentací počínaje, a technicky perfektně zvládnutým záznamem konče. Exupéry napsal, že „dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat“. Tady to platí na obě strany, jakékoli zásahy tím či oním směrem by hudbu posunuly jinam a pohříchu dál od dokonalosti – jak se ostatně lze přesvědčit na prvním, eponymním albu z roku 1984.
Setkal jsem se i s názorem, že hudba DCD je hudbou sebevrahů. Svým způsobem taky škatulka, i když nevím, jak k takovému renomé přišla, protože (sebe)destrukce je v přímém protikladu k filozofii skupiny (Brendan Perry: „Pokud někdo chce pochopit, proč jsme si vybrali svůj název, musí přemýšlet o transformaci neživého v živoucí… Přemýšlet o procesech změn života ze smrti a smrti v život. Tolik lidí nepochopilo související symboliku a domnívalo se, že musíme být nějaké ,morbidní gotické existence‘.“). Každopádně všichni příznivci DCD, které osobně znám, jsou lidé schopní se s životem dohodnout. Já sám poslouchám Dead Can Dance buď soustředěně, a pak je to „magical mystery tour“ svérázným, vlastními fyzikálními zákony se řídícím vesmírem, a nebo prostě vypnu a nechám je na sebe jen tak působit – a za chvíli cítím, jak se odplavují starosti a únava; tak či tak, působí na mě pozitivně – očistně je asi nejvýstižnější slovo.
Dá se o téhle hudbě vůbec napsat něco kritického? Nejspíš dá, ale proč? Když se mi něco líbí, nemíním si kazit radost hledáním vad na kráse. A jak vidím, zdaleka nejsem sám, alespoň tady na Progboardu vyznívá většina recenzí víc jako vyznání než kritické analýzy. Tak se jen lehce otřu o zmíněnou „bestofku“ Wake. Slasti a pasti kompilačních alb jsou notoricky známé, u DCD mi ale sestavování best of přijde obzvlášť problematické: řadová alba vnímám jako uzavřené mikrosvěty, v nichž mají jednotlivé skladby své místo a vytrženy z tohoto kontextu, ztrácejí něco ze své působivosti.
Uznávám, tohle není klasická recenze konkrétního alba, spíš zamyšlení nad tvorbou skupiny jako takovou. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že jakkoli je každé její album jiné, recenze na ně by se (skoro) daly psát přes kopírák.
» ostatní recenze alba Dead Can Dance - The Serpent's Egg
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance
Velvet Revolver / Contraband
Kytara je mým generačním nástrojem a mými idoly byli vždy kytaristi. Není proto divu, že i v případě Guns´n´Roses jsem se po rozchodu stěžejní dvojice zajímal víc o Slashe než Axla, který mi navíc k srdci nikdy nepřirostl.
Na Slashově sólové kariéře jsem vždy oceňoval to, že mu šlo v první řadě o hudbu, což je ostatně vidět i na videích z koncertů: žádná megashow s bombastickými světelnými či pyrotechnickými efekty – ať už šlo o jakoukoli sestavu, scéně dominovali hudebníci soustředění na výkon povolání, zatímco většinu mimohudebního spektáklu obstarávalo principálovo křepčení – až jeden maně dumá, jak to má zařízené, že mu ten klobouk nikdy nespadne.
Období s Velvet Revolver považuji ve Slashově postgunsovém životě za nejšťastnější. Z předchozího projektu Slash´s Snakepit je možná až příliš cítit frustrace z trpkých konců GnR, následní Conspirators zase budí dojem, že se spikli hlavně za účelem realizace Maestrových představ. Tady je to ale jeden za všechny a všichni za jednoho, a jak by taky ne, když se podíváme na sestavu: je tu cítit kolektivního ducha a chuť hrát, je to zemité, živelné, má to tah na bránu; následující album Libertad působí sice propracovaněji, ale také studeněji.
Scott Weiland byl kapitola sama pro sebe. Viděl jsem několik koncertních videí i klipů (mimochodem část klipu ke Slither byla natočena v Praze) a nutno říct, že to byl pošuk už od pohledu, od šíleného výrazu v očích, přes chapadlovité zmítání vyfetované figury, až po úchylnou zálibu v tlampačích. Pro mě to ale byl nejlepší zpěvák, s nímž Slash kdy spolupracoval, Axla nevyjímaje. Od skalního příznivce Led Zeppelin to zní možná kacířsky, ale zrovna dvakrát nemusím ječáky, ať už s chrapotem nebo bez – nakonec k většině svých oblíbenců (včetně Zeppelinů) jsem se dostal přes instrumentalisty. Proto Weiland, s hlasem posazeným do střední polohy, většinou prostým přehnaně vypjatého patosu, tak typického pro všechny ty hysteroidní kohoutky. Že se do toho taky umí opřít, dokazuje hned na několika místech alba, ale jeho přirozený až civilní projev v Lovin The Alien – skoro ho vidím, jak za letního podvečera sedí na verandě a jen tak si prozpěvuje – je pro mě opravdovou lahůdkou.
