Gattolino - @ 24.11.2015 | #

Proč je toto album, kde vypadli ze hry dva klíčoví muzikanti a skladatelé, Jon a Rick, přesto vynikající?
Napadá mne logická odpověď. Myslím, že "kmenoví" Yes se celkem zákonitě pokoušeli neustrnout, neopakovat se, vyvíjet se a posouvat kapelu dál, což není vždy tak snadné a někdy to končí i fiaskem. Noví dva členové, vynikající hudebníci, však jako příchozí zvenku tímto břemenem zatíženi nebyli. Oba znali a obdivovali tvorbu starých Yes, a proto pro ně bylo také logicky snadné v tomto duchu komponovat, a nebrat to jako vytloukání starých postupů, ale naopak jako čest je využívat. Také to, že přinesli "novou krev", přetavilo "převzatého" ducha Yes do nové kvality. A zůstavší kmenoví hráči se naopak v obavách z přílišného rizika odskoku stylu kapely do nepřiměřené vzdálenosti spíše drželi ve starých kolejích. Výsledkem pak je deska, která důstojně navazuje na staré Yes, více v tomto směru yesovská než následující tvorba Yes s Rabinem (i když ta je také vysoce kvalitní, je to už ten odskok do poněkud neočekávané vzdálenosti - zde to ale zase zachraňuje kvalita nových skladeb a zmírňuje navrátivší se Anderson). Připadá mi, že Drama má svým pojetím nejblíže k Relayeru, i když jeho kvalit plně nedosahuje, proto dávám o hvězdičku méně.

Snake @ 25.11.2015 09:06:12 | #
Souhlas. Přišly nové hudební trendy a art rockové legendy najednou nevěděly kudy kam, ovšem Yes se s tím popasovali na výbornou. Přístupné a hitové melodie zabalili do přiměřeně komplikovaného instrumentálního kabátku a tak se album skvěle poslouchá i bez Andersona s Wakemanem. Nejraději mám pecky Tempus Fugit, Into The Lens a křehuli White Car. Ostatně, skutečnou slabinu bych mezi těmi šesti kousky stejně nenašel a jestli mi něco nesedí, tak snad jedině Run Through The Light. Zvuk je dobrý a tak dám ty čtyři (s přimhouřením oka) také.