Petr Gratias - @ 12.01.2012 | #

Yesovské album Going For The One považuji v jejich bohaté albové produkci za velmi zdařilé dílo, které patří mezi první tři nejzásadnější projekty z jejich umělecké dílny, ale obecně i za jeden z vrcholů britského artrocku sedmdesátých let…
Tales From Topographic Ocean mi připadalo až přespříliš grandiózní a velkopansky nabubřelé a album Relayer jako návrat ke klasičtější rockové formě. Členové kapely z uměleckého přetlaku natočili několik sólových alb a najednou byli zpátky i se staronovým Rickem Wakemanem, který vrátil Yes ten pompézní sound, který obdivuje dodnes mnoho jejich fanoušků. Přesto jsem ale toho názoru, že na albu došlo k jistým změnám, které nebylo možno přeslechnout, protože kapela se shodla na jakémsi zestručnění jejich hudby, aby se nevymknuly některé věci kontrole.
Překvapením byl i nový výtvarný design obalu – Hipgnosis zůstala ve hře, ale motiv byl vzdálen od pohádkových fantaskních výjevů a pohledů – architektonicko geometrické obrazce s nahou mužskou postavou ve mně evokovaly střet člověka s civilizační neúprosností. Album se stalo brzy součástí mé sbírky (cena 350 Kč) a nedočkavě jsem zasedl k domácí aparatuře k soustředěnému poslechu….

GOING FOR THE ONE – začátek zní jako klasické rockové číslo, díky syrové kytaře a přímým rytmickým postupům, ale vzápětí je zde hutný sound, ve kterém nechybějí synthesizery, Howeova elektrická steel-kytara a samozřejmě pronikavý tenor Jona Andersona za podpory ostatních členů kapely. Stavba skladby vykazuje skutečně zestručnění harmonické struktury a větší čitelnost melodických linek. Instrumentace zhušťuje celkový dojem, v němž nechybějí klavír a steel-kytara se synthesizerovým bubláním a mellotronovým syčením. Chris Squire svými výraznými basovými nástupy nenecháva nikoho na pochybách, že je stále ve formě a kreativně spolu s bubeníkem Whitem dávají skladbě správné grunty. Synthesizerové kvílení a zahušťování nás nadzvedávají do astrálních výšek společně s mocnými sborovými vokály….

TURN OF THE CENTURY – krásné prohrábnutí kytarové toniky a pak klasický model kytarové studie na akustický nástroj. Melancholický vokální projev Andersona má v sobě andělskou nadzemskost, vlídnost a hladivost jako samet. Celý sound má v sobě jakýsi smutnící náboj a bzučení sférických synthesizerů jemně čeří celkový sound. Krátká mezihra ukazuje na jedinečnou citlivost kytarového souznění a andersonovských hlasových erupcí.. Smutný pomník zašlé krásy, kterému někdo dává novou tvář. Klavírní krystalizace a bzučení elektrických tónů jakoby vkládaly do konceptu prvky articifiální blíže nezařaditelné hudby, která nemá útočit na pudy, ale vyvolávat pocit estetické vzájemnosti. Oceňuji přehlednost a hlavně ono zestručnění…. Steve Howe hraje na svůj nástroj koncertním způsobem, jakoby vyvolával ducha Johna Dowlanda nebo starých madrigalů…

PARALLELS – Wakeman vyměnil hammondky za klasické chrámové píšťalové varhany chrámu ve švýcarském Vevey (kde zemřel Charlie Chaplin). Rocková přímočarost je dána nekomplikovanými bubenickými postupy a přizpůsobenými basovými linkami. Snaha hrát přehledněji a kontrolovaněji, aby posluchač nebyl po poslechu alba duševně vysílen a unaven z neustálého sledování rytmických, harmonických a melodických základů. Kytarové sólo má dravost a propracovanost, ale ani ono nezabíhá do nějakých eskapád nekonečných tónových honiček. Znovu si uvědomuji odlišnost od Fragile, nebo Close To The Edge a mile mě překvapuje, že archaický zvuk varhan dostává svůj výrazný prostor a že na mě nemňoukají zleva a zprav a baterie synthesizerů, jako na Wakemanových sólových albech. Instrumentální část skladby získává na dramatičtějším vyznění a muzikanti zde hrají s velkým elánem….

WONDEROUS STORIES – začátek opět na akustické kytary a máme zde zase spíše baladickou kompozici s jemnějším vyzněním. Andersonův hlas je ve velké pohodě . Vypráví a rozprostírá se jako velký oblak na nekonečné obloze. Wakeman střídá cembalo, elektrické smyčce, synthesizer a mellotron jako mlžnou clonu proti obloze na které se rozprostřela duha. Howe svoje kytarové party na akustické kytary vystavěl s erudicí a pečlivostí hudebního architekta. Náladové a pocitové impresivní obrazy zanechávají ten nejlepší dojem…

