33Speedy - @ 11.03.2014 | #

Na tohle album jsem přišel někdy tuším v 16 - 17 (je mi 20), kdy jsem prováděl strašlivej nálet na Julese Vernea a právě jsem byl naprosto beznadějně začtenej do 20 000 mil pod mořem.
Když jsem Gates of Delirium slyšel poprvý... to se snad ani nedá popsat. Prostě jsem v duchu viděl celej ten příběh a celou tu neuvěřitelně šáhlou ideu, že někdy v 19. století nějakej kapitán Nemo v pomalu dřevený ponorce bojuje s obříma olihněma a viděl jsem jak pádí pod severním pólem a straší námořníky široko daleko. A cítil jsem všechno to, co cítil pan profesor, když objevil svět pod mořem, a byl jsem si naprosto jistej, pořád jsem, že takhle přesně se cítil musel.
Takový neuvěřitelný a nádherně nemožný scifi, tak přesně bych popsal Gates of Delirium. Vždycky když se rozjede TA střední část písně, tak jsem v tranzu. Hudba je občas hrozně silná droga! Kdyby s tím přistáním na měsíci počkali ještě pár let.. Yes, to je vesmírná hudba, vesmírnej text, vesmírnej hlas - Gates of Delirium aneb Z jiného světa.

Voytus @ 13.03.2014 10:21:23 | #
Z celého toho prvního období Yes, než si po tomto albu dopřáli pauzu, jsem právě Relayer slyšel jako poslední. A byl jsem doslova omráčen (viz níže). Nutno uznat, že tady dosáhli instrumentalistického i skladatelského vrcholu.
Nechci porovnávat jednotlivé klávesáky, ale asi tak trochu budu muset: Jakkoli je Wakeman naprostá extratřída, tak tady prohrává v pomyslném souboji s Morazem na celé čáře. A že na Fragile i Close to the Edge září. Tales from the topographic oceans táhne hlavně Howe, protože to už Wakemana nebavilo a pouštěl se do sólových projektů. Moraz přinesl některé nové zvuky, poměrně jazzový přístup a technicky byl vybavený natolik, že Wakemana v lecčems překonával. Škoda jen, že odešel hned po jediném albu, které s Yes natočil, osobně by mě zajímalo, jak by vypadal vývoj skupiny právě s ním.

Alba následující už mě nikdy tolik nechytla (kromě Drama, ale to je přeci jen dost odlišná hudba). Nechci tím samozřejmě říct, že by Going for the One a Tormato byly špatné, to vůbec ne. Jen tam postrádám cokoli nového, což je právě na albech z let 1971 - 1974. Všechny čtyři desky z tohoto období jsou doslova hudebními výlety do neznámých končin. Alba následující už trochu sázejí na jistotu (což je ale pochopitelné, když je nahrávají pořád stejní lidé), 80. léta a dál se mi tady po Relayer rozebírat nechce (občas sáhnu po Talk nebo Magnification).