horyna - @ 29.03.2018 | #

Kapelu Anglagard můžeme s čistým svědomím označit za pionýry severského progresivního rocku, kteří na začátku devadesátých let odstartovali renesanci tohoto hudebního směru. Svým mellotronovým pojetím a syrovým, přitom na výsost melodickým soundem se snažili obrátit určitou část posluchačské obce zpátky do hloubi sedmdesátých let až k raným dílům karmínového krále.

Jejich hudba je kromě klasické rockové stravy namixována také s pomocí mellotronů, hammondů, klavíru a příčné flétny. Charakteristické jsou dlouhé, tempově často obměňované instrumentální plochy plné melancholických nálad. Malebnost určitých částí si s divákem dojemně pohupuje a nechává doslova nasávat sladký anglagardovský mok tryskající za zvuku španělek, klavíru a flétny vzhůru, ale jen do té doby, než na scénu vtrhnou rázné a přesné údery bicích, mellotronový tajfun a výrazný kytarový riff. Každému musí být po několika minutách jasné, jací skvělí to jsou muzikanti a přesto, že čerpají z odkazu svých vzorů, o žádný plagiát se rozhodně nejedná. To spíš naopak, jeden motiv na začátku úvodu alba si celkem okatě vypůjčili do své písně Stoltovi květinoví králové.

Mít tahle dnes už určitě kultovní kapela početnější albovou diskografii a pravidelnou koncertní činnost, byli by z nich hvězdy první velikosti. Ale to by nejspíš přišli o onu kultovní auru. A zato, že kdysi právě oni pozvedli praporec progresivního rocku který byl v předchozí desetiletce tak často ušpiněn a pošlapán, jim určitě patří velký dík.

northman @ 25.04.2018 04:25:55 | #
Mayak:zdravím, vzal jsem si tvoje slova k srdci a k tomu , abych toto album lépe poznal jsem si jej za poměrně vysokou cenu koupil v japonském provedení. Co mi CD přišlo, tak jsem si jej už minimálně pětkrát poslechl, neposlouchám v současné době nic jiného. To CD je naprosto dokonale nahrané i zahrané, více než King Crimson cítím z jejich hudby vlivy Genesis, hlavně díky flétně na kterou hrával Peter Gabriel. Lidové vlivy nelze nepřeslechnout, stejně jako různé cinkání a mellotron jako od mistra Frippa. Líbí se mi použití kostelních varhan v úvodní skladbě, něco podobného použili Yes na Going For The One. Komu se líbí hudba, která má simulovat hudbu symfonickou, tak je tohle album tou nejlepší variantou, není to plagiát, jak jsem původně uvedl, ale stejně se mi tenhle druh hudby nelíbí a nevyhledávám jej. Tohle CD bude mít čestné místo v mé sbírce a možná se k němu někdy vrátím.