Judith - @ 19.04.2026 | #

Nejlepší album Big Big Train za posledních deset let a po rozpačitém, zapomenutelném The Likes of Us (2024) snad i čitelnější předzvěst směru, jakým se skupina bude ubírat, když teď za mikrofonem stojí Alberto Bravin. Na plný počet sice ani tyto klady nevystačí, mezi novinkami zavedených souborů patří ale Woodcut k těm příjemným překvapením.

Jenom je třeba připravit se na to, že v přímém srovnání s Folklore a Grimspound (když už s tímto obdobím co do kvality srovnávám) poslech novinky působí, jako by člověk z prosluněné zahradní slavnosti vešel do strohé světnice nebo sešeřelého lesa. Což patrně souvisí i s tématem, kterým je - nepříliš invenčně - osamělé tvůrčí hledání; v textech se to hemží klišé o zákrutech cesty, obracení nové stránky, probuzení ze snu nebo střídání světla a stínu. 

Zvláště vedle alb z počátku současné dekády ale vyniká, jak se tady jednotlivé hlasy a nástrojové linky proplétavě doplňují, přičemž si každá zachovává svou osobitost - není to tak úporně optimistické unisono, máme tu konflikt, dramatickou stavbu celku, která připouští i rozpor, přitom působí ostře vyřezaná z jednoho kusu. A právě tímto svým rysem si mě Woodcut získal. Při opakovaném poslechu už se zážitek příliš nerozvíjí, občas si ho ale s chutí zopakuju.