vmagistr - @ 14.06.2019 | #

V každé studni narazí vědro nakonec na dno, pokud odebíráte více vody, než kolik je pramen schopen poskytnout. Namísto čisté tekutiny pak na povrch vytáhnete džber bahnité břečky. Uriah Heep do toho od počátku sedmdesátých let šlapali naplno a vytrvale pracovali na budování silné a stabilní značky. Nutnost vydávat nové studiové album téměř každý půlrok ale nakonec vyčerpala i invenci jak Kena Hensleyho, skladatelského mozku kapely, tak také zbytku sestavy. Na albu Wonderworld, které Uriah Heep vypustili do světa v dubnu roku 1974, se poprvé začaly vyskytovat náznaky, dle nichž by to kapelu v budoucnu mohlo táhnout i do mainstreamové pop-music.

Úvodní skladba Wonderworld se navzdory všemu výše řečenému ukazuje být v naprostém pořádku. Příklon k baladičnosti tu kapela směrovala do tajemna a pohádkova, hájemství, v němž se Uriah Heep za poslední dva roky dobře zabydleli. I tvrdá (ale nikoli agresivní) pecka Suicidal Man, která se otáčí přes rameno někam k Birds of Prey či Look at Yourself, je (až na nepatřičně krotký refrén) povedeným kouskem. Problém ale přichází s The Shadows and the Wind, kde "bum-čvacht" rytmus a (ve druhé polovině skladby i) otravné la-la-la dohromady vytváří něco až příliš mainstreamově podbízivého. So Tired sice sympaticky rockuje, ale chybí mi tu více té melodiky, kterou Uriah Heep dříve dokázali "propašovat" i do svých nejtvrdších věcí. Co dvě desky nazpět fungovalo v písni Rain, pokazily v The Easy Road smyčcové plochy a opětovné kazirockové la-la-la.

Something or Nothing zní jako typická "heepovina" z předchozích let, což na této desce neznamená úplně málo. Nástroje sice mají pečlivě obroušené věškeré své melodické linky, ale alespoň mě tu nic nenutí přeskočit dál. I Won't Mind zní ze začátku jako nějaká stoner-rocková verze zeppelinovské Whole Lotta Love, postupně se z ní vyklube zatěžkaný nářez, který je mi velice sympatický. Jako bychom se vrátili zpět někam k debutu - není to ale známka toho, že se Uriah Heep hudebně hledají a nejsou si v danou chvíli jistí svým ukotvením? We Got We je pro mě asi nejrozporuplnější věc na albu. Melodické vokály, pro kapelu tolik typické, jsou tu použity v naprosto úchylné aranži, a já nedokážu zodpovědně říct, jestli se mi tahle hudba líbí nebo ne. Závěrečná Dreams se snaží navázat na epická vyvrcholení z předchozích desek a nevede si špatně - co v mých očích ztrácí neoblíbenou melodií, to dohání atmosférou a jí se podřizující instrumentací. Bonusová B-strana singlu Something or Nothing, šlapavá What Can I Do, by se na album určitě (třeba místo šmytcové The Easy Road) hodila.

Wonderworld není v diskografii Uriah Heep albem, na kterém by kapela zkusila vykročit jiným směrem, a prostě by to nevyšlo. Naopak, všechny ingredience, ze kterých Hensley a spol. míchali předchozí desky, jsou zastoupeny i zde. Autorská vyčerpanost ale pustila na Wonderworld i skladby, které by při kompletaci předchozích alb šly nemilosrdně z kola ven. Bohužel musím konstatovat, že v případě desky Wonderworld jde o první slabý exemplář, který Uriah Heep pustili do světa. Tři hvězdičky (z nichž ta třetí není úplně plnohodnotná) tu ode mě musí stačit.

merhaut @ 15.06.2019 20:53:26 | #
Ještě před vydáním sedmého studiového alba Wonderworld (červen 1974) vyrážejí Uriah Heep v květnu na promo turné. Zahajují patnáctého v Helsinkách, v červnu se přesunují na evropský kontinent, odskočí si do Anglie, od července obrážejí desítky štací v USA. Vyprodávají haly i stadióny. Navenek je vše na nejlepší cestě k dosáhnutí další mety. Pak ale přichází osudový zkrat!

Nenápadný, leč nenahraditelný Thain

15. září 1974 na pódiu dallaského Moody Colisea dostává baskytarista Gary Thain stodesetivoltovou brňavku. Uriah Heep zrovna hráli Sweet Lorraine (podle jiných svědectví July Morning), když Gary nejdříve ztuhnul a poté padnul na podlahu, svíjejíce se v křečích. Byť se ještě zmátořil, a prý chtěl dokonce hrát, záchranka jej popáleného převezla do nemocnice, kde zůstal. Následoval předčasný konec turné. (Ken Hensley ale v jednom z rozhovorů tvrdí: „Aby mohlo být turné dokončeno, je Gary dočasně nahrazen Markem Clarkem, který nedávno odešel ze skupiny Jona Hisemana Colosseum.“ Hensley však zřejmě zaměnil turné Uriah Heep za Clarkeovu účast na nahrávání Kenovy druhé sólovky Eager To Please, vydané v červnu 1975, a následném americkém promo turné.)

Thain se sice dal částečně dohromady a po měsíční rekonvalescenci odehrál plánované koncerty v domovské Anglii. Austrálii a na rodném Novém Zélandu, kde ale 14. prosince 1974 v tamějším Oxfordu naposledy vystoupil s Uriah Heep. V únoru pětasedmdesátého byl pro pokračující drogové problémy ze skupiny „odejit“. (Rock History)