steve - @ 21.03.2018 | #

Pokud je na výběr a pokud mám skutečně náladu poslouchat náročnou muziku, chci aby měla alespoň částečnou hlavu a patu. O nějaké prvoplánovité libivosti, nebo lehce pochopitelné melodičnosti si můžu u Van Der Graaf Generator nechat leda zdát. V dnešní době ultrabrutálních smeček a pomalovaných šašků hrajících divadélko na své obecenstvo jak ukrutně jsou zlí, může působit Hammillova muzika jako přeceděný čajík. Jenže právě ta šílená zloba je v děsuplné atmosféře tohoto alba tak trefně ukrytá, že dnešní teenager ji dokáže dost těžko odhalit. Pokud dotyčný interpret nevystupuje jako černokněžník, neháže okolo sebe kříži, nemaluje na zdi okultní symboly a nelije na sebe kalichy krve, nedokáže šokovat. To si dnešní mládež myslí a je to samozřejmě blbost! Zrak přenáší do mozku to co dnešní svět vidět potřebuje a v muzice to je podobné.
Hammill dokázal šokovat už před čtyřiceti lety a žádné levné propriety k tomu nepotřeboval. Byl to génius. Myšlenky které nosil v hlavě uměl přesně tlumočit svým tehdy pozorným posluchačům.
Texty a muzika je tím prvotním.
Žádný skandály, šminky, hadry, plátna a monstrózní hororová jeviště.
Mě stačí devět minut Scorched Earth a mám v kaťatech.

pinkman @ 22.03.2018 07:14:52 | #
Není to tolik recenze, jako spíš zamyšlení nad přítomností a celkovým vnímáním okolního světa.
Také mě překvapuje když si i mladí lidé(a ročníky 96,99 zatraceně mladí jsou)dokážou najít cestu k VDGG. Přitom Godbluff je velice náročná muzika, avšak pořád přístupnější než tolikrát omílaný Zappa. Jde o těžké až pochmurné dílo, které se znalostí textů působí přímo hypnoticky. Skvělá je pak deska Still Life, která vyznívá daleko optimističtěji.