Petr Gratias - @ 11.03.2013 | #

Po poněkud „divném“ dvojalbu Selfportrait vydává Bob Dylan album New Morning. Pamatuji si, že v oné době poslouchat Dylana nebylo moc v „módě“. Rok 1970 přinášel spoustu rockové hudby výrazných kvalit a objevovaly se nové tváře a nová jména, která amerického intelektuála Dylana, který od folku, přes rock and roll, přešel k blues, rocku a ke country, zasouvaly jaksi neprávem do pozadí… Proto jsem tohle album „objevil“ výrazně později, kdy jsem si v první polovině osmdesátých let doobjevoval to, co mi v aktuálních časech jednoduše uteklo.
Pamatuji si, že přišel tehdy za mnou kamarád, podal mi album a řekl: "Dáme si Wabiho Daňka,ne?" Jeho bluesrocková orientace byla vždkycky jasná a tak majitel Rosy na kolejích mi sem nějak nezapadal, ale když jsem uviděl obal alba, tak jsem to pochopil...

IF NOT FOR YOU – začínáme uvolněně, přesto s jasným pohledem do příští dekády. Sanmozřejmě píseň poznávám: objevuje se na trojalbu George Harrisona All Things Must Pass, kde nezní tahle píseň tak živě a rytmizovaně jako tady. George a Bob na písni mají spoluautorský podíl a tak si jednoduše oba skladbu zařadili na svoje alba. Česky nazpívala píseň poněkud unyle Jitka Molavcová jako Chci s tebou jít. Optimisticky laděný song…

DAY OF THE LOCUSTS – zatímco předešlá píseň měla mírně pečeť country, tady je cítit dotek rhythm and blues. Na hammondky zde hraje známý Al Kooper a aranžmá skladby výrazně poznamenává. Dylan ztratil svůj zvláštní timbr z alba Nashville Skyline, a opět vnímáme jeho sympaticky nakřáplý a výtečně frázující hlas. Rytmika ve skladbě, ale i na celém albu je v dobrých rukou – Bill Mundi (hrával s Frankem Zappou) a Russ Kunkel je známý studiový hráč, stejně jako baskytarista Harvey Brooks…

TIME PASSES SLOWLY – blues je zde pocitově přítomno. Výtečný klavírní doprovod Ala Koopera (místy mu asistuje i Dylan) a pak je tu známý David Bromberg, jehož slide-kytaru nelze neslyšet. Doprovod je v rytmu valčíku a Kunkelovy bicí hrají metličkami. Závěr je ovšem víceméně „neukončený“ a tak trochu nečekaný….

WENT TO SEE THE GYPSY – důrazný, ale nijak komplikovaný rytmus udržuje napětí a Kooperovy hammondky správně čeří harmonickou hladinu s Dylanovým klavírem. Skladba není nijak hudebně překvapivá. Drží se klasického Dylanova vyjádření. Melodie je jasně čitelná a víceméně rozvíjena od základního motivu. V závěrečném instrumentálním prostoru přidal doplňující kytarové sólo Ron Cornelius….

WINTERLUDE – tak tohle je valčík jako zvon. Připomíná mi americké nedělní party, kdy se sejdou spřátelené rodiny na nějakém pikniku. Je dobrá nálada, pivo teče, ženy popíjejí víno a je třeba tančit. Teď zcela chápu, kde čerpal inspiraci Pavel Bobek k Lásko mě ubývá sil (i když tahle píseň má svůj vlastní originál). Ženské sbory mírně přislazují atmosféru, ale jinak pohoda „jazz“.

IF DOGS RUN FREE – tak tahle píseň je pro mě vrcholem na albu. Přímo krystalická podoba čistého jazzového blues se vším všudy. Vynikající klavírní práce Ala Koopera s fantastickými běhy pravé ruky. Rytmika hraje ukázkový jazz. Basy důstojně kráčejí po dně a bicí lehce swingují. Máme tady taky melancholické mollové kytarové glosy elektrické kytary a vypilované tóny akustické kytary. Uvolněné a živočišně zároveň. Kdybych byl skladatel, přál bych si psát podobné písně. Úžasná lehkost a samozřejmost a nic stylovější už není možné nabídnout. Prostě hudební krása pro ty, kdo mají blízko k tradičnímu jazzu a blues