Kapelu, s níž se nejvíc proslavil, Slash podle mě nepřekonal, ale něco takového se povede málokomu. Nevytvořil si tak svébytný „life after life“, jako třeba Robert Plant, a není ani solitérem typu Erika Claptona, který ať hraje cokoli a s kýmkoli, je to vždycky především on. Je to ale poctivý, bytostný muzikant a možná i jeden z posledních hardrockových kytaristů, kteří umějí vystavět sólo. Proto mám tohohle divouse rád. Plný počet.
» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver
Olympic / Marathón
Marathón je album, které jsem ze všech olympických desek poslouchal nejvíc. Ne snad, že by mi učarovalo víc než jiná, jen jsem se k němu dostal v pravou chvíli. Olympic mě totiž vždy tak trochu míjel: v éře jeho zoologických exkurzí jsem ještě sál rockové mléko u Oty Petřiny, později, když se pouštěl do ekologicko-sociologických sond, jsem zase nasával v jazz pubu. Alespoň jsem tedy měl to štěstí, že jsem skupinu potkal ve chvíli, kdy podle všeho usilovala o „největší zázrak ve světě šoubyznysu – comeback“.
Záměrně v téhle recenzi pominu texty, protože – textaři prominou – až na výjimky za moc nestojí a navíc tu podle mě o ně až tak nejde: na téhle desce jde v první řadě o hudbu, respektive o znovunalezení vlastní tváře v ní. S ohledem na výše napsané si netroufám posuzovat, nakolik se to právě tímto albem Olympiku podařilo, každopádně je to ale poctivý boj.
JAKO KLUCI ZAČLI JSME HRÁT. Pokus o rozsáhlejší kompozici, jakkoli ve výsledku vcelku sympatický, jen potvrzuje, že Petr Janda je především skladatelem písniček.
MRÁZ. Jeden ze dvou Hejdukových skladatelských počinů na desce, který na rozdíl od toho druhého dobře zapadá do celkové atmosféry alba.
ČERNÁ KRONIKA. Vcelku standardní hard-rock středoevropské provenience, povýšený pulsujícím Broumovým sólem. Akorát nechápu, proč mívá Janda v „angažovaných“ písních pokaždé tak protivnou, rejpavě vyčítavou, moralizující dikci.
TAK TETO, TADY JE TO. Druhé Hejdukovo číslo a taky asi nejrozporuplnější položka na seznamu. Ale nakonec proč ne – něco jako Hot Dog na zeppelinské In Through the Out Door.
MARATHÓN. Dle mého vrchol alba a exhibice Milana Brouma, nejen coby instrumentalisty, ale hlavně prince, jenž spící princezně opět vdechl život. Chcete-li si udělat obrázek o tom, co pro Olympic v té době udělal, najdete to v kostce úhledně zabalené právě tady.
TAKY JSEM SE NARODIL BOS. Průzračná niterná protiváha titulnímu parniválci. Pro mě druhý vrchol alba.
NECH TO BÝT. Typická nekomplikovaná jandovka, nic víc, ale zaplaťpámbu ani nic míň.
TAK JEDEM DÁL. Dobrý název na závěr desky s ambicemi stát se přelomovou, bohužel – a tady se k tomu navzdory svému předsevzetí z úvodu vyjádřit musím – s opravdu stupidním textem.
Shodou okolností jediné živé vystoupení Olympiku, které jsem kdy zažil, bylo právě v éře Marathónu. Nebyl to takový nářez a rozdíl oproti desce, o jakém mluvívají třeba pamětníci Schelingerovy kapely v nejsilnější sestavě. I když je tahle deska v kolekci Olympiku asi nejtvrdší, zvuk Jandova Les Paula není ani tady zakalený na patřičné HRC (Hardness Rockwell C – ale třeba taky Hard Rock Core), muziku tvrdí hlavně basa: Milan Broum tehdy – po všech těch Petráších, Kornech a Chvalkovských – opravdu působil jako zjevení. I na Marathónu ale zůstal Olympic pořád Olympikem a záleží na každém, bude-li to považovat za plus, nebo mínus.
