stargazer - @ 24.09.2023 | #

Je to jen pár měsícú od data téhle recenze, kdy jsem se seznámil s hudbou bubeníka jménem Alphonze Mouzon. Pravdou je, že nevlastním jediný fyzický nosič, ale to mi nevadí. Stejně už nemám místo pro další přírustky nových interpretů. 
Al se v roce 1976 pouští do světa zábavy a vydává album, na kterém se krom jazzu a funky pouští dobývat i hudební styl disco. Osobně a jakkoliv to bude znít hloupě, já disco sedmdesátých let mám moc rád. Ne že bych vlastnil tuto hudbu a aktivně jí poslouchal, tak to ne. Ale když se namane příležitost - jako je třeba tenhle titul, nemám problém si to poslechnout. Jako disco songy, na kterých by se eventuelní tanečníci ze sedmdesátek mohli odvázat, tak to by byla nejspíš úvodní Take Your Torubles Away. Písně jako You Are My Dream a New York City by se jako taneční disco daly taky použít. Všechny tři skladby jsou zpívané trojicí zpěvaček. I zbytek alba je v duchu disco oparu i když v těch instrumentálních skladbách je přece jen o něco více funky a jazzu. Na melodičnosti však neztrácejí ani chlup. Krom bicích Ala se mi moc líbí i syntezátory. Mají přesně ten zvuk, co jsem jako dítě slýchával, když jsem si v obyváku hrál z hračkama a můj otec si tyhle a jim podobné věci pouštěl. 

The Man Incognito je krásně uhlazený jazzík, pohodová a pozitivní hudba. I když nemám Mouzonovu diskografii dokonale naposlouchanou, jsem přesvédčen, že ****z***** jsou akorát.

chimp.charlie @ 30.09.2023 07:53:12 | #
Tak já to mám s diskem podobné jako Jiří - a bodejť by ne, když jsme skoro stejný ročník! Disco se rozmáchlo v době, kdy jsem byl na VŠ, a tehdy jsme poslouchali kromě rocku hlavně jazz a diskem jsme těžce opovrhovali (co jsme si jen nadělali legrace z kamaráda, který si liboval v tupém střihu a špičatých botkách), stejně jako někdy v té době přišedším punkem. Holt to byl pořád ještě věk, kdy je člověk nakloněn vyhraněným názorům :) A zatímco punku jsem o mnoho let později (jeho klasiky jsem si pořádněji poslechl až po padesátce) přiznal, že tu a tam má něco do sebe, u diska (kromě jednotlivostí - třeba Donna Summer a její Hot Stuff, a to ještě hlavně kvůli kytarovému sólu) se mi to nestalo. Ostatně bych řekl, že zatímco v rocku, jazzu a vším mezi tím jde pořád hlavně o hudbu, disco a punk jsou víc otázkou životního stylu.