oř - @ 17.02.2017 | #

Big Generator porodili Yes do dlouhého hudebně časového vzduchoprázdna, které kvalitní muzice nepřálo. Doba plná disca, trvalých a natupírovaných kštic, barevně zářících triček, plísňáků, mrkváčů a ohyzdných make-upových vrstev, čas se zastavil a móda se pohybovala zřetelně pod hranicí vkusu.

Yes byli s tímto parazitujícím období spjati, nebyli mu však nakloněni ani příliš nablízku. Se snáze přijatelným "progresivním" stylem touto desetiletkou propluli s grácií a vztyčenou hlavou a Rabin byl pro tuto epochu tou nejlepší volbou. Howe se sem nehodil a nikoho nevzrušoval, na svou renesanci musel ještě počkat, zato Yes potřebovali oslovit daleko širší a hlavně jiné publikum. Pro takovou změnu našli prostředky už na albu minulém a Big Generator tuto volbu jako správnou a hlavně jedinou možnou zcela potvrdil.

Za dvacet let na scéně se zatím prakticky nestalo, aby kapela neshrábla vavříny pro vítěze, a i toto album bude hrát vůdcovskou roli v nazírání na art rock osmé dekády a se jménem Yes bude stále spjat ten zlatavě zářivý odlesk. V prvé řadě je třeba pochválit nazvučení Whiteových bicí, absolutně odlišné od uniformovaného krabicového a plochého zvuku dané doby, stejně jako Kayeho klávesové rejstříky, na několika místech ne nepodobné klávesovým obrazcům alba Power Windows kanadských Rush - že by inspirace? Tyto dva faktory plus dynamicky živý zvuk řízený Rabinem vynesly kolekci osmi výborných a technicky dokonalých písní kapely Yes opět na trůn akademicky rockového směru. Rhythm of Love, Big Generator, Shoot High Aim Low - to byl start jako hrom a Squireho doprovodné vokály nešlo neregistrovat jako dokonalé. Lze tedy tvrdit, že osmdesátky hrály Yes do kapsy, a ti se v nich cítili jako ryba ve vodě.

horyna @ 17.02.2017 14:09:14 | #
Čím jsem starší, nazírám na "onu" dobu stále kritičtěji. Když jsem byl dítě tak jsem si módu a další záležitosti s ní spojené tolik neuvědomoval (oni ani sedmdesátky co se módy týče nebyli nic extra a občas se člověk při pohledu na foto za břicho popadá), když ale ty směšný chlápky zmalovaný jako baby vidím a gigantické kudrliny všude okolo jímá se mě hrůza:-)
Některé kapely během těch let strašně otočili a jejich produkce se dá přežít jen se zaťatými zuby, nebo s fungujícím sentimentálním kouzlem. Myslím že Rush A Yes se to povedlo vcelku důstojně, na opačném pólu stojí Genesis, Stouni nebo Queen to je velká tragédie a zmar.