Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 26.02.2016

Vzpomínám si na nekonečný čas, strávený kdysi s tímto albem, které se probilo skutečně hluboko do mé duše a naprosto mě pokořilo. Jedna z mých top metalových nahrávek, a další dvě alba jsou mě jen o kousíček níže...

Melancholické vybrnkávané kytary s Alderovým upozaděným naříkáním se přelejí do silné napjaté metalové vichřice Leave the Past Behind. Riffy a údery DiBiaseho basy mají složitou stavbu, postupně se nálada a atmosféra mění a přichází nádherné střední tempo, kde Zonderovým famózním úderům sekunduje Alder s hlavním melodickým motivem. Hned první skladba napovídá o ohromném potenciálu téhle nahrávky - vše korunuje nádherné kytarové sólo hlavního principála Jima Matheose, konec se vrací k melancholii a citu... Strojově přesné kytary rozjíždějí druhý skvost Life in Still Water, pak pole doslova ovládnou Zonderovy kulometné přechody a údery, kapela vkusně sahá i do elektronického arzenálu. Alderův hlas neztrácí naléhavost a přes složité struktury se probíjí až k neskutečně silnému refrénu. Tohle je oproti úvodní skladbě výrazně náročnější, strojovější, techničtější záležitost, ale po proniknutí pod povrch budete královsky odměněni... Eye to Eye je od prvních vteřin výrazný hit s dokonalou melodickou kytarou, kde se parádně provazuje akustické a elektrické šestistrunné kouzlení. Alder si bere slovo v typické klidné pasáži, refrén je vypjatý, monumentální. Za podobné provedení by se nestyděli ani souputníci Queensryche, ale tahle verze je dokonalá, včetně drásavého sóla ve druhé půli. Emoce na plný plyn až do poslední vteřiny... The Eleventh Hour se ale vrací do progresívní škatule, úvod obstarává klasické podmanivé kytarové kouzlení čistých tónů, Zonder si pohrává s činely, do hry vstupují důrazné riffy a zlom, náhlý a netušený, rázně se ocitáme v metalové vichřici, kde precizně pulsuje DiBiaseho basa a Alder se přepíná hlasivkami až na doraz. Tempa a nálady se mění a přelévají, všechno je spočteno na milisekundu. Ani si neuvědomuju, že to má osm minut, protože mě to dokonale pohltí a vyplivne až na konci... Point of View je metalovým nápřahem s ukrutným Zonderovým krupobitím, od prvního okamžiku jste vtaženi do děje, skladba má neskutečný spád a přes progresívnější mezihry se dostaneme k refrénovému vyvrcholení, který patří mezi nejlepší nejen tady, ale i v tvorbě FW vůbec... Alder tady doslova vládne a tohle mě dostalo okamžitě na první poslech. Wy Only Say Goodbye uvozují opět jemné kytarové tóny, ale pak nás pohltí další výrazný hit - stačilo prostě jen vyrobit dokonalou melodii. FW náladu zdramatizují pomalejší pasáží, kde se odehrává souboj rytmiky, pak se ale odpíchne melodická palba, kde až na trůnu sedí pan zpěvák Alder. Nevydechnete až do konce. Don´t Follow Me je ale podobným svižným modelem, založeným na poctivé metalové práci. Pokud kapela v úplné počáteční fázi byla silně inspirována Iron Maiden, i tady najdeme na jakýsi pozůstatek maidenovské melodie, musím ale říct, že to je asi jediný okamžik na albu... Náročnější sloka se tu střídá s nápřahy a na tom je tahle věc pevně vystavěná a dokonale šlapající až do konce. Doslova omračující a dokonalý v každém ohledu je závěr v podobě The Road Goes On Forever. Jak už je zvykem v dílně FW, závěr je pochmurný a neveselý, každý tón je tu vypilován do dokonalosti. Poloakustický úvod, do kterého vstupuje parádní Alder a také Zonder, který tady předvádí svou unikátní prostorovou hru, která vyplňuje úplně všechno. Pak už se vyloupne hlavní depresívní motiv, který se s různými obměnami vrací až do úplného závěru. Emoce se tady doslova ždímají a rozletují na všechny strany a stupňování motivu za polovinou je nádherné. Tady je tahle pětice zkrátka doma, podobně se končilo už na Perfect Symmetry, ale tady je to dotaženo do dokonalosti.

Tohle je jedno z těch nemnoha alb, kde tak nějak po doznění netuším, co bych vlastně měl psát. Pro mě to byla láska na první poslech. Proklatě nedoceněná kapela ve vrcholové formě. A jdu si to pustit ještě....