Fates Warning - Parallels (1991)

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Aneb, když něco (hudebního) milujete, bývá z toho láska na celý život. Album Parallels jsem objevil a zamiloval si ještě dříve, než mi bylo dvacet. Ve třiceti jsem si ho užíval stejně jako modernější desky, které vydávala kapela v průběhu nadcházejícího období. No a ve čtyřiceti je můj pohled na něj snad ještě více neměnný a každý poslech mě utvrzuje v názoru, že jde o jedno z nejvelkolepějších progrockových alb v dějinách tohoto stylu. Aplikoval bych na něj zhruba tyto slogany: Nejdokonalejší nahrávka Fates Warning. (nesouhlasit mohou pouze ti, kdož použijí podobný příměr v případě nahrávky A Pleasant Shade of Grey). Jedna z (kolik dáme? Pět, nebo deset?) deseti nejúžasnějších progrockových nahrávek devadesátých let (a tady se budu klidně hádat).

Parallels je prostě "rushovským" producentem Terry Brownem (chcete větší záruku nahrávací kvality?) mistrně vybroušený diamant moderní inteligentní muziky. Nahrávka obklopená tajemně symbolizující obálkou i podobně laděným soundem. Nahrávka, na které vás sejme každá maximálně propracovaná skladba, každá změna tempa, poryv emocí Adlerova hlasu, titěrně vypiplané přechody, hra na činely mistra Marka Zondera a v neposlední řadě také aranžérská propracovanost a lpění na perfekcionismu (svém i jeho kolegů) kytarového mohykána Jima Matheose. Co píseň, to skutečný progrockový hit s jasně definovanou melodikou a neustálými přechody mezi elektrickými a akustickými sekvencemi.

Ač tato kapela kdysi vzešla z metalového podhoubí, postupnou pílí se vypracovala až do progresivně rockových vod, a i když v letech posledních znovu nabrala ostřejší kurz, její kvalitativně nejproduktivnější období devadesátých let jí už nikdo nikdy neodpáře. No a pokud ode mne bude někdo chtít slyšet nejoblíbenější skladbu, ani sám pro sebe na žádnou takovou ukázat nedovedu. Tohle je totiž deska nabitá těmi nejlepšími songy až po strop.

Ppodobně jako Louvre obsahuje několik skutečně mistrovských děl, i progresivní muzika v sobě absorbuje některé skutečně působivé skvosty. Deska Parallels je jedním z nich!
reagovat

S.C.A.Lytch @ 11.03.2019 12:47:19
K Fates Warning resp. k jejich albu Disconnected jsem se dostal oklikou přes OSI poprvé někdy kolem roku 2006. Tenkrát mě ani jedno moc nezaujalo.

Zhruba před dvěma měsíci jsem se, pro změnu oklikou, přes Redemption dostal k jejich poslednímu albu Theories Of Flight a dost mě to chytlo. No a zrovna v pátek mi domů přišel balíček s recenzovaným albem Parallels :-)

Zatím mám za sebou zhruba šest poslechů a zatím to roste. Zda z toho bude trvalka se uvidí časem.

horyna @ 11.03.2019 13:09:04
S.C.A.Lytch: pro milovníky Fates Warning je album Disconnected lahůdka. Samozřejmě jde o hudbu dost odlišnou od desky recenzované. Šest poslechů Parallels za tak krátkou dobu je slušné číslo:-)

EasyRocker @ 11.03.2019 14:09:21
Jedna z mých největších osobních srdcovek, ani bych už nevyjmenoval, co jsem při těch magických tónech zažil a prožil. A stále mám pocit, jako by rostlo, jako bych to včera slyšel poprvé. Nádhera.

horyna @ 11.03.2019 15:54:54
Stejně jako je povedený obal od Alpha, je všeříkající i ten na Parallels.

Vzpomínám si na nekonečný čas, strávený kdysi s tímto albem, které se probilo skutečně hluboko do mé duše a naprosto mě pokořilo. Jedna z mých top metalových nahrávek, a další dvě alba jsou mě jen o kousíček níže...

