Profil uživatele pinkman
Recenze:
Magnum / Kingdom of Madness
| 2021-03-16 | Život za železnou oponou pro nás měl krom milionu nevýhod taky jednu malou výhodu. Stejně, jak se k nám nedostávala klasická rocková muzika, nedostával se k nám ani punk, ani disko. Disko částečně jo, přece jen se jej česká rádia rychle chytla, ale o nějakém mávajícím punkovém praporu z Británie, neměla většina z nás ani potuchu. Každý si jel v tom svém rocku a rozdělení posluchačů na progresivní část a striktně hardrockovou, se nikdo nezabýval. Koncem sedmdesátých let nám byli nějací Ramones, nebo Clash absolutně ukradeni. Dělali jsem že neexistují. Ti nakonec vyhasli stejně rychle, jak vzpláli. Podobný příměr se dal o patnáct let později aplikovat k válcujícímu stylu grunge.
V té době se mezi posluchači začali usazovat nově vznikající party. Kapely jako Foreigner, Styx, nebo zrovna Magnum, se k punku točili zády. Kladli velký důraz na zapamatovatelné melodie a cílili nejen na hitparády, ale i k radiostanicím, které je rychle zařadily do každodenních rotací. Za oceánem se uchytili přetransformovaní Journey a všichni ostatní k nim začali vzhlížet. Jejich raketový úspěch s deskou Infinity přivál nový směr a zástup fanoušků i nových kapel se začal rozšiřovat.
Debut Magnum voněl po tradičních esencích Led Zepellin, ale svou učesaně melodickou strukturou otevíral dvířka novému odvětví. Všechno bylo ladnější a přívětivější. Přechod od strukturovaných alb Yes a Genesis k tvorbě Magnum a Foreigner nečinil nikomu problém. Syntezátory duněly okolím a my hltali každý klávesově podbarvený zvuk, ať už patřil jakémukoli z nováčků. Věci jako Universe, Kingdom of Madness, All That Is Real a Bringer se usadili v našich týdenních rotacích a začali vytěsňovat dinosauří staříky na okraj zájmu. Konkrétně Magnum patřili mezi naše hlavní favority. Srdcovce Kingdom of Madness tak musí naložit plný kotel, jelikož to bylo hned od počátku album signifikantní.
» ostatní recenze alba Magnum - Kingdom of Madness
» popis a diskografie skupiny Magnum
Black Sabbath / Mob Rules
| 2021-03-08 | Ozzyho odchod jsem na konci sedmdesátek pořádně oplakali. Nikdo z nás si tehdy neuvědomoval závažnost situace, ve které se kapela naráz ocitla. Až později jsme došli na to, že šlo o přirozený vývoj uvnitř drogami a alkoholem zmítaného souboru. Takových už přece bylo. Šéf Iommi se s tím musel nějak popasovat. Tedy alespoň za předpokladu, že chtěl svou jednotku udržet boje schopnou. A že bylo s kým bojovat. Na mateřském kontinentu se zrovna rodilo NWOBHM, které BS pořádně komplikovalo pozici. Většina věrných začala odcházet už po Sabotage a to ještě netušili, jaký průšvih je čeká ve společnosti Never Say Die! Přecházeli ke stabilnějším spolkům i nově se rodící odnoži. Jako vnuknutí přímo z nebes se jevilo angažování zpěváka Ronnieho James Dia na vyprázdněný post. Ale Dio nebyl Ozzy. Byl to typově zcela odlišný chlapík, který si udělal jméno především u Rainbow, pro které byl jeho sytý témbr dělaný přímo na míru. K BS se už tolik nehodil. Ti skrze něj museli dost překopat repertoár. Přiskočili do rozjetého heavy metalového rychlíku, díky čemuž se začalo hned tvrdit, že tento styl formovali. To je samozřejmě blbost. BS byl vždy čistý hard rock a ne žádný heavy, nebo dokonce doom.
První deska kapela světe div se vyšla dobře. Dio byl částečně přijat a skladby stály na kvalitním rockovém základu. Ale už u další Mob Rules se začalo leccos drolit. Bill Ward následoval Ozzyho a kvalita repertoáru začala povážlivě pokulhávat. Sice to pořád nebyl takový průšvih jako s nemastným a zatraceně nudným Born Again, pro který frustrovaný Iommi sáhl k totálnímu přehmatu, když angažoval Iana Gillana, to už bylo fakt moc. Nazpět k MR. Co z toho, že desku znovu produkuje osvědčený Martin Birch, když kapele povážlivě dochází nápady. Co chybí především je čerstvost a epika. Kapela položila všechny karty na heavy metalový stolec a to není věru dobře. Metal a rock jsou dvě rozličné disciplíny. Ten první má jen omezený počet prostředků, kterými se dokáže vyjadřovat. Vše je založeno na předem daných šablonách, v jasně vyjetých kolejnicích. Postupy i skladby jsou podobné, tempo je příliš vláčné a refrény nevýrazné. Deska má malý tah a mimo dvou tří skutečných pumelic nemá co nabídnout. The Sign of the Southern Cross, titulní The Mob Rules, snad i Woodoo spolu s Country Girl a hlavně Falling Off the Edge of the World. To je zatraceně málo. Co tedy říct na závěr. BS byla hlavně sedmdesátková kapela. To, co se dělo v jejím středu v další desetiletce, lze nazvat jen parodií sebe sama. Bodů pochopitelně přidělovat moc nebudu. Ale zase, pokud poslouchám Mob Rules a potom takový kýč jakým je Dehumanizer, může kapele v prvním případě pořád ještě gratulovat za slušně odvedenou práci.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Mob Rules
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Iron Butterfly / Ball
Když jsem si poprvé poslechl album Ball, úplně mě dostalo. Jednoznačně druhé nejlepší album skupiny Iron Buttefly, to první je samozřejmě In-A-Gadda-Da-Vida. I když musím říct, že mu Ball šlape slušně na paty. Ze všech desek Ironů má nejhmatatelnější a nejděsivější atmosféru.