Kdyby to šlo, dal bych 3½, po chvíli váhání (během níž jsem se přiměl zapomenout na texty) ale zaokrouhluji nahoru. Za tu poctivost, kterou z desky i po letech cítím.
» ostatní recenze alba Olympic - Marathón
» popis a diskografie skupiny Olympic
Motörhead / Inferno
Mám rád hardrock, ale nemusím heavymetal. Jistě existují i nějaká oficiální kritéria, jak oba žánry rozlišit; to moje privátní je, že hardrock má dvě věci, které v metalu nenajdete (alespoň já jsem je tam nikdy nenašel): bluesové kořeny a – duši. A hned se omlouvám všem fandům metalu, protože nejde o názor podložený systematickým poslechem – to málo, co jsem porůznu zaslechl či zahlédl, mě totiž vždy spolehlivě odradilo se heavymetalem blíže zabývat.
Jenže zemřel Lemmy Kilmister, Motörhead byl nějakou dobu víc slyšet a to mě ponouklo si o téhle partě něco vyhledat. Ne, že bych o nich nevěděl vůbec nic: Lemmyho jsem občas viděl v televizi a za krkem mě bolelo už jen z pohledu na jeho hlavu vyvrácenou k mikrofonu, a Ace Of Spades mi vždycky byla z nějakého důvodu neskonale protivná. Indiskrétní internet však nabídl i zajímavější informace, například že Lemmy byl bedňákem u Hendrixe (hm), nebo že měl nějaký zvláštní styl hry na baskytaru. A taky jsem se nachomýtl u televizoru ve chvíli, kdy Motörhead na závěr koncertu přidávali Whorehouse Blues a já ke svému překvapení (metalisti, znovu promiňte) zjistil, že ten kytarista – Philip Campbell, jak jsem se posléze dozvěděl – opravdu umí hrát. Není divu, že moje zvědavost dosáhla kritické meze a já si opatřil (no – stáhl) album, na kterém tahle věc je, a několikrát si je poslechl. Nebojte, překvapení se nekonalo, metal si mě nezískal. Přesto musím uznat, že alespoň v podání Motörhead na albu Inferno má něco do sebe, nakonec i o ty bluesové kořeny jsem tu a tam zakopl. Každopádně tuhle recenzi berte spíš jako „pohled zpoza plotu“, víc zvědavý, než vytříbeně kritický.
Album vtipně uvádí věc nazvaná Terminal Show, která nikoho nenechává na pochybách, o co tu půjde. Sound kapely je hutný a díky pojetí basy opravdu působivý. Jeho jedinou, zato zásadní vadou je, že je – jak se záhy ukáže – stále stejný: žádná práce s barvou či aspoň dynamikou, žádné ozvláštnění (výjimkou potvrzující pravidlo budiž pasáž s kytarovým sólem v Keys To The Kingdom) – ze sluchátek se na mě valily jedna skladba za druhou jak balvany z Huascaránu, takže to, co na začátku vypadalo zajímavě, začalo být po nějaké době únavné a já se s každým dalším číslem stále víc těšil na akustickou úlevu na konci – mimochodem album jsem si poslechl celkem čtyřikrát, ale nikdy celé najednou. On Lemmy Kilmister taky nebyl John Entwistle ani John Paul Jones. A když už jsme u toho, ani Roger Daltrey či Robert Plant, takže v těchhle kovohutích nějaké vynálezecko-zlepšovatelské hnutí moc nečekejme, spíš tvrdou fachu v provozu. Kapela ale šlape, to se jí upřít nedá, kytarová sóla mi také přijdou víc „rockovější“ než „metalová“, a vůbec celé se to v lecčems odchyluje od mých dosavadních představ o metalu, opírajících se o triádu příznaků: stoj o co nejširší bázi, pravá ruka rychlejší než mozek a vokální projev zaměnitelný s dávením. Zdá se, že Lemmyho přece jen odkojila ta pravá rocková vlčice; nakonec pokud nebyl naprostý ignorant – a to podle toho, co jsem si o něm přečetl, nebyl – z práce u Hendrixe mu toho muselo hodně zůstat pod kůží.
