horyna - @ 06.01.2017 | #

Přetěžká a trudná cesta vede na hudební Olymp. Nakolik jen odvážlivců i narcisních egocentriků se pokoušelo na něj za posledních dejme tomu 50 let vyšplhat. Trojici Emerson, Lake, Palmer se to podařilo velice brzo, nejspíš i proto že své nadání dokázali procedit skrz síta průměru a s talentem, jenž jim byl do kolébky dán především v mladém věku hospodařili velice efektně.

Virtuozní a technicky dokonale zvládnutá muzika často exhibuje na hranici únostnosti, ale nikdy nenechá člověka na pochybách kolik energie a fištronu muselo být při její výrobě použito. V úvodní předlouhé suitě se dovedu lehce ztratit, ale vždy jen na chvíli, protože nová pasáž která už klepe na dveře mě z toho "srabu" dokáže velice jednoduše vyvést. A když už je té instrumentální nabubřelosti moc, přispěchá Greg Lake se svým jedinečně krásným vokálem a vše zase pěkně urovná. Občs je to divadlo, divadlo sehrané na svého diváka, který prostě jen kouká, v tomto případě poslouchá s pootevřenou pusou v úžas. A jestli někdo tvrdí že zde nejsou emoce, je to hloupost, už jen úvodní monstrózně klávesový přeliv v sobě spojuje značnou citovou hloubku podepřenou o bouřící klávesové hradby a bicí přechody.

A jestli je té náročnosti na někoho přespříliš, potěšit by ho měla druhá, frivolnější strana desky.
Tarkus není jen o technice, jistá estetická krása z něj vyzařuje dodnes a kolik kapel v dnešní době je sto tohle poskytnout.

Snake @ 07.01.2017 10:16:37 | #
Já jsem z alba nadšenej, na rok 1971 je to až neuvěřitelná nakládačka. "Tarkus" je pro mě synonymem pro virtuozní a energickej klávesovej art rock. O něco podobného se pokoušeli třeba Triumvirat (Illusions On A Double Dimple 1973), nebo - o pěkných pár let později - Cairo (Cairo 1994), ale originál je jenom jeden...

Baví mě i ty blbinky typu "Jeremy Bender" a "Are You Ready Eddy ?", proti té našlapané první straně je beru jako vítané odlehčení a zpestření. I - pro některé až příliš akademičtí ELP - tady předvedli svůj smysl pro humor a nadsázku. Samotného mě překvapuje fakt, že se tady - s vyjímkou skladby The Only Way - obešli bez přímých citací z oblasti vážné hudby.

Mám prastaré a nedatované italské vydání Manticore - CDOR 8214, ale hraje parádně. Tady není nad čím špekulovat, z mého pohledu jde o naprosto vyjímečné album a milník žánru.