Danny - @ 29.12.2020 | #

Pospíšilův debut je pro mě současně jeho nejlepším albem. Řadím ho k tomu nejzajímavějšímu, co v tuzemsku kdy vzniklo. Zásadní měrou se o to zasloužil muž v pozadí: Ota Petřina. Na albu je jeho nejsilnější věc, titulní skladba Tenhle vítr jsem měl rád a taky jeho originální aranžérská stopa. Petřina byl vždy důkazem toho, že podstatou dobré hudby je instrumentace. Jeho schopnost psát partitury byla mimořádná. Nesmíme ale ještě zapomenout na to, že posledním důležitým prvkem silného kompletu byly Kantorovy texty, které tady možná dosáhly svého vrcholu.

Tenhle vítr jsem měl rád je zásadní píseň celé Pospíšilovy kariéry, hrál ji vždy, když jsem byl na jeho koncertě. A viděl jsem ho fakt mockrát. Je skoro neoposlouchatelná a díky textové rovině i zcela nadčasová. Je to výborný kus. Pokud jste Pospíšilův koncert viděli někdy poslední dobou, nemohlo vám uniknout, že se do jeho setlistu vrátila další podstatná věc jeho kariéry, skladba Kniha míjení. Spojení příjemně nestabilní hudby a mnohovýznamového Kantorova textu tady nabízí jeden z vrcholů už tak našlápnuté nahrávky. Moc jsme si album užívali v době vzniku a u vytržení jsem z něho i dnes. A není mnoho alb, která takto vnímám. Poprvé se tu taky objevuje Pavel Šrut, básník a textař, který je v následujících letech s Pospíšilem úzce spojen. Jediný jeho příspěvek – píseň Ten zcela tvůj způsob chůze (přebásněný Robert Graves) – důmyslně doplňuje reliéf tohoto alba. Svérázné a mnohokrát vychýlené blues vlastně představuje typický Pospíšilův rukopis, kdy mu nic není svaté. Nepravidelnost půdorysu jeho skladeb je pro něho vlastně příznačná.

Osobitý Petřinův hudební svět, postavený na důležitých detailech, tady symbolizuje Věčně hraný předfilm v bio Láska. Ladislav Kantor pro něj napsal jeden ze svých nejpovedenějších textů a spojení obou složek tu má mrazivý účinek. Nónový akordický rozklad v kytaře, který je tu ústředním bodem aranžmá, následně vzhledem k jeho expresivitě napodobovala řada muzikantů. V této písni zní ale autenticky a tudíž přesvědčivě. Rockovější polohu kolekce nabízí Sběratel, harmonicky (opět) zajímavě vychýlená skladba, jejíž melodická těkavost je její hlavní předností. Hudbu bez předsudků na závěr první strany vinylu přináší zarputilé blues Léta jsem měl rád velký holky. Nezní v něm nic nepotřebné, aranžmá je osekané jen na to, co je skutečně podstatné a text, vtipné a současně i krutě pravdivé zjednodušení partnerských vazeb, nemůže být příhodnější.

Druhou stranu vinylu, která je poněkud odlišná - potemněle lyričtější, otevírá nádherná balada Moře. A tady si uvědomíte, jak podstatný podíl má pro vyznění alba další důležitá formace tuzemské hudby, vokální uskupení C&K Vocal. Kontrastní položkou je tady zvláštně rotující Matějská, jejíž instrumentální doprovod se v průběhu skladby lehce proměňuje a je stále naléhavější. Krása se tu nabízí jako cudný benefit. Je to až neuvěřitelné, jak přirozeně hudba plyne všemi těmi podivnými soutěskami, ve kterých se pohybuje. Poslechněte si třeba Mlčení stromů, vánků, řek a zjistíte, jaká síla je v muzice ukrytá a jak důležitý je přínos všech zúčastněných tvůrců. Pospíšilova hudba získává všechny své odstíny díky Petřinovým aranžím, a Kantorův text opět přesahuje běžný standard. Nikdy mě to nepřestane bavit.

Finále obstarávají dvě neobyčejné skladby. Krásně imaginativní Pověst o zrození kosa, složená z několika oddělených bloků, a jedna z nejlepších Pospíšilových věcí vůbec: Vzpomínka na jednu venkovskou tancovačku r. 1966. Modulující harmonie, nestabilní a opět vykloubená bluesová základna tu s dalším neobyčejným Kantorovým textem vytvářejí nápadité vyvrcholení příběhu alba. Tenhle vítr jsem měl rád je mimořádná záležitost.

Danny @ 04.01.2021 12:44:21 | #
Jirko, rozumím. Zkusím nabídnout svůj pohled. Tvé poznámky a výtky ale chápu.

Pospíšil mě vždycky bavil právě tou svérázností projevu, nezpíval podle manuálu rockera, byl odlišný a osobitý. Spíš než pravověrného rockového zpěváka, kterým ani není, v něm vidím svébytného vokalistu v obecnějším významu; někdy je víc písničkář, jindy téměř na hraně šansonu atd.

Ota Petřina byl originál, tvůrce, který nabízel netradiční hudební vazby. Když se nějaká instrumentace doslova nabízela, nepoužil ji a přišel s jinou. Tvorba podle modelů a standardů ho nezajímala, vždy je obcházel. Na rozdíl od jiných tvůrců, on opravdu vytvářel partitury. Někdy byly překvapivé, neotřelé a fungovaly výborně, jindy spíš technické. Což je daň tohoto tvůrčího přístupu. A právě tím je mi jeho hudba blízká. Žádná hra na jistotu. Zmiňoval jsi Lásko, lásko - kdyby ji aranžoval řemeslník a mechanicky by vytvořil to, co obvykle funguje: kytara by hrála akordy, možná v rozkladu, basa by podporovala harmonii v kytaře, rovně, bez rytmických přesahů, aby se to nevychýlilo, možná by tu a tam břinkl klavír a bicí by do toho rovně klepaly. Vznikla by tuctovka. Lásko, lásko, tak jak ji máme rádi, mohl v této podobě napsat jen Petřina. Nebo tvůrce jeho typu.

Co se týká textařů, jedni vytvářejí až prozaické příběhy, nabízejí každodennost a v ději si posluchač najde známé reálie, které může prožít a ztotožnit se s nimi. Takový byl třeba Zdeněk Rytíř. A pak jsou "básníci", kteří nabízejí vlastní krajiny a vlastní vidění světa, mnohdy jen v nejasných náznacích nebo zastřených vazbách, jejich příběh je spíš fantaskní sérií obrazů. To byli třeba Pavel Vrba nebo Ladislav Kantor. Mám rád oba přístupy. U jednoho spíš prožíváš, u druhého se poddáváš snění.

Rozumím ale velmi dobře, že každému sedí a lahodí něco jiného. Jirko, děkuju za zajímavý komentář. A máš pravdu, ještě že tu tito lidé v té divné době byli.