Po prvním impozantním duchařském příspěvku In The Times Of Our Lives se objevuje experimentální skvost v podobě Soul Experience, ale opravdu skvělý kousek je skladba Lonely Boy. Elvisovsky soulová záležitost proložená temperamentně procítěnými vokály. Aby člověk pochopil, musí tu nádheru slyšet celou. Poté následuje trojice trochu vlažnějších kusů k oddechu, aby nás kapela znovu vyděsila skvělou Her Favorite Style, ještě ponuřejší Filled With Fears se strašidelným houkáním uvnitř a nakonec přijde usmíření prostřednictvím Belda-Beast.
Poslechově dotažené album nenabízí nic jiného, než silný pětihvězdičkový zážitek. Ball je nahrávka, která zdatně konkuruje těm nejlepším opusům daleko slavnějších Doors.
Momentální TOP skladba: In The Times Of Our Lives
» ostatní recenze alba Iron Butterfly - Ball
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly
Gentle Giant / Free Hand
Kapela Gentle Giant patří dlouhodobě mezi těžce opomíjené soubory, přitom je její vklad do hudebního průmyslu jedním z nejdůležitějších. V době, kdy se rockový svět teprve začínal vyvíjet, přišla tahle parta hluboce studovaných muzikantů se svým originálním pojetím spojujícím mnoho hudebních množin, které s grácií promíchala do té doby neuvěřitelným způsobem. Smícháním ingrediencí rocku, jazzu a klasické hudby z dob renesance vznikl konglomerát, který jen málo uskupení dokázalo následovat a v podobné kvalitě na něj také navázat.
Gentle Giant se podařilo zhmotnit středověk, opanovat fusion i zcela přešít obyčejný rockový hábit tak, že i ti nejzatvrzelejší odpůrci techniky zůstali stát s pusou dokořán. Něžný obr byl mistr v ovládání atmosféry a v překombinovávání svých aranží. Často jsem se setkával s názorem, že jejich hudba působí chaoticky a nesourodě, že svá témata jen málo opakují a že vývoj a rozkvět svých skladeb přesouvají nad melodiku a klasickou písňovou strukturu. S podobnými názory se sice dá souhlasit, ale pro toho, kdo má tuhle kapelu rád, nic neznamenají.
V sedmdesátých letech stáli Gentle Giant na samém okraji šiku kapel, které dopomohly a podpořily samotný rozkvět art rockové muziky. Myslím si, že je důležité na to nezapomínat a občas si tyto praotce sofistikované sféry připomenout.
» ostatní recenze alba Gentle Giant - Free Hand
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant
Mr. Big / What If...
Všichni čtyři členové kapely Mr. Big patří k absolutní hráčské světové špičce. Nedávno jsem si pouštěl jejich desku What if a potvrdil tak, že jde o nahrávku, která si dokáže udržet vysokou kvalitu a stále patří k tomu nejlepšímu, co v hardrockové muzice vyšlo. Kapela se jejím prostřednictvím vrátila v původním složení s kytaristou Paulem Gilbertem, který po epizodě s bývalým kytaristou Poison Richiem Kotzenem opět v roce 2009 posílil řady kapely.
Deska navazuje jak na poslední počin s Gilbertem Hey Man z roku 1995, tak na dvě věci právě s Ritchie Kotzenem. Je tu plno riffů, kterým Gilbert dokáže roztáhnout křídla a společně s jeho propracovanými sóly nepřestává udivovat konkurenci. A zpěvák Eric Martin má jeden z charakterově nejdokonalejších hlasů v rockové hudbě.
S albem What If dostanou všichni příznivci fachmansky zahrané hardrockové hudby přesně to, co žádají. Ten kdo je měl rád před lety, bude s tímto materiálem spokojený i dnes. Eric Martin je tradičně díky svému bluesově nakřáplému hlasu rozpoznatelný od prvních momentů, stejně jako instrumentální schopnosti pánů Sheehana a Torpeye.
