Petr Gratias - @ 16.05.2011 | #

Šedesátá léta se otvírala světu pozoruhodnými alby, z nichž mnohé dnes tvoří základní kameny hudební historie populární potažmo rockové hudby. Československo druhé poloviny tohoto desetiletí hledělo na poli hudební kultury reagovat na pozitivní změny té doby a řada začínajících talentovaných skupin se snažila v tomto tvůrčím kvasu etablovat svůj názor. Vedle jiných bigbítových skupin té doby, které učinily svůj otisk v podobě nemnoha alb a singlů, jako byli Olympic, George And Beatovens, Flamengo, Matadors, Juventus, Framus Five, Blue Effect, Atlantis, Synkopy 61, Flamingo, Framus Five, Cardinals, Bluesmen, Soulmen…. je třeba jmenovat i Rebels.
Na počátku byly rozpačité pokusy skupin Mickey a Hurrican, z nichž se po řadě personálních proměn zrodili Rebels. Odbojný název skupiny s odstupem času v rámci „rebelie“ působí ovšem úsměvně, v dobových souvislostech těch časů se ovšem o rebelantství hovořit dalo. Na vystoupení vystupovali v pruhovaných trestaneckých oděvech, nebo naopak v květovaných košilích a šátcích ve stylu hippies.
Po nepodařeném začátku se po třech měsících skupina dokázala probojovat na podzim r. 1967 k 3. ceně na pražském Beat Cupu a obdržela uznání za pěvecký výkon od odborné kritiky. Rebels vystoupili také v Lucerně na I. československém beatovém festivalu v prosinci 1967, spolupořadatelem festivalu pražským Music f-clubem byli vyhodnoceni jako nejlepší skupina v Čechách. V anketě Beatová osobnost získali třetí místo v kategorii skupin. V hodnocení kritiků získali druhé místo. Obecně vzato: v dané konkurenci to byl velmi slušný úspěch.
Brzy nato Rebels natočili dvě skladby Creeque Alley (Mamas And Papas) a Words (Bee Gees). V české řeči byly natočeny dvě skladby Pět havranů a Definitivní konec, které byly vydány samostatně. Následně se díky producentu Michaelu Prostějovskému otevřely Rebels dveře do nahrávacího studia Supraphonu v Dejvicích, kde se začaly rodit nové vlastní skladby pro plánované album.
Realizačního programu se ale ujal dirigent a skladatel Václav Zahradník, který bohužel nebyl políben bigbítovou múzou a navzdory tomu, že Rebels se cítili být bigbítovou skupinou, ve které sice převládal podíl vícehlasého zpěvu, podle modelu amerického west-coastu, nebylo album koncipováno jako bigbítový produkt. To se dnes jeví jako chybný krok. Ovšem dost možná, že kdyby Rebels odmítli pokračovat v nastolené koncepci a trvali na ryze bigbítovém pojetí, projekt by nebyl realizován. Takto nám po více jak čtyřiceti letech zůstal dobový svědek pokusu vyrovnat se s pohádkovým tématem. Album aranžoval a autorsky se podílel na některých skladbách sám Zahradník a hudební doprovod obstaral jeho orchestr.

ŠÍPKOVÁ RUŽENKA - melodicky silná skladba SNĚHURKA, PERNÍKOVÁ CHALOUPKA - byl pokus o české rhythm and blues, HRNEČKU, VAŘ!, HLOUPEJ HONZA a
A ZAZVONIL ZVONEC. Na albu se krásně doplňují dva ústřední zpěváci: Korn s nosovým přízvukem a Plíva se sametovým timbrem. Do drážek alba se podařilo vložit i několik legrácek ze studia, což osvěžovalo při poslechu atmosféru písní.
Druhá strana alba byla nazpívána anglicky a byla sestavena z pěti převzatých skladeb amerických Mamas And Papas a skladby TWIST AND SHOUT, který emocionálně zpopularizovali raní Beatles. Pěvecky se jedná o relativně zdařilý počin, muzikantsky ovšem profesionálně chladně odvedený kalkul bez porozumění pro dané téma.
Na albu se ovšem realizoval méně nápadný experiment. Avantgardně smýšlející skladatel Petr Kotík (který na podobné bázi pracoval už v západní Evropě) ze skupiny QUaX na albu aplikoval elektronické pokusy se zvukem, u nás do té doby něco nevídaného!
Rebels procházeli řadou personálních změn, Borek Kadlec, Miroslav Helcl (varhany), Jiří Schilder, Anatoli Kohout (bicí nástroje). Jádrem skupiny zůstával Jiří Korn, obrýlená mánička s dlouhými vlasy. Usmálo se na ně štěstí a vystupovali i v zahraničí, a to v Polsku a potom i v NSR. Po natočení alba Šípková Růženka se sestava rozpadla. Svatopluk Čech se věnoval studiím (později nějaký čas vystupoval v bubble-gumové skupině svého známějšího bratra Ringa) a Josef Plíva, který natočil dnes zapomenuté písně a přezpíval do angličtiny celé album Šípková Růženka, po srpnové invazi spřátelených armád emigroval do USA.
Na album lze po letech pohlížet různými úhly pohledu. Ortodoxní rockeři ho budou vnímat jako naivní pop-music, citlivější posluchači poučeni dobovými poměry tehdejšího Československa ho pojímají jako zvláštní pokus jak se vyrovnat s tématem a vybřednout ze zavedených schémat. S odstupem času se dá říci, že je dobře, že album vyšlo. Je svědectvím své doby a odrazem okolností. Kolik jiných pokusů v dalších letech bylo zakázáno, nebo nebylo z nejrůznějších důvodů realizováno a žije jenom v myslích pamětníků. Lze si postesknout, že nebylo umožněno Rebels natočit album na přelomu let 1969 až 1970, kdy skupina v redukované a pozměněné sestavě (Zdeněk Juračka: kytara, Jiří Korn: baskytara, zpěv, Karel „Káša“ Jahn: bicí nástroje) vytvářela (a zdařile!) český derivát slavných londýnských Cream. Nepřeslechnutelné jsou zde variace na Doors a psychedelické imprese. Nastupující normalizace a osobní poměry uvnitř skupiny tomu zabránily.
Album Šípková Růženka (zcela nesmyslně) jako produkt dubčekovského pražského jara 1968 bylo uloženo k ledu. Ve své době se ovšem písně z alba často hrály v rozhlasu, což přispívalo k jeho popularizaci. Milovníci tragicky zesnulého zpěváka Jiřího Schelingera znají jeho Šípkovou Růženku (česká coververze balady Deep Purple – Soldier Of Fortune) a většinou nemají tušení, že se pod tímto názvem objevilo už deset let předtím pozapomenuté album zpívaných pohádek. Obal alba byl naivním výtvarným pokusem propojit pohádkové tajemno s hippieovskou atmosférou.
Reedice na vinylu byla realizována až v r. 1990. V r. 1996 byla připravena CD verze, která komplexním způsobem mapovala vedle daného alba i další neznámé či méně známé skladby a představila i expresivní koláž citovaného tria Rebels, čímž byl zachován ucelený pohled na krátkou historii skupiny.
Váhám mezi dvěma až třemi hvězdičkami. Zub času hodně zapracoval a třebaže to byl první nepodařený pokus o koncepční album, víc jak dvě hvězdičky dát nemohu, třebaže pěvecké výkony mají svou úroveň.

Petr Gratias @ 19.05.2011 09:31:20 | #
Zdravím Vás, pánové progboardisté (málem jsem napsal snowboardisté, sorry...)
Netišil jsem, jak vášnivou polemiku vyvolá Šípková Růženka - nicméně ta politika....
Otázka stojí, jestli se do toho pouštět a vyvolávat další třenice.
Je pravda, že řada hudebníků kolaborovala. Někteří z donucení, jiní z prospěchu, jiní z přesvědčení. Ale asi je třeba individuálně posuzovat ten který případ a každý z hudebníků a zpěváků se nepohyboval ve stejné společnosti a má tedy i různé zkušenosti, tedy se to nedá paušalizovat.
Takový Vlasta Třešňák má zkušenosti s StB jako by žil za protektorátu. Když někomu vrážejí jehly pod nehty a používají bití... tak si uděláte určitou představu o hrůznosti bývalého režimu, Marta Kubišová (která byla propojena s pražským jarem 1968 a s dubčekovským principem socialistických svobod reformního komunismu zase byla generálním ředitelem Pragokoncertu dehonestována tím, že byly na objednávku vyrobeny pornografické fotky z nějakých orgií (evidentní sprostý podvrh)... a skončila. JUDr. Hrabala ale neváhal ani po tomto zveřejnění zaměstnat Ladislav Štaidl (vysvětloval to tak, že je Hrabal "profesionál"!)
Pražskému výběru nasadili štěnice do šatny před koncertem v Hradci Králové a skupina skončila. Kocáb a Pavlíček ale nebyli doslova zlikvidováni a zavřeni - jenom jim bylo zabráněno ve veřejném v vystupování (Kocáb dál komponoval filmovou a scénickou hudbu a Pavlíček podobně.... jejich umělecký význam si ani bolševici nemohli "dovolit" pominout.. tak jim jenom ztrpčovali život, nakonec ale jejich návrat na scénu povolili a Kocáb dokonce mohl ještě před revolucí vycestovat do USA, tgam se zkontaktovat se Zappou...
Jiný případ byl Jan Hammer - toho bolševici úplně zapudili a v té nenávisti šli tak daleko, že ztrpčovali život jeho matce zpěvačce Vlastě Průchové kde mohli... Hammerovu sestru Andreu Hammerovou, velmi schopnou baletku vyhodili soudruzi na hodinu z Národního divadla a chudák skončila na psychiatrické léčebně.... (Hammer ji věnoval na albu Mahavishnu Orchestra - Between Nothingness And Eternity skladbu Sister Andrea)....
Oldřich Janota byl zase tichým nařízením StB svěřen do "ústavní psychiatrické péče" a naštěstí to přežil. Janota byl totálně nezařaditelný a komunisté se ho báli ne kvůli nějakému prozápadnímu smýšlení, ale protože byl jiný a odváděl pozornost intelektuálně založených posluchačů "nesprávným ideologickým směrem",
Vladimír Mišík byla zase sledován nasazenou lidskou sviní od StB v širším společenství kolem kapely a jeho porušení nařízení Pragokoncertu a Pražského kulturního střediska, tím že se odchýlil od schváleného programu byl jenom záměr!! jak ho zlikvidovat až "do zapomnění". Pak se ale po necelých pěti letech vrátil na scénu tím, že musel povinně i on vystoupit na Politickém festivalu. Před závěrečným defilé chtěl prchnout na záchod, ale estébáci mu pohrozili, že pokud tam nepůjde - skončí definitivně!
Vynikající bubeník Erno Šedivý a Ivan Khunt (Flamengo) sice měli vztah k psychotropním látkám a alkoholu, ale jejich umělecký potenciál tím nebyl alespoň v r. 1972 vážněji narušen... soudruzi, ale usoudili že bude lepší, když budou v ČKD raději jezdit s ještěrkou mezi dělníky v montérkách....
Mistr Werich byl zneužit StB k tzv. Antichartě a byl přizván do Národního divadla. Werich v téo době špatně slyšel a hned nepochopil, co se po něm očekává. Když to pochopil, obrátil se ve foyer a chtěl ihned odejít, se Švorcovou nechtěl mít nic společného. StB ale uzavřela východy na klíč a donutila Wericha zůstat. Pro část neinformovaného národa byl pak Weich TEN, který PODEPSAL.... jak stupidní....
Takhle bychom mohli pokračovat dál a dál....
Jak to bylo s Pavolem Hammelem opravdu nevím. Vím, že byl náměstkem ministra kultury SR (což bylo do jisté míry nezvyklé, v Čechách by něco takového možné nebylo), Deža Ursíniho si velmi vážím a to jeho zhudebnění Válkovy komunistické poezie... to slyším poprvé.
Také jsem se dozvěděl, že v sedmdsátých letech Marián Varga prohlásil, že bratislavská konzervatoř v době slovenskej normalizácie je na mizerné úrovni, že vychovává nevzdělané primadony bez talentu a myslím, že ho to stálo na nějakou dobu kvalifikaci. Tehdy se říkalo, že "onemocněl", protože on měl vždycky slabý žaludek a měl zdravotní problémy. Ministr Válek (ten básník) ho ale nenechal zlikvidovat, protože si byl vědom toho, že Varga je umělecká devíza, která by nebyla nahraditelná..... Ale to budou lépe moci posoudit přátelé progboardisté ze Slovenska, kteří zhnali poměry lépe na Slovensku než já.
O kolaboraci některých zpěváků a hudebníků si nedělám iluze - podívejte se na Pavla Lišku nebo Pepíka Laufera s tou ostudnou písní k kapitánu Minaříkovi.... Laufer měl ale asi nějaký škraloup a StB ho donutila, aby tuhle písen nazpíval....
Ano, tohle je široké téma k diskusi.
Možná bych to mohl převrátit jiným směrem.
Reinhard Heydrich - známý kat českého lidu - měl také osobité metody. Pozval vytipovaného člověka (soukmenovce) na večeři, když cinkly sklenice s aperitivem a člověk na opačné straně stolu upil, Heydrich třekl: Právě jste vypil jed. Má mírně zpomalenou reakci. Pokud mi neřeknete tu a tu informaci po pravdě, odejdu a vy se za několik minut zhroutíte a je po vás. V kapse mám ale protijed a ten vám podám, v případě vaši loajality a ten vás zachrání..... mefistofelskyďábelské, co říkáte?
Byly případy, že StB postupovala k vytipovaným objektům podobně, anebo i tak, že nechala vyfotit vytipovaného člověka v kavárně s přítelkyní a vydírala ho tím, že fotografii předá jeho žárlivé ženě (stačila si mezitím zjistit, jaká jeho žena je a co na ni platí). Kdo by dokázal být takovýu hrdina a odolal by?
Opravdu široké téma k zamyšlení... ale vraťme se zpátky k hudbě!!!