jirka 7200 - @ 14.09.2017 | #

Již celých 20 let uplynulo od vydání třetí studiové desky Threshold. Té kapely, jejíž sláva povstala v okamžiku, kdy byl angažován Damian Wilson. Jeho zpěv katapultoval tuto nahrávku o několik tříd výše, neboť s jeho projevem zněla jinak, než ostatní prog metalové akvizice té doby.

Těch prvků, co do sebe musely zapadnout bylo však více. Mrazivě chladný Wilsonův hlas, také však plný emocí, hutné kytary Karla Grooma a Nicka Midsona - tu někdy až techno thrashově riffující, za okamžik však schopné zahrát nádherné melodické pasáže, či sóla. Na povedeném výsledku se jasně podepsaly i ledově až kosmicky znějící klávesy Richarda Westa, které výborně dokreslují ponurou náladu skladeb.

Spolu s výborně napsaným materiálem ve středním tempu (jež náladou občas připomenou takovou uvolněnější light verzi Voivod smíchanou s Dream Theater) tak vznikla dle mého nejlepší deska Threshold. Jedinou odlišností jsou dvě balady Forever a Clear, které však nejsou nikterak podbízivé.

Když Threshold - tak Extinct Instinct !

horyna @ 14.09.2017 18:36:30 | #
Tato recenze je pro mne velice překvapivá. Ne ve svém podání, to se Jiřímu podařilo opět velice dobře, ale ve svém hodnocení. Tuto nahrávku jsem nikdy neměl rád, od jejího vydání dodnes ji prostě neuznávám a nelíbí se mi na ní vůbec, ale vůbec nic. Připadne mě naprosto nudná a beztvará. Vadí mi její zvuk, ne technicky ale feelingem. Jak píše kolega Snake, cítím v ní jakési Thrashové aroma. Zastřené metalové rytmy a drsný, opakující se nemelodický styl mi tady vůbec nesedí. Naprostou většinu alb Threshold považuji za špičku žánru a ty s Mackem boduji 4,5-5*. Prní dvě 3,5-4* Tady se omlouvám, ale u mne by to Threshold 97 na víc jak 2* nevytáhli. Proto to překvapení nad hodnocením Jiřího a Snakea. Samozřejmě respektuji jejich názor a děkuji za recenzi.