NEW MORNING – skladba, která dala albu název. Tak tady se dostáváme na rockovou půdu. Trochu boogie, trochu blues, trochu rocku…. Všechno ve správných poměrech. Výrazný refrén a důrazná rytmika. Zase jsou v popředí výrazné hammondky Ala Koopera a Ron Cornelius na elektrickou kytaru. Ten ovšem nemá zapotřebí nějak exhibovat a tak do výtečně interpretované a zaranžované skladby přidává ten správný poměr muzikálnosti. Skladba má zcela určitě ambice stát se hitem v tom dobrém slova smyslu. Není zde nic podbízivého, ale přesto cítíte písňovou samozřejmost a Dylan ji kolem sebe svým zastřeným hlasem rozhazuje plnými hrstmi. Opravdu paráda…

SIGN ON THE WINDOW – Dylanův hlas je doprovázen klavírem a máme tu spíše komornější pojetí. Zpozadí sem přicházejí výtečné ženské sbory ve stylu gospelu. Kooperovy hammondky jsou důležitou součásti koncepce, ale asi záměrně nevyčnívají, spíš dokreslují atmosféru. Hlavní síla je v Dylanově interpretaci a klavírním doprovodu, třebaže v mezihře dotvářejí celé schéma, jako základní rytmické postupy. Kdy se skladby zmocnil nějaký jiný zpěvák z oblasti soulu (třeba Wilson Pickett, David Clayton-Thomas, Chris Farlowe), asi bychom mohli hovořit o jedinečné příležitosti k soulové interpetaci….

ONE MORE WEEKEND – parádní blues od prvních tónů. Zakouřená tančírna, důrazné basy, tepající bicí, stylová klavírní práce, slide-kytara a výtečná muzikantská kooperace. Dylan je doprovázen sboristkami a i když místy až chraptí, výtečné frázování je famózní. Buzzy Feiten na kytaru hraje stylově (takový Duane Allman nebo Rory Gallagher by určitě řádili víc), ale i tak zde máme výtečnou ukázku Dylanovy tvorby.

THE MAN IN ME – spojení písňové formy se soulem, rockem je zdařilé. Melodie je čitelná od začátku do konce. Dylan si nelibuje v experimentování a tak se zde pracuje s přehlednou nijak komplikovanou hudební strukturou a sází se na stylové aranžmá. Melodie ve středním tempu odsýpá a máme zde další model dylanovky, která bude inspirovat písničkáře, aby se rychle „poprali“ s akordy a mohli ji hrát na večírcích a třeba u táboráku. Aranžmá dává prostor pro plné nasazení.

THREE ANGELS – tahle skladba má duchovní charakter – a to nejen podle názvu. Dylanův hlas deklamuje, jako hlas kazatele nebo vykladače Písma. Ze skladby cítím duchovní rozměr, což podmiňují i zvýrazněné Kooperovy hammondky a sborový zpěv jako na kostelním kůru, akustické kytary a rytmika znějí jaksi pokorněji a nevýborněji. Zajímavé a nečekané Dylanovo zhmotnění..

FATHER OF NIGHT – spojení soulu a gospelu s výraným emocionálním interpretačním modelem, za doprovodu ženských sboristek, energického klavíru u dunivých basů. Skladbu budou znát rockeři, kteří poslouchají Manfred Mann Earth Band, kde byla skladba totálně přearanžovaná a výrazně zpomalená… A jsme u konce.

Žádné pronikavé progresivní hudební deklarace, Dylan má svůj styl a dokáže ho smysluplně rozvíjet ve svůj prospěch. Na albu je řada opravdu silných míst, ale i některých „normálních“ a předvídatelných. Myslím, že ale celkové pojetí alba si čtyři hvězdičky zaslouží.

Voytus @ 13.03.2013 08:04:03 | #
Jednu dobu jsem toto album docela sjížděl, nicméně se mi dost rychle oposlouchalo. Ale když jsem poprvé před lety viděl film Big Lebowski, tak už podle úvodní písně bylo jasné, že to bude stát za to. Byla to píseň The man in me, na kterou jsem mezitím úplně zapomněl - jedna z nejlepších co na albu jsou. A vůbec je soundtrack z tohoto filmu dost výživný, řada mých známých díky němu objevila spoustu dobré hudby (Cpt. Beefheart, Creedence Clearwater Revival a další).