Snake - @ 27.03.2015 | #

Předcházející deska (Images And Words) mě zrovna nepřesvědčila, ovšem Awake mě doslova srazila na kolena. Když za mnou tenkrát přišel kamarád s očima navrch hlavy a cédéčkem mával mi před nosem s tím, že má nové Dream Theater a že je to bomba, byl jsem trochu na pochybách. Ovšem hned při prvním poslechu jsem mu musel dát za pravdu. Tu placku jsem si od něj vzápětí nahrál a kazetu se záznamem dřel ve svém tape decku do úplného roztrhání. Myslím, že teprve tady si Dream Theater s novým frontmanem pořádně "sedli", dosáhli svého prvního vrcholu a přesně tak naplnili podstatu definice subžánru progresivní metal. A nemám na mysli jen jejich nezpochybnitelnou hráčskou virtuozitu, ale i pečlivě poskládanou stavbu jednotlivých skladeb, ve kterých není nouze o překvapivé zvraty.

Od úvodního breaku matematicky přesných bicích je to strhující jízda a muzika je to tvrdá, jak opilcova játra. Těch tzv. progmetalových náklepů je na ploše 75 minut hned několik : 6:00, Caught In A Web, The Mirror a Lie. Zvuk je čistý a průrazný jak panzerfaust a jen umocňuje parádní zážitek z poslechu.

Ambicióznější choutky DT ukojili v třískladbové suitě A Mind Beside Itself, kterou zahajuje orgasmická instrumentální palba Erotomania, s parádním neoklasickým kytarovým sólem Johna Petrucciho. V členitější skladbě Voices se střídají části jak volnější, tak ty natlakované. Labrie tady hlasivky rozhodně nešetří a podává skvělý výkon. Nu a The Silent Man je takovým křehkým završením celé trilogie.

Za skutečné vyvrcholení celého alba se dá označit předposlední, jedenáctiminutová pecka Scarred. Je velmi rozmáchlá a místy i docela pompézní a chybět pochopitelně nemůže ani nabušená instrumentální vsuvka.

Nezmínil jsem dvě skladby : pomalá Innocence Faded je takovým nepovedeným pokusem o singlový hit, považuji ji za nejslabší článek kolekce a klidně bych se bez ní obešel. To Space - Dye West už je tedy, panečku, jiné kafe. Velmi sugestivní a podmanivou věc napsal a otextoval klávesista Kevin Moore a byť se obsahově zbytku materiálu zcela vymyká, mám ji velmi rád a je pro mě takovou třešničkou na již beztak chutném dortu.

Za ty roky mám Awake detailně naposlouchanou a tak už se k ní moc často nevracím. Když už na ni ale dojde, užívám si to a uznale pokyvuji hlavou. Téměř dokonalá placka...

Snake @ 28.03.2015 16:03:47 | #
Yngwie, mají to tito dlouhá léta hrající matadoři ale těžké, viď ? Vládnou svým těžko zaměnitelným rukopisem a i když se pokaždé snaží přijít s tím nejlepším, co mají zrovna k dispozici, nám nevděčníkům se pořád něco nelíbí a tak frfňáme :)

Zrovna dneska dopoledne jsem si jejich poslední dvě studiovky pouštěl a líbily se mi. Na obou bych našel několik naprosto strhujících momentů, ale i pasáže poněkud nezáživné. Jak už to u takhle dlouhých desek bývá. Na piedestal jejich diskografie bych je asi nestavěl, ale kdyby mi bylo dvacet a tvorbu Dream Theater poznával bych teprve nyní, byl by můj žebříček oblíbenosti jednotlivých alb nejspíš poněkud jiný. Ale takhle na mě působí kouzlo prvně slyšeného a je těžké se od toho oprostit. Naštěstí nejsem "profík" z hudebního časopisu, ale obyčejnej rockovej fanda.

Ať je to jak chce, už dnes jsou Dream Theater žijící legendou a o tom se nehodlám přít :)