steve - @ 13.04.2018 | #

Se svým druhým albem prodělali VDGG obrovský posun v hudební i textové oblasti. Kapela během jediného roku vyrostla a dospěla takřka k nepoznání. Najednou působí jako dokonale rozehřátá mašina s jasnou vizí.

The Least We Can Do Is Wave To Each Other můžeme považovat za klasické album Generátorů a také za jedno z jejich nejlepších. Na mě dýchá velmi podmanivým dojmem a chladnou, sugestivní atmosférou. Už ten hrůzostrašný úvod Darkness (11/11) nemůže působit na labilní jedince vůbec příjemně. Částečné projasnění oblohy poznáme při skladbě Refugees, které si dovolím udělit statut příjemné, dokonce laskavé písničky - na poměry Graafů rozhodně. Vzápětí přijde dusno a zvuky jako ze studeného protiválečného krytu, kde vám nad hlavou sviští tříštivé varhanní granáty. To je bílé kladivo. Sólo na trubku je pro dokreslení scénické atmosféry úplná lahoda. I následující Whatever would Robert have said? začíná odosobněně a extatické výjezdy saxofonu přibližují její náladu k Pawn Hearts. Out of my Book je vsazena přesně tam, kam bylo potřeba - jde o krásnou skladbu, kterou bych si dovedl představit na první Hammillově sólovce. Možná z ní měla být skvělá pozitivní tečka, nebýt...

... ale i přes všechnu tu chmuru je to pěkná deska, souhlasíte se mnou?

Ryback @ 13.04.2018 21:26:35 | #
Jednoznačně souhlasím, Steve, krásná, podmanivá, uhrančivá, temná deska vkusně lehce prosvětlená (Refugees, Out of my book), aby té temnoty nebylo příliš.

Pokud mě paměť neklame (ne, že bych to zažil, ale četl), tak Aerosol byl nahraný ve dvou fázích, leden-únor 1969 a duben 1969; a Least… nahráli v listopadu/prosinci 1969 – a rozdíl je opravdu velký, také zásluhou Jacksona.

Je škoda (už jen ze zajímavosti), že třeba nejsou zaznamenané koncerty VdGG z roku 1968, kdy tahle kapela (byť ještě v nelegendární sestavě) třeba hrála jako předkapela Jimiho Hendrixe… V té době byl s nimi Chris Judge Smith… Hammill „šahal do šuplíků“ zhruba do roku 1975 – třeba Fool´s mate, řada písní z tohoto alba je z let 1966 a 1967. Chris Smith vzpomínal za začátky VdGG, jak někdy asi v roce 66 nebo 67 slyšel Hammilla brnkat si na jednom večírku na svou španělku jednu ze svých písní. Zaujalo ho to, znělo to originálně, výborné texty, a šel k Hammillovi, pochválil mu danou píseň a zeptal se ho, jestli nemá takových víc. A Hammill mu s vážnou, klidnou tváří odvětil, že jenom asi něco málo přes 100 :-) . Není to doslovná citace, ale tak nějak odpověděl. Hammill to člověk, pro kterého je hudba vším a i dnes je vidět, jak ho stále baví.