Z tracklistu bych kromě dokola vychvalované Whorehouse Blues (ani tady ale nejde o nic světoborného – dobře odvedená, ale vcelku klasická tříakordová dvanáctka, která boduje hlavně díky kontrastu s předchozím randálem) vyzdvihl valivější Suicide, rokenrolovou Life´s A Bitch, In The Year Of The Wolf, jejíž riff mi něco – jen si ne a ne vzpomenout co – připomíná, a samozřejmě již zmíněnou bluesovku Keys To The Kingdom. Ty se asi nejvíc blíží rocku podle mého gusta, naopak rychlopalné pecky mě neberou ani teď. Na albu hostuje Steve Vai – jeho sóla jsou snadno rozpoznatelná, nicméně nemyslím, že by byla až takovým přínosem, Campbellův styl je mi tu bližší.
Pokud jde o hodnocení, zastávám názor, že spektrum umělců na Progboardu je natolik různorodé, že jednoduše nelze mít pověstný jeden metr, podle nějž by se dalo měřit všem bez rozdílu, a že smysl má tedy jen hodnocení v kontextu tvorby toho kterého jednotlivce či kapely. Tady ovšem žádné měřítko nemám, takže se chtě nechtě musím uchýlit k „absolutnímu pořadí“. Album si na cédéčku zcela jistě nekoupím, ani se nezačnu pídit po dalších počinech téhle trojice. Na druhou stranu mi ale pomohlo zbavit se některých předsudků a myslím, že přijdou i chvíle – nebude jich sice moc, ale budou – kdy dostanu chuť si je znovu poslechnout. Na světě je ale spousta muziky, která se mi líbí daleko víc. Tři hvězdy.
» ostatní recenze alba Motörhead - Inferno
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Schelinger, Jiří / Hrrr na ně...
Dospíval jsem v 70. letech XX. století, díky čemuž se stal hardrock jednou provždy mojí generační muzikou: i když se pak mé hudební zájmy vyvíjely různými směry, kdykoli zaslechnu tvrdý kytarový riff, vezme mě u srdce.
Bohužel tento styl nezapadal do tehdejších státem uznaných představ o kulturním vyžití pokrokové mládeže, a jelikož jsem dlouho nevlastnil magnetofon, abych mohl sjíždět kdovíkolikáté kopie kopií desek věrozvěstů žánru, alespoň jsem na gramofonu dokola obehrával Neckářovu (Petřinovu/Formánkovu) Náruč krás, zatímco Jiří Schelinger nerušeně vegetoval na okraji mého zájmu jako někdo, kdo sice nazpíval Holubí dům, ale také Což takhle dát si špenát… Není proto divu, že jsem zrovna nehořel nedočkavostí, když mi kamarád půjčil tuhle desku a doporučil ji k poslechu, a moje skepse se ještě prohloubila po rádoby vtipné „intro“ scénce z chystající se hudební bitvy. O to větší byl šok z toho, co se na mě začalo valit z drážek potom.
Jiří Schelinger byl na naší scéně nepřehlédnutelným originálem s nesporným talentem. Album Hrrr na ně však bylo po letech víceméně nanicovaté produkce zřejmě prvním, které jeho talent zasadilo do nějakého alespoň trochu koncepčního rámce a vytvořilo tak základ pro další, bohužel předčasně ukončený vývoj. Kapela šlape, Schelinger zpívá se zjevnou chutí a celé by to drželo pohromadě jak vytesané z jednoho kusu kamene, nebýt těch zatracených vsuvek – i když při bližším ohledání posléze přece jen zjistíme, že ten kámen není žula, spíš pískovec, ale o tom o odstavec dál. Čechovy scénky jsou tu vtipné, tu trapné, jako ostatně Mistr v běhu své košaté kariéry sám, což chápu jako daň z rozevlátosti jeho talentu. Pokud ale jde o písňové texty, rozhodně mu nelze upřít řemeslnou zdatnost – nejsou sice bůhvíjak hlubokomyslné, ale mají nápad, hlavu a patu, a Schelingerovi „jdou do pusy“. A to není zase tak málo.
Občas se tu vedou diskuse, co by bylo kdyby, a jestli tahle muzika je nebo není hardrock. Nabízím trochu jiný pohled na věc: může vůbec existovat echt hardrock slovanské provenience? Snad ano. Kdykoli jsem ale něco takového slyšel, nikdy to nebylo to pravé ořechové, vždy tomu něco chybělo (možná spíš přebývalo); my Slované ty kořeny, z nichž je hardrock (a rock vůbec) živený, v sobě zkrátka nemáme a v té muzice je to v nějakém spodním proudu vždy znát.