Melancholické vybrnkávané kytary s Alderovým upozaděným naříkáním se přelejí do silné napjaté metalové vichřice Leave the Past Behind. Riffy a údery DiBiaseho basy mají složitou stavbu, postupně se nálada a atmosféra mění a přichází nádherné střední tempo, kde Zonderovým famózním úderům sekunduje Alder s hlavním melodickým motivem. Hned první skladba napovídá o ohromném potenciálu téhle nahrávky - vše korunuje nádherné kytarové sólo hlavního principála Jima Matheose, konec se vrací k melancholii a citu... Strojově přesné kytary rozjíždějí druhý skvost Life in Still Water, pak pole doslova ovládnou Zonderovy kulometné přechody a údery, kapela vkusně sahá i do elektronického arzenálu. Alderův hlas neztrácí naléhavost a přes složité struktury se probíjí až k neskutečně silnému refrénu. Tohle je oproti úvodní skladbě výrazně náročnější, strojovější, techničtější záležitost, ale po proniknutí pod povrch budete královsky odměněni... Eye to Eye je od prvních vteřin výrazný hit s dokonalou melodickou kytarou, kde se parádně provazuje akustické a elektrické šestistrunné kouzlení. Alder si bere slovo v typické klidné pasáži, refrén je vypjatý, monumentální. Za podobné provedení by se nestyděli ani souputníci Queensryche, ale tahle verze je dokonalá, včetně drásavého sóla ve druhé půli. Emoce na plný plyn až do poslední vteřiny... The Eleventh Hour se ale vrací do progresívní škatule, úvod obstarává klasické podmanivé kytarové kouzlení čistých tónů, Zonder si pohrává s činely, do hry vstupují důrazné riffy a zlom, náhlý a netušený, rázně se ocitáme v metalové vichřici, kde precizně pulsuje DiBiaseho basa a Alder se přepíná hlasivkami až na doraz. Tempa a nálady se mění a přelévají, všechno je spočteno na milisekundu. Ani si neuvědomuju, že to má osm minut, protože mě to dokonale pohltí a vyplivne až na konci... Point of View je metalovým nápřahem s ukrutným Zonderovým krupobitím, od prvního okamžiku jste vtaženi do děje, skladba má neskutečný spád a přes progresívnější mezihry se dostaneme k refrénovému vyvrcholení, který patří mezi nejlepší nejen tady, ale i v tvorbě FW vůbec... Alder tady doslova vládne a tohle mě dostalo okamžitě na první poslech. Wy Only Say Goodbye uvozují opět jemné kytarové tóny, ale pak nás pohltí další výrazný hit - stačilo prostě jen vyrobit dokonalou melodii. FW náladu zdramatizují pomalejší pasáží, kde se odehrává souboj rytmiky, pak se ale odpíchne melodická palba, kde až na trůnu sedí pan zpěvák Alder. Nevydechnete až do konce. Don´t Follow Me je ale podobným svižným modelem, založeným na poctivé metalové práci. Pokud kapela v úplné počáteční fázi byla silně inspirována Iron Maiden, i tady najdeme na jakýsi pozůstatek maidenovské melodie, musím ale říct, že to je asi jediný okamžik na albu... Náročnější sloka se tu střídá s nápřahy a na tom je tahle věc pevně vystavěná a dokonale šlapající až do konce. Doslova omračující a dokonalý v každém ohledu je závěr v podobě The Road Goes On Forever. Jak už je zvykem v dílně FW, závěr je pochmurný a neveselý, každý tón je tu vypilován do dokonalosti. Poloakustický úvod, do kterého vstupuje parádní Alder a také Zonder, který tady předvádí svou unikátní prostorovou hru, která vyplňuje úplně všechno. Pak už se vyloupne hlavní depresívní motiv, který se s různými obměnami vrací až do úplného závěru. Emoce se tady doslova ždímají a rozletují na všechny strany a stupňování motivu za polovinou je nádherné. Tady je tahle pětice zkrátka doma, podobně se končilo už na Perfect Symmetry, ale tady je to dotaženo do dokonalosti.

Tohle je jedno z těch nemnoha alb, kde tak nějak po doznění netuším, co bych vlastně měl psát. Pro mě to byla láska na první poslech. Proklatě nedoceněná kapela ve vrcholové formě. A jdu si to pustit ještě....


reagovat

alienshore @ 27.02.2016 11:36:53
EasyRocker dík za túto recku, Parallels mám najradšej z celej diskografie Fates Warning, je to nahrávka ku ktorej sa dá vracať stále a to množstvo pocitov ktoré je tam človeka naozaj dojme, písalo sa veľa o tom že Fates trochu skomerčneli na tejto nahrávke, no ja toto nazývam skôr umením pretože dali poslucháčom skutočne pôsobivé melódie a prijateľnejší sound, no pritom ani o centimeter neuhli od svojej muzikantskej zručnosti ...