AWAKEN – tohle není Čajkovskij, ani Chopin, ani Rachmaninov….. wakemanovské klavírní intro k lecčemus svádí a těžko by člověk hádal, že je to předobraz rockové imprese. Andersonův hlas bloudí v nekonečnu za podpory bzučících synthesizerů a pak razantní break na bicí nástroje přivolá elektrické kytarové party Howea, který ohýbá ještě tak elastická tónová přediva do ohnivých háďátek, ale pak už tady máme dobře preparovanou artrockovou jízdu. Howe jednoznačně vévodí a rytmika a klávesy to zcela respektují, bzučení synthesizerů dotvářejí atmosféru, ale neodvádějí pozornost k nějaké bezbřehostí. Chvíli mám pocit, že poslouchám nějakou krátkou rapsódii, historický madrigal, kostelní pastorále….ale stále se pohybujeme na rockové půdě, ovšem na takové, kam řada dalších klasických rockových kapel stěží dosáhne. Nechybí ani velmi tiché intermezzo s kostelními varhanami, cinkáním zvonečků. Myslím, že tahle skladba je jedním z nejsilnějších okamžiků na albu. Hudební impresionismus se rozvíjí v širokých kruzích, ale nemá nějakou demagogickou podobu bezbřehosti a nevyčerpatelnosti… Do hry se vrací Anderson se svým pronikavým vokálním projevem. Yes už po těch letech dobře vědí, co jejich posluchači a příznivci po nich vyžadují a tak jim dopřejí porci toho prostorového artrocku, ale jak už jsem zmínil ve výrazně zkráceném formátu. Když přivřu oči, mohu mít téměř identické vidiny….. pluji nekonečným kosmickým prostorem, stejně tak jako mohu brázdit nekonečné hlubiny neprozkoumaného oceánu s neznámým světem. Tuhle iluzi si vzít nenechám a když budu mít potřebu snít, budu se k této skladbě vracet a jen nerad se z ní probouzet do životní reality….

Album Going For The One bych v jistém slova smyslu nazval dosažením určitého vrcholu, kdy cíl je už téměř na dohled. Na dalších albech kapely jsem už nějaký další pronikavý vývoj nezaznamenal, i když vysoký instrumentální a pěvecké úroveň kapely zůstala zachována a kapela suverénně odváděla na koncertech vynikající práci, evidentně se vývoj v kapele zbrzdil, až se potom docela zastavil….
Rok 1977 byl v Británii rokem punku a máničkové kapely už byly pro novou generaci rockerů s kohouty, keckami, svíracími špendlíky a syrovým rachotem tříakordových rychlých songů opravdovými dinosaury….
Tohle mi ale nevadilo a myslel jsem si svoje – Going For The One je pro mě mistrovský kousek za pět hvězdiček!

Petr Gratias @ 20.07.2012 09:50:24 | #
Zdravím, Sweniku,
Tvoje reakace na moji recenzi Going For The One mě potěšila a samozřejmě je třeba reagovat.
Cítím z Tvých řádků, že jsi opravdobý yesista a máš jejich tvorbu podle všeho naposlouchanou tam a zpět a pro diskusi budeš silný kalibr.
Bohužel nemám teď příliš mnoho času na delší diskuse, zajímavější by to asi bylo face to face, ale to nám nebude umožněno.....
Takže se to pokusím nějak shrnout.
Going For The One subjektivně řečeno a cítěno vnímám jak yesovský vrchol jejich progresivního hudebního vývoje uvnitř kapely. Myslím, že na artrockové platformě se dostali ze všech britských kapel citovaného žánru nejvýš. Nemyslím, že by další alba Yes - jako Tormato a Drama byla nějakým "odpadem" nebo umělecky vyprahlá, ale ten vývoj už podle mě dál nepokračoval. Kapela se mě zdála vmitřně autorsky, umělecky a lidsky vyčerpaná, což po tolika letech náročné práce na jejich projektech bylo zcela normální. Zatíženi svou minulostí a ve snaze dokázat, že jejich oheň stále plane to na dalších albech chtěli dokazovat dál, ale myslím, že ty plameny už tak vysoko nesahaly. Ostatně i personální proměny se musely na jejich produkci nějak projevit. Nicméně si myslím, že se na počátku osmdesátých let rozešli právě včas, protože nová dekáda už nepřála grandiózně rozmáchlým projektům a punk, nová vlna a metal válcovaly klasické žánry po všech stránkách.
Možná bych si dovolil použít za další ponory do rozborů jeden příklad. Zatímco na yesovských albech do Going For The One jsem se cítil jako vzduchoplavec v pevném balonu, který se vznáší nad rovinami a horami ve "spolehlivém" řiditelném balonu, na dalších albech jsem dále plul prostorem, ale už jsem měl strach, že mě dochází pohonný plyn a že se podemnou mírně začíná viklat dno balonu....
Neber to prostě doslova a do písmene, ale tohle vyjádření podle mého soudu sedí.
Nic to samozřejmě neubírá na tom, že si YES stále vážím jako umělecky velmi vyspělé a vyzrálé kapely, kteří sedí na vrcholku hudby, která posunula hranice hodně vysoko, kam řada jiných jednoduše nevystoupala.....
Zdravím a díky za zájem!