Danny - @ 29.12.2020 | #

Pospíšilův debut je pro mě současně jeho nejlepším albem. Řadím ho k tomu nejzajímavějšímu, co v tuzemsku kdy vzniklo. Zásadní měrou se o to zasloužil muž v pozadí: Ota Petřina. Na albu je jeho nejsilnější věc, titulní skladba Tenhle vítr jsem měl rád a taky jeho originální aranžérská stopa. Petřina byl vždy důkazem toho, že podstatou dobré hudby je instrumentace. Jeho schopnost psát partitury byla mimořádná. Nesmíme ale ještě zapomenout na to, že posledním důležitým prvkem silného kompletu byly Kantorovy texty, které tady možná dosáhly svého vrcholu.

Tenhle vítr jsem měl rád je zásadní píseň celé Pospíšilovy kariéry, hrál ji vždy, když jsem byl na jeho koncertě. A viděl jsem ho fakt mockrát. Je skoro neoposlouchatelná a díky textové rovině i zcela nadčasová. Je to výborný kus. Pokud jste Pospíšilův koncert viděli někdy poslední dobou, nemohlo vám uniknout, že se do jeho setlistu vrátila další podstatná věc jeho kariéry, skladba Kniha míjení. Spojení příjemně nestabilní hudby a mnohovýznamového Kantorova textu tady nabízí jeden z vrcholů už tak našlápnuté nahrávky. Moc jsme si album užívali v době vzniku a u vytržení jsem z něho i dnes. A není mnoho alb, která takto vnímám. Poprvé se tu taky objevuje Pavel Šrut, básník a textař, který je v následujících letech s Pospíšilem úzce spojen. Jediný jeho příspěvek – píseň Ten zcela tvůj způsob chůze (přebásněný Robert Graves) – důmyslně doplňuje reliéf tohoto alba. Svérázné a mnohokrát vychýlené blues vlastně představuje typický Pospíšilův rukopis, kdy mu nic není svaté. Nepravidelnost půdorysu jeho skladeb je pro něho vlastně příznačná.

Osobitý Petřinův hudební svět, postavený na důležitých detailech, tady symbolizuje Věčně hraný předfilm v bio Láska. Ladislav Kantor pro něj napsal jeden ze svých nejpovedenějších textů a spojení obou složek tu má mrazivý účinek. Nónový akordický rozklad v kytaře, který je tu ústředním bodem aranžmá, následně vzhledem k jeho expresivitě napodobovala řada muzikantů. V této písni zní ale autenticky a tudíž přesvědčivě. Rockovější polohu kolekce nabízí Sběratel, harmonicky (opět) zajímavě vychýlená skladba, jejíž melodická těkavost je její hlavní předností. Hudbu bez předsudků na závěr první strany vinylu přináší zarputilé blues Léta jsem měl rád velký holky. Nezní v něm nic nepotřebné, aranžmá je osekané jen na to, co je skutečně podstatné a text, vtipné a současně i krutě pravdivé zjednodušení partnerských vazeb, nemůže být příhodnější.

Druhou stranu vinylu, která je poněkud odlišná - potemněle lyričtější, otevírá nádherná balada Moře. A tady si uvědomíte, jak podstatný podíl má pro vyznění alba další důležitá formace tuzemské hudby, vokální uskupení C&K Vocal. Kontrastní položkou je tady zvláštně rotující Matějská, jejíž instrumentální doprovod se v průběhu skladby lehce proměňuje a je stále naléhavější. Krása se tu nabízí jako cudný benefit. Je to až neuvěřitelné, jak přirozeně hudba plyne všemi těmi podivnými soutěskami, ve kterých se pohybuje. Poslechněte si třeba Mlčení stromů, vánků, řek a zjistíte, jaká síla je v muzice ukrytá a jak důležitý je přínos všech zúčastněných tvůrců. Pospíšilova hudba získává všechny své odstíny díky Petřinovým aranžím, a Kantorův text opět přesahuje běžný standard. Nikdy mě to nepřestane bavit.

Finále obstarávají dvě neobyčejné skladby. Krásně imaginativní Pověst o zrození kosa, složená z několika oddělených bloků, a jedna z nejlepších Pospíšilových věcí vůbec: Vzpomínka na jednu venkovskou tancovačku r. 1966. Modulující harmonie, nestabilní a opět vykloubená bluesová základna tu s dalším neobyčejným Kantorovým textem vytvářejí nápadité vyvrcholení příběhu alba. Tenhle vítr jsem měl rád je mimořádná záležitost.

jiří schwarz @ 04.01.2021 01:58:37 | #
Já jsem vždycky miloval C & K Vocal. Jak integrálně ten Pospíšilův sám o sobě krásný témbr do mužské části vokální kapely skvěle zapadal, jak zasametil místo mezi drsným a energickým C (Cerhou) a ne moc výrazným, ale dobře ladícím K (Kantorem). Ano, miloval jsem jeho sólo Lásko, lásko, se skvělou Petřinovou aranží. Ale samostatné počiny jsem vždy bral nějak odtažitě. Krásné momenty, jistě, osobitá poetika. Ale navzdory tomu mi vždycky něco vadilo (vlastním asi 2 minimálně hraná LP). Ta jakoby školenost, nerockovost toho vokálu (víc jsem to cítil u písničkách s bluesovým základem). Jistá chladnost některých Petřinových aranží, a ani mně úplně neseděla Kantorova poetika, zvlášť ve spojení s tím "školeným" hlasem mi to připadalo už tehdy lehce "mimo", trochu anachronické a vyumělkované. A ještě ke Kantorovi: myslím, že se účastnil kdysi (netuším kdy, ani zda skutečně) sessionu o Šrámkovi a jeho poesii v Malostranské besedě. No, a mně pak Kantor přišel trochu jak Fráňa Šrámek 70tek. Zde např.: "přilétl inzerát". Dále asi Kantorem nevědomá textová parafráze toho, co dělali s C & K Vocalem, a sice Z Grechutova Korowódu "kdo první měl hrozně rád..." v titulní písni. Ve vesnické tancovačce "a já tam stál jak kníže....", takový pocit neznám, nijak ve mě nerezonují (u Cohena rozumím skoro každému z vyjádřených pocitů), byť na vesnické tancovačky jsme chodili. Ten odkaz na Stones (které miluju) byl přesně o tom rozdílu mezi zlobivým, sexy Jaggerem, jejich Satisfaction či Lady Jane, a uhlazeným, a trochu nebigbítovým, a lehce těžkopádným Pospíšilem.

Chtěl jsem si Luboše po desetiletích pustit elektronicky do sluchátek, a na Spotify (a pak YouTubu) narazil na album Tenhle vítr jsem měl rád (To nejlepší 1977-2010), vyd. 2011. Šok. S orig. albem máloco společného (krom písní, které se do výběru vešly). Vydavatelský chaos z dob komančů byl dán dobou, ale že takovéto vydavatelské počiny jsou u nás možné dodnes, je skandální.

Ale dost výtek. Zaplaťpámbu, že někdo tak výjimečný, jako Pospíšil, mohl cosi za komančů nahrát a koncertovat, a že je to suma sumárum relativně velmi kvalitní muzika, i když to není na 100% můj šálek čaje. Věci ve sluchátkách jsou přece jen moji staří dobří známí.