Jiří Schwarz - @ 06.12.2023 | #

     Tuhle desku přinesl do své „Třináctky“ v Čáslavské Jirka Černý. Děkuju, Jirko, za tuhle, i za stovky dalších. Rockboard nemá rubriku nekrology, asi bych jeden před pár měsíci, když odešel, napsal. Tvůj vkus a Tvé přemejšlení nejen nad muzikou, ale i světem, formovaly i mé. Jirka, když hrál desku, vždy vystavil obal. Ten maskulinní anděl s tím blonďatým hárem na titulní straně se mi líbil. Když jsem pak bral po pár měsících do ruky své vlastní LP, s krásnou, trochu porézní texturou papírového obalu, na jeho zadní straně byla ta hlava s Daltreyho hárem zezadu ve stejném rámečku. Vtipné.
     Na tomhle albu, vzniklém jako jakási Daltreyho oddechovka, samostatný projekt v době mezi vrcholy tvorby The Who, tj. Who´s Next a a Quadrophenií, účinkovala řada skvělých hudebníků – např. klávesista Argent, Arbus na housle, spoluhráč z The Who Entwistle na baskytaru (na  bonusové stopě na CD There Is Life, která není na originálním LP, také Jimmy Page). Většina písniček je z pera písničkáře Lea Sayera a Dava Courtneyho. Je to tedy veskrze písničkářské album. Album možná pro holky, plné silných, nádherných, placama možná i dojemných melodií; s pár a pak i se svojí ženou jsme to hodně poslouchali. Nejsem šulín, co by se holkám podbízel. Já to album skutečně miluju. Sayerův úsporný styl je zde obohacen poměrně bohatými aranžemi (a, zase, tím Daltreyho zpíváním). Je to výrazově diametrálně jiné. Obsahuje 3 extrémně silné písničky: It´s a Hard Life, Givin´ It All Away,  You Are Yourself. Místy tu je Daltreyho vokál i v jeho neskutečné, extrémní poloze (podobně, jako v Quadrophenii, taktéž z r. 1973, na vrcholu jeho možností). Jeden z nekrásnějších v dějinách rocku. Ale ani ostatní písničky nejsou žádná vata. Jediná mi tam nepřekáží. Prostě Dalteyho zpívání Sayera. Krásná sólovka. Poslechněte si.
Takže i po letech za 5*.

jiří schwarz @ 10.12.2023 03:39:02 | #
No, neměl jsem v úmyslu trávit víkend u compu a diskutovat na RB, nicméně reakce na moji reakci v diskusi nad LP Daltrey, kterou jsem asi zapřičinil, mi velí přece jen reagovat.
Snažil jsem se nastínit (při srovnání LP Daltrey a Who´s Next), svůj způsob hodnocení při recenzích alb. Ne, vůbec nejsem vzděláním „humaniťák“, ale v mládí jsem četl hodně recenzí, odebíral Melodii, Jazz Bulletin apod. Psalo tam dost fajn lidí, kterých si dodnes vážím (ale i těch, kterých si vážím méně). A to čtení tak nějak formovalo i můj přístup při svých hodnoceních (aniž bych jakkoli znal teorie umělecké kritiky, jsou jistě o tom knihy). Pochopil jsem, že kritik (a to se netýká jen muziky) by měl zhodnotit nejen vlastní pocity z uměleckého díla, a taky je umět zařadit v kontextu doby, vývoje. Také to vyžaduje jistou noblesu a nadhled, a orientaci v oboru.
Mnoho lidí zde (a jsem rád, že tu jsou, a jistě nemíním někoho ostrakizovat) hodnotí muziku, a celkem otevřeně dávají najevo, že základem jejich hodnocení je jejich osobní vnímání hodnoceného dílka. Chápu to, sám k tomu taky sklouzávám (což jsem zrovna udělal tím, že Daltrey dostalo ode mě 5*). Nicméně vím, že to tak být na 100 % nemá, a že i vědomí kontextu toho dílka by kritik-recenzent měl brát v úvahu. A hodnotit nejen, jak to na něj působí, ale i další okolnosti – technickou vybavenost muzikantů, zvukové charakteristiky nahrávky, případně i grafiku ho doprovázející (třeba obal). A dále, jak moc ta věc je novátorská (v kontextu doby), čím je ovlivněna a co sama ovlivnila.
Antony a Judith asi pochopili, o co mi jde. Že každému uměleckému dílku přisuzuju tedy 2 typy hodnot, které se pak hodnocením prolínají. Jednu tu, kterou vysílají ven směrem ke mně, jak jej anticipuji, jak moc radosti, pohody a endorfinů ve mně vyplaví. Působení na I. signální. Ta druhá hodnota je spojena s II. signální, s povědomím toho, jak reflektuju hráčské kvality, dobový kontext, inovativnost, a vše, co rozumové uvažování o hodnoceném dílku přináší.
Apači byli možná ostrakizováni, když jim byla laskavě poskytnuta rezervace v USA. Jestliže jsem zmínil Apachovo adorování Slade, tak to bylo jen jako příklad toho, jak recenzující může maximalizovat svůj prožitek (na I. signální), aniž by chtěl jakkoli vzít v potaz okolnosti, vyplývající z analýzy na II. signální. (Ale koneckonců si myslím, že k tomu inklinuje většina z nás.) Nechť si poslouchá a má radost z té věci, já ho kvůli tomu neostrakizuju (ani nemůžu, i kdybych chtěl). I já jsem měl rád Sweety a Slady na dýzách, sám jsem je, během krátké epizody svého DJství na dýzách ve svých 17-18 letech hrál (spolu třeba s Mahavishnu, Pink Floyd). Svůj postoj (v zásadě celkem smířlivý a pozitivní) ke Slade jsem vyjádřil nedávno v mém komentáři k LP Slayed? z 26.11.23. Apache mě ale dost překvapil tím, že on sem přináší r´n´r. To je trochu silné stanovisko, postrádající nadhledu. Apache také napastoval text od Hejkala, kterému ne zcela rozumím – jakoby jen a pouze my, vyrostlí za socíku, mohli být snobi? Tak to není. Mám ale pocit, že každý, kdo má rád a preferuje ten svůj způsob nahlížení, je tak trochu svým způsobem snob. Socík – nesocík. Ale, na druhou stranu, odmítat ty, kteří víc zapojují do svých hodnocení svou II. signální (neumějí si to užít dle Hejkala na té I. signální), a podsouvat jim snobismus (daný frustrací z izolace od západní kultury), je svým způsobem také jistý rys intolerance. Sám mám nejraděj věci, které si umím užít na I. signální, a navíc i ta II. signální mě od nich neodrazuje, ba je povýší.