horyna - @ 06.08.2020 | #

Čtyři roky starou, dnes už předposlední desku amerických Kansas The Prelude Implicit, lze s trochou nadsázky označit nálepkou - Album roku 2016 v oboru sofistikované hudby. Tento báječný výtvor, kdysi ikon žánru jižanského rocku, prokázal nejen životaschopnost souboru i bez dvojice dlouhodobě nepostradatelných individualit Steva Walshe, respektive Kerry Livgrena, ale i snahu a entuziasmus přijít "na stará kolena" s brilantně sestavenou sbírkou, velice silných a žánrově pestrých písní.
Kansas tímto svým počinem dokázali rozdrtit na padrť ega služebně daleko mladších spolků a některé kolegy, jejichž studiová premiéra spadala zhruba do stejné doby jako Yes, či Uriah Heep, dokonale zahanbit.

Letos tedy přicházejí Kansas znovu se svou kůží na trh, aby se pokusili o nemožné. Dobýt podobně vysokou metu, bývá po obzvláště vydařené kolekci neskutečně těžké. V téměř totožné sestavě jako minule, jen s jednou kosmetickou změnou na klávesovém postu, kde odcházejícího Davida Maniona vystřídal Tom Brislin. Ten do Kansas zapadl naprosto dokonale a přinesl několik drobných, významově však o to podstatnějších změn. Jeho progresivnější cítění proniklo do několika pasáží určitých skladeb celkem výrazně a malinko pozměnilo jejich charakter směrem k technicky dokonalejšímu konečnému vyznění. Brislinův přehled, zkušenosti i malinko muzikálnější pojetí, vlilo do tvorby kapely novou krev a přineslo jasně oživující prvek, který s výjimečnou skladatelskou průpravou, dodává novým skladbám drzejší energetický potenciál. Brislin se na novince podílel i skladatelsky a jeho specifický záběr hodnotím kladně především v bouřlivě dravém instrumentálním kousku Propulsion 1 a ještě podstatněji v naprosto nečekané poslední hitovce The Song the River Sang, ve které diváka dráždí rovněž svým brilantně posazeným vokálem, jelikož tuto píseň i vlastními silami nazpíval. Ta v sobě pak protíná široké stylové spektrum, ležící na progrockové linii, mísící též prvky AOR a překvapivě i popu. Atmosféra písně v sobě nese otisk pětatřicet let starých děl krajanů Toto a zůstává velmi důstojnou tečkou tohoto alba.

Alba, jehož skladatelské otěže v rukou pevně drží druhý kytarista Zak Rizvi a i když se to může zdát banální a nepravděpodobné, jelikož právě tento člověk patří relativně mezi nováčky v souboru, dokázal právě on do dávných dob Livgrenovských Kansas proniknout s tolik potřebným citem a zaujetím. Díky buldočí vytrvalosti mohl tak nové dílko snadněji přetavit pro potřeby dnešních dnů, aniž by "svou" bárku nějak znatelně kormidloval mimo teritoria daná majstrštykem Leftoverture.

Čas a místo této epochální desky na novince nejlépe vystihuje úvodní titulní track, v němž jsou ingredience prapůvodních Kansas namíchány v tom nelepším možném poměru. Ragsdaleovy housle znovu vytváří tolik známé a omamné melodické pnutí, jako dříve onen strunný nástroj v rukou Robby Steinhardta. Okouzlující linky kytar a kláves spolu úzce spolupracují, navzájem se harmonicky podporují a občas i s velkou vervou soupeří. Ostatní písně nejsou na prvních několik poslechů příliš dobře identifikovatelné a jejich shodný charakter dlouho našeptává posluchači, že tento rok o nic objevitelského nepůjde. Ale tento jev je jen povrchní. Je to klasický příklad lehkovážného přístupu diváka, v němž se odsoudí nové dílo, aniž by doznalo důkladnějšího průzkumu a potřebného ponoru. Při pravidelném podávání léku The Absence of Presence po určitou časovou dobu, začnou látky obsažené v roztoku tohoto elixíru pozvolna účinkovat, až se jednoho dne může pacientovi klidně dostavit anamnéza závislosti. Jisté kouzlo se poté dá vcelku rychle odhalit u sugestivní balady Memories Down the Line, s fantasticky frázujícím Ronnie Plattem a pocitem posluchače stoupajícího po nebeských schodech za účasti dojemného dvoj sóla kytary a houslí, nebo u druhé, dynamičtěji pojaté Throwing Mountains, která nezastírá ambice kapely přesvědčit diváka o své instrumentální nadřazenosti. Osobně jsem nalezl velké zalíbení v druhé polovině desky a skladbách, jako jsou moderněji střižená Circus of Illusion, s bravurní houslovou stopou, nebo harmonické Animals on the Roof, kde se Platt svou vokální technikou a tolik příjemnou barvou, nechtěně povyšuje i nad Steva Walshe. A samozřejmě onen poslední, výše zmiňovaný Brislinův zlatý hřeb.

Letošní Kansas (mě) rozhodně nezklamali. Nejen, že dokázali potvrdit své výsadní postavení mezi prog-rockovou elitou současnosti, ale jejich další sada nových skladeb v sobě znovu váže podobně velkou dávku osobitosti, invenčního základu a muzikálního fištrónu, jaký kapela předváděla už na svém debutním pilíři před šestačtyřiceti lety. Bravo!

Pegas @ 13.08.2020 18:13:34 | #
Petr_70: Vždycky to bude subjektivní. Moje bodování odpovídá spíše tomu, jak se mi to líbí, v některých případech to můžu vztáhnout k jiným starším deskám. Stejně je podstatné to textové sdělení, body jsou jenom pro orientaci. Nemá cenu se v tom babrat, ideální způsob nikdo nenajde.

Jasně, že většina veteránů má vrchol za sebou, ale jak to změřit? Ono to není jenom s kvalitou nahrávek, ale vůbec se změnou všeobecného vkusu. Kdo hrál dřívě na stadionech, dneska je rád za naplnění klubu. Kdo prodával kvanta desek, dneska je rád alespoň za něco. Nemá cenu se bodováním trápit. Přečtu recenzi a vím, co si autor myslí. Kouknu jenom na body a nevím nic. Plný počet bodů a deska mě zklame. Nízký počet bodů a deska mě nadchne. Samozřejmě je lepší znát názory autora a něco od něj už číst, to potom sdělení recenze ještě zpřesní.

Nedám ti moc příkladů, asi bych něco vymyslel, ale z hlavy to nedám a bádat se mi nad tím nechce. Ale z aktuálně poslouchaných desek jeden příklad mám, ale to je kategorie sama pro sebe - Sparks. Cca padesát let na scéně, 24 alb, hlavní dvojici přes sedmdesát let, na hudbě ani na zpěvu to není znát, stále i vystupují naživo, stále dokážou být originální a za posledních dvacet let vydali šest (včetně FFS sedm) fantastických a zajímavých desek. Měl bych je hodnoti méně body jenom proto, že v sedmdesátých letech vydali trojici vysoce ceněných alb?