Takže berte, nebo nechte být. Nejspíš namítnete, že tu i v té době navzdory poměrům vzniklo dost hodnotnější rockové muziky, v některých případech i vysoké umělecké kvality – a já s vámi naprosto souhlasím. V tomhle případě bych si ale skoro tipl, že tvůrcům šlo spíš o žánrovou – a taky dobře prodejnou, což šlo ruku v ruce, když tu na trhu neexistovala žádná hardrocková konkurence – desku, která neměla ambice stát se Uměním, na čemž nevidím nic špatného. A tak si album čas od času pouštím a i po letech si ho užívám: vychutnávám si hutnou rytmiku, kultivovaný tón Kláskovy kytary, rockově syrový a zároveň tak nějak tuzemsky dobrácký Schelingerův chraplák, a nakonec i ty průpovídky mezi tím.
Pokud jde o hodnocení, nelze srovnávat nesrovnatelné: Schelingera mohu hodnotit jen jako Schelingera, proto i bez nostalgického balastu dávám s klidem za čtyři (hvězdy).
» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Hrrr na ně...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří
Led Zeppelin / Celebration Day
Dlouho jsem váhal, jestli sem mám tuhle rádoby recenzi (navíc svoji první), kterou jsem původně sepsal spíš jen sobě pro zábavu, vůbec dát; mimo jiné proto, že si nejsem jist, zda se záznam jediného – a jak to vypadá, i definitivně posledního – vystoupení legendy po několika desetiletích vůbec dá (a má) recenzovat. Každá recenze totiž více či méně vychází z nějakého srovnání, ať už s dalšími počiny samotné kapely, nebo s konkurencí. S kým ale srovnávat tady?? Se starými (vlastně mladými) Led Zeppelin to přirozeně nejde. S dalšími bardy jejich éry? Ani to není dost dobře možné, protože i když neumřeli a žijí dodnes, buď si pořád udržují jakous takous kontinuitu, nebo o nich pro změnu vůbec není slyšet. A navíc – jistě uznáte, že když kupříkladu v The Who sedí za bicími místo Keithe Moona Zak Starkey, ani zdaleka to není totéž, jako když se v Led Zeppelin na stejný post posadí Jason Bonham… Takže jediné srovnání, které mě nakonec napadlo, je s koncertem Cream z roku 2005.
Nemám rád, když se o souznění mezi lidmi mluví jako o chemii, ale tady ten výraz použiji, protože mě prostě nic výstižnějšího nenapadá – tihle lidé spolu roky nehráli a leckdy možná ani nemluvili, ale přesto na sebe stále slyší a odečteme-li emocionální přidanou hodnotu – a k tomu docela dobře postačí pustit si jen zvukový záznam koncertu –, pořád je to po čertech skvělé hraní. Že obě formace znějí dobře, můžeme proto považovat skoro za samozřejmost – ostatně fanda pamětník by jim i ledacos (a pravděpodobně ne málo) odpustil. Cream na mě působí přece jen uvolněněji, víc si společného pobytu na pódiu užívají, z Led Zep (kteří naopak vypadají v lepší fyzické kondici) je možná až příliš cítit soustředění na „jedinou šanci“, a až zhruba v poslední třetině se dostavuje opravdové uvolnění a radost, že se snad dílo přece jen podařilo. Lze si jen povzdechnout, jak by asi vypadal takový třetí koncert, pokud by Zep odehráli alespoň ty čtyři, jako Cream.
Pokud se vrátím k samotné Celebration Day, nemá smysl rozebírat jednotlivé skladby, lze pouze polemizovat o jejich výběru. Všechna „povinná“ čísla tu ale jsou, a pak už je to jen otázka osobních preferencí: asi každý najde něco, co mu v setlistu chybí (mně akustický set), nikdo by se asi také nezlobil kvůli delší Whole Lotta Love, s nějakou tou medley uprostřed. V zásadě ale není nač si stěžovat.
Lze tedy pouze smeknout před jednotlivými muzikantky: před Robertem za to, s jakým vkusem umí ve svém věku nakládat s hlasem, takže je – na rozdíl od řady svých kolegů – ve starých peckách stále poslouchatelný i z CD, bez vizuální berličky. Před Jimmym za jeho neutuchající virtuozitu, ale hlavně srdce a hlubokou oddanost věci. Před Johnem Paulem za to, že zůstal Johnem Paulem – nenápadným ryzím muzikantem, bez kterého to ale nikdy nemůže být to pravé. A před Jasonem za to, jak suverénně za bicími zastoupil svého tátu.
Hoši, děkujem!
(Jo, a hvězdičky? Když už to musí být, tak samozřejmě pět!)
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Celebration Day
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin