Akana - @ 18.03.2015 | #

Svým čtvrtým albem Joni Mitchell definitivně potvrdila postavení nejoriginálnější písničkářky své generace. Stala se z ní svrchovaně soběstačná osobnost, která v intimních a přitom rafinovaně vystavěných písničkách stejnou měrou obnažuje svoje nitro i posouvá formální mantinely, v nichž se doposud "dámy s kytarou" pohybovaly. Na desce Blue je okouzlující, citlivou i bystrou průvodkyní po dosud květinově snící Kalifornii i po vlastních milostných serpentýnách (nejvíce se tu zrcadlí čerstvé rány ze vztahu s Jamesem Taylorem). Melancholická, zranitelná, sebezpytná i pozorující, rozbolavělá, přesto životem spíš opojená než zahořklá.

Instrumentálně táhne desku prakticky sama. Střídá kytaru, piáno a appalačský dulcimer a loudí z nich tóny a akordy, jaké ve světě populární hudby rozhodně nemůžeme klasifikovat jako konvenční. V jejím případě střídmý ještě neznamená primitivní, právě naopak. To platí i o jejím zpěvu plně využívajícím hlasového rozsahu i smyslu pro dynamickou různorodost. Třepotavé a nevnucující se melodie se ve službách (nikoli v otroctví) harmonie a textu stahují na méně nápadné pozice, ale tím víc uvíznou, když se k nim proposloucháme. Písničky Joni Mitchell zkrátka vyžadují plnou pozornost, teprve pak je můžeme docenit. Kultivovanost a formální vytříbenost není na překážku prožitku, jak Joni ukazuje třeba absolutním odevzdáním se náladě písně v titulní Blue.

Účast dalších hudebníků se na albu projevuje v tak drobounkých špetkách, že je téměř nevnímáme. Ať už je to kytara Jamese Taylora v několika skladbách, basa Stephena Stillse v Carey, tence mňoukající steel kytara v písni California nebo sotva slyšitelné bicí. Všechno je to utopené v hlubokém stínu Joniina zpěvu a instrumentální vynalézavosti. S kytarou nebo dulcimerem je perlivě projasněná (robustnější údery do strun se objevují v This Flight Tonight), s prsty na klaviatuře zase logicky zádumčivější a nemálo připomínající rané nahrávky Kate Bush. Na posluchačovy ušní bubínky nejde ztečí, už teď je plně zaujatá především vlastním sebevyjádřením a ne jeho komerčním potenciálem. Že bylo album Blue ve své době prodejně úspěšné je spíš věcí tehdejšího hudebního ovzduší, všeobecné lačnosti po novém a neotřelém, doznívajícího okouzlení svobodomyslnými ideály hippies. Ale přestože jsou jeho nálady s touto érou neodmyslitelně spojené, patří mezi nadčasové písničkářské skvosty.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

Jardo @ 18.03.2015 12:28:08 | #
Voytus: k sólo tvorbe Ellen McIllwaine som sa zatiaľ ešte nedostal, ale poznám ju ako mozog kapely Fear Itself. Super, že si tu už dávnejšie nahodil ich profil. Tam ma úplne dostala najmä v tradicionáli In my time of dying - klobúk dole - to ma zaujalo ešte viac, ako od zeppelínov a to je, čo povedať.