hejkal - @ 11.04.2013 | #

K Brand X som sa dostal dosť neskoro, debut Unorthodox behaviour som si kúpil v nejakom výpredaji za babku, pretože ma zlákalo to, že tam hrá Phil Collins. Keďže ku Genesis mám pomerne vlažný vzťah a Collins-Gabriel sólo radím namiesto do políc do smetiaka, nečudo, že ma tento skvost obchádzal s úsilím zblúdilého obežníka.

Načo to tajiť, Collins ma veľmi príjemne prekvapil, síce v tej dobe patril k najlepším art rockovým bubeníkom, ale na poli fusion to chce kúštik viac voľnomyšlienkarstva, netreba sa zaoberať starostlivo nacvičenými kompozíciami, skôr treba chcieť hrať furt a podľa možností čo najviac techník, rudimentov, fičurín za čo najkratší časový úsek, keď sa to netrafí s ostatnými nástrojmi, nazve sa to free džez a je to. Máme tu sedem inštrumentáliek, z ktorých najlepšia je hneď úvodná Nuclear burn. Besné behy všetkých zúčastnených korunuje výrazný gitarový melodický motív, je to skrátka „Fusion Nebo“ s pekelným prevedením. Kto chce hrať podobnú hudbu, ten musí bravúrne zvládať rôzne exotické stupnice i rozklady, slovom, byť majster techniky hry. Zároveň však musí dbať na pomerne unifikovaný zvuk. Nástroje musia byť veľmi čisto zosnímané, aby vynikla každá z štyriašesťdesiatinových nôt, ktoré sú chrlené na poslucháča. Toto všetko Brand X vie, tým všetkým disponuje. Pomalšie skladby pretekajú nehou (Euthanasia waltz), pravdaže nechýbajú hnusné funky tiky, ktoré k fusion patria ako Morricone k westernom, čuj napr. Born ugly, v tomto prípade je im však odpustené, lebo skladba dograduje až k zlovestnému finále. Rozumie sa samo o sebe, že meditácie sú predvádzané častejšie ako v Shaoline (všetky skladby). Ako vždy, keď sa umelci snažia presvedčiť o strašne hlbokom zámere, ktorý sa skrýva za snahou o exhibičné samožerstvo, aj tu sú skladby pomenované s priam literárnou úchylkou, viď napr. Smacks of euphoric hysteria. Poznám ľudí, čo sú presvedčení, že takéto pomenovania presne odzrkadľujú danú hudbu, súcitím s nimi.

Bez urážky zvyšku kapely, najviac ma opantáva rytmika, basa sóluje často a keďže je to môj vysnívaný nástroj, na ktorý sa ešte chcem naučiť hrať, nemôžem odolať a nevychváliť ju za hranice vkusu. Pre mňa je to skvelý album a najlepšia bubenícka onánia Phila Collinsa. A rozhodne je to jeden z najlepších fusion počinov, aký som počul.

Petr Gratias @ 12.04.2013 13:53:52 | #
Zdravím, PaloM...
trochu mě překvapil Tvůj postoj k Brand X.
Nicméně bych řekl, že obě odnože fusion music (americká i britská - záměrně sem nazatahuji skupiny z jiných evropských států tohoto žánru)
se odvíjely různými směry.
Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Return To Forever, Lifetime, Eleventh House.... vycházejí hodně z odkazu Milese Davise, který nadále rozvíjely po svém, ale ostrovní kapely jako
Brand X, Isotope, Bruford, Soft Machine, Pierre Moerlen´s Gong, částečně U.K. stojí sice na jazzové platformě svými improvizacemi, cítěním, ale jejich skladatelská a aranžérská práce nemá ty americké aspekty tak zřejmé (výjimku asi tvoří Nucleus, jejichž frontman Ian Carr se na Davise přímo odkazuje). Spíš tady cítím vliv evropské moderny, Stockhausena, ale i Stravinského a Schonberga. Samozřejmě to neplatí jako dogma.
Já jsem sobně vstřebal americkou i evropskou fusion music už v sedmdesátých letech a nepřestal jsem ji poslouchat ani v době, kdy mnozí moji souputníci otočili pozornost k nové vlně a najednou jim ta náročnost, vysoké hráčské ambice a energetický potenciál začaly vadit a hledali jednoduchost přímočarost v jiných formách...
Nech to trochu odeznít a zkus se k téhle hudbě vrátit třeba za půl roku. Možná tě Morrocan Roll polapí více než Unorthodox Behaviour.
Pro mě ovšem Brand X zůstávají zázračným hudebním zjevením zejména na prvních čtyřech albech, ale ani po určitých změnách jejiich další alba si zachovávala velmi vysokou úroveň kvality, třebaže logicky do hudby osmdesátých let už promluvit nemohli.... Nová vlna, punk, synthipop (vynechám-li záměrně metal) už nastolily jiná pravidla..
Zdravím!