steve - @ 07.09.2017 | #

Podle slov samotných protagonistů Geddyho, Alexe a Neila, měla kapela před nahráváním svého čtvrtého alba 2012 od vydávající firmy Mercury nůž na krku. Buďto album konečně zaboduje, nebo následuje vyhazov a ztráta nahrávacího kontraktu. Rush se ale podařil zázrak a dokonalý majstrštyk. Nejen že album konečně zabodovalo a ve své domovině se umýstilo na 61. příčce bilboardu, ale od té doby se několikrát platinovalo a pozlatilo.

Oproti předchůdci Caress of Steel šlo kupředu ve všech směrech. Sjednotila se koncepční línie, kterou tvoří celá A strana s jednou dlouhou titulní písní, hovořící o chaosu v budoucnu roku 2112. Zbytek jsou kratší rockové skladby, které zaplňují stranu B. Všechny jsou promyšlené a nesmírně citově silné. Díky Alexovým hladce krystalickým akustikám ve skladbách The Twilight Zone, Lessons a Tears, patří tyto kusy stále k tomu nejlepšímu z pera Rush. Také Geddy Lee předvádí zanícenější vokální postoj a v některých místech svým citem bodá.
Měřeno zpětným pohledem je album 2112 jen deskou s průměrně vyhlížejícím obalem, ale v jejich drážkách koluje zásadně revoltující hudba.

horyna @ 09.09.2017 12:54:59 | #
Steve díky za recenzi. Už dlouhá léta patřím mezi zastánce Rush a budu tuhle kapelu bránit i za cenu... :-) Mám rád jejich tvorbu v sedmdesátých letech, zbožňuji je v osmdesátých a respektuji a obdivuji i v letech pozdních. Skladbu Tears bych zařadil mezi jejich 5 top skladeb. V širším měřítku by se určitě do nějaké třicítky, či padesátky vlezla rovněž. Ale až takový blázen nejsem, abych si vytvářel nějaké žebříčky písní. Z těch tisíců skladeb co člověk zná to snad ani nejde, i když je jasné že nějaké oblíbené převládají.

Stran nejhranějších alb: nejspíš nic takového nemám, možná v ranném mládí, kdy člověk znal pár desítek alb, jsem některá točil častěji. Dnes se to snažím pravidelně střídat a obměňovat.