Fan - @ 19.02.2010 | #

Tuto desku jsem si minulý týden poslech znovu po 20 letech a musím konstatovat, že se jedná stále o výbornou hudbu a čas ji vůbec neublížil.
Ve výše uvedeném nástrojovém obsazení je jeden nedostatek. Vždy jsem uvažoval, čím a proč se zvuk této desky liší. Je to tím, že Rick Wakeman kromě vynikajícího Polymoogu zde využívá zcela jedinečný a unikátní klávesový nástroj Birotron.
Tento ideový následovník Genesisovského Mellotronu byl vyvinut pod patronací právě Ricka a dodnes jsou na Světě dochovány pouze cca 4 exempláře tohoto nástroje.

Ale zpět k albu. Úžasné, jak po vrcholném Going for the one dokázali YES vykročit trochu jiným směrem. Autorsky a pěvecky vynikající Anderson jakoby vyvracel každým tónem slova jednoho rádoby kritika, který o něm v souvislosti s jeho koncertem na Colours v Ostravě napsal:


Anderson "no", Mercury Rev "yes"
Objektivně vzato, poměrně značná část návštěvnictva si opravdu užila sólové vystoupení ex-zpěváka artrockových Yes Jona Andersona. Ne už tak recenzent, pro kterého jsou Yes subjektivním ztělesněním hudebních nočních můr a Andersonův nyvý hlas jejich hlavním nositelem. Artrock byl už od počátku postaven jako slepá ulička a v tomto kontextu je dobře, že jsou 70. léta už dávno za námi.
Ondřej Bezr

Neubráním se úsměvu. Autor této recenze Ondřej Bezr zásobuje čtenáře idnes slepou uličkou, kterou je však jeho IQ a rozhodně ne hudba YES a celého art rocku.

ufolog @ 21.02.2010 19:17:19 | #


Tady je to samy kdo s kym v cem souhlasi ale o Tormatu ani slovo :-))
PaloM mi pripomina pána Mečiara - reci, reci.. plna pusa tolerance a slusnosti, ale k tomu o cem to tady je se nevyjadri :-)
O pito63 ani nemluve, ten ho jeste ani neslysel..

Takze k veci: Tormato byla deska skalnima fandama starejch Yes hned po vydani hodne podcenovana a zatracovana. Asi jim nevyhovoval na tu dobu castecne moderni zvuk a lehka komercnost.. Ja mel naopak vzdycky radsi novejsi Yes - silnou trojku Going, Tormato + Drama. I kdyz klasiky jako Close nebo Tales se mi libily taky - ale trochu jinak. Ty starsi desky na me v mejch -nacti letech vzdycky pusobily tak trochu jako takovy melancholicky vykopavky. V ty dobe proste frcel HM, rizny kytary a zasneny bachorky z morskyho dna pusobily dost stare a unyle (i kdyz urcity kouzlo pro me tohle double melo). Na druhou stranu uplne prvni desky Yes mi absolutne nic nerikaj ani dnes. I kdyz mam odjakziva (od pocatku 90 let) komplet Yes na CD - uz snad trikrat meneny - normal za prvni remastery a prvni remastery za ty par let stary remastery s bonusdama v papirovejch prebalech. A samozrejme od konce 70s jsem jejich nahravky znal z kotouc. pasku, a pak jsem mel i nejaky jejich LP... to aby me nekdo nepodeziral ze je neznam, ze jsem je neslysel nebo ze je znam par tejdnu jen z mp3jek jako nekolik zdejsich expertu :-))))