Danny - @ 02.01.2013 | #

Konečně jsem se dostal i k tomuto albu od Yes. Prvotní pocit: současní Yes se pokusili ze všech kořenů, ze kterých v průběhu let kapela čerpala (a že šlo mnohdy o zásadně rozdílnou podstatu), sestavit kaleidoskopickou hudební skládačku se vším dobrým, s čím kapela zacházela. Z mladších alb je tu jistá míra přehlednosti a hudební srozumitelnosti; z doby dávnější pak ochota hrát si s tématy a v aranžích tvůrčím způsobem zacházet s jednotlivostmi.

Vstupní vícedílná "Fly From Here" nabízí nápaditou hudební směsici, její první část "We Can Fly" přináší členění do vracejících se a různě se překrývajících sekcí, postupnou gradaci a je bohatá na kontrastní instrumentální mezihry.
Motivem akustické kytary začíná následující "Sad Night At The Airfield", je sympaticky chladná (určitý chlad prostupuje i texty celého alba, vždycky je v nich ale něco jako snivý pohled za obzor, čekání na zítřek), atmosféru dokresluje majestátní motiv.
Zvláštní dobrodružství nám kapela přichystala v části "Madman At The Screens", kde nám základní motiv servíruje v pětidobém rytmu: Take a table, In the evening... všechno je na pět dob. Když se rytmus "narovná", rovnováhu obstarají temnější zpomalené plochy.
Nepravidelné členění je i v "Bumpy Ride", tady mi ale celá konstrukce přijde těžkopádná a trochu samoúčelná.
Návrat "We Can Fly (reprise)" také nemá sílu prvního uvedení, chybí rafinovanější motivy a vyznívá i zbytečně sladkobolně. Tím končí "Fly From Here, první díl alba.

Následuje "The Man You Always Wanted Me To Be" o hledání identity, pro mě nejslabší článek nahrávky.
Ke ztišené poloze s akustickou kytarou se kapela vrací v působivé a zajímavě členité "Life On A Film Set", která ve druhé části přinese přitažlivé rytmické poryvy a gradující finále.
Vrstvy drobných instrumentálních nápadů najdeme v "Hour Of Need" s neposednou baskytarou; tato skladba na mě působí jako drobná a přitom nezbytná částečka v celkové mozaice alba.
Funkci instrumentálního předělu tvoří před závěrem alba sólo akustické kytary s příhodným názvem "Solitaire"; klidně bych se bez něj obešel, protože žádný omračující nápad nepřináší.
Zvláštně otevřený konec nabízí text poslední položky "Into The Storm"; naléhavost sdělení umocňuje ve střední části nepravidelný sedmidobý rytmus, ten se jako neodvratný apel znovu a znovu vynořuje: Take me away (vezmi mě pryč!). Působivé finále.

Yes natočili pozoruhodné album, což je dobrá zpráva.

alienshore @ 03.01.2013 21:16:58 | #
čo sa týka grafiky albumov 90125 a Big Generator tak sú také nijaké podľa mňa :-) .... v podstate zapadajú do 80-tých rokov, Trevor Rabin sa v tomto smere vyjadril, že nebude tolerovať lietajúcich slonov a vtákov na prednej obálke takže aj vďaka tomu neoslovili vtedy Rogera Deana ...., niektoré Rogerové práce sú naozaj dobré ako napr. Tales From Topografic Oceans, Drama alebo album Anderson Bruford Wakeman Howe, ktoré v mojom oko podporujú fantáziu a pestrosť ... nepáčia sa mi veľmi jeho covery pre Uriah Heep ale to je vec vkusu .... , čo sa týka kapely Mystery tak skús práve ten posledný The World Is a Game, není to nič prevratné ale hrá to pekne na pocitovej úrovni takže sa k tomu albumu občas rád vraciam ... , melodicky celkom silné a spevákov hlas a práca s emóciami je celkom zaujímavá ....