Snake @ 27.02.2016 13:14:33
Album Parallels jsem měl kdysi dávno na kazetě a jak ho teď poslouchám z ytb, ještě si jej docela pamatuju. Líbily se mi především rytmicky vychytané pecky "Life in Still Water" a "Point of View". Výborná deska !

EasyRocker @ 27.02.2016 16:04:19
Díky za reakce, pánové. Ano, rytmika, to je nádhera. DiBiase a PAN bubeník Zonder, to je skutečně elita...

alienshore @ 27.02.2016 21:39:57
myslím si, že Fates Warning by mali mať väčší kredit než niekedy aj preceňovaní Queensryche či Dream Theater, diskografia FT je na prog-metalovú kapelu neobyčajne vyrovnaná, oni v podstate nie sú až tak súčasťou niekedy aj dosť primitívneho metalového biznisu keďže ich muzika má komplexný a veľmi inteligentný charakter, Parallels mám rád aj kvôli zvuku, producent Terry Brown im v období 1991-2000 pomohol naozaj výdatne

Kdyby v roce 1997 nevyšlo A Pleasant Shade Of Grey, tak je toto album asi nejlepším počinem v celé kariéře Fates Warning.

Na kapele bylo na předchozích dvou deswkách - No Exit a Perfect Symmetry, že se trochu hledá a že nemá stále zcela jasno jakým směrem se bude ubírat. Na Parallels konečně ukázali svůj budoucí klasický matematický metal.

Zvuk každého člena je zcela podřízen ucelenosti a účelnosti a nikdo z hráčů se příliš nevyžívá v nějakých šílenostech. Tady by se hodilo přirovnání k Tool, jelikož i u nich je hra každého člena zcela podřízena ucelenosti zvuku kapely. A to neznamená, že by v ani jedné ze dvou mnou zmíněných kapel nebyli skvělí instrumentalisté. Jim Matheos, mozkový trust FW, je podle mě naprosto vynikajícím kytaristou, jenže nedává to nějak okázale najevo.

I Ray Adler se konečně rozezpíval do vynikající formy a oproti předchozím albům se dosti i zlepšila inženýrská práce a máme na podnose výtečné prog-metalové album s vynikajícím zvukem a jaké je album samotné.

První píseň je pouze rozehřívající, pomalu nás navnaďuje i druhá Life Still In Water. Pak přichází pro mne zcela nepochopitelný zkrat. Eye To Eye se totiž příliš podobá zvuku pop-metalových kapel té doby. Už jen ten úvodní riff si stačí poslechnout. Pokud se ale přes toto přenesete čeká vás metalový masakr. Eleventh Hour a Point of View vás nenechá vydechnout a někteří lidé mohou jen nevěřícně kroutit hlavou, že něco takového doopravdy vzniklo. FW následně nás nechají vydechnout u We Only Say Goodbye, aby nám následně zahráli metal a la Iron Maiden, což ovšem podle mě není vůbec na škodu. The Road Goes On Forever nás krásně vyvede na "věčnost" a konečně si po tomto téměř veledíle můžeme vydechnout.

Sice tady přede mnou lidé dávali 5 hvězd, ale já dávám za 4****
reagovat

Album Parallers představuje již typickou tvář Fates Warning. Dříve power metalová skupina, dnes jíž hrající progmetal, nahrála své klasické album. Ray Alder do skupiny zapadl a zpívá dobře. Jeho hlas dobře doplňují hudební nástroje. Písničky s chytlavou melodickou linkou plynou klidným tempem. Moje oblíbené Leave The Past Behind, Eye To Eye, We Only Say Goodbye a Don't Follow Me jsou toho důkazem, ale ostatní písničky nefigurují jako vata. FW se povedlo nahrát album, které jistě patří k tomu nejlepšímu, co složili.
reagovat

Parádní album,v historii FW podle mnoha lidí asi nejlepší v celé jejich historii, pro mě osobně jsou nejlepsimi alby 1. tri,jeste se zpevakem J.Archem,kdy hrali jeste FW spise Power metal, ale co se tyce progresivniho obdobi od 88 roku, kdy nastoupil za mikrofon Ray Alder je to bezpochyby jejich nejlepsi album a vsem ho doporuciji, a to i neznalkum,kteri o FW neslyseli, protoze tohle je masterpiece!!!
reagovat