Tangent / Auto Reconnaissance

Ve Sparku jsem tuhle desku moc nechválil: Stěžejní kompozice alba, „Lie Back & Think of England“. Půlhodinová … co vlastně? Symfonická báseň ne, ani rocková opera, „Supper’s Ready“? Smích. Až v poslední třetině zazní sytější zvukové barvy, jinak další hlušina. X-tý Andyho pokus o VAN DER GRAAF GENERATOR? Nemá na ně. Náladu mi trochu spraví „The Midas Touch“, perlivá roztomilůstka ve stylu Stinga. A jsme na konci, já s posluchačskými silami, kapela s albem. Překvapení se nekoná. Bonusové jarreovské syntíkové bublaniny a drnky sice navozují jakýs takýs pocit vesmíru, k Proximě ale stejnojmenná skladba, na rozdíl od „Oxygene VI“, rozhodně nedoletí, kdo by jí tam poslouchal. 3,5/6

» ostatní recenze alba Tangent - Auto Reconnaissance
» popis a diskografie skupiny Tangent

---

Plant, Robert / Carry Fire

DUNIVÉ ZNOVUZROZENÍ

Poté co se Robert Plant na "Lullaby And... The Ceaseless Roar" napil z pramenů veškerého blues, přichází s novým albem očištěn od všech nánosů, nebo přesněji řečeno – znovuzrozen. "Carry On" rezonuje, duní i se chvěje čirým hudebním šamanstvím, Justin Adams nechává svou kytaru svobodně drnčet, lelkovat, vracet se v ozvěnách, doznívat v nekonečnu, až máte pocit, že nástroj hraje sám a on jej ovládá doteky své mysli. Hudba přichází z pološera, Robert nezvyšuje hlas, místy skoro šeptá a pozpěvuje si jen tak pro sebe, přitom hýří barvami a hladce klouže spolu s tóny, jen výjimečně a zlehka řízne. Všudypřítomná přírodní stěna nízkých frekvencí, možná podladěných nástrojů, chrání decentní krásu úžasného díla před okolním světem, civilizačními démony, stresy. Ohňový kruh uprostřed pouštní noci pod jasnými hvězdami na černočerné obloze.

Letmé zeppelinovské doteky jsou organickou součástí alba, jakoby chtěl Robert ukázat, jak jasnozřivé bylo kupříkladu blues-rock-folkové třetí album, a jak blízko se tehdy, byť nevědomky, spíše intuitivně, mládenci propracovali k podstatě žánru. Robert Plant se dotknul země i nebe.

[Spark 12/2017]

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

---

Hunter, Ian / All American Alien Boy

Přiznám se, že na toto album jsem byl zprvu zvědav hlavně kvůli hostujícím Queenům ve sborech jedné skladby :-)

Poprvé jsem LP slyšel na opušťáku v 77´ a postupně se mi stalo blízké jako máloco.

V podstatě se jedná o album vášnivého rockového písničkáře, i když sound kapely je plnokrevný, žádná šizenka, Restless Youth je hardrock jako když skály láme. Velké radarové ucho sice odhalí různé vlivy - Boba Dylana, Davida Bowieho, Ray Daviese, Rolling Stones, Johna Lennona, Lou Reeda, jak inspirace kupříkladu vyjmenoval (a jednotlivým skladbám přiřadil) Dave Marsh ve své recenzi v RS 217 - ale to nic nemění na nezaměnitelnosti Hunterova projevu.

Ian má cit pro melodiku, písničky doslova svádí k notování, hned úvodní krásněnka Letter to Britannia from the Union Jack je neodolatelná, umí se ale převtělit i do role kazatele a vyvolat doslova soulově gospelové vokální orgie, stačí poslechnout titulní rozpálenou All American Alien Boy, anebo vzývající Rape. Marshovi se nelíbí, jak Hunter všude cpe sbory, já to zase - na téhle desce obzvlášť - zbožňuju.

Apathy 83 je dylanovským Hunterovým vypořádáním se, se sebou samým, se svými démony, vrcholy a pády:
Old enough to hate tomorrow—young enough not to know where to run
Oh there ain't no rock 'n' roll no more—just the music of the young.

I závěrečná, springsteenovsky znějící, God se dá považovat za osobní zpověď stárnoucího rockera.

Jo a ti věční Ianovi předskokani Queen? Poslechněte You Nearly Did Me In, takové to křoví, co se furt cpe dopředu :-)

***** - pětečka v mojom pojetí

» ostatní recenze alba Hunter, Ian - All American Alien Boy
» popis a diskografie skupiny Hunter, Ian

---