chimp.charlie - @ 09.10.2025 | #

Na Michalu Prokopovi mi vždy imponovala jeho mnohovrstevnost: hudebník, politik, moderátor… Nakolik této zemi prospěl jako politik si netroufám ani odhadovat, ale talk show, již moderoval, byla alespoň pro mě jednou ze dvou nejinteligentnějších, jaké kdy na českých obrazovkách běžely (není bez zajímavosti, že tu druhou také moderoval a snad stále ještě moderuje muzikant), a jeho stopu v historii naší populární hudby (populární v nejobecnějším, tedy vůči klasice vymezujícím slova smyslu) už nezavane žádná kulturní vichřice. O to větší bývá zvědavost, když taková legenda přijde s novým počinem ve věku, v němž její vrstevníci zpravidla už jen recyklují vlastní minulost.

Album Ostraka nabízí na třech stranách vinylového dvojalba (či jednom cédéčku, případně v datové složce o 13 souborech) celkem 53 minut a 26 vteřin hudby. Vyjma finálního coveru tento čas notami naplnili vesměs současní členové kapely: kromě tří zpěvákových počinů jsou to kytarista Pavel Marcel (2 kousky), klávesista Andy Čermák (3) a pro mě možná překvapivě nejvíc basák Zdeněk Wimpy Tichota (4), který v jednom případě (V NÁKUPÁKU) přispěl i textem. O písmenka se dále postarali Martin Němec, Michal Bulíř, Jan Lacina, Tomáš Roreček a Marian Zima, tedy autoři, kteří své kvality většinou osvědčili již na předchozím albu, a i tady svoji práci odvedli dobře: jejich texty Prokopovi sednou, a to i když stejně jako já máte pořád pod kůží Pavla Šruta či Jiřího Žáčka.

Materiál alba je vyrovnaný a prostý jakýchkoli nástrah – skoro se chce napsat standardní Prokop, což desce z důvodů, jež ozřejmím níže, přičítám k dobru. Co mi na ní chybí, je alespoň jedna „zásadní“ píseň, nějaká ta „Kolej Yesterday“, které se na Prokopových albech většinou vyskytují (například na tom předchozím Má vlast a Hoří Notre Dame); snad jí měla být titulní OSTRAKA, mě ale svojí prvoplánovostí nepřesvědčila. I tentokrát album uzavírá cover z odkazu tuzemské klasiky – Šlitrova/Suchého NA SHLEDANOU, kterou si Prokop sám upravil a zaranžoval. Cover je vždy tak trochu hrou o posluchačovu dobrou vůli slyšet již slyšené novýma ušima, a tento hned na startu znevýhodňuje fakt, že originál má řada Prokopových příznivců (mě nevyjímaje) až příliš dobře naposlouchaný z doby, kdy frčel takříkajíc v reálném čase. Tudíž tenhle pokus vnímám s určitými rozpaky – Michal Prokop jako by tu do puntíku ilustroval to, co řekl v rozhovoru s Michalem Bystrovem v knize Ztráty a návraty, totiž že jeho projev zůstává muzikantský – tohle je totiž opravdu hlavně muzikantská záležitost, suverénní zpěv, který ale nijak neilustruje text, ta tam je Suchého nostalgie z loučení.

Co se kapely týče, vedle léty společného hraní prověřených opor (Hrubý, Tichota, Razím) byl pro mě největším – a nutno dodat, že velice příjemným – překvapením kytarista Pavel Marcel. Hrál sice už na předchozím albu, tam ale přece jen víc respektoval styl v té době již nemocného Luboše Andršta. Tady je už plně za sebe, a přesto se mu podařilo být svým a přitom zachovat ducha starého dobrého Framusu.

Co napsat závěrem? Snad že se občas neubráním srovnávání Michala Prokopa s jeho vrstevníkem Vladimírem Mišíkem. Oba mám rád. Oba na scéně působí zhruba stejně dlouho, oba měli k dobré hudbě i kvalitní texty od (leckdy stejných) autorů, často básníků, oběma rotovali v kapelách stejní muzikanti. Oba působili v politice. Oba ve svém věku dokáží jít dál. Jen Mišík časem dospěl ke spíše písničkářskému projevu, zatímco ten Prokopův je stále – jak už napsáno výše – svrchovaně muzikantský. Hlavně ale Prokop zůstal svůj: Mišík „na stará kolena“ změnil tým a výsledkem jsou tři alba, z nichž to první mi přijde skvělé, druhému jsem na chuť nikdy nepřišel, pročež tím třetím jsem se – dost možná ke své škodě – už neobtěžoval. Prokop si ale – bez jakékoli pejorativní konotace – pořád hraje to svoje, skoro jako by Marian Zima v textu písně VYROVNÁNÍ vyjádřil jeho krédo:

„Před sebou snad ještě pár písní.
Jsem známá firma. Člověk v tísni.
Později s časem bude nouze.
Je lepší předem dohodnout se.“

Zkrátka pokud jste Michala Prokopa měli rádi před touto deskou, budete ho mít rádi i po ní. I proto jsem rád, že na konci setlistu stojí právě „Na shledanou“ a ne – třeba – „Sbohem lásko“.

V kontextu Prokopovy diskografie to slyším na 3 hvězdy.

jiří schwarz @ 11.10.2025 14:19:48 | #
Krásně napsaná recenze, díky. A stran diskuse s Petrem59: taky to mám tak, že ve svém pokročilém věku vážím čas, do čeho se pustit a nějaké ty apriorní pocity u mě taky hrají roli.