steve - @ 04.02.2021 | #

Když se někdo vyvíjí říkají o něm, že zraje jak dobré víno. Toto přirovnání se teď dobře hodí k posouzení aktuální tvorby Stevena Wilsona. Ta je tak neuvěřitelně svěží, bezbariérová a ničím neohraničená, že Wilsonovi staří posluchači vůbec neví, jak s ní naložit. Cítí obrovské zklamání. U některých ten pocit přerůstá až k absurdnímu hulvátství. Podobně se chovají slaboduší jedinci, kteří sami neskousnou kritiku a umělcovo bádaní berou jako vlastní křivdu. Pod slovem progres si dnes můžeme představit leccos, třeba právě nového Wilsona. Přirozený vývoj, v němž propojuje dosud nemožné, předně pak rock s tanečním soundem, je jen další z cest, po kterých se umělec svobodně vydává.

Jeho aktuální tvorba má jasný vzor. Je to David Bowie. I on se kdysi pohyboval mezi temným rockem a disko muzikou. Soudobý pop přetavil do alternativních tvarů. O něco podobného se dnes pokouší i Wilson. Jeho zrání je podobné a stejně jako u Bowieho se setkává jen s malým porozuměním. Za padesát let budou tito umělci stát vedle sebe, jako dnes stojí Bach vedle Beethovena. Až další generace ocení Wilsonův tvůrčí potenciál a odvahu. Mnozí zakuklení progeři-pózeři se holedbají svým intelektem u nahrávek jako jsou Transatlantic, nebo Dream Theater a vůbec netuší, jak daleko jim ujel ten jejich progresivní vláček. Jsem rád, že ještě existují velcí hudebníci. Na začátku devadesátých se mezi ně zařadil i John Petrucci a Daniel Gildenlöw. Podívejte se kam to dopracovali. Respektive jak předvídatelné a skladatelsky zatuchlé nahrávky teď vydávají. Tohle není žádný progres, ale pokud si někdo myslí opak, pak je konzervativní masochista. Známkou velikosti není instrumentální preciznost, ale schopnost žánrového vývoje vlastním směrem. K pochopení určitého záměru někdy stačí přestat ohrnovat nos. (nebo si zajít na ušní). Každopádně The Future Bites je bezvadná deska. Těm, co měli rádi To The Bone udělá velkou radost.

Pegas @ 21.02.2021 15:50:58 | #
Vůbec bych si nebyl jistý, že novinka udělá radost fanouškům To The Bone. Ta byla přeci jen rockovější s trochou elektroniky, zatímco tady je víc elektroniky s trochou rocku. Těžko srovnávat... Ale souhlasím s tím, že je to povedená deska. Nechci však posuzovat hudební progres, v rámci Wilsona možná, jinak bych to asi nehodnotil jako nějaké novátorské dílo. Místy tym slyším atmosféru Pink Floyd, občas sólovky Petera Gabriela, samozřejmě něco Wisona/Porcupine Tree také nechybí. Už vůbec bych si netroufal hodnotit tuhle desku v rámci stylu, kterým se ubírá, v tom se neorientuju. Hlavní pro mě je, že mě to baví, klidně si to pustím hned znovu, líbí se mi i zvukově a jakou má atmosféru.