jirka 7200 - @ 09.04.2020 | #

Původně jsem chtěl psát recenzi na úplně jinou desku, ale mé poznámky k albu Intronautů Fluid Existential Inversions nabobtnaly do takových rozměrů, že mi to prostě nedalo a musel jsem je sem zavěsit. V podstatě neuvedu nic nového, neboť vše podstatné tu zveřejnil nedávno Miro, takže jen pár drobností ….

Na posledním albu Fluid….se amíci Intronaut vyřádili. Po pětileté pauze podepsali smlouvu s Metal Blade Rec. a tato změna jim velmi prospěla. U předchozí Century Media jsem měl trochu pocit, jako by label kapánek určoval směr jejich tvorby ve snaze vypěstovat z nich hvězdný soubor typu Tool. Do této mé teorie zapadl průzračný zvuk a určitě zjemnění na albu Habitual Levitations (2013) a na něj navazující „modern metal“ sound vyšlechtěný Devinem Townsendem na následujícím albu The Direction of Last Things (2015).

Na nové desce z letošního roku je znát určité přitvrzení. Zvuk se stal ostře kovový až industriálně řezavý a chladný, ideově (ne až tak hudebně) mi připomněl staré dobré pionýry kyber metalu Fear Factory. Tomu hodně napomohl surovější mix Kurta Balloua, kytaristy a zvukového inženýra HC/punkových Converge. Zůstalo určité vnitřní sepětí s tím nejlepším z Voivod a jakési aroma ze světa deathcore metalu do muziky propašoval nový bubeník Alex Rudinger (ex Whitechapel)– to je technicky neuvěřitelně vybavený bijec (i když použití toho výrazu asi ode mne není zrovna košer vzhledem k neslavným událostem okolo odejitého a o trochu volněji a pocitově hrajícího Dannyho Walkera). Alex použil více dvoukopákových kanonád, někdy mi jeho hra připadala poněkud odlidštěná, ale do konceptu muziky to zapadlo. Ubyla část pomalejších melancholických post rockových a jazzových pasáží a čistého zpěvu, (kterým proslulo hlavně album Habitual) ve prospěch dravějšího a expresivnějšího projevu, divokých rytmických eskapád – i zpěváci se opět nebáli pořádně zařvat. Poměr technicky zamotaných a melodičtějších pasáží se tím vyvážil a výsledek je pro mé slechy záživnější a barvitější. Kapela v odlehčených pasážích opět decentně využila k podbarvení zvuku klávesy – tleskám!

Soubor víceméně dodržel zažitou sonátovou formu stavby písně (CUBENSIS, TRIPOLAR, PANGLOSS). V THE CULL tento postup doplnil o tříminutovou post rockovou náladotvornou pasáž. Po shlédnutí videa k tomuto songu zaměřeném na výkon bubeníka jsem uznale pokýval hlavou.

https://youtu.be/wG-xgpTbKuY?list=RD2gomvsOn5j4

V další SPEAKING OF ORBS to kolečko prog thrash a klidnějších post rockových motivů stihl protočit několikrát a zvládl tam i vložit refrén s parametry rockového hitu.

https://youtu.be/n-jQ565oHpM

Až na hranici nebezpečí výbuchu natlakovali sci fi cyber prog thrash v písni CONTRAPASSO. Progresivnější metalické prvky lze obdivovat v CHECK YOUR MISFORTUNE .

Závěrem : ať nahlížím na repertoár Intronaut zepředu i odzadu, prohlížím obaly i klipy (ten k CUBENSIS je značně trhlej), tak si nemohu pomoci, album Fluid … považuji za nejlepší a nejvyváženější výtvor kapely Intronaut. Takto si představuju nadupanej současnej progresivní metal. Na kvalitu zvuku alba Habitual kluci nedosáhli, což je veliká škoda. Třeba se ke mně někdy dostane vinyl, kde se ho dočkám. Takže čtyři a půl a v rámci diskografie kapely zaokrouhluji nahoru :-)

Danny @ 09.04.2020 16:03:00 | #
Chtěl jsem teď odpoledne poslouchat úplně jinou muziku, ale to ne, už zase jsou tu Intronaut. No jasně, že jsem si to pustil...

Je to nářez, má to ksicht a kapelu to muselo stát hromadu nápadů a práce. Je radost poslouchat všechny ty rytmicky-riffové zajímavosti, to, jak kapela zachází s rytmem, kolik muziky do rytmických záhybů nacpe. Žádný tupý back beat, s kterým řada kapel vystačí po celou dobu své existence a možná většina z nich ani netuší, že existují nějaké jiné metrické možnosti a modely a že bicí nemusí hrát jen bum - prásk - bum - prásk (jak tomu říká náš bubeník), ale že s metricko-rytmickou složkou se dají dělat doslova zázraky. Intronaut tohle všechno ví a na Fluid Existential Inversions je to všude, kam se člověk podívá.

Líbí se mi, jak hraje bubeník Alex Rudinger, techniku nedává prvoplánově na odiv, ale hraje to, co skladba vyžaduje, nic zbytečného - a když je to nutné, pak ultrarychlé a přesné laufy. Stejně tak je to s celkovým pojetím alba, nic se neděje jen tak, kapela se nepředvádí, neservíruje laciné efekty (od toho jsou jiní), ale dobře ví, co dělá. V silových pasážích, kdy přitvrdí a roztáčí divoké invazivní tance, je pořád působivá a pod povrchem tuhých vrstev je v každém okamžiku hromada nápadů, riffů a zajímavých instrumentálních partů. Dokonce jsou na albu místa, kde uvnitř mohutného valivého motivu se odehrávají vnitřní, drobnější figury a riffy. Pořád je co poslouchat. To mi s opakovanými poslechy trochu otupilo tu určitou nevyváženost, kdy jsou masivní a nádherně členité pasáže propojeny s méně dráždivými. Umím si v těchto okamžicích představit něco zpomaleně expresivního, podobně zubatého, jako u hlavních motivů. Ale ani tak s konceptem muziky na Fluid Existential Inversions nemám problém a album (jako celek) mi i takto dává smysl. Mám o něco raději Habitual Levitations (Instilling Words With Tones), možná kvůli zvuku, jak to zmiňuje Jirka, ale to vlastně není důležité.

Mayak: máš samozřejmě pravdu, že si všechny kapely a hudební tvůrce, kteří přinášejí opravdu novou, tedy progresivní muziku, musíme hýčkat a nepřestávat na ně upozorňovat. Je totiž mnohem těžší poslouchat muziku, která přináší nové postupy a originální práci s hudebními prostředky, protože si modely, které nám poslech hudby usnadňují, musíme teprve v sobě a ve svém vnímání vybudovat. Proto poslech progresivní (té opravdu nové) muziky není snadný a je potřeba mu věnovat čas a aktivní pozornost. Jít mu naproti. Tahle muzika jako kulisa nefunguje, bezděčný poslech nepřináší nic jen zmatenou mysl.

jirka 7200, Mayak: díky za Intronaut!