vmagistr - @ 09.06.2019 | #

Uriah Heep během jara roku 1972 začali pracovat na vyšlapávání nové cestičky ke svým věrným posluchačům, neboť koketerie s progresivním rockem se v jejich podání z větší části stala minulostí. S novou rytmikou kapela konsolidovala svou do budoucna nejznámější sestavu a zakrátko vypustila do světa desku Demons and Wizards - možná vůbec nejlepší písničkové dílo v historii Uriah Heep.

Zvuk kapely se oproti těžkotonážnímu rocku na Look at Yourself pročistil a došlo ke snížení průměrné délky skladeb, instrumentální rozevlátost navíc začala ustupovat sevřeným písničkovým tvarům. Za takové konstelace se hity "na první dobrou" hledají daleko snáz, přičemž Demons a Wizards jich obsahují hned několik. Easy Livin' ještě svou aranží částečně čerpá z tvrdosti předchozí desky, už ale bez košatých instrumentálních předělů, úvodní The Wizard pak navazuje na melodičnost rok staré Lady in Black ze Salisbury. Závěrečný a nejdelší příspěvek The Spell se noří do pohádkově zasněné atmosféry, kterou tehdy Uriah Heep uměli navodit jako nikdo jiný. Druhý rozsáhlejší kousek Circle of Hands taky není žádná skotačivá divočina - ústřední klávesový riff si možná něco málo vypůjčil ze skladby The Court of the Crimson King od King Crimson.

Živostí v melodii i aranži naopak vyniká Traveller in Time, kde si obzvláště vychutnávám osobitý styl hry nového muže u baskytary Garyho Thaina. Sekané kytarové riffy a trošku syrového sólování přináší melodicky ne úplně výrazný příspěvek Poet's Justice, do hammondkové osudovosti se naopak noří zatěžkaný Rainbow Demon. U kratičkého kousku All My Life mi v jeho druhé části dost vadí Byronovy přeexponované vokální ztřeštěnosti, které mi spíš než jako přirozený "odvaz" zní trapně. A i v jiných skladbách to ve vysoko vedených doprovodných vokálech dost skřípe (například The Wizard a odpudivé tremolo v refrénu).

I přes zmíněné vokální výtky považuji desku Demons and Wizards za zásadní album jak celé diskografie Uriah Heep, tak také britského hardrocku, který vykročil na jinou cestu než rock progresivní. Čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru pro album, kterým si Uriah Heep na několik dalších let pro svou tvorbu postavili pomyslné mantinely. Lepší než tady už pro mě v sedmdesátých letech nikdy nebudou.

Ryback @ 09.06.2019 18:11:50 | #
"Závěrečný a nejdelší příspěvek The Spell se noří do pohádkově zasněné atmosféry, kterou tehdy Uriah Heep uměli navodit jako nikdo jiný." Ano! Přesně!!! Naprosto parádní kompozice. Vždycky, když mi dané album znělo tolikrát ve sluchátkách, tak jsem se na ni předem těšil. Pro mě je tohle také jedno z topových alb Uriášů. A ta daná kompozice... Neztratila by se na albech gabrielovských Genesis, a ta předposlední část mě vždycky dodnes dostává... Vždycky mi přišlo, že se tam snad omylem dostal k nahrávání David Gilmour, protože ty emoce v ní doslova stříkají na všechny strany... I když mám moc rád všechna alba s Byronem (ano, i podle mě skvělé Wonderworld a další dvě), tak souhlasím - tohle album už asi Uriáši nepřekonali.