Hudebně nikdy nebylo Mr. Big co vytknout. Každý tón sedí naprosto přesně. Je tu řada vynikajících skladeb. Úvodní šleha Undertow, nátlaková American Beauty, procítěné Stranger In My Life a All The Way Up. Ukrutně silné kytarové mašinérie Nobody Left To Blame a I Won't Get In My Way - vrcholy alba, kvapík Still Ain't Enough For Me. Obligátní parádička s Gilbertovými vyhrávkami I Get The Feeling v závěru a skvělý bonus Kill Me With A Kiss s dalšími citacemi virtuóza Gilberta.
Abychom to shrnuli. Komu se líbí ostatní desky této kapely a nejen To Be With You, Wild World nebo koneckonců Nothing But Love a Just Take My Heart, ten rozhodně zklamaný nebude. Ani já nejsem. Tohle album si soustředěný poslech zaslouží, ale i jako kulisa funguje výborně. A co se týče hodnocení. Ani ve snu mě nenapadá jiná známka než ta nejvyšší.
Momentální TOP skladba: Undertow
» ostatní recenze alba Mr. Big - What If...
» popis a diskografie skupiny Mr. Big
Styx / Cornerstone
Tvrdit o Styx, že jejich vrcholné období rámují desky Equinox a Pieces of Eight je stejně nesmyslné, jako označit kupříkladu to nej od Yes pouze v proporcích Yes Album – Relayer. Přinejmenším dvojice desek Cornerstone a Paradise Theater patří k tomu kvalitnějšímu, co pod štítem zaoceánského A.O.R. parníku značky Styx vzniklo.
Soubor devíti vysoce melodických, přívětivých a hudebně rozmanitých písní si vás rozmazlí hned napoprvé, co desku uslyšíte. Samozřejmě se předpokládá, že tvorbu Styx znáte z dřívějška a nechcete se u předešlé Pieces of Eight zaseknout. Cornerstone rozvíjí původní model na velice melodické bázi a jde ještě o centimetry dál. Tommy i Dennis zpívají úžasně a jejich léty proškolené hlasy získaly na síle i intenzitě. Spolu se sbory tvoří nedílnou součást původní muziky, takzvaný druhý styxovský "herní plán". Skladby jsou nápadité, pompézně rozmáchlé, ucelené a hlavně nenudí. Nic není přemrštěno a omáčky je tak akorát.
Lights je v začátku klasickou Styx kompozicí, ve které se Tommy hlasově našel a dokáže se v ní dokonale "vyznat". Jeden z nejlepších openerů celých Styx. Následuje Why Me s pěkným sólem na saxofon, ta zní pro rok 1979 moderně, naštěstí není přebujele teatrální ani kýčovitá. Třetí Babe nás zavede do dětských let svou bezstarostnou náladou a naléhavým Dennisovým zpěvem. Podobně je na tom i Never Say Never, ale tady je cítit dost silná křeč. Vrcholem desky je nepochybně folk-rocková výpravná pompa Boat on the River. Podobnou skladbu Styx doposud nezkomponovali, tohle je skutečně unikátní kus. Ať už v melodii, kterou hraje mandolina, ve vstupech akordeonu nebo fantastickým Tommym. B strana má rockovější břity - Borrowed Time a především jediný příspěvek Jamese Younga, drsnou Eddie prostřídají slzavá údolí First Time a velice emotivní Love in the Midnight.
Momentální TOP skladba: Boat on the River.
» ostatní recenze alba Styx - Cornerstone
» popis a diskografie skupiny Styx
Deep Purple / Stormbringer
Krátce po velkolepém návratu s deskou Burn přicházejí Deep Purple ještě téhož roku s další nahrávkou Stormbringer. David Coverdale a hlavně Glenn Hughes se stále častěji začínají zapojovat do skladatelského procesu, což nelibě nese doposavad hlavní skladatelský lídr Ritchie Blackmore. V atmosféře malého porozumění vzniká velmi pestré a různorodé album, kterého kvality jsou doceňovány až daleko později.
Jen si vy dříve narození vzpomeňte, jak jsme byli namlsáni Burn a Stormbringer nehodlali absolutně akceptovat. Dobová kritika se s deskou taky dvakrát nemazlila a tak se stalo, že album částečně zapadlo. Jenže písně umístěné na Stormbringer skutečnou kvalitu mají a jsou i po mnoha letech velebeny zejména fajnšmekry stojícími mimo sféru klasických gillanovských párplů a oblibujícími si spíše funky a vše, co je spjaté s černošskou hudbou. Právě nejednotnost pohledů všech muzikantů v kapele způsobila, že se deska tolik povedla. Do popředí se drali oba noví členové Glenn Hughes a David Coverdale a jejich skladatelská i hlasová spolupráce silně ovlivnila vzniklé písně a jejich celkové vyznění. Jon Lord a Ian Paice se novým impulsům otevřeli a nováčky v jejich snažení podpořili. Blackmore se cítil opomíjený a zakrátko na to kapelu razantně opustil.
Deska prosta slabých míst je přínosná především po vokální stránce a fakt, že právě David Coverdale na ní hlasově exceluje a ještě je doplňován zcela odlišným, ale rovněž skvělým Hughesem, nahrávce hodně prozpívá. Od zpupné jízdy Stormbringer s Lordovými úchvatnými klávesami přes Davidovu silovou Love Don't Mean A Thing a vzorový střed desky, kde jedna kompozice je lepší než druhá, přichází velké finále s The Gypsy a Soldier Of Fortune.
Poslední nahrávka sestavy nazvané Mark III je hodně netradičním albem celé diskografie purple a znamená velmi odvážný krok slavné rockové kapely, na zcela netradiční území funky a soulu.
Momentální TOP skladba: Stormbringer
» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Def Leppard / Songs from the Sparkle Lounge
| 2018-08-12 | Celých šest let museli příznivci Def Leppard čekat na nové album, o kterém se v roce 2007 začalo nahlas mluvit. Joe Elliott tehdy v dobovém rozhovoru zmínil, že kapele byla po albu X vyčítána přílišná náklonnost k popu, a proto se s novinkou chce vrátit ke klasickému soundu a vlastním kořenům ležícím v sedmdesátých letech. Ke klasickému soundu se ale na Songs From The Sparkle Lounge kapela vrátila jen z části. S odstupem let totiž tohle album působí jako kompilát všeho, co Def Leppard za svou kariéru nahráli.
Lepší otevření alba, než jaké se daří písni Go, si těžko představíme. Energický výkop plný svižných kytar a melodických výpadů. Takový úvod jsem na posledních albech postrádal. Nine Lives je typická hitovost v balení Def Leppard. Skladba šilhající po hitparádových stupíncích, s potřebnou harmonickou silou a zapamatovatelným refrénem. Z podobného pytle vytáhli kluci i třetí věc, křížence s tvorbou Gotthard - píseň C'mon C'mon. Obligátní balada nese pořadové číslo čtyři a má název Love. Se srdceryvnými oplodňováky z dob Hysteria má už pramálo společného. Jak album poslouchám dál, nemůže se zbavit pocitu určité setrvačnosti. Další skladby jsou tak jen dobře odvedenou prací, což je u DL docela běžný jev. Nevím o žádné jejich nahrávce, která by nesla parametry vyrovnanosti.
Dobové recenze sice kvitovaly návrat k tvrdšímu vyznění, o kterém mluvil právě Joe Elliott, ale žádné milionové prodeje, na které byla kapela zvyklá v osmdesátých letech se nekonaly. Ovšem i tak se hned týden po vydání album vyhouplo na pátou pozici oficiální americké hitparády, což je nejlepší výsledek, jakého kapela dosáhla od dob Adrenalize. A tady je vidět jedna věc. Že se z Def Leppard během let stala skutečně velká kapela, skutečná legenda, o jaké snil Joe Elliott, když v roce 1978 čmáral jméno své bandy na zeď slavného klubu Marquee.
Momentální TOP skladba: Go
» ostatní recenze alba Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge
» popis a diskografie skupiny Def Leppard
Extreme / III Sides To Every Story
III Sides to Every Story je třetím albem americké kapely z Bostonu Extreme. Bylo nahráno v originální sestavě a v roce 1992 jej vydala společnost Atlantic coby nástupce úspěšného alba Pornograffitti. Hudebně se od něj dost odděluje a celé množství anomálií lze vystopovat v nejrůznějších směrech.
Album je rozvrženo do tří segmentů jako koncepční příběh. Ambiciozní projekt se díky nesnadné srozumitelnosti setkal jen s malou komerční odezvou. Sedmdesátiminutová nahrávka je ale po umělecké stránce naprostou progresivní lahůdkou.
Jako hlavní inspirační zdroje si Američané vybrali legendární britské rockové kapely sedmdesátých let Queen nebo The Who. Deska pojednává o mezilidských vztazích a rovněž o způsobech jednání či nahlížení na téma sporu mezi dvěma lidmi. Vlastní až filosofický podtext a je konceptuálně rozdělena do tří stylově vcelku odlišných částí, které jsou nazvány - Yours, Mine a The Truth.
V první části dostanou prostor klasické rockové kusy, spojující vlivy zemitějšího rocku s funky. Druhý úsek je v přímém kontrastu. Převládají pomalé věci s aranžemi smyčců a klavíru. Tady dostává velký prostor Gary, jehož explodující několikaoktávový pěvecký výkon je zde nepopiratelnou ozdobou. Třetí pasáž zapůsobí rozměrným dojmem, pocitem epiky a velkoleposti. Jedná se o jednu dvacetiminutovou sondáž, progresivně vygradovanou do působivého finále. Vlivy Beatles a Queen jsou nepopiratelné.
Ne nadarmo a právě díky těmto vlivům považuje řada lidí třetí desku Extreme za progresivní. Rockově naladěna kapela se rozhodla vyzkoušet muzikální model. Působivé.
Momentální TOP skladba: Color Me Blind
» ostatní recenze alba Extreme - III Sides To Every Story
» popis a diskografie skupiny Extreme
Lukather, Steve / Transition
Cesta, která byla nastolena předchozí nahrávkou, se ukazuje jako nejpřirozenější vyústění kytaristových skladatelských potřeb. Fusion parketa Steva zajímala odedávna a s přibývajícími roky je mu určena jako osudová. Hnacím motorem nahrávky jsou tempové obměny. Kytarista je dávkuje v přirozeném sledu, využívá je v dynamické síle, ale rovněž jako jeden ze stavebních prvků. Špičkové zvukové sejmutí a stále stejně pevný zpěvákův vokál patří mezi klady této nahrávky. Z dalších plusům zmiňme perfektní rytmické cítění a obsluhu bicích a basových nástrojů.
Kdo chce novou desku Toto, která ne a ne vyjít, sáhne do roku 2013 po sólovém výletu jednoho z jejich zakládajících členů a neprohloupí.
Momentální TOP skladba: Judgement Day
» ostatní recenze alba Lukather, Steve - Transition
» popis a diskografie skupiny Lukather, Steve
Van Halen / Van Halen
Van Halen vždy kašlali na nějaké dodržování určitých pravidel. Bohužel se postupem let nevyhnuli ani klišé, reprezentující hudební průmysl té doby. Svou tvorbou z konce sedmdesátých let zažehli novátorský postoj, odlehčený přístup k rockovým songům coby popěvkům, mísícím v sobě vlivy blues, boogie, swingu a hard rocku, ale i stylem pestrobarevného oblékání. Z dnešního pohledu se dá říci, že Van Halen ve svých začátcích zachránili pro Spojené státy rockovou muziku. Dinosauří rock byl totiž na sklonku sedmdesátých let brán jako něco senilního a zastaralého. Z hudby prostřednictvím svých show udělali zábavu. Stalo se tak nejen díky vynikajícímu muzikantskému nadání, ale i prostřednictvím hromady čerstvé energie a neokoukaného pozitivního přístupu. Van Halen se záhy stali kapelou, díky které právě kalifornská vlasovitá scéna nabrala na obrovské síle.
Kapelu pocházející z Pasadeny objevil Gene Simmons z Kiss a v roce 1977 její demosnímky podstrčil do rukou producenta Teda Templemana, díky čemuž si jich všiml kolos Warner Bros. Templeman sám se chopil studiových prací a později se stává na mnoho let dopředu jejich dvorním producentem. Období patřící Van Halen tak může začít. Je ohraničeno náhlým úpadkem Aerosmith v roce 1978 a nástupem Guns´n´Roses roku 1987.
Titánský debut je napěchovaný energií a rychlými sóly Eddieho, hromovými údery Alexe a entuziasmem diamantového pěvce Rotha. Stále patří k nejlepším hardrockovým albům nejen sedmdesátých let, ale historie celkově. Podle názoru samotných hudebníků dosud nebyl kapelou překonán. Na svou dobu překvapila zejména novátorská kytarová hra a energické album obsahuje mnoho klasik jako Runnin With The Devil, Ain´t Talkin´´Bout Love, Jamie´s Cryin nebo předělávku You Really Got Me od Kinks. Nemá slabších míst. Eddie Van Halen zde poprvé předvádí zcela nové techniky hry na elektrickou kytaru a stává se okamžitě jejím největším inovátorem od časů Jimiho Hendrixe. Album je naprosto zásadní pro následné vybudování celé americké rockové scény osmdesátých let. Hvězda kapely začíná okamžitě stoupat.
» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Premiata Forneria Marconi / Storia Di Un Minuto
Neskutečně pohodová a příjemná muzika pro navození té pravé, bezstarostné nálady. Rozmanitá hudba plná křehké atmosféry a vyspělé hráčské erudice. Na debut jde o hodně promakaný kus, který bych označil za nejlepší album Premiaty. Možná je můj soud přehnaný, možná odvážný, ale já to tak slyším. Jejich přednes je komplexní každým coulem, klávesové barvy jsou podány v širokém spektru a občas zabloudí k jazzovým hranicím. Vokál je příjemný, ořezaný od patosu podobně hrajících francouzů Mona Lisa, což působí daleko věrohodněji a divák nemá pocit klamu.
Italové jsou specialisté ve vykreslování instrumentální scenérie, která se opírá o různé druhy nástrojů, především z dechové sekce. Ani Storia di un minuto není žádná vyjímka. PFM kdysi bývala načechraná agilní jednotka, složená ze samých mistrů svého oboru. Neříká se jim náhodou multiinstrumentalisté?
Momentální TOP skladba: Impressioni di Settembre
» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi
Van Halen / A Different Kind of Truth
Sen mnoha tisíců příznivců kapely z celého světa se stal skutečností a věčně extravagantní boy David Lee Roth, se udobřil s bratry Van Halenovými a vrátil se zpět ke své kojné. Ke kapele, která z něj takřka přes noc učinila hvězdu první velikosti. K jedné z předních stálic na rockovém nebi, souboru, který pomáhal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let definovat šou, jako součást hudebního výrazu.
Na tuto událost čekal celý hudební svět takřka třicet let. I když ke spojení těchto hudebníků došlo krátce po albu Balance, studiová připomínka zůstával na dlouho mimo realitu. V roce 2012 spatřilo svět nové album pojmenované A Different Kind of Truth. Jenže hudební klima bylo tomu původně Rothovskému už natolik vzdáleno, že reakce zůstali vesměs chladné a zdrženlivé. Ani já, ani lidé z mého okolí, nevnímali tuto nahrávku jako převratnou. Rozporuplné pocity se nesly napříč celým rockovým spektrem, které si od nových Van Halen slibovalo přesvědčivější porci muzikantského řemesla.
Čas je ovšem mocný kouzelník. Je skutečně zajímavé, jak se s přibývajícím intervalem dokáže v člověku jasně vymezený názor na konkrétní dílo transformovat. Po šesti letech, které uběhly jako voda, nejsem k tomuto střípku ani z třetiny tak kritický, jako kdysi. Ba naopak. Dnes bych ho zhodnotil jako nadprůměrný comeback, hodný značky Van Halen.
Stylově a šíří záběru jde o ambiciózní dílo, které v sobě vstřebává oba Van Halen-ovské světy.
Najdeme tu jak rychlé vypalovačky, tak baladické polohy. Největší sila alba tkví ve středních, drtících tempech a bleskurychlých Eddieho sólech. Roth se předvádí, křičí, ječí i pokorně artikuluje a opět dokazuje, jak výborným je zpěvákem a famózním showmanem.
Ať sáhneme po výborném singlu Tattoo, spurtující She's the Woman, další rychlovce China Town, muskulaturních As Is a Honeybabysweetiedoll, nebo southovce Stay Frosty, pokaždé nás bude pálit ruka, hrdlo i uši.
A Different Kind of Truth dnes dostane 5 hvězd a poděkování k tomu.
Momentální TOP skladba: She's the Woman
» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Van Halen / III
Zvláštní úkaz se v hudební historii stal roku 1998. To když k Van Halen přišel zpěvák Extreme, Gary Cherone. Ten se snažil svým osobitým charakterem navázat na odkaz nastolený oběma jeho velkými předchůdci. U fanoušků se toto album s velkým pochopením nesetkalo, čehož si byl zakrátko vědom i Eddie a Gary se musel zase poroučet. Jenže tento nováček v řadách Van Halen odvedl sakra dobrou práci. Bohužel však materiál zněl starým fans až příliš pokrokově a se značkou VH měl jen pramálo společného.
Jde o poměrně moderně znějící hardrockové album, se zemitým zvukem a skladbami vykazujícími na Van Halen poměrně delší stopáž. Vyrovnaný materiál, který v porovnání se starší tvorbou zapadl, neměl vyložených vrcholů, ovšem ani slabin. Favority není těžké vystopovat. Without You, From Afar, Dirty Water Dog, Once, Josephina, Year to the Day, How Many Say I. Dobrou polovinu tvoří mistrovsky vysoustružené písně, ve kterých zkušené ucho Van Halen snadno identifikuje. Eddieho hra je natolik rozpoznatelná, že ani několik progresivních příkras, které do skladeb jejich skladatelé dosadili, je nepřetáčí na mimoúrovňovou rovinu.
Sestava s Garym Cheronem v popředí však nevydržela příliš dlouho a brzy následovalo dlouhé období tahanic, kdy se řešilo, zda-li budou VAN HALEN pokračovat s Hagarem nebo Rothem (jak je už dnes jasné, nakonec s každým z nich absolvovali zhruba dvouleté reunionové období mezi roky 2003 – 2007). Nebo zda-li vůbec budou pokračovat, protože rovněž Eddie Van Halen svedl krátce před těmito událostmi (zhruba někdy na přelomu století) svůj osobní boj s rakovinou. Naštěstí úspěšný. Trojka tak zůstala na čtrnáct let jejich posledním studiovým albem, na které v únoru 2012 navázali až deskou A Different Kind Of Truth s logickou účastí Davida Lee Rotha za mikrofonem.
Momentální TOP skladba: Once
» ostatní recenze alba Van Halen - III
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Van Halen / Balance
Deskou Balance pokračují bratři Van Halenové v krasojízdě započaté svou předchozí kolekcí F.U.C.K. Rozdíly mezi oběma alby jsou dle mého jen minimální a závisí pouze na kosmetických detailech. Někde jsou hudebníci stejně bombastičtí, v pomalejších akustických skladbách vzdušnější, jinde zas zemitější, což nahrává předpokladu o jistém rekapitulačním charakteru. Na škodu to však není, protože kompaktnost alba je opět nezpochybnitelná.
Mohutný a zároveň tvrdý a do čista vypilovaný sound kapele velmi sluší, takže se Balance zařazuje k tomu nejlepšímu z jejich diskografie. Schválně si poslechněte hned úvodní song nahrávky The Seventh Seal a budete mít záhy o tehdejší nabušenosti Van Halen jasno. Mnoho skladeb oplývá nemalými hitovými ambicemi. Kapela v nich staví zejména na vrstevnaté kytarové instrumentaci (v sólech jsou doslova geniální) a živelném Hagarově přednesu, který skladby dotahuje do refrénového vyústění s naprostou grácií. Producent Bruce Fairbairn se tehdy ve studiu musel překonávat, protože zvuk kytar je zde opravdu nádherný. Celý materiál platí za ukázku moderního a velmi sebejistého hardrockového díla se spoustou klenotů. Can´t Stop Lovin´You, Don´t Tell Me (What Love Can Do), Aftershock nebo Feelin. Tolik k letmo vypíchnutým zlomkům.
Přestože v té době probíhala v plném proudu recese hudebního průmyslu, na návštěvnosti koncertů se tato situace projevila pouze minimálně. Balance je posledním albem obsahujícím rozmáchlý hlasový projev Sammyho Hagara, po kterém následovalo období rošád, kdy byl jednu chvíli frontmanem David Lee Roth (dvě nové věci nazpívané právě jím vyšly na emisi největších hitů koncem roku 1996), aby nakonec následující řadovku odzpíval znamenitý Gary Cherone z Extreme.
Van Halen znovu nahráli lahůdkové hardrockové album. Světu tím potvrdili svou dominantní pozici na rockovém trůnu.
» ostatní recenze alba Van Halen - Balance
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Van Halen / F.U.C.K.
Deváté studiové album vydávají Van Halen v létě roku 1991. Po velkém komerčním úspěchu předchozích nahrávek, se i tentokrát od kapely očekávají velké věci. Ještě s Rothem vypuštěná deska 1984 boduje po celém světě, stejně jako její pokračovatelé 5150, respektive OU812. To už je v kapele nový zpěvák Sammy Hagar a skladatelská a koncertní chuť souboru pokračuje dál. Kapela si v půli osmdesátých let našlápla hodně vysoko a ve svém nadšení nechce polevit.
Deska debutovala rovnou na první příčku v Bilboardu 200 a svou pozici si udržela celé tři týdny. Byla zkráceně pojmenovaná F.U.C.K. a od svých předchůdců se výrazně liší. Samotné album bylo uváděno jako návrat k tvrdým rockovým kořenům Van Halena, většina písniček byla řízena kytarou a syntetické zvuky byly vypuštěny úplně. V přímém porovnání se starší tvorbou (snad vyjma debutu) nestvořili do té doby Van Halen tak ostré, útočné a energií napěchované album.
Kapela se smířila s producentem Tedem Templemanem, který už produkoval jejich dřívější nahrávky. Ten desce ušil ocelovější kabát, ze kterého přehledně vykukují všechny nástroje. Od zvonivé Eddieho kytary, přes důrazné bicí jeho bráchy, až po mohutný vokál Sammy Hagara.
Bezprostředně nasazená úsečná rocková maska nebyla jen zlatým pozlátkem schovávajícím soubor za nově se rodící kapely americké obrozenecké scény. Měla etablovat Van Halen do nového desetiletí jako zkušené rockové matadory, kteří budou těm mladým ukazovat cestu. Jejich vedoucí pozice zůstávala i nadále velice silná.
V tomto případě jde o nahrávku, která musí všem rockerům, kteří se po celá osmdesátá léta snažili neutopit v syntetickém bahně, působit velkou radost. Momentální TOP skladba: Pleasure Dome
» ostatní recenze alba Van Halen - F.U.C.K.
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Gilmour, David / About Face
Se zpěvákem, kytaristou a skladatelem Davidem Gilmourem jsme vždy v dobré společnosti. Ať už se s ním vydám ve stopách jeho Pink Floyd, nebo si zamluvíme společnou pouť na některý z jeho sólových výletů, pokaždé to bude stát za trochu té námahy. Šest let mezi sebou dělí první a druhé album. Sociálně kulturní společnost se během té doby promění k nepoznání, stejně propastný je rozdíl mezi obsahy těchto děl.
Do About Face kytarista vtiskl větší dávku svého charakteru a daleko lépe vystihnul jedinečnost vlastního ducha. Proto není problém k této desce správně dosadit jméno jejího hlavního interpreta.
Náladotvorné písničky z jedničky vystřídali atmosférické klenoty, vybudované Pink Floyd-ovskými proprietami ve velkém stylu. David povolil opratě melancholii. A to dost výrazně. Emoční gejzíry tu stříkají jako čerstvá voda z Fontána di Trevi. Pro úplnost si stačí prostudovat seznam hostí, kteří se na Davidově nahrávce podíleli. Plejáda rockové smetánky určitě nejdnou zasáhla při tvořivém procesu nahrávání a nutno podotknout, že je tomu jenom dobře.
Deska, patřící k zlatému fondu rockových dějin!
Momentální TOP skladba: trojice - Murder, Love on the Air, Blue Light.
» ostatní recenze alba Gilmour, David - About Face
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David
Kansas / Power
Když se smíchá rock a pop v adekvátním množství, vznikne Adult Oriented Rock, neboli A. O. R. V průběhu osmdesátých let měl tento styl zelenou a americká rádia si jej přivlastnila na denní menu. Většina z takto vyprodukovaných nahrávek se dnes poslouchat nedá a pokud neoddělíme zrno od plev, zůstane nám nesmírně zvláštní pachuť na jazyku.
Na Kansas čekal v té době podobný osud. Pokud chtěla kapela nahrávat, musela se podřídit trhu, jinak by si ani neškrtla. Dlouholetou oporu Kerry Livgrena nahradil ještě nevyprofilovaný Steve Morse, který tu čest svému jménu zrovna nedělá. Desku drží nad vodou stále výborně intonující Walsh a jeho skladatelské portfolio.
Kupodivu se k této desce nebudete vracet pro klasické rockové dupárny (například Silhouettes in disguise či Power), jak by se dalo předpokládat. Pompézní aranžmá a triumfálně klenuté oblouky kytar, kláves a nápěvů vyluzovaných Walshovým hrdlem patří k tomu nejpříjemnějšímu, co můžeme v písních Kansas objevit. All I wanted, dětským sborem dozdobena Taking the view, heavy záležitost Three pretenders, konglomerát Asia/Styx v Tomb 19 a nádherná balada Can't cry anymore patří mezi ty lepší skladby, jaké se v té době rodily jako houby po dešti.
Bodově bych to viděl mezi 3-4. Jelikož se tady na půlky nehraje, za silnou stranu B dám čtyřku. Momentální top skladba: Taking the view, která voní původními Kansas.
» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas
Weather Report / Tale Spinnin‘
Kapelu Weather Report hýčkám ve své sbírce už hezkých pár let. V těžkých časech pro mě byla její muzika výraznou vzpruhou a skoro pokaždé mě dokázala nějakým způsobem pocitově obohatit. Hudební varianta, ve které je Shorterovo ságo vytáhlé na(d) úroveň ostatních nástrojů, nebyla nikdy v podobné oblasti umělecky překonána. Tohle je opravdový unikát.
Hlavního nepřítele prostoduchosti a tuctovitosti v hudbě vidím v osobě Joe Zawinula. Jeho muzikální sex-appeal působí jako nikdy nevysychající studna nápadů a hravosti. I když se v případě Weather Report jedná o nesmírně náročnou muziku s uvolněným postem elektrické kytary, který zastupují klávesy, perkuse a v sólech také saxofon, není potřeba k ní přistupovat s přehnaným despektem. Proto ji vřele doporučím každému, kdo má rád náročné hudení struktury a dokáže se bezpečně zorientovat v bohaté zvukové rafinovanosti fusion muziky.
Momentální TOP skladba: Man in the Green Shirt
» ostatní recenze alba Weather Report - Tale Spinnin‘
» popis a diskografie skupiny Weather Report
Gilmour, David / Rattle That Lock
Kytarista David Gilmour bude už navždy spojován s Pink Floyd. Poslední album jeho bývalého kumpána Rogera Waterse dokazuje, že kouzlo, na kterém tahle dvojice vždycky mohla stavět a které stálo převážně na jiskřivé chemii mezi principálem a právě Davem G., povážlivě vymizelo a jeho náplň tře bídu s nouzí. David už v minulosti jasně předvedl, že může být i samostatnou jednotkou, která se svojí vlastní hudbou snadno obstojí. Asi nejpřesvědčivějším (což ve značné míře vychází z určitého momentu překvapení) důkazem tohoto tvrzení je jeho první sólové album.
Jak nejlépe tuhle desku charakterizovat? Asi jako naprosto konzervativně pojatou, až úzkostlivě staromilskou, nikoli však zamrzlou v čase. Na druhou stranu zase jako desku, která zní zatraceně svěže, přestože využívá minimum jakýchkoliv moderních technologií nebo postupů. Ryzí art-rock, který nemohou fanoušci starých Pink Floyd zavrhnout.
Nejpřitažlivějším momentem na desce je skutečnost, že David Gilmour ani v nejmenším nehrál na efekt, vsadil na muzikantskou duši a upřímnost, i když se úplně nevzdal pouta ke své štědré minulosti a kapele, která mu dala všechno. Nabízí nový pohled na své muzikantské cítění, a i když nejsilnější ingrediencí alba je jeho legendární kytarové cítění, nemusí být člověk příznivcem tohoto stylu, aby jej deska plně zasáhla.
Rattle That Rock je velice silnou kolekcí a jestli se David Gilmour ještě někdy studiově navrátí, tento svůj magnum opus už těžko překoná. Momentální TOP skladba: Rattle That Lock, bez debat.
» ostatní recenze alba Gilmour, David - Rattle That Lock
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David