horyna - @ 19.07.2019 | #

Roku 2008 došlo k nebývale silné konstelaci hvězd v okolí Sunset Stripu, za jejíž pomocí se doslova obrodila jedna z předních glam rockových part osmdesátých let Motley Crue, a vydala své (pro mne druhé) vrcholné dílo Saints of Los Angeles. Opravdu předlouho musel mít fanoušek kapely s těmito "zvrhlíky" a rebely trpělivost, jelikož plytké výtvory Generation Swine a bez účasti problematického Tommyho Lee mdlé New Tattoo, s bývalou silou party sdružené okolo vedoucí persony Nikkiho Sixxe příliš nekorespondovaly.


Do desky vás charismaticky vtáhne schizofréní záležitost L.A.M.F., volně přecházející v energií nabitý song Face Down in the Dirt, jehož vyzvání - Welcome to Los Ageles - zve jak k desce této, tak do samotného srdce okázalého města andělů. To ovšem ještě nic není, protože krev, slzy a pot se naplno rozstříknou s famózní záležitostí What's It Gonna Take a vy se uvnitř hádáte, jestli tomuto parádnímu songu vévodí víc drsný vokál Vince Neila, dunivé bicí Tommy Leeho, nebo nápaditá kytarová práce věčného muže v pozadí-Micka Marse. Nasazení však nepolevuje ani náhodou a kapela hnedle servíruje další hromový song-Down At The Whisky. Zvukem i stylem píseň zapadá mezi první dvě slavná alba M. C. což je moc dobře. Modernější tvář přináší titulka Saints Of Los Angeles a kapela nápady překvapivě hýří. Zlatý poklad desky leží mimo jiné v songu číslo 6. - Mutherfucker Of The Year. Tomu udávají tón tvrdě sázené bicí brejky mistra Lee a riffomalba pana Marse. Po pomalejší a metalovými melodiemi i zpěvným duchem nabité The Animal In Me, jsou další výborné songy písně Just Another Psycho a především houpavá, do mozku se zavrtávající hitovka - White Trash Circus. Té dominuje opět vystrčený Lee, nápaditě zdvojované vokály i neunávná, kreativní až zábavná kytara Micka Marse. Poslední Goin' Out Swingin' jen potrvrzuje vysoký standart alba a znovu poukazuje na energií sršící hráče, kteří se na této fošně dokázali vybičovat na poměry kapely k neskutečně kreativnímu výkonu jak v oblasti skladatelské, tak hráčské.


Toto prodejně mimořádně úspěšné album jde brát jako nejlepší tečku za kariérou oné kontroverzní čtyřky ze západního pobřeží USA, jejíž muzika dlouho určovala směr hudebního toku za velkou louží.

horyna @ 20.07.2019 11:02:05 | #
Pinkman proč? Proč tu musí pořád někdo řešit stylové poměry, které dle jeho názoru na Progboard nepasují. Vmagistr to řekl správně, M. C. jsou klasickou rockovou kapelou, která tu má stejnou pozici jako Def Leppard, Van Halen, nebo Bowie. Šminkovali se jiní, profil tu má i řada kapel s okultní tématikou, to bys musel mazat a mazat.

Vím že Motley Crue nepředvádí nikterak závratně sofistikovanou muziku, ale muziku prostě hrají a někomu to hold stačí. Já jejich prvních pět alb neposlouchám-stačí mi výběr, ale co mne totálně dostalo do kolen, byla jejich JINÁ deska eponymní. To je šťavnaťoučký, jadrně energický a především nápaditý hard-rock jak řemen s mnoha progresivními/inovátorskými pasážemi, absolutně nekorespondující se vším, co doposud i potom kapela udělala. Žádné šmrdlání strun a lechtání dámských klínů jako na deskách z půli osmdesátých let. No a pak mě velice překvapila ještě tato deska. Odvíjí se sic v intencích "jejich" stylu, ale znovu nevaří pouze z vody. Toť vše.