steve - @ 21.03.2018 | #

Pokud je na výběr a pokud mám skutečně náladu poslouchat náročnou muziku, chci aby měla alespoň částečnou hlavu a patu. O nějaké prvoplánovité libivosti, nebo lehce pochopitelné melodičnosti si můžu u Van Der Graaf Generator nechat leda zdát. V dnešní době ultrabrutálních smeček a pomalovaných šašků hrajících divadélko na své obecenstvo jak ukrutně jsou zlí, může působit Hammillova muzika jako přeceděný čajík. Jenže právě ta šílená zloba je v děsuplné atmosféře tohoto alba tak trefně ukrytá, že dnešní teenager ji dokáže dost těžko odhalit. Pokud dotyčný interpret nevystupuje jako černokněžník, neháže okolo sebe kříži, nemaluje na zdi okultní symboly a nelije na sebe kalichy krve, nedokáže šokovat. To si dnešní mládež myslí a je to samozřejmě blbost! Zrak přenáší do mozku to co dnešní svět vidět potřebuje a v muzice to je podobné.
Hammill dokázal šokovat už před čtyřiceti lety a žádné levné propriety k tomu nepotřeboval. Byl to génius. Myšlenky které nosil v hlavě uměl přesně tlumočit svým tehdy pozorným posluchačům.
Texty a muzika je tím prvotním.
Žádný skandály, šminky, hadry, plátna a monstrózní hororová jeviště.
Mě stačí devět minut Scorched Earth a mám v kaťatech.

northman @ 22.03.2018 07:51:02 | #
K recenzi se nebudu vyjadřovat, Van Der Graaf Generator a Peter Hammill patří k mým srdečním záležitostem, ale od této skupiny si daleko více vážím desek jako Pawn Hearts, H To He Who Am The Only One a The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tahle deska vznikla až po téměř čtyřleté přestávce, ve které Peter Hammill vydal své největší sólové skvosty v podobě Silent Corner And The Empty Stage a In Camera. Tahle deska je asi nejlepší z následující čtveřice desek a mám ji celkem rád.
Samozřejmě mě těší fakt, že se tohle a i jiné věci líbí mladé generaci v případě tykeww je to obdivuhodné, jeho obliba VDGG a Beefhearta mě